Pro učitele, kteří cítí zodpovědnost a rádi vyučují, je jedna rada: Obstát můžete jen tak, že nebudete citově závislí na hloupostech a omezencích. Ten první krůček není bojovat proti nesmyslům a nesmyslníkům, ale osvobodit se od pocitu, že jsou pro vás důležití. O dalších bitvách za lepší školství se dá uvažovat až v kruhu nezávislých. Takových je velmi málo a je nutné je jednak hledat, jednak podporovat, aby jich přibývalo -- například mezi absolventy fakult.

Pro inteligentní lidi kolem školy (rodiče, odborníky, přátele učitelů a dětí) je rada taky: Pomozte té šikovné učitelce svých dětí, aby se přestala cítit (profesionálně) sama, aby se přestala obávat jedovatých pohledů a pomluv. Najděte si (kvůli svým dětem) čas na to, abyste jí pomohli svěřit se s problémy, nebo vůbec aby našla své hranice a možnosti a aby si ujasnila, co potřebuje. Nespěchejte při tom, netlačte -- možná ví víc než vy, a přesto potřebuje mít oporu ve skupině.

"Nemůžu vyučovat zajímavě, nemůžu se žáky pracovat objevitelsky a diskusně, protože mi to hned zkazí inspekce, osnovy, tlak zaostalých rodičů, tlak zaostalých kolegů a kolegyň." To vše jsou zábrany, které v realitě školy opravdu způsobují, že se nápaditý učitel vzdává nápaditého výběru učiva i používání nových metod výuky, že sahá po utužování kázně spíš než po zvyšování zajímavosti svých hodin, přestává hledat nové informace z oboru a papouškuje z učebnice. Jenomže proč tyto zábrany tak účinně fungují?

Protože mnoho učitelů na zábrany pevně věří! Je těžké jim to vytýkat, ale je důležité, aby o tom aspoň věděli jak jejich kritikové, tak učitelé sami. Mnozí učitelé si můžou za své pokoření sami - svou slabostí. Jakkoliv je mi jich líto a soucítím s nimi, nemohu nevidět, že mnozí jsou až chorobně bázliví, že jsou závislí na tom, jak křivě nebo posměšně se na ně ráno kouknou ve sborovně učitelky, jak si na ně otevře hubu nevychovanec na ředitelském postu, že jsou bezradní tváří v tvář hulvátství a ignoranci některých rodičů. Učitel sice musí být tvor společenský, empatický, musí umět sledovat psychické stavy žáků -- ale nesmí mu chybět síla jednat podle svého profesionálního svědomí a nejlepšího rozumu a své jednání racionálně i takticky obhajovat.

Že někomu v dobré výuce brání osnovy? Jde zde o víru hned ze dvou důvodů:

1. Osnovy, diktát tradice a šéfů jsou ve skutečnosti jistotou, bez které by se mnohý učitel cítil bezradně -- učitelé říkávají: "A co tedy bych měla bez osnov vyučovat? Nějaké osnovy přece být musejí, nemůže si přece každý znát něco jiného..." Ale nad tím, jak nesmírně rozmanité jsou obsahy mysli u absolventů jejich třídy po skončení výuky, je ani nenapadne se pozastavit. Stejně si každý žák zapamatoval něco jiného, a hlavně k tomu každý má jiný vztah, jinak tomu rozumí. Jenže vyznavači osnov tohle nezjišťují. Věří, že přece všichni musejí znát chlornany, J.B. Kaminského a naleziště šumoritu v Ardanelii. Věří, že bez dosavadních špatných osnov by "nastal chaos", protože si neumějí představit jiné principy organizace výuky. (A ty už na ně čekají: jakmile budou školy povinny si namísto koupených osnov napsat a projednat vlastní školní vzdělávací program.)
2. O víru jde v případě osnov a inspekce taky proto, že v mnoha okresích už nejsou zlí hloupí inspektoři, ale inspektoři buď inteligentní, nebo aspoň vyškolení, a naopak se pídí po tom, zda se žáci v hodině opravdu učí, nebo zda žactvo jen poslouchá a zapisuje si. A taky je učitelský strach z osnov pouhou pověrou proto, že inspekce mnohdy kontroluje jen administrativu a do metod nemluví, do třídy ani nepřijde. Ovšem tam, kde mají za inspektora pěknou konzervu, se věří na povinnost odučování osnov proto, že si škola nevšimla, že k inspekční zprávě vydává ředitel své stanovisko, že se může odvolat na ústředí inspekce, a případů, kdy se škola ubránila křivdě, je dost. (Pokud se však ředitel bojí křivdě bránit, trochu si ji zaslouží...)

Co s tím dělat?

Tahle víra, místo co by dávala učiteli do rukou meč, podráží mu nohy. Slabosti se zbaví ten, kdo si znova promyslí, proč svou práci chce dělat určitým způsobem, jaké odborné argumenty pro své přesvědčení má -- aby z toho nebyla nová víra. K profesionalitě -- ve všech oborech -- patří, že se nepracuje automaticky, ale vědomě.

Nepochybně s tím narazí a bude potřebovat podporu -- schopní učitelé musejí začít se sdružovat mezi sebou, a své postupy opírat o spolupráci s odborníky, kteří jim pomůžou se v případě napadení bránit oficiálně, s podporou korporace. Na učitelských fakultách už se najde pár lidí či dokonce pracovišť, která mohou vydat dobrozdání, odborný posudek, nebo dokonce zveřejnit ostudné jednání i se jmény aktérů. Výkonnou moc nemají (a je to dobře!), ale pro sebedůvěru a obrannou sílu učitelů to může stačit. Stejně se problémy a neshody musejí řešit na místě samém, a nikoli na příkaz soudruhů shora... Na brněnské Filozofické fakultě má Ústav pedagogických věd grant na konzultační činnost pro školy. Některého inteligentního učitele z jiné učitelské fakulty snad někdo z učitelů nebo jejich známých zná a může se na něj obrátit s jasně formulovaným dotazem. Možná se nové věci naučil od specialisty v dalším vzdělávání učitelů, a na něj se obrátí o podporu. Lektoři, odborníci, vědci se budou muset naučit takovou podporu učitelům dávat.

V případě zaostalých rodičů nejsou obavy učitelů ani tak vírou, jako spíše slabostí ve vyjednávání -- rodiče je bohužel nutno přesvědčovat, často musí učitel rodiče novým myšlenkám teprve naučit, a to jde ztuha, někdy vůbec. Už jako děti se takoví rodiče učili buď ztuha, nebo velmi konzervativně. Rodiče však nejsou vedlejší břímě na bedrech učitele, ale zákonní správci dítěte, a nemohou být vyřazováni z procesu učení. Když se rozhodnou mít špatnou školu, mají ji mít! Chudáci děti, ale kdo jiný ručí za růst a rozvoj dítěte? V Severní Koreji je to státní moc. Ostatně ve vyspělém světě se dělaly v posledních 20 letech výzkumy, které potvrzují, že zájem rodičů o učení dítěte vždy podstatně ovlivňuje žákovy postoje k učení i jeho úspěchy! Ale učitelé musejí své přístupy rodičům dávat po kapičkách, oslazeně a moudře. Šokem to bohužel nejde.

Co se týče zaostalých kolegů a kolegyň -- zkušenost posledních let ukazuje, že s některými nehnete, a je třeba se naučit nebýt na jejich zlovolných větičkách závislí, nepovažovat je za "směroplatné". S jinými se však dá hnout pomalým rozhoupáváním. Zeptat se jich na radu a nepřít se. Ukázat ve sborovně překvapivě dobrou práci, vypracovanou slabším žákem, a zdůrazňovat spíš svou radost, že se mu něco povedlo, než to, že to bylo díky nové metodě, kterou zatím nikoho nenapadlo použít (například dyslektické děti začínají i v 7. třídě psát krásná a obsahově bohatá vyprávění, když jim dáte jistotu, že je nikdo za pravopis, za vynechaná písmena a za chybějící kusy slov nebude známkovat ani peskovat, naopak že s nimi nakonec text společně opravíte, aby se dal zveřejnit. (Že opravu nenecháváte zpackat žáka samotného, obhájíte snadno tím, že jste ho zaučovali v identifikaci chyb, v používání Pravidel a pomůcek.) Jiné učitele rozhoupete, když se jich vyptáte na proměny předpisů a postupů za léta jejich výuky -- sice budou říkat, že nic k ničemu nevedlo, ale polichoceni zájmem možná přestanou útočit. Novinkami se konzervativcům nesmí moc mávat před očima, dráždí je to. Koneckonců jako učitel děláte nové věci pro žáky a ne pro sborovnu.

Od rodičů a moudrých lidí vně třídy učitel potřebuje, aby ho podporovali v jeho práci i veřejně: na třídních schůzkách, v rozhovorech s dalšími rodiči, se zastupiteli v obci atp. Jinak se učiteli dá obstát přes nevůli ředitelky a kolegů, když může říkat "rodiče v mé třídě se shodli, že chtějí to a to, co já dělám", když sami žádají, aby škola pro takovou práci poskytla podmínky, nebo když dokonce nabídnou podporu -- dodají kancelářské papíry, barvy, sazenice, podle potřeby práce a učitele.

Je ještě jedna překážka, která znemožňuje dobrou výuku: v začátcích má učitel s novinkami ve výuce mnohem více práce, než jeho tradiční kolegové-rutinéři. Musí hledat dobré texty, vymýšlet přínosné objekty pro bádání, promýšlet stavbu hodiny nebo delšího celku, plánovat provázaně na půl roku i celý rok. Vede si poznámky o práci žáků a vyhodnocuje je. Hovoří jednotlivě se žáky a nenalévá na ně moudro jediným chrstnutím. Ale pak nemusí dokola opakovat tu samou nepochopenou poučku, nemusí věčně kontrolovat přihlouplé a odbyté domácí úkoly, nemusí pořád hlídat, zda se někdo nefláká, protože to všecko se jeho žáci naučí obstarávat sami. Ovšem začít v osmé třídě je pozdě. I v šesté je pozdě, pokud je už někdo na prvním stupni odnaučil zajímat se a zvídat beze strachu. Investice se vyplácí hlavně do nejmenších žáků, které si učitel vypěstuje. Ale ani se staršími by nemusel zacházet nehumánně. Jenom nesmí sobě ani jiným slibovat zázračné výsledky.

Zažívám radost, když v BL i jinde píšou o školách a vzdělávání sami studenti! To je v Česku novinka posledního zhruba jednoho roku. Možná to znamená naději. Ti, kteří už poznali, že s bývalými občany socialistické vlasti a se starci nad 30 let už není žádná řeč, si možná uvědomí, že být učitelem znamená být po celý život mezi mladými mozky. Takovou kliku v mnoha zaměstnáních mít nebudou. Ale i kdyby se zájem o učitelství nezdvihal, když se studenti budou umět věcně ozvat, bude mnohem těžší nevěcně vyučovat a diskutovat. Dobrý učitel bude tím dřív moci dobře obstát.