Ale proč se nepodívat na Mezinárodní den žen z jiného úhlu? Co bylo impulsem k jeho prosazení mezi významné dny?

Právě jeho historie -- okolnosti jeho vzniku a také to, že je zahrnut mezi významné dny OSN jako Den boje za práva žen a světový mír. Pročpak si ale my, čtrnáct let po "sametové" revoluci s falešným vítězstvím pravdy a lásky, nejsme schopni otevřeně říci, jaký byl opravdový smysl Mezinárodního den žen a proč se k němu vracet ještě dnes? V době, která je uspěchaná, v době, která hledá novou podobu světového uspořádání, v době, kdy z jedné strany hovoříme o moderním sociálním státu a z druhé strany se ve jménu světové globalizace snažíme o jeho co největší okleštění do co nejvíe asociální podoby, v době, kdy evropské demokracie hovoří o rovných příležitostech a přiznávají měnící se role žen a mužů ve společnosti? I o tom všem může být MDŽ. Už proto, že ženy tvoří polovinu populace, aniž tvoří polovinu její reprezentace. Mnoho z ideálů zůstane na žloutnoucím papíře politických prohlášení jako důkaz naší neschopnosti, pokud je nebudeme prosazovat do praxe .

Historie by nám měla připomenout, že to, co je dnes samozřejmostí, samozřejmostí před více než sto lety nebylo. Anebo, v tom horším případě, že historie se, byť v jiné podobě, opakuje.

Švadleny v americkém Chicagu začaly boj za lepší pracovní podmínky poté, co jejich dílna, ve které pracovaly, začala hořet a několik jich zahynulo. Kongres žen v Kodani v roce 1910 odsouhlasil, aby byl každý rok slaven jeden den žen právě na jejich památku a osmý březen byl vybrán na památku ruských žen, které v březnu 1917 demonstrovaly v Petrohradu proti bídě, hladu a válce. A nebyl vybrán díky Leninovi, ale díky sociální demokratce Kláře Zetkinové.

Byl slaven v době mezi válkami demonstracemi za lepší pracovní podmínky žen, vzdělání, lékařskou péči, ale třeba i za volební právo. Ne každá evropská země je přiznala ženám tak, jako nově vzniklé Československo. Dobu komunistických oslav není snad ani třeba připomínat. Obsah dne byl vymeten a dehonestován. Proto byl také po roce 1989 vymeten i z kalendáře.

Ale historie si nepěkně zahrála i s dnes vynášeným a uctívaným Dnem matek. Ten také pochází z Ameriky. Datum svátku nemá nic společného s křesťanstvím, jak si mnozí myslí, to datum vybral sám Adolf Hitler a svátek uctíval německou matku jako dárkyni života německému vojáku, který bojuje za Říši. Toliko suchá řeč historických faktů.

Velkou praxi také máme v předvídání nepředvídatelného. Proč za každou cenu musíme "slavit"? Proč dopředu víme, že MDŽ budou "slavit" hlavně muži, kteří přinesou karafiát, ručník, mýdlo, opijí se a pak nastane velké sexuální harašení, jak vzpomínala socioložka Hauserová na své mládí. Stávají se feministkami pouze ženy, které dostaly v mládí karafiát a mýdlo?

Vždyť dorostla a dorůstá nová generace žen a dívek, ale i mužů, která nepamatuje "dobu minulou" a senilní pohled Husákův při setkání s pracujícími ženami jim už nic neříká. Tato generace však má nejvlastnější právo hovořit o svých problémech, představách, vizích společnosti a světa. Je a bude jejich světem. Stačí si jenom prohlédnout internetové stránky feministických a ženských nevládních organizací. Pro mnohé asi hodně překvapivé, často vzbuzující negativní reakce u zastánců konzervativních hodnot, ale právě proto tak moderní a současné. A právě mladé feministky s mnohdy anarchofeministickým a anarchistickým zázemím mohou dát a dají nejen MDŽ, ale celé společnosti novou podobu, naplní trouchnivou tradici i nijakou přítomnost novým obsahem. Svým obsahem, svou zkušeností. Aplikují svůj návod na použití budoucího světa. Jejich světa.

Je tedy MDŽ dnes přežitkem? Z pohledu křesťansko-kapitalistického streotypu a konzervativního obrazu společnosti určitě ano, asi také nebude tím pravým šálkem čaje pro různé exaltované salónní diskutérky, divoce gestikulující hysterky a liberálně kapitalistické takéfeministky -- manažerky. Nebude akceptován ani tupoučkými modelkami z titulních stránek "společenských" časopisů či různými hvězdami a rádoby hvězdičkami, které dnes a denně plní bezobsažné titulky a stránky bulvárních novin a časopisů. Ale co "normální" ženy op nichž bulvár nepíše? Ty, které si ony bulvární časopisy kupují, neb nemají na výběr v monopolistické kultuře sexu a módního průmyslu. Ty, které odpracují osm a více hodin na pracovišti, potom na ně padá péče o rodinu a děti a celá řada dalších starostí. Ty, kterých citový život se podobá uschlému jablku pramáti Evy -- křížale. Ty, které rezignovaly na svou ženskost a snaží se chovat, jednat i myslet jako muži, aby se v soubojovém a sexistickém světě mužů-samců udržely a mohly dělat svou práci. Co tyto "normální" ženy?

Hutníci či horníci, organizovaní v odborech na Ostravsku budou stávkovat, protože mají nízké platy (průměr 23 000,- Kč), ale ženy pracující jako prodavačky či pokladní v nákupních řetězcích do stávky za vyšší platy a snesitelné pracovní podmínky nepůjdou, protože většina z nich má doma nezaměstnané muže a jsou živitelkami rodin. Pracovní podmínky neodpovídají zákonům, pracovní doba, byť ji zákonník práce stanovuje na osmihodinovou, je dleko delší. Nelíbí se ti to? Tak běž, na tvoje místo čeká deset i více dalších, které a kteří budou spokojeni. A co rodina? Kdo ji uživí? Inu klasická představa malovaná z učebnic první republiky -- tatínek večer u novin, maminka s dětmi u sporáku či peroucí prádlo... O rodinu a vyvážení rolí mezi oba partnery nejde, satereotyp je neúprosný. Jde jen o mateřský pud zachování rodu a z toho vyplývající pokoru i při sebevětším ponížení. Naše společnost ctí křesťanskou "tradici" a rodinné "hodnoty". Ctí tím pádem osm a více hodin zaměstnání a minimálně čtyři doma u sporáku. U ženy. Nejlépe se o děti postará -- jak jinak -- opět žena, matka. A je špatná žena a špatná matka, jestli už náhodou nemá sílu. Dokonalý obrázek. Kidner, Kirche, Küche. Aby "národ" nevymřel -- po meči.

Asi ne náhodou začíná letos kampaň Amnesty International proti domácímu násilí na ženách v neděli 7. března. Před domácím násilím již naštěstí přestáváme zavírat oči, i když je stále ještě přivíráme pod heslem, nehas, co tě nepálí a co se doma uvaří, má se doma sníst.

Dlouho očekávané projednávání kriminalizace lékařů, kteří provádějí interrupce je jedním z výsledků tohoto stereotypního pseudokřesťanského myšlení. V Německu, před několika lety, když se projednával podobný paragraf, vyšly ženy k hlasitým občanským protestům do ulic. České ženy, s výjimkou několika nevládních ženských organizací, spaly. A spí i dnes. "Je to na tobě, jako poslankyni, abys uhlídala neprůchodnost podobného návrhu. Od toho jsi placená," řekla mi jedna kolegyně ke snahám militantních katolíků. Ano, jsem od toho placená. Ano, vím - budu hlídat, uvázaná u boudy sociálnědemokraticko- křesťanské koalice. Když to jinak nepůjde, budu i štěkat, případně kousat. Protože vím, že jsou hodnoty, které stojí výše, než koaliční dohody. Protože jsem matka, protože jsem žena.

Ne každá z nás ale problémy umí pojmenovat, ne každá z nás o nich může a chce veřejně hovořit. Ne každá z nás má možnost problémy ovlivnit. Nebo dokonce řešit. Snad právě proto je dobře, že MDŽ je zpět v kalendáři. Jako připomínka historie, ale jako vykřičník. Vykřičník k postavení žen ve společnosti dneška.

Autorka je poslankyní Parlamentu a předsedkyní Rady vlády pro rovnost žen a mužů