Historie podle Fukuyamy projevuje jasný vzorec lidského pokroku. Buržoazní civilizace je nejvyspělejší etapou a nic dokonalejšího neexistuje. Historie neskončí v socialistické utopii, ale v liberální demokracii a v tržním kapitalismu. Tento závěr posilují empirické důkazy od lidí z celého světa, kteří hlasují nohama za svobodu, demokracii a modernizaci. Dále ho podporují i teoretické úvahy o lidské přirozenosti, z nichž vyplývá racionalita hospodářských a politických systémů založených na individuálních právech a souhlasu ovládaných.

Zásadní otázkou pro jednadvacáté století, konstatoval Fukuyama, je, zda z tohoto trendu existuje muslimská výjimka. Fukuyama pochybuje. Zdůraznil, že demokratickým deficitem ve skutečnosti netrpí muslimské či převážně muslimské země, ale muslimské arabské země na Blízkém východě. A tam není problémem islám, i když, jak uvedl, ten stále ještě čeká na svého Luthera, ale špatná vláda a zoufalé hospodářské vyhlídky, které vyvolávají hněvivé odcizení, jehož zneužívají islámští radikálové.

Liberální demokracie musejí podle Fukuyamy provádět správnou politiku, která ví, že individuální svoboda je dlouhodobým cílem, ale zároveň respektuje charakteristickou kulturu arabských a muslimských společností a naučí se s ní pracovat.