Se svým jazykovým handicapem jsem měl potíže rozumět přesně všemu, co při této bohoslužbě slova zaznělo -- a přece jsem to nejdůležitější oč šlo v tomto sejití zástupců mnoha jazyků a mnoha zemí pochopil. Přes svou jazykovou barieru jsem dostal "uši k slyšení a slyšel jsem" a dokonce jsem i tomu základnímu docela rozuměl, jako o letnicích rozuměli lidé z různých národů učedníkům.

A to základní, co tam zaznělo, a zaznělo to velice výrazně a velice silně bylo: Ježíš je Pánem našich evropských dějin. Těch několik stovek lidí, kteří se tam sešli a kteří spolurozhodují o běhu světa, tam vyznávalo svoji afinitu k evangeliu Ježíše Krista. Cílem těchto shromáždění, jak bylo uvedeno i na pozvánce, je shromáždit kolem Ježíše Krista -- základu a cíli všeho - lidi postavené do odpovědnosti za svět. Řekl jsem již, že to byla pro mne pozitivní zkušenost. Ti lidé tam totiž vyjadřovali svoji touhu stavět a spravovat svět ne podle těch, či oněch mocenských či finančních ambicí toho, či onoho mocipána, ale podle těch nejlepších tradic tohoto kontinentu.

Ale prožíval jsem tam v Bruselu i smutek - uvědomil jsem si tam až bolestně naléhavě, jak strašlivě mělká a duchovně prázdná je naše politická a vůbec intelektuální scéna, jak moc chybí v budování naší země idea, společný ethos, myšlenka, sdílená víra. Jak silně přežívají v myslích našich lidí plytká, přízemní, hokynářská komunistická schemata vidění světa. Ti lidé tam vyjadřovali to, co říká ono známé podobenství o stavbě chrámu: každý z nich pracuje sice jen na malém kamínku z nichž se skládá celá katedrála budované jednotné Evropy, pracuje na tom svém místě, kam byl postaven do odpovědnosti, ale koná tak s hlubokým vědomím, že právě on se podílí nezastupitelně na budování společné vize -- světa s co možná největší mírou pokoje. Zatímco, bohužel, v naší atheistické vlasti většina lidí na otázku proč to, či ono dělají, buď neznají odpověď, nebo se s vámi spíše podělí o pocit marnosti, se kterým vláčí svůj kámen života, pouze pro svou obživu, bez jakéhokoliv hlubšího smyslu.

A co horšího; absence jakékoliv vize se týká i právě takových lidí, jako jsou politici, novináři, intelektuálové -- lidí, kteří již z povahy svého poslání by měli být těmi, kdo mají uši k slyšení a slyší výzvu ke hledání smyslu světa. Rezignace na jakékoliv směřování, jakékoliv poslání, poselství; cynismus a nihilismus spodiny se stal populistickým módním postojem české reprezentace.

Výlupkem v tomto smyslu je náš český genius průměrnosti, současný prezident, který u příležitosti 17. listopadu neuvěřitelně kritizuje všechny, kteří se postavili proti komunistickému režimu a říká, že pro 17.listopad 1989 vytvořili předpoklady ti, jejichž reakcí na komunistický režim byla "rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy" (MF Dnes 15. 11. 2003). Tentýž člověk vykládá v USA 19. 11. 2003 o nebezpečí lidských práv pro svobodu (!), o nebezpečí nediskriminace a nestátních organizací pro tutéž svobodu, říká, že za budováním Evropské unie vidí snahu získat dobré živobytí lidmi, kteří ji budují, atd atd.

Ten Estonec v Evropském parlamentu když kázal, mluvil o tom, co pro jeho zemi tak dlouho okupovanou a devastovanou komunistickým Ruskem znamenají slova Izaiášova proroctví: "Tvé trosky a tvá zpustošená města se obnoví až odtáhnou ti, kdo tě hubili. Neříkej: Hospodin mě opustil, cožpak Hospodin na tebe může zapomenout?"

A mluvil zcela konkretně a jasně o naději, kterou pro ně, pro Estonce, spojená Evropa znamená jako záruka míru, jako ochrana práva, jako hospodářská solidarita, jako zcela hmatatelné naplnění těch nejstarších a nejzákladnějších nadějí víry v Hospodina a v Ježíše Krista. Bylo to bylo nesmírně pravdivé a silné. Srovnával jsem si to s námi v Čechách: s našimi preferencemi komunistů, s blábolením našeho prezidenta, s naší skepsí vůči projektu spojené Evropy, s naší hluchotou a slepotou pro to, že spojení Evropy je v prvé řadě myšlenka, vize, touha naplnit starý křesťanský ideál a teprve v druhé řadě je to pracné, složité a někdy i kontroverzní hledání dohod a prostředků, jak k tomu cíli dospět.

Možná si někdo na tomto místě kázání řekne -- to jsou příliš politické věci, to do kázání církve nepatří. Jenže to je právě strašlivý omyl. Bible je navýsost politická kniha! Vždyť jsme to četli u Izaiáše: mluví se tam o válkách, o útisku, o svobodě, o Boží ochraně v tom všem a o našem spoléhání na tuto Boží ochranu.

Křesťanská víra není ani sentiment, ani útěk ze světa, i když by ji tak mnozí rádi viděli. Víra je porozumění Ježíšovým slovům o tom, že světlo boží pravdy, lásky a spravedlnosti přichází proto, aby svítilo, aby bylo vidět, aby prosvěcovalo všechna temná místa naší země a aby se neukrývalo a mohlo tak konat své dílo! A to se týká samozřejmě i těch nejpraktičtějších a nejkonkretnějších věcí našeho privátního, i veřejného života. Boží slovo nemá zůstávat konzervované v nedělních bohoslužbách v kostelech, má být roznášeno do každodenního života, má nám svítit na cestu a ukazovat směr našim soukromým i společným cestám.

Je Advent -- a právě v adventu si máme připomínat, že nebloudíme nahodile dějinami od trampoty k trampotě, od režimu k režimu, ale že naše směřování má svůj hluboký smysl, svůj cíl, a že je v tom cíli obrovská, krásná a nikým nezrušitelná naděje. A tak: nenechme si nikým namluvit, že je jen sobectví, a mentalita čtvrté cenové supiny, a pasivita, a beznaděj -- není to pravda! Berme ze zvěsti i letošního adventu vždy novou naději v to, že jakkoli je Boží pravda u nás zamlčována, nic není, jak říká Ježíš, skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno a nic není utajené navždy -- bude to radostně a slavně zjeveno!

Amen

Autor je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal OF v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem církve evangelické. Tento text byl součástí bohoslužby 7. 12. 2003, autor jej poskytl exkluzivně ke zveřejnění Britským listům. Ode dneška budeme pravidelně každou neděli zveřejňovat obdobnou "virtuální" bohoslužbu.