Demonstrace je v tradici západní politické kultury fenomén, který má své nezastupitelné místo. Je formou apelace (a někdy i interpelace) volených zástupců, jimž se touto cestou dává najevo nesouhlas části (popř. i většiny) obyvatelstva s jejich politikou. Jsou-li standartním vyjádřením názoru občanů volby, pak demonstrace (a jí příbuzné aktivity jako třeba petiční akce) představují jakousi nestandartní alternativu, která je nicméně svým způsobem -- paradoxně -- standartní, neboť demokratický politický systém s ní předem počítá jako s legitimním projevem (dokonce ústavně zaštítěným). Jít demonstrovat proto také vždycky znamená realizovat možnosti a práva skýtaná západní formou demokracie.

Je proto zřejmé, že jít za něco demonstrovat je vždy spjato s kritikou vlastních volených zástupců, je to forma dialogu s nimi. Alespoň u nás na Západě. Jinde (třeba v Iráku za vlády Saddáma Husajna) by byla demonstrace spíše vzpourou. Z toho pak vyplývá, že jít v nějaké demokratické zemi západního typu smysluplně demonstrovat znamená jít vyjádřit svůj nesouhlas (ojediněle ovšem i souhlas, ale kritický moment je primární) s jednáním dotyčné politické reprezentace -- právě té a žádné jiné. Demonstrace jsou v naší kultuře prostě projevem vnitřního myšlenkového, sociálního a politického vření té které země.

Diktátoři Třetího světa sice určitě mnoha levicovým aktivistům vadí, ale masový projev nesouhlasu se dá očekávat pouze tam, kde nezanedbatelná část občanů bude nespokojena s politikou své vlády, svého parlamentu, svých politických stran. Při pohledu zvenčí -- zvláště pak viděno prizmatem nějakého autoritativního režimu - to může vypadat jako slabost Západu, v němž jsou občané vůči politikům "neposlušní". Demokratická tradice naproti tomu říká, že je to projev vnitřní síly západních společností, jejichž specfičnost a úspěšnost vychází právě z toho, že je v nich taková forma dialogu s volenými zástupci možná. Proto vždycky půjdu spíš demonstrovat proti Bushovi, kterého jsem sice nezvolil, ale který je (ať se mi to líbí nebo ne) vůdcem západního světa, k němuž se počítám, než proti Saddámovi, který se mi sice nelíbí, ale demonstrovat proti němu nemá žádný smysl: on totiž není povinen (na rozdíl od Bushe, Blaira nebo Aznara) vzít takový projev nesouhlasu na vědomí (přičemž ona povinnost je i u jmenovaných demokratických politiků toliko věcí demokratické morálky, ne právního závazku). Když jdu demonstrovat proti politikům demokratickcých zemí, vyjadřuji tím vlastně svoji loajalitu vůči systému, který reprezentují. Něco jiného nastane v okamžiku, kdy po nich jako projev nesouhlasu začnu házet pumy.

Nicméně otázky, které ve svém článku položil Boris Cvek, zůstávají. Je totiž možné, že globalizace (včetně globalizace terorismu) vytváří prostředí, v němž demonstrace mohou i pro západního člověka získat poněkud jiný význam. Díky mediálnímu propojení celé planety se mohou stát prostředkem, jimž budeme vyjadřovat nejen svůj nesouhlas s vlastními volenými zástupci, ale také solidaritu s těmi, kdo beztrestně demonstrovat nemohou, nebo těmi, kdo jsou bezmocní vůči každodenní hrozbám zbraní, bídy apod.

Taková představa je samozřejmě utopická a zavání spojováním "proletářů všech zemí"... Jako utopická se ale může jevit celá západní politická kultura -- jak jinak totiž popsat stav, v němž projev nesouhlasu je výrazem loajality?