Již více než desetiletí zuří opět boj mezi imperialistickými rivaly -- bez překážky, kterou byla dočasná koalice proti socialistickým státům a národněosvobozeneckým hnutím a která stála po druhé světové válce zejména Německo mnoho suverenity a závislosti na "velkém bratru". Válečná bojiště současnosti, na kterých se mocenské poměry mezi rivaly třídí a nově formují, se jmenují Jugoslávie (Bosna, Kosovo, Makedonie), Afghánistán, Irák. Zatímco je psán tento článek, probíhá okupace Iráku vedená USA. Podobně jako v roce 1999, kdy Německem, USA a 14 dalšími státy byla vedena válka proti Jugoslávii, objevují se dnes komentáře a úvahy strategickým center německé spolkové vlády o vlastní, na NATO nezávislé, vojenské politice. Nebo-li, jak se cynicky dnes říká -- o bezpečnostní kultuře. Ale také v nevojenských oborech, jako v Kjótském protokolu (Dohoda o ochraně klimatu), otázce Mezinárodního soudního tribunálu, v Konvenci o biologických zbraních, v dohodě o pozemních minách, v clech za ocel, v dotační politice v civilním letectví a v agrárním sektoru atd. se Evropa a USA rozcházejí. Z této nejednoty vznikají již skutečně dva tábory a ne jeden, jako před lety v případě Jugoslávie.

Konkurence mezi USA a SRN

Než dojdu na vojensko-technický a politický vývoj Německa a jeho spojenců, chtěl bych zmínit stále platnou tezi, která ukazuje, že války vedoucí velmoc (tedy v tomto momentu USA) nemusí být vždy ekonomicky ve světě číslem jedna. "Boj mezi světovými imperialisty se zostřuje. Platí, že finanční kapitál je umocňován zvláště koloniálním a zámořským podnikáním. Rozdělováním této kořisti připadají mimořádně velká sousta zemím, které nestojí vždy na špičce v tempu růstu výrobních sil... Otázka zní, které další prostředky může kapitalismus ve svém základě použít mimo válku, aby nepoměr mezi rozvojem produktivních sil a akumulací kapitálu na straně jedné a rozdělením kolonií a "sfér vlivu" finančním kapitálem odstranil?" Kdo to řekl?

To napsal Lenin uprostřed první světové války, kdy Německo, které v předcházejících desetiletích bylo hospodářsky za Anglií a Francií a vždy si muselo vystačit s minimálními koloniemi, požadovalo svou hospodářskou silou přiměřené místo na slunci. Tehdy chtělo přístup k trhům a surovinám bez překážek prostřednictvím územního obsazování závislých zemí (kolonií) - dnes přes ekonomickou, vojenskou a politickou závislost utlačovaných států a k tomu opět přes co největší účast ve strategických oblastech jako je Makedonie, Kosovo a Afghánistán. (V Makedonii a Afghánistánu převzalo Německo vojenské velení. Mezinárodní policie v Bosně je vedena od ledna 2003 EU, v roce 2004 nahradí Německo NATO v SFORu a bude bojovat v NATO o převzetí mandátu v Makedonii.) Taková nerovnost ve vývoji, jakou Lenin popsal, je již desetiletí, především však v posledním desetiletí, motorem, který prohlubuje rozpory mezi velmocemi.

Od 60. let ztratil americký imperialismus podíl na úkor konkurentů, především na těch konkurentech, které ovládl německý imperialismus, ztratil procentuální podíl na světové průmyslové produkci, klesl export zboží a kapitálu, v tomto časovém měřítku ztratil také americký dolar. S koncem socialistických států ve východní Evropě se zostřilo nové přerozdělování světa. Německý imperialismus, osvobozen od pout poválečného pořádku se jako jeden z prvních a nesporně největších vítězů tohoto vývoje stále masivněji dere o větší sousta, zatímco americký imperialismus svá velká sousta brání. Rozpory se vyostřují. "Ukazuje se, že se v minulých letech, přestože se toho příliš nezměnilo, Amerika a Evropa spolu politicky a politicky-kulturně odcizuje. Tento odcizovací proces nemá nic do činění s Bushem juniorem. Síly, které to podněcují, byly připraveny již předchůdci díla. Rozhodující datum je samozřejmě konec studené války a zničení Sovětského svazu." (FAZ, 18.2.2003)

Když člověk vždy hodnotí ekonomickou, politickou a vojenskou sílu USA ve vztahu k Evropě, zejména k některým dalším imperialistickým zemím, je bezpochyby, že EU přes všechny vnitřní rozpory vykročila na cestu k opravdovému rivalství s dnes již téměř stejnou hospodářskou silou (20% světového obchodu). Tak to vidí také Joseph Nye, stratég USA, který říká, že "Německo a USA na této úrovni (hospodářské) proti sobě stojí ve výši očí. K tomu přispívá také - což je vždy doprovázeno zpětným úderem - snaha dosáhnout jednotné měny (euro), společné zahraniční politiky, společné bezpečnostní a obranné politiky (ESVP) a společných trustů jako EADS (společné spojení zbrojního průmyslu vnucené mezinárodními / multilaterálními dohodami)."

Transrýnské místo transatlantické?

Na jedné straně se spojuje Německo s Francií, aby bylo proti USA silnější, na druhé straně se spojuje proto, aby se posílilo proti zbytku Evropy. Přitom není toto spojenectví nic jiného než přítomnost rozporů a společných zájmů, které dávají spojenectví jen relativní charakter. Když rozpory spojenectví převáží to společné, dojde k roztržce.

Tato německá politika vede samozřejmě k napětí v samotné Evropě.

Momentálně je to irácký lid, který nese náklady této celkové rivality. Konečně, otázka Iráku funguje podobně jako před 5 lety válka v Jugoslávii - jako prostředek, který rozpory v Evropě sám otevřeně pokládá. Rozdělená EU není, jak je stále tvrzeno, návratem opětovného vměšování USA do evropských záležitostí, nýbrž výsledkem formule o "Spojených státech evropských jako nemožných či reakčních", což je další citát z Lenina. Připomeňme si slavnou větu Kohla z 28. 2. předminulého roku: "Naposledy nebyla otázkou války a míru jen měnová unie, ale také Evropská ústava".

Vypadá to jako paradox, Německo a Francie se postavili prvně proti válce v Iráku a nechali se oslavovat jako strůjci míru. A ještě více: Vzali válku proti Iráku jako příležitost postavit vlastní armádu a odvolali se s touto prosbou také na mírové hnutí. "Je to paradox, ale čím více lidí demonstruje na našich ulicích za mír, tím pilněji probíhá výstavba skutečné evropské obranné politiky (Guy Verhofstadt, belgický ministerský předseda). Osa Paříž -- Berlín tak nepředstavuje nic jiného než snahu vydírat jiné státy (nejdříve evropské), oloupit je o ekonomickou samostatnost, dostat je do závislosti na německo-francouzských monopolech -- v tomto případě na EADS.

Kdo ví o jedné německo-francouzské obranné a bezpečnostní radě, která byla uvedena v život při příležitosti 25roční platnosti elysejské smlouvy 22. 1. 1988, v době, kdy ještě existovala Varšavská smlouva a NATO ještě bylo uzavřené? Iniciativa si dala za cíl, aby německo-francouzské spojenectví bylo dlouhodobě hybnou silou v evropské bezpečnostní a obranné iniciativě. A skutečně - na vojenské úrovni se Eurokorps a německo-francouzská brigáda stala úspěšnou transrýnskou záležitostí. Žádný div tedy, že Německo a Francie své válečné představy zahrnuly už do Maastrichtské smlouvy.

Vývoj šel dále. Takto to např. napsal FAZ 26.2.2003: "Za evropskou ústavu zodpovědný francouzský komisař Barnier vzpomínal na výrok býv. českého prezidenta Havla, že v Evropské unii nejde o výměnný obchod kečupu za stroje, nýbrž o společnou politiku." K evropským projektům patří i zbrojní politika, což je vidět na kritice Německa a Francie, které hrozily, že přistupující země nedostanou z Bruselu miliardovou pomoc, když na druhé straně budou nakupovat vojenskou techniku ve Spojených státech..."

ESVP -- vojenská síla EU

Plány vojenské síly EU začaly být posilovány SRN a Francií v dobách jugoslávské války. Přiměřené závěry byly podpořeny všemi členskými zeměmi. Je zřejmé, že tyto plány jsou posuzovány různě. Také Británie zatím neví, zda se chce vojensky vzdálit od USA a posílit spolupráci s Německem a Francií. A zejména nové východní země nemají ve svém postoji ještě jasno, jak ukázal případ Iráku a v poslední řadě postoj Polska k zřízení americké základny na svém území. Tyto rozpory uvnitř EU budou důležité pro další rozvoj vojenské síly EU.

K uskutečnění vojenských plánů EU byla zřízena ESVP (Evropská bezpečnostní a obraná politika, nejdříve to bylo ESVI, I jako iniciativa, poté ESVP a nyní to bude ESVU, U jako unie, což má být zakotveno v Ústavě).

"Francie a Německo považují rozvoj ESVP za jeden z hranice přesahujících politických tvůrčích úkolů. Byly to právě tyto státy, kdo myšlenky společné evropské obrany připravily pro Maastrichtskou smlouvu." (FAZ 24. 1. 2003). Tak to prý řekli ministři obrany SRN a Francie.

Projekt byl konkretizován během války proti Jugoslávii v roce 1999. Tehdy dal Schröder jasně najevo, že: "Kosovská krize ukazuje potřebu výstavby rychlých sil evropské bezpečnostní a obranné politiky. " Bývalý generální inspektor Bundeswehru Altenburg šel ještě dál: Evropa (...) je zatím jen hromada slepic, ale to se musí změnit. Pro evropský svaz států, nyní EU, musí být společná vnější a bezpečnostní politika, a proto se musí EU a obranný spolek ZEU sloučit." (Junge Welt, 8. - 9. 5. 1999) Vojenská paže EU se skládala do té doby jen z podoby ZEU (tj. Západoevropská unie), ta ale zůstala po desetiletí ve stínu NATO bezbarvá a bezobsažná. I když i v ní probíhal proces přeměny.

V roce 1992 se ZEU přihlásila k vytvoření dvou sil: EUROFORu a EUROMARFORu, k jejímž úkolům by patřily také bojovné akce. V 1994 následovalo silnější prohlášení, v říjnu 1996 byly pak již štáby těchto sil akceschopné. V "IFDT informacích pro oddíly -- časopise pro vnitřní vedení" Spolkového ministerstva obrany se to v lednu 1999 hodnotilo takto:"Revoluční krok: EUROFOR a EUROMARFOR -- ozbrojené síly k rozvoji evropské bezpečnostní a obranné identity". Generální tajemník ZEU rozepisoval, že ZEU nyní vlastní více nástrojů, které umožňují Radě ZEU koordinaci všech budoucích evropských vojenských operací, a že se nyní nacházíme ve stádiu, kdy jsme si vědomi, že jsme vykonali významný přínos ve směru budoucích událostí. Dodal k tomu, že "Dosáhli jsme mimořádně mnoho během posledních pěti let a následujících 5 let by mohlo dále zvýšit operační možnosti ZEU. Možné krizové situace přinesou v příštích letech nadbytek výzev pro Evropu."

V květnu 1999 zdůrazňoval na sjezdu ZEU v Brémách tehdejší ministr obrany Scharping: "Evropané musí získat možnost nouzové případy řešit bez zásahu Spojených států, v krizích jako byla v Kosovu." Scharping dále řekl, v Brémách se ukázalo, že vlády ZEU by měly postupně ukončit sousedění tří organizací -- NATO, EU a ZEU ... Evropané by měli získat schopnost sami v budoucnosti řešit konflikty na svém kontinentě. To byly přípravy tehdy prosazované varianty "Ven z NATO"...

Proces tvorby evropské armády se urychlil ještě během války proti Jugoslávii. Zatímco NATO pod americkým vedením chtělo přinést důkaz, že vyšlo ze své první války jako vítěz, 15 států EU usilovalo být přítomno diplomatickému hledání míru stejně tak jako při zprostředkování poválečného uspořádání. Nikdy nebylo přání ustavit společnou vnější a bezpečnostní politiku větší než tehdy, přání vytvořit nějakou evropskou ruku. Jako žíly této ruky měly působit, podle německého diskusního návrhu, Obranná rada EU, Vojenský výbor a Evropský vojenský štáb.

A nedávno ještě úsměvná věta Helmuta Kohla, že evropské sjednocení nakonec bude otázkou války a míru, se od vojenské operace proti Bělehradu stala právě tak bolestivou, jak reálný obsah znamenala. V Evropě začalo období vnitřní konsolidace a fúzí.

"Pro vládu USA znamená fúze porážku. Již skoro rok se Pentagon namáhá bránit konsolidaci uvnitř Evropy a nastolit transatlantická spojení a aliance.

V prosinci varoval nákupní šéf Pentagonu, Jacques Gansler, že vytvoření Pevnosti Amerika a Pevnosti Evropa může vést k tomu, že na konci oba mohou kvůli zbrojním zakázkám roztrhnout Třetí svět. A ve čtvrtek řekl Pentagon ve svém prohlášení, že model Pevnosti Evropa by mohl podemlít transatlantické partnerství, protože evoluce amerických a evropských vojenských technologií jde po oddělených cestách... Varováním bylo nebezpečí společných operací jako naposledy v konfliktu v Kosovu. (Suddeutsche Zeitung 16. 10.1999)

Dnes vysvětlují ministr obrany SRN a Francie: "Vytváření Evropské bezpečnostní a obranné unie bude zakotveno v budoucí Ústavní smlouvě EU. Usilujeme o to proto, že funkce evropské zbrojní politiky a založení evropské zbrojní agentury je důležitým základem pro budoucnost EU." (FAZ, 24. 1. 2003)

Že již mluví o zbrojní politice a nepoužívají více zastírající pojem mírové politiky, je více než zřetelné. S Evropskou ústavou, o kterou se nyní intenzivně bojuje, může být tedy vojenská síla EU, nyní jako ESVU, zinstitucionalizována. Německý ministr zahraničí Fischer (Zelení) dokonce požadoval, aby v evropské Ústavě byla povinnost členských států přijímat společné smlouvy ve strategických otázkách. (..) Fischer dále požadoval i vytvoření Států Evropských (stejný den prezident Bush dal své poslední ultimátum Iráku), aby se posílila společná vojenská síla. (FAZ 17. 3.2003). Pěkné kroky od "rudozelené mírové" vlády...

Úloha Francie

Francouzský imperialismus zase byl zastupován v tomto spojenectví tradiční politickou linií potlačování vlivu amerického imperialismu. Postup spolkové vlády v iráckém konfliktu byl pro Francii velmi správný a oživil dříve chladnější vztahy se SRN. Ministryně obrany Francie Alliot-Marie to formulovala diplomaticky: "Samozřejmě udržují Francie a Velká Británie úzké vztahy. Ale když jde o to přivést společnou Evropu k obraně, má německo-francouzská dvojice zvláštní roli." Jako mladý partner hospodářsky v EU stále ještě vládnoucího německého imperialismu si Francie prosazuje také své zájmy. SRN opětovně profituje z osy Bonn-Paříž vojensky, spojení zmírňuje zejména (ještě stávající) překážku Německa v podobě smlouvy o atomových zbraních. Tak se Francie nechává svým chováním, které prosazoval již de Gaulle, zapřahat německou károu. Francouzský prezident Chirac k tomu řekl v roce 1999, "že po zavedení eura bude vytvořen přednostně projekt evropské obranné a bezpečnostní identity". (FAZ 8.5.1999).

V roce 2001 byla ZEU oficiálně zrušena a splynula s EU. Tím se EU stala vojenskou silou. Pro některé země, které byly buď jen v EU nebo jen v NATO (jako např. Turecko, Rakousko, Švédsko) byla stanovena zvláštní pravidla. Obzvláště Turecko jako nečlen EU a jako člen NATO dlouhodobě odporovalo tomuto plánu. Nakonec řeklo, že útočné skupiny EU nebudou nasazovány na operace, při kterých Turecko samo může dosáhnout svých cílů a zajistit turecké bezpečnostní zájmy (FAZ 4. 12.2001). Přes ustavičné opakované ujišťování, že ESVP není namířena proti NATO, nýbrž ho doplňuje, vedou plány ESVP na každé konferenci NATO k rozmíškám hlavních aktérů. Tady se taky rozhořel silnější konflikt mezi USA a na druhé straně SRN a Francií...

Intervenční armáda EU měla být ještě v roce 2003 s 60.000 vojáky a vhodným vybavením plně akceschopná. Má být stále připravena vést současně dvě větší akce ročně. Prvním projektem je převzetí okupačních sil Kosova, kam by se USA rády vrátily.

Vojenská síla potřebuje odpovídající zbrojní průmysl. Zbrojním koncernem vojenských sil EU je nově vytvářený německo-francouzský koncern EADS. Jak další krok bude ustavena v EU zbrojní agentura, tj. instituce, která bude "koordinovat úroveň zbrojení, technologického rozvoje a výzkumu stejně jako nákup zbraní"(FAZ 12.3.2003), tedy dále rozvine EADS.

Berlín-Paříž se připravuje proti USA

Se summitem EU v Nice v prosinci 2000 bylo rozhodnuto vytvořit intervenční armádu s 60.000 muži vybavenou 400 letadly a 100 loďmi, která by mohla být mobilizována tak, aby příště operovala nezávisle na NATO ve velké vzdálenosti od hranic Evropy. Chirac v Nice pronesl: Jestliže Evropa si přeje z vlastních důvodů intervenovat tam, kde by se USA nechtěly angažovat, je třeba mít k tomu prostředky." (USA na to reagovaly protiplánem - ustavením Intervenčních oddílů NATO pod jménem Síly rychlé reakce NATO (NRF) - tento návrh byl předložen na NATO summitu v Praze). Pro vybavení euroarmády právě tak jako k dalším evropským společným projektům je plánována spolupráce s evropským podnikem EADS, který vznikl spojením evropských leteckých závodů a měl být zahrnut pod BAe.

British Aerospace (BAe) zůstal sice zatím mimo EADS, podílí se ale na důležitých klíčových projektech.

Ve svém současném složení je v první linii této společnosti německo-francouzský kartel. Na německé straně je to DaimlerChrysler stojící nad DaimlerChrysler Luft a Raumfahrt Holding a DaimlerChrysler Aerospace (DASA) a na francouzské straně společenství podniků Lagardére, banky BNP Paribas a pojišťovací koncern AXA. Ve všech svých částech (civilní letectvo (Airbus), vojenské letectvo (A400M, Eurocopter atd.), systémová a obranná elektronika včetně telekomunikací (EADS Telecom) právě tak jako satelitní technika a vesmírné lety (Ariane, Galileo atd.)) se stávají důležitými rivaly Boeing McDonnell Douglas, Lockheed Martin a Raytheon, velkých zbrojních koncernů v oboru vzdušných a vesmírných letů.

"V tomto roce bude podle předběžných prognóz Airbus (Airbus S.A.S. vlastní z 80% právě EADS a z 20% BAe) poprvé vyrábět více letadel než Boeing" psaly Financial Times Deutschland v jednom článku s titulkem "Obchodní prognózy Boeingu klesají opakovaně do hloubek" z 31.1.2003. Boeingem otřásl propad v civilním letectví po 11. září a závislost na trhu USA a musel tak v roce 2002 strpět pokles obratu o 7% (EADS naproti tomu zůstal na stejném). Přitom odpadlo 20% obratů ve vojenském sektoru, které chtěl z 30% uskutečnit do roku 2010 ...

Kdo nebo co je EADS?

14. října 1999 bylo ve Štrasburku oznámeno založení European Aeronautic defense and Space Company (EADS). Schröder a Jospin si podaly ruce s průmyslovými magnáty Schremppem a Lagardérem. Společným projektem Daimlerovy dcery - firmou DASA a francouzským Aérospatiale byl vyhlášen boj s americkou vzdušnou převahou, která byla znázorněna při válce v Jugoslávii nejen v podobě zničených průmyslových podniků, nemocnic a čínského vyslanectví v Bělehradě, nýbrž především protikladem k evropským konkurentům amerického imperialismu.

Přeneseme se do roku 1993. Tehdy magnát "Schrempp jednoduše řekl, že s DASA se musí zacházet v evropském letectví jako s rovným, ne s mladým partnerem." (Business wek, 10.5.1993) Co je DASA? DASA se tehdy jmenoval Deutsche Aerospace, dnes Daimler-Chrysler Aerospace AG. V DASA je od roku 1989 prakticky integrován celý německý letecký průmysl. Po včlenění NDR do SRN byly do DASA integrovány i Elbe Flugzeugwerke a Luftfahrttechnik Ludwigsfelde. A nejdůležitějším podílníkem Daimler-Benz je Deutsche Bank.

S takovou mocí nechtěl Schrempp, tehdejší předseda DASA, tedy dále hrát roli mladého partnera. Pryč byly doby, kdy Německo mělo zákaz stavět letadla. Pryč byly časy, kdy se Hitlerovi stavitelé letadel a raket, jako Messerschmitt, Bölkow, Heinkel, Junkers ukrývali v zahraničí.

Pryč jsou časy, kdy se Bundeswehr musel vyzbrojovat stroji z USA (Starfighter) nebo Itálie (Fiat G91). Pryč jsou časy, kdy si SRN musela přes civilní obchod s Airbusem koupit vstupenku pro vojenské Tornádo a s tímto letadlem pak měla první nosič jaderných bomb.

Už pryč jsou časy, kdy německý letecký průmysl musel uzavírat obchody pod evropskou vlajkou. Vždyť např. v 70. letech se masivně na západoněmeckém leteckém průmyslu podílely takové firmy jako Fokker nebo francouzský Aérospatiale. Poté, v dubnu 1993, koupil DASA většinu holandského Fokkeru, podnik s 12500 zaměstnanci a 3.4mld DM obratem. 800 milionů stálo 51% Fokkeru...

Schrempp k tomu řekl: "Věřte, přišli bychom na toto strategické, pro nás stejně tak důležité řešení s Fokkerem, kdyby všechny letecké firmy hojně vydělávaly peníze? Tato současná těžká situace nám nabízí ve skutečnosti netušenou šanci přijít k nutné, hranice překračující spolupráci. Hospodářský výsledek můžeme vidět v dlouhodobém horizontu." (Wirtschaftswoche, 27.11.1992)

Také francouzský Aérospatiale nešel do svazku právě dobrovolně. Nejdříve německý "Chrymler" postavil Francouzům do zad Španěly a tak se francouzská (ještě-)státní firma ocitla pod tlakem. V červnu se Construcciones Aeronauticas SA (CASA), která je ve vlastnictví španělského státu, spojila s DASA. Fúze proběhla pod německým vedením (87.5% podniku CASA má DASA). Tak se uzavřelo opět staré spojenectví z dob fašismu. Tehdy byly Španělé testovacím polem pro Messerschmitt, Henkel, Junkers. O několik desetiletí později stáli Španělé také při zrodu remilitarizace SRN, když Franko prosazoval v 50. letech zbrojní azyl pro Meserschmitt. Právě Messerschmitt, který s MBB (Messerschmitt-Bólkow-Blohm) za nějaký čas patřil k zakladatelům DASA. S převzetím CASA se stal DASA největším konsorciem Airbusu s 42,1% ...

Celkový obrat EADS dnes leží s cca 30 mld euro sice ještě výrazně pod Boeingem (49 mld USD), ale má relativní stoupající tendenci.

EADS pak v posledních letech ještě koupil britský Cogent, finský Patria, polský PZL-Okecje a australský AAI (Australian aerospace industry). Nyní patří EADS k vedoucím zbrojním koncernům v letecké a kosmické oblasti a je druhý největší na světě.

Evropský zbrojní program

Vojenský transportní letoun Airbus A400M

V prosinci 2001 uzavřelo 8 evropských zemí dohodu o vývoji, výrobě a dodávce 296 těchto letounů od podniku Airbus Military SAS, Francie jich má 50, Německo 73 (se současným omezením na 60 je to stále největší odběratel). Celková hodnota kontraktu je 18mld dolarů a je to největší kontrakt EADS. Rozvoj tohoto stroje jde ruku v ruce s vývojem tankovacího letadla, které by poskytlo alternativu k tankovacím letadlům Boeingu a zvýšilo strategickou manévrovatelnost evropských sil. Prvními potencionálními zákazníky jsou Velká Británie, Německo a Itálie.

Pro přehlednost uvádím kapitálové podíly v Airbus Military SAS (podle výroční zprávy EADS 2001, str. 52): 63.8% vlastní Airbus SAS (80% EADS, 20%BAe) a 25,5% EADS CASA (Německo, Francie, Španělsko).

Vojenské vrtulníky

Zatímco EADS musí ještě bojovat o své místo mezi řadou výrobců, je Eurocopter s 57% podílem vedoucí výrobce civilních vrtulníků a obsazuje 25% podíl na vývozním trhu vojenských vrtulníků. NH90 je vícepoužitelný vrtulník pro taktický transport a námořnictvo. Byl vyvinut a financován společnostmi NATO helicopter industry-Eurocopter, Agusta (Itálie) a Fokker Services (Holandsko) pro zájemce z Německa, Francie, Itálie, Holandska. Další odběratelé jsou Portulgalsko, Finsko, Švédsko, Norsko. OD roku 1987 zahájila francouzská a německá vláda program vývoje bojového vrtulníků Tiger. Francie objednala 215 vrtulníků a Německo 212. EADS sama označuje tyto vrtulníky jako útočné a Bundeswehr s nimi chce dokázat zasahovat po celém světě, jak to naznačuje článek v Die Junge Welt z 10. 12. 20002: "Roky 2003 a 2006 přinesou Budeswehru se svými ročními příspěvky 24,4 mld Euro a 1,15 mld euro pro "ochranu před terorismem" schopnost zasahovat vojensky kdekoliv na světě."

Eurofighter a vhodné rakety s plochou dráhou letu

V roce 2002 se začalo s vyzbrojováním stíhačkami Eurofighter, dříve známých jako Jáger90. Až do převzetí moci říkala SPD a Zelení o tomto projektu, že je to miliardový hrob, dnes ale na tomto projektu neškrtají ani euro... Naopak - jsou garantem 50miliardového obratu EADSu a tak jeho 22% podílu na světovém trhu.

V západní Evropě existují v současnosti 3 výrobci bojových letadel: Dassault Aviation (kde má EADS podíl 45,94%) pro francouzské Rafale a Mirage2000, SAAB (partner BAe, kterému patří 35% SAABu) pro švédské Grippeny a Eurofighter konsorcium, složené z EADS, BAe Systems a Alenia Aerospazio italského zbrojního průmyslu Finameccanica. Výroba těchto letadel je samozřejmě doprovázena i výrobou raket - laserem naváděných raket vzduch-země, vzduch-vzduch, apod..

Provázanost politické a ekonomické moci je tak značná, že např. i britská vláda, která je normálně euroskeptická a přátelská k USA, schválila 16.5. 2000 stanovisko ministra obrany, že vybaví Eurofightery raketami pocházejícími z dceřiného podniku EADS, ze společnosti MBDA - navzdory tlaku amerického prezidenta a ministra obrany, aby zakoupili jejich rakety Amram...

Další projekty

Dalšími důležitými projekty jsou snahy o jednotné a nezávislé systémy komunikace, což se projevuje zejména evropským projektem Galileo proti americkému GPS či projekty interkontinentálních raket. Čím dál tím více se boj přenáší také do vesmíru - je to skoro jako druhá studená válka - Dobytí Marsu, opětovné dobytí Měsíce - kdo bude první? Kdo bude těžit z nesmírného vědeckého pokroku, který tyto úspěchy nepochybně přinesou? A nevyzraje nakonec nad všemi třeba Čína?

Co dál?

Při posuzování zmiňovaných faktů vyvstává otázka - jak se bude Evropská unie vyvíjet dál. Zda konflikty mezi jednotlivými (i novými) členy (dnes zejména mezi mocenskými ambicemi Polska a jeho přístupu k USA a Německem a Francií) znemožní vytvoření Evropského superstátu, jak moc se v dohledné době prohloubí rozpory mezi Evropou a USA (vrcholící nyní snahou USA o dosažitelnost kteréhokoliv místa ne Zemi bez pomocí základen v cizích zemích, tedy pomocí nových superzbraní). Kapitál je však již o krok napřed a z jeho hlediska již evropský superstát funguje a připravuje se dále rozšířit svou základnu v boji o světové prvenství. Moc kapitálu, nikým neomezovaná, nekontrolovaná a nevolená, určuje politiku současné Evropské unie, nikoliv politici či dokonce přímo občané.

Poslední informace zostřování konkurence mezi USA a EU potvrzují, že :

• BOENING VYPADNE ZE ZAKÁZKY BRITSKÉ VLÁDY
  Britská vláda udělí skupině vedené společností EADS zakázku zhruba za 13 miliard liber (asi 620 miliard Kč) na dodávku tankovacích letadel. Ty se chystá obměnit královské letectvo. Kontrakt bude na 27 let. Rozhodnutí Británie bude znamenat tvrdou porážku konsorcia, které vede americký Boeing spolu s britskou firmou BAE Systems. Společnost EADS je mateřským podnikem výrobce letadel Airbus. Vítězství bude důležité právě pro Airbus, který letouny dodá nejprve konsorciu AirTanker a pak odběrateli. Dodavatelem motorů bude britská společnost Rolls-Royce, zatímco avioniku dodá francouzský podnik Thales. Zakázka se týká i britské společnosti Cobham, která se postará o přeměnu dopravních letadel Airbus A330 na vojenská letadla.
• AIRBUS POPRVÉ PŘEDSTIHL BOENING V DODÁVKÁCH LETADEL
  Evropský výrobce letadel Airbus loni poprvé předstihl amerického konkurenta Boeing v počtu dodaných letadel. Skupina dodala zákazníkům 305 letounů v hodnotě asi 19,3 miliardy eur (24,5 miliardy dolarů), tedy o 24 strojů více než Boeing. Airbus rovněž překonal Boeing v počtu nových objednávek, a to již třetím rokem po sobě. Firma získala zakázky na 284 strojů v sumě 32,8 miliardy USD a po odečtení zrušených objednávek to bylo 254 letadel. Boeing loni dodal zákazníkům 281 letounů a přijal hrubé zakázky na 240 letadel. Pro letošní rok skupina očekává dodávky opět kolem 300 strojů, zatímco Boeing předpovídá 270-290 dodávek.

• Německo v rámci reforem muselo pozměnit v prosinci 2003 i vojenské plány -- takže konečná podoba německých sil je následující:

  • Bojové síly pro intenzivní válečné operace -- 35000 vojáků (15000 v rámci NATO a 18000 pro Evropskou armádu)
  • Mobilní jednotky pro řešení krizí a konfliktů -- 70000 vojáků.
  • Týlové zabezpečení -- 145000 vojáků a personálu

  Škrty se nakonec nebudou týkat Eurofighterů, kterých chce Německo nakonec do výzbroje v letech 2014-15 zařadit 180, ale dopravních letounů a vrtulníků.