Pořad Baréry Evy Živné, vysílala Regina 15. ledna 2004, Jiří Kaiser vypráví o sobě:

Když tatínek zemřel, tak maminka dostala takovou velkou obálku, já jsem nevěděl co tam v tý obálce je, dal jsem ji mámě a máma ji roztrhala. Já jsem říkal mami, co táta píše? A ona mi říkala, Jirko jdi spát, už je moc hodin, no a já jsem byl nevrlej a říkal jsem ji mami, kdy táta přijede? Ale řekla mi to až bůh ví kdy.

Když šla do obchodu, tak jsem dal do košíku takový velikánský jabko, no a máma mi potom povídala, Jirko, kdo to tam dal a já jsem říkal, no já jsem to tam dal a ona ho dala zase zpátky do toho regálu a už si tam dala láhev s pitím, dala si tam alkohol. Potom jsme přišli domů a jak je vařič, tak vzala tu šňůru a dala mi na zadek. Potom s maminkou to dopadlo tak, že přišla na špatnou cestu, dala se na alkohol a umřela.

Já jsem pak byl v ústavu v Krči.

Moderátorka k posluchačům: V ústavu zůstal Jirka až do 18 let. Vzpomínky na toto období nejsou nějak pozitivní

Jiří Kaiser: Tam byly takový tvrdý podmínky. Mně se ten ústav, abych se přiznal, nelíbil. Když jsem tam přišel poprvé, tak tam byli zdravotní sestry a ty nás tam zamkly. Bylo nás tam asi dvanáct až třináct na tom pokoji, ti kluci byli silnější než já, já byl takovej jako střízlík a oni nás tam šikanovali. To znamená, že třeba vyžadovali peníze a nebo cigarety, když jsem neměl peníze, tak mě vzali na záchod anebo do koupelny, pak mě shodili, já měl modřiny a pak se mě ptala vychovatelka, Jirko, co jsi dělal? Já jsem říkal že jsem spadnul, protože jsem se bál říct, co se mi vlastně stalo a kdybych řekl pravdu, tak mě znovu zbili.

Moderátorka : A nějaké přece jenom pozitivní zážitky z ústavu máte Jirko?

Jiří Kaiser : No mě se tak akorát líbily ty vychovatelky, jinak ne.

Moderátorka : Co bylo potom, po těch jedenácti letech? Dokázal jste si vůbec představit, co bude? Čím jste se učil v té škole?

Jiří Kaiser: Já jsem původně chtěl být elektrikářem, obor byl jako obsazenej, tak mi nabízeli horníka. Toho jsem se ale bál, protože tatínka to zasypalo na Kladně, tak jsem šel na zahradničinu, vyučil jsem se zahradníkem. Když jsem se vyučil, tak jsem bydlel na Novodvorský, byla to ubytovna Sadů,lesů, zahradnictví a tam jsem bydlel zhruba asi dva roky. Tam nebyly ani dobrý podmínky, voni ty lidi dost pili.

Moderátorka: Jirka vystřídal několik ubytoven a adres a tři roky strávil také v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Jiří Kaiser: Chodil jsem s dívkou, no a nějak mě opustila. Její tatínek prohlásil, že se k ní nehodím, von chtěl inženýra a já byl zahradník, no a mě nějak přeskočilo a tak jsem se chtěl oběsit. Pak mě dali tři vostrý, odvezli mě policajty na třicet trojku a to znamená, že tam byly jenom bachaři a dveře bez kliky. Bylo to tam dost krutý, pocitově, už bych se tam nechtěl znovu dostat.

Moderátorka: Mezitím ale přišla revoluce, začali se objevovat neziskové organizace, mezi nimi společnost Duha, která pomáhá lidem s mentálním postižením. V Duze se Jirka mnohému naučil.

Jiří Kaiser : Já jsem bydlel v tý Duze, potom jsem tam musel projít těma dílničkama od keramiky až po zahradnictví a zároveň jsem prošel těma bytama. Poznával jsem jaký ty klienti jsou, jaký mají charakter, takže jsem prošel takovou zkouškou.

Moderátorka: Po čase se ukázalo, že je Jirka schopen se o sebe sám postarat a proto teď může žít samostatně v chráněném bytě.

Jiří Kaiser: Já sám bydlím v Praze 4 Na Klikovce jedna plus jedna, vodím si tam kamarády a přítelkyni, no a dělám toho zahradníka a jezdím do Duhy na obědy a jsem tam spokojenej.

Moderátorka : A jaká je Jirkova práce?

Jiří Kaiser: Je to Vysoká škola zemědělská a tam dělám zahradníka, to znamená od kytek, stromů, roubování stromů a podobné práce a když tam přijdou studenti, tak jsou to poznávačky stromů, aby věděli, jaký to je strom a tak. Práce se mi líbí, mám k tomu vztah, baví mě to a dělám to z lásky.

Moderátorka : Jak vypadá Váš den. Jirko?

Jiří Kaiser: Vstávám v půl šestý na Klikovce. Budík bzučí, tak vlítnu do koupelny, mám v kelímku léky, nasnídám se, obléknu se, ustelu, zkontroluju vodu, světlo a v půl sedmé vycházím. Jdu na metro, na přestup, no a jsem v Suhdole, napíšu se do docházkové knihy, potom jdu roubovat citrusy a tam dělám do třinácti hodin. Pak se převléknu a jedu do Bolevecké na oběd a v pondělí mám program, to znamená, že já jedu na programování na počítače, to mě dost baví, protože do budoucna počítám s tím, že bych se chtěl naučit nějaké programování.

Moderátorka k posluchačům: V nedávné minulosti bylo běžnou praxí, že na návrh léčeben nebo ústavů byli lidé s mentálním postižením zbavováni svéprávnosti, jak se také způsobilosti k právním úkonům říká a to zcela bez vlastní účasti u soudu. Stejný osud potkal v roce 1985 i Jiřího Kaisera, který je v současnosti klientem společnosti Duha.

Hovoří Eva Brožová, ředitelka chráněného bydlení společnosti Duha : Jiří byl zbaven způsobilosti k právním úkonům aniž by věděl proč, aniž by mu někdo vysvětlil, k čemu to bude pro něho dobré, v čem mu to pomůže a nebo jaký to má pro něho význam. V současné době to pro něho znamená, že musí kvůli všemu komunikovat se svojí opatrovnicí. Musí pokaždé žádat svoji opatrovnici, když si potřebuje něco vyřídit a nebo si něco koupit. To je strašně nepraktické, protože on žije ve svém bytě, sám si všechno zařizuje, naučil se spoustu věcí a začal sám uvažovat o tom, že už opatrovnici nepotřebuje. Podal proto návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům u Obvodního soudu pro Prahu 4.

Moderátorka se ptá Jiřího Kaisera : Co by se stalo, kdybyste se stal znovu svéprávným?

Jiří Kaiser: To by mi právě ulehčilo život, že bych si třeba sám chodil platit na poštu složenky.

Moderátorka k posluchačům: Sociální pracovnice Duhy Jana Stočesová -Linhartová, která je s Jiřím v úzkém kontaktu říká, že zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, vnímají někteří postižení jako diskriminaci.

K tomu hovoří Jana Linhartová : Jirka říkal, proč mám v občanském průkazu napsáno, že jsem zbaven způsobilosti k právním úkonům, a říkal, víš, já to chápu tak, jako že ta společnost se mnou trochu opovrhuje, že já nemohu dělat některé věci, které jiní lidé dělají vlastně úplně běžně. Takže Jirka tuto skutečnost vnímá jako ponížení.

Moderátorka k posluchačům: V řízení k navrácení způsobilosti k právním úkonům soudy vždy vyžadují vyjádření soudního znalce v oboru psychiatrie, které je pro většinu případů u soudu rozhodující. Minulý týden vyšetřil Jiřího Kaisera doktor Miroslav Borecký.

K tomu hovoří Jiří Kaiser: Pak se ptal (MUDr. Borecký, pozn.autora) v kolika zemřela máma a já jsem říkal, já to u sebe nemám, ale máma zemřela na alkohol. A proč se prý upila a tak a já jsem říkal jak to tatínka zasypalo na Kladně, on byl horník, pro ní to byl šok, psychicky se zhroutila. No a potom mi povídá, abych určil presidenty, tak jsem se bál, abych ty presidenty nějak nepoplet, pana Havla, Klauze, Masaryka, toho Gottwalda, takovýhle nějaký otázky mi dával a tak jsem si říkal, proč mi zrovna dává presidenty, to mi bylo divný.

Moderátorka: Ptal se třeba na to, jak žijete v tomhle bytě, jak se o sebe staráte?

Jiří Kaiser: Vůbec, na to nepřišla otázka.

Moderátorka: A ptal se třeba na to, jak zacházíte s penězi?

Jiří Kaiser: Taky ne.

Moderátorka k posluchačům: Doktor Miroslav Borecký se na současný samostatný život ptal sociální pracovnice Duhy Jany Stočesové-Linhartové. Stanovisko psychiatra bylo podle jejích slov jasné.

Hovoří Jana Stočesová-Linhartová : Jirka tam byl vlastně asi pětadvacet minut, potom vyšel doktor a řekl, že by si chtěl ještě promluvit se mnou. Ptal se mě, kdy přišel Jirka k nám do Duhy, jaké služby využívá, co všechno zvládá, jestli umí rozeznat hodnotu peněz a potom se mě ptal, co si myslím o tom, zda je dobré mu navrátit způsobilost a nebo ne. Já jsem řekla, že jsme přesvědčeni, že by tu způsobilost měl dostat a pan doktor s tím moc nesouhlasil. Jako důvod uvedl, že není nikde záruka, že Jirka něco nepodepíše, třeba že někomu daruje byt.

Moderátorka k posluchačům : Doktor Miroslav Borecký nechtěl o psychiatrickém vyšetření Jiřího Kaisera vzhledem k lékařskému tajemství hovořit. K tomu, jak se dá posoudit způsobilost k právním úkonům a jak tedy takové vyšetření probíhá, uvedl.

MUDr. Borecký: Je to standardní psychiatrické vyšetření, to znamená, že s tím člověkem hovořím, mám-li dojem, že je to zapotřebí, tak se doplní ještě o psychologické vyšetření a pokud s tím ten člověk souhlasí, tak se podívám do jeho psychiatrické dokumentace.

Moderátorka: Jak dlouho obvykle trvá takové psychiatrické vyšetření?

MUDr.Borecký : Tolik, kolik je zapotřebí.

Moderátorka : Vy zkoumáte, jestli je takový člověk schopen nakládat s penězi, jestli rozumí hodnotě peněz, zda je schopen porozumět smlouvě, nebo něčemu takovému?

MUDr.Borecký: Například, jestli je schopen rozhodovat se ke svému prospěchu.

Moderátorka: Dá se to skutečně poznat?

MUDr. Borecký: Dá se to pravděpodobně poznat.

Moderátorka: Zkuste nám odkrýt trochu z té psychiatrie, jestli je to alespoň trošku možné a jaké indicie mohou ukázat, že ten člověk toho třeba není schopen.

MUDr Borecký Ano, kolik let na to budeme mít? Paní redaktorko, tyhlety otázky jsou velice těžko řešitelný v kratičkým rozhovoru, tohleto je problém, který nemá žádnou stranu. To je problém ochrany lidí, kteří jsou z nějakého důvodu méněcenný, to je teďka blbý slovo, ale nějakým způsobem postižený, nebo nějakým způsobem nedostateční. Například v bytových věcech je to jednoznačné. V tomhle okamžiku je spousty restituentů soukromích majitelů obytných domů, z nichž ne všichni jsou etičtí, charakterní a chrání slabé. Já vůbec nejsem proti tomu, aby se způsobilost k právním úkonům vracela lidem, kteří se nějakým způsobem dali dohromady a třeba nic nemaj, ale už člověk, který je evidentně sugestibilní, evidentně nahlouplí, evidentně podléhající jednoduchým vlivům a má byt v osobním vlastnictví, tak se může dostat často do velmi velkých rizik.

Moderátorka k posluchačům: Psychiatr Miroslav Borecký vnímá způsobilost k právním úkonům jako ochranu toho, o kom se rozhoduje. Podle Jany Linhartové má ale každý právo nést riziko za vlastní činy sám.

Hovoří Jana Stočesová-Linhartová: Každý člověk má právo na přirozené riziko, že i já sama mohu prostě někde podepsat dokument, kterému nebudu rozumět. Často se stane, že i člověk inteligentní něco podepíše a přijde o nějaký majetek, no ale pokud tu šanci člověku nikdy nedáme, tak asi nikdy nezjistíme, jestli ten člověk tu chybu udělá a nebo neudělá.

Moderátorka : Co si o právu na toto riziko myslí Miroslav Borecký?

Odpovídá Miroslav Borecký : Strašně těžká teoretická otázka a netýká se psychiatrie, ptejte se pana presidenta Klause, ten Vám na to řekne, že asi jo, že by si každý měl ručit sám za sebe. Budete-li se ptát sociálního demokrata, řekne Vám, že asi ne. Já soudím, že je to otázka choroby, jestli je to choroba, která nějakým způsobem omezuje jeho schopnost rozhodovat ku vlastnímu prospěchu, to stojí za úvahu. Jestli je ten člověk zdráv a netrpí žádnou chorobou, která může to jeho rozhodování negativně ovlivnit, ať si svůj majetek prohraje pro mě za mě třeba v Člověče nezlob se.

Epilog : Citace ze závěru Znaleckého posudku MUDr. Miroslava Boreckého o duševním stavu Jiřího Kaisera

Posuzovaný trpí mentální retardací v pásmu debility. Rozhodovací procesy posuzovaného, hlavně pro jeho vysokou sugestibilitu a ovlivnitelnost osobami, které emočně obsadí a považuje za důvěryhodné, jsou nespolehlivé a zvýšené riziko chyb by mohlo vést k chybným rozhodnutím ohrožujícím jeho vlastní ekonomické zájmy.