V reportáži o Bhópálu pro pořad Fakta ČT jsem doslova uvedl: "Greenpeace dnes katastrofu zneužívají ve svém politickém boji proti globalizaci a dokonce na ní založili i mezinárodní sbírkovou kampaň. Z peněz, které Greenpeace na bhópálské téma po celém světě vybrali, poskytli jen nepatrný příspěvek klinice Sambhavna." Jan Berger vyšel ve svém článku pro Britské listy jen z vyjádření ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera, který tvrdil, že jsem v tomto komentáři použil nepravdivé informace. Na důkazy, které mně k mým tvrzením o podivné roli Greenpeace vedly, se mně nezeptal. Už jen tím porušil obecně uznávanou profesní zásadu, podle níž musí novinář vyslechnout obě strany sporu.

Ve skutečnosti se ředitel ČT Jiří Janeček nemá Greenpeace za co omlouvat, protože moje reportáž žádnou nepravdu neobsahovala. Že je jedna z kampaní, které Greenpeace vedou, věnována bhópálské katastrofě, dokazuje jejich speciální internetová stránka. Součástí stránky je i sugestivní otázka, co může čtenář pro oběti úniku plynu udělat. Obratem mu na ni odpovídá výzva: "Podpořte toxickou kampaň Greenpeace", která je na stránce provedena nejvýraznějším typem písma. Když se šokovaný čtenář podívá na stránku této kampaně, najde tam žádost o peníze (https://www.greenpeace.com/forms/gpicontr.html).

Greenpeace tedy bhópálské téma opravdu využívají k fundraisingu. Kdyby výtěžek kampaně putoval k těm, kdo únik plynu přežili, bylo by to zcela v pořádku. Celkové roční příjmy Greeenpeace z fundraisingu se pohybují kolem 160 milionů Euro.

Buďme spravedliví - Greenpeace vedou kampaní víc. Sbírají peníze na velryby, na amazonské pralesy, na boj proti genetickým modifikacím a vypouštění skleníkových plynů... Dejme tomu, že kombinovaná bhópálská a toxická kampaň vynesou Greenpeace za rok jen jednu desetinu celkových příjmů, tedy asi 16 milionů Euro.

Kolik z toho dostanou oběti plynu?

Fundraiser české pobočky Greenpeace Václav Folda mi sdělil, že jediné peníze, které kdy Greenpeace do Bhópálu poslali, bylo 70 000 Euro pro místní kliniku Sambhavna (příslušnou e-mailovou korespondenci na vyžádání zveřejním). Ani tato suma ovšem nepocházela z fundraisingových příjmů Greenpeace, ale z účelové sbírky, kterou na podporu kliniky vyhlásila nizozemská pobočka.

Je to hodně, nebo málo?

Tiskový mluvčí české pobočky Greenpeace Václav Vašků ani mluvčí nizozemské centrály Karen Gallagher mi přes opakované žádnosti dodnes neodpověděli na dotaz po výši průměrného platu fundraisera Greenpeace. Odmítají tedy zveřejnit klíčový údaj pro posouzení poměru nákladů na sbírku, využívající bhópálské téma a částky, kterou z ní oběti havárie nakonec dostaly. Vyjděme z hrubého odhadu, že průměrný měsíční plat v západní Evropě je 3000 Euro. Částka, kterou Greenpeace jednorázově věnovali postiženým, jejichž jménem peníze vybírají, je tedy zhruba rovna ročnímu platu fundraiserů dvou národních poboček. Takových poboček má ale Greenpeace celkem čtyřicet.

V další části článku pro Britské listy na sebe Jan Berger prozrazuje, že nechápe zásadní významový rozdíl mezi pojmy "globalizace" (resp. "globalizační") a "mezinárodní" (resp. "globální"). Organizace Greenpeace je jedním z kritiků globalizace jako procesu údajně škodlivé a nebezpečné ekonomické konvergence, ve kterém nadnárodní korporace získávají stále větší moc. Ocitají se tak prý mimo politickou kontrolu.

Tato kritika je sama o sobě paradoxní už proto, že to samé platí i pro její autory, kteří se už dávno stali nekontrolovatelnou a nikomu neodpovídající nadnárodní zelenou korporací. Že je Greenpeace zároveň iniciátorem globálních ekologických smluv není s výše uvedeným v žádném rozporu, protože antiglobalizační hnutí má mezinárodní rozměr.

A ve svém boji proti globalizaci Greenpeace bhópálské téma mimo jakoukoli pochybnost skutečně používají. Selhání nadnárodní korporace Union carbide (respektive Dow chemiclas) totiž interpretují nikoli jako ojedinělou politováníhodnou událost, ale jako příznak obecného trendu, z něhož pak podle principu kolektivní viny obratem vyvozují potřebu omezení moci VŠECH korporací. Píše se o tom například ve zprávě Firemní zločiny (Corporate crimes), kterou Greenpeace představili v roce 2002 na Summitu Země v Johannesburgu představili a která argumentuje právě aktivitami firmy Union Carbide a její nástupnické organizace Dow Chemicals.

Poslední část Bergerova článku pak jasně dokazuje, že autorovi ve sporu o mou reportáž o Bhópálu scházejí věcné argumenty. Utíká totiž od tématu a hned dvakrát se uchyluje k podpásové argumentaci ad hominem. Nejprve mně onálepkuje coby redaktora "bulvárního" časopisu Maxim, určeného "čtenářům s pokleslým vkusem". K tomu, aby si uvědomil, jak je jeho paušální odsudek popkultury trapný by přitom stačilo, aby si přečetl například studii Umberta Eka Skeptikové a těšitelé. Rád si pak nechám od Jana Bergera vysvětlit, jak můj způsob obživy v celosvětově nejúspěšnějším "midcult" pánském časopise souvisí s mou prací pro tzv. "seriózní" média - zvlášť když se v nich zabývám ekologií, kterou jsem vystudoval.

Skoro to vypadá, že Jan Berger volá po jakémsi zvláštním typu intelektuálně krasodušské cenzury. Pracuješ v Maximu? Tedy alou pryč z veřejného mediálního prostoru, do něhož máme přístup jen my, kteří čteme jen Kafku a posloucháme jen Bacha.

Ještě více podpásový je ale Bergerův druhý úder ad hominem. "Brezina v minulosti proslul skandálem v souvislosti s jeho autorstvím článků, oslavujících výhody atomové energetiky, které otiskoval v denním tisku," žaluje autor. "Brezina tehdy tvrdil, že za použití svých článků v reklamě ČEZu nedostal odměnu a neúspěšně žaloval tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Ať už Brezina vylepšoval svými texty image ČEZu zdarma nebo za úplatu, považuji takové chování za neetické... Brezinovo chování je neslučitelné s prací pro investigativní pořad veřejnoprávní televize. Vždyť kdo si u Breziny může být jist, že jeho příští reportáž nebude znovu PR pro bohulibou činnost nějaké vlivné firmy?"

Je to dovedně vymyšlená konstrukce - Berger v podstatě zopakuje Zemanovo obvinění a naznačí, že bylo vlastně pravdivé (premiéra jsem přece žaloval "neúspěšně"!). Čtenář, který si už na bližší okolnosti mého sporu se Zemanem už nepamatuje, tak nutně dospívá k závěru, že jsem lump usvědčený z PR, který proto nemá v České televizi co dělat. Jenže aby tahle konstrukce fungovala, musí Berger záměrně vynechat podstatu celého případu.

V roce 1998 jsem svolil k tomu, aby ČEZ nechal v lokálních novinách přetisknout jeden můj už dříve publikovaný článek z Reflexu o ekologických následcích Černobylu. Udělal jsem to jen proto, že s ČEZem náhodou sdílím názor o potřebnosti rozvoje jaderné energetiky. Abych neporušil běžně uznávané novinářské normy i své vnitřní etické "mantinely", pochopitelně jsem za přetištění odmítl jakoukoli odměnu. A že jsem neuzavřel žádnou smlouvu a nedostal žádné peníze jsem později netvrdil jen já (což je Bergerova polopravda), ale ve svých rozsudcích to postupně konstatoval Městský soud v Praze, Vrchní soud i Nejvyšší soud (což je už je Bergerovo manipulativní zamlčení klíčové informace).

Miloše Zemana jsem žaloval neúspěšně jen a pouze proto, že premiér vinu za svou prokázanou lež o mé korupci zbaběle shodil na tehdejšího ředitele ČEZu Milana Černého. Ten mu prý řekl: "Já jsem tu smlouvu s Brezinou zrušil." U soudu pak ale Černý vypověděl, že tím měl na mysli jen to, že svým podřízeným uložil, aby zjistili, zda s jeho firmou nějakou smlouvu vůbec mám, a v případě, že bude nalezena, ji zrušili. Zeman, který tehdy zoufale potřeboval sebemenší důkaz o zkorumpovaných novinářích, protože spolu s Janem Kavanem nařkl Josefa Zielence z jejich uplácení, si už nic neověřoval a vypustil lež o mé korupci do světa.

Městský soud ho sice nejdřív odsoudil k omluvě, ale Vrchní a Nejvyšší soud pak jeho rozsudek zrušily. Konstatovaly totiž, že šíření lži bylo zcela v pořádku, protože Zeman prý jen "pravdivě opakoval to, co se dozvěděl od Černého".

Vznikl tak důležitý precedent - novináři si už napříště nemusejí vůbec nic ověřovat, protože jen stačí, když uvedou zdroj. Podle stejně bizarní logiky tedy může kdokoli "pravdivě opakovat" třeba to, že mu v hospodě neznámý bezdomovec řekl, že Miloš Zeman mlátí svou ženu. Můj případ ale ještě není uzavřen. Teď ho posuzuje Ústavní soud.

V závěru svého článku tedy už Jan Berger prostě lže. Že jsem žádný "PR pro vlivnou firmu" nikdy nedělal jasně prokázaly hned tři soudní instance. Že Jan Berger považuje mé svolení k bezplatnému přetištění již publikovaného článku za neetické je čistě jeho soukromá věc. Mnohem podstatnější je, že Komise pro etiku Syndikátu novinářů ČR, na kterou jsem se ve svém sporu se Zemanem obrátil, došla k závěru přesně opačnému. Syndikát proto dokonce na mou podporu později zorganizoval finanční sbírku. Všechny znaky neetické novinařiny naopak naplňuje Bergerův článek.

Chování jeho autora je neslučitelné s psaním pro Britské listy. Vždyť kdo si u Bergera může být jist, že jeho příští článek znovu nebude účelovou lží?