Setkání ve Versailles se mimo jiné účastnil i španělský král Juan Carlos, Sir Evelyn de Rothschild, bývalý americký ministr zahraničí Henri Kissinger, David Rockefeller, bývalý britský ministr financí Kenneth Clarke, Lord Black, tehdejší majitel listu Daily Telegraph, Richard Perle, náměstek US ministra obrany Paul Wolfowitz a předseda parlamentu Finska Paavo Lipponen. Jednání se zúčatnil i francouzský ministr Dominique de Villepin a vysocí politici Evropské komise -- komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti, představitel The House Of Orange, parlamentní lídr nizozemských liberálů a evropský komisař pro vnitřní obchod Frits Bolkenstein či evropský komisař pro obchod Pascal Lamy. De Villepin pak sice prohlásil, že americký hněv vůči Francii byl zažehnán, ale z jednání prosákly informace, že některá vystoupení na Bilderbergské konferenci Američany rozzuřila.

Francouzský prezident Chirac a papež Jan Pavel II. totiž oponovali americké válce v Iráku a hájili stanovisko, že svět by měl být schopný se vyhnout křesťansko-muslimskému "konfliktu civilizací". Proto byla na pořadu jednání i evropská armáda. Jednání byl přítomen i nástupce George Robertsona, bývalý nizozemský ministr zahraničních věcí, generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer.

Jeho účast komentoval Paul Gallagher z agentury Reuters slovy, že je to muž připravený na turbulence v NATO. Loňská bezpečnostní konference v Mnichově byla jednou z mála připomínek elektrizující srážky mezi německým ministrem zahraničních věcí Joschkou Fischerem a americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem. Jeho termín "stará a nová Evropa" tehdy vyjadřoval odpor Francie a Německa k irácké válce, ale i rozdíl v budoucím chápání kontinentální obrany, ze kterého měl Rumsfeld vrásky na čele. Přitom strategie postupného odsunu NATO na slepou kolej se datuje už daleko dříve, kdy byl socialista Javier Solana Madariaga pověřen vybudováním Západoevropské unie jako samostatné, kontinentální obranné struktury, což zvláště zpočátku způsobovalo Britům závratě a bylo příčinou jejich orientace na atlantickou alianci.

Myšlenka jednotné bezpečnostní, zahraničně politické a obranné politiky kontinentu pod gescí rozšiřující se EU přitom vznikala už od roku 1995 na půdě Madridské schůzky mezi premiérem Gonzálezem, Jacquesem Santerem a prezidentem Clintonem v prosinci 1995. Poté pokračovala od roku 1997 ve výboru Global Progress (Committee on Global Progress), známější pod názvem Gonzálesova skupina po svém zakladateli, španělském předsedovi EK Felipe Gonzálezovi. Jeden z prvních dokumentů tohoto shromáždění z roku 1998 se jmenoval Evropská unie jako spojení lidí. González v něm tvrdil, že "...USA jsou ti, kdo se brání multilateralismu. A za předpokladu že Spojené státy nyní stojí osamoceně, to je mnohem vhodnější pro zbytek států udržovat pevné bilaterální vztahy s světovou výkonost ekonomiky." Podle jeho názoru, "pouze otevřený regionalismus poskytne jediný prostředek k hledání nová rovnováhy světa. Vytvořit širší oblasti než ty, pokryté národními státy je nutnost. Ne pouze v přijetí globálních výzev, ale také v hledání nové rovnováhy v mezinárodních vztazích. Což vede k myšlence na Evropu a Evropskou Unii jako sílu, jednající coby protiváha na mezinárodním poli s cílem sledovat jasně definovanou zahraniční a bezpečnostní politiku." "Nebezpečí nukleární konfrontace, na kterém rovnováha strahu postavena, už neexistuje, ale konfrontace, náhlé výbuchy násilí a regionálních sporů se nejen neztratily, ale množí se všude. Musíme proto jednoznačně hledat novou rovnováhu světa", prohlásil na prvním mítinku výboru v roce 1997 Felipe González. "NATO je omezeno na Evropu, a proto my potřebujeme důvěryhodný systém, udržující mír na globální úrovni," tvrdil Richard Gardner ve strategickém materiálu Některé ekonomické, politické a vojenské aspekty globalizace na Washingtonské schůzce skupiny Global Progress v létě roku 1999.

Po pražském zasedání NATO v dubnu 2002 pak v únoru 2003 na mnichovské konferenci o bezpečnostní politice, v reflexi na pokračující konflikt v Iráku, ale také poněkud napjaté vztahy mezi Spojenými státy a Německem, které se ocitly na programu, krystalizoval plán založit vojenské vedení EU, nezávislé na NATO. Atlantické vztahy by se tak postupně zmenšily jen na zbylé sféry společných zájmů se Spojenými státy. V návaznosti na to USA začaly později nenápadně zmenšovat svou nejen vojenskou, ale i ekonomickou přítomnost v Evropě. Nyní se po zklamání z americko-britských zpravodajských a politických blamáží ke snahám evropského kontinetu přidala i Británie. Irácký rozkol tak paradoxně obrannou integraci a uvědomnění si společných zájmů Evropy posílil. Polský incident, který měl vrazit do Evropy americký klín a rozkolísat tak proces EU25 byl jen vzdorovitou epizodou nováčka. Přitom francouzská ministryně obrany Michele Alliot-Marie naléhala ve svém mnichovském příspěvku s názvem Budoucí role NATO, aby nevznikla žádná konkurence mezi EU a NATO. "Aliance se osvědčila. Ona má v rukou naši ochranu a poskytne ochranu i proti každému zahájení agrese... ...Vzhledem k novým rizikům spočívá kolektivní obrana na schopnosti najít společná řešení. ...Francie podporuje po rozšíření princip přeměny velení na funkční, strategické a více operativní.... Můj třetí nápad se zřetelem na budoucnost atlantického svazku: jsem přesvědčena, že posílení evropské bezpečnostní a obranné politiky bude nejlepším trumfem NATO... Podle mého názoru musí tedy Evropa být hlavním partnerem Atlantické aliance.", zakončila svůj projev Michele Alliot-Marie. Donald Rumsfeld mohl pak už jen pouze neoficiálně vyjadřovat své znechucení a podráždění nad diplomaticky uhlazenými fackami francouzské dámy...

Bylo to zvláštní setkání, v němž kulminovaly v překvapujícím duelu mezi německým ministrem zahraničních věcí Joschkou Fischerem a americkým náměstkem ministra obrany Donaldem Rumsfeldem dva přístupy k roli Evropy v budoucích letech. Každý z nich totiž podporoval naprosto kontrastující pojetí a lišící se politická hlediska. "Diplomacie už byla vyčerpána", nechal se nakonec slyšet Rumsfeld v napjaté atmosféře. "Diplomacie by neměla v žádném případě být vyčerpaná...", opáčil na to posměšně svěží a usměvavý Fischer.

Pro mnoho Evropanů je současná podoba americké ideologie hořkým poznáním, že reprezentuje zradu toho, co si na USA cenili.

Transatlantická aliance se nemůže udržet, jestliže se americké špičky oddaly imperiálním doktrínám. Pak následují místo toho dvě alternativy. První je "rozvod", s rozpuštěním institucí, které spojují obě strany Atlantiku. Druhou variantou je "pragmatické partnerství", ve kterém obě strany pracují spolu pouze v oblastech společného zájmu. Evropané věří v mezinárodní pravidla. USA chtějí změnit svět. Evropané chtějí tento proces uřídit. Rozdíl odráží rozdíly v síle a v postojích k jejímu legitimnímu použití. Pro Spojené státy i Evropu už transatlantický vztah postrádá strategickou perspektivu. Evropa ví, že její ekonomická budoucnost leží na východě. Spojené státy ví, že jejich budoucnost mají v rukou ty jihoamerické státy, které dnes začínají samy sebe chápat jako regionální velmoci a nehodlají se jenatak bez odporu podřídit diktátu dolaru a CIA, řídící ze stínu jejich politiku.

Jeden z nejmocnějších mužů Bilderbergu, kanadský miliardář Maurice Strong , bývalý prezident Rockefellerovy nadace, výkonný předseda Better World Fund, obhájce svobodného trhu s Čínou, donátor asociace Lindisfarne, politického ramena Antroposofické společnosti USA, zastánce Nového světového řádu, člen Římského klubu a Stockholm Initiative byl neviditelným, nenápadným vyjednavačem OSN v severní Koreji a zvláštním pověřencem Kofi Annana. Oficiálně.

Jinak je "muž činu a vlivu", jak o něm říkají mnozí. Strong byl jednou organizátorem environmentální konference ve Stockholmu, jindy zase klíčovým členem komise pro globální vládu (Commission on Global Governance), který se v 1996 dožadoval ukončení veta pěti stálých členů Rady bezpečnosti, včetně USA. Jindy zase neváhal kritizovat Bushův Bílý dům pro odchod od Kjótského protokolu či pro neúčast USA na posledního Summitu Země v Johannesburgu. Byl jako poradce senior OSN organizátorem Summitu Země v Riu. Jeho chráněncem byl kdysi James Wolfensohn, prezident Světové banky, který ho pak o čtyřicet let později jmenoval zvláštním poradcem Světové banky.

V knize Limity růstu z roku 1972 říká mimo jiné: "...věříme v to, že je vůle a potřeba po rychlé změně, sociální inovaci a zápasu o technickou změnu, po radikální reformě institucí a politických procesů na všech úrovní, včetně občanského řádu světa."

Ve knize, kterou napsal společně s Kofi A. Annanem Where On Earth Are We Going?, The Report to the Shareholders, Earth Inc. (2002, ISBN: 158799092x, 431 str. ), datované jako "sci-fi" na 1. ledna 2031, Maurice Strong už v roce 2001 naznačuje, že centrální světovou vládu nepreferuje. V tu dobu už se domnívá, že řídit technologickou společnost vyžaduje zcela novou vládnoucí strukturu, odpovídající změněné struktuře virtualizující se světové komunikační struktury a globalizace ekonomiky; nikoliv s tradiční hierarchií, ale "síť vládních i nevládních, místních, regionálních, národních a mezinárodních institucí." Jinými slovy, "pavučinu" moci i odpovědnosti. "Jednou z velkých, základních pravd v environmentální politice je to, že životní prostředí je nadnárodní, " píše ve své knize. "Přesahuje národní státy. A proto musí být řešeno na multilaterálních základech." Stejně, a to už dodávat nemusel, to platí i o světovém míru. Což současná "mírotvorná" politika USA, bojujících své osamělé války, nezajišťuje.