Možná nám po tomto výkladu lépe vynikne tvrdost Ježíšovy výtky učedníkům, že jsou malověrní. Malověrnost totiž není v Matoušově evangeliu, které toto slovo často používá, jen taková roztomilá, běžná lidská slabůstka, ale je to těžký deficit života, stejně těžký, jako je slabomyslnost. A i když se asi nedá měřit nějakým exaktním kvocientem jako inteligence, to snad umějí jen v nebesích a my lidé se naopak musíme přísně střežit, abychom zejména jeden druhého neznámkovali jakou z nás má kdo víru; malověrnost je stejně ochromující jako slabomyslnost.

Četli jsme v prvním čtení (Sk 27) příběh o Pavlovi, který za bouře na moři silou své víry zachránil malověrnou, zpanikařenou posádku lodi před záhubou. Pevná víra není jen něco na ozdobu. Pevná, statečná víra zachraňuje lidské životy, brání utrpení a smrti. V textu kázání je to opět mořská bouře jako obraz nebezpečí, protivenství, nepřátelství, zkoušky, ve které se prokazuje síla lidské víry jako záchranný element. Učedníci v této zkoušce neobstáli, byli ustrašení a báli se, že zahynou. Ježíš je kárá za jejich malověrnost.

Loďka v rozbouřeném moři - to je známý výstižný obraz církve. Tak nás posílá náš Pán a Spasitel do světa: jako skupinku učedníků na lodičce do všech možných bouří času. Ještě jednou Matouš používá podobný obraz (Mt 14,31): učedníci na loďce v bouři křičí strachy, a po vlnách k nim kráčí Ježíš. Petr jako mnohokrát i v této situaci přeceňuje svou statečnost víry, machruje, a vykročí po vodě k Ježíši. Ale zase je to jeho malověrnost, která jej zaskočí a táhne do hlubin. A opět Ježíš říká: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?" Matouš, který vkládá toto slovo oligopistie, malověrnost Ježíšovi do úst, kárá v těchto příbězích malověrnost svých současníků, kteří uslyšeli Evangelium a přijali ho, a dali se povolat k následování; ale potom selhávali pod náporem nepřátelství, které útočilo zvenčí, jakmile začala hrozit diskriminace či pronásledování.

Matouš ale kárá nejen své současníky. Nevidíme se v těchto příbězích i my sami? Kolikrát jen církev jako celek, ale my sami jako jedinci jsme zklamali, báli se, zrazovali, lhali v minulých režimech, které křesťanství pronásledovaly? Kolikrát měl náš strach až příliš velké oči, když vlastně ani nešlo o život, jen o zachování si zaměstnání, či jen o kariéru, možnost studia dětí, nebo jen křivé podívání se mocných jako například v dobách "normalizace"!

Malověra však neobstojí ani v tak přímo banálních věcech, jaké prožíváme i dnes - v náporu každodenních existenčních starostí a úzkostí obecně lidských: co budeme jíst, pít, oblékat se (Mt 6,31). Tváří v tvář neodstranitelnému lidskému utrpení, jako jsou například nevyléčitelné choroby, se malá víra projevuje bezradností a bezmocí učedníků (Mt 17,20), ale i nás dnes v našich starostech a bolestech.

Oligopistia je deficit víry, který způsobuje, že pod náporem ohrožení se víra a chuť do života zmenšuje a umenšuje, až se stane tak malou, že v člověku už není nic, než pochybnosti, strach, frustrace, deziluze, hrůza, panika. A takovýto životní postoj je samozřejmě živnou půdou pro podlehnutí kdekomu kdečemu, co si začne dělat nárok na naši svobodu, lidskou důstojnost. O kolik jen svých práv a svobod jsme ochotni se nechat připravit ve strachu z terorismu!

Evangelista Matouš si originální výraz malověra, malověrní vytvořil, aby právě jím vystihl typický nebezpečný nedostatek křesťanů ve druhé a třetí generaci církve. Byla to tehdy situace církve, která kolísala mezi vírou a nevírou, která opustila svou původní poutnickou existenci a prorocký náboj, bála se naprosté učednické nezajištěnosti, usadila se a opouzdřila, uzavřela se světu, kterého se začala bát. Pro malověrné křesťany tehdy i nyní je typický materialismus, konzumentství, sobectví, duchovní malátnost, vzájemná řevnivost, závist, neochota odpouštět, malorysost. A samozřejmě všudypřítomná bázlivost, ustrašenost, zbabělost stát na poznané pravdě ze strachu z pronásledování či jen z obyčejného výsměchu protřelých grázlů. Ježíš tuto malověru, oligopistii, tuto debilitu, imbecilitu a idiotii pravého, svobodného a důstojného života tvrdě kárá a varuje před jejími důsledky.

Ježíš však nepřišel, aby nás soudil, ale aby nás zachránil. A tak současně s varováním před sebezničující malověrností slyšíme v příběhu, že utišuje bouři, dodává učedníkům odvahu, pozvedá klesajícího Petra, sytí hladové, nabízí úžasný prožitek hledání toho, co křesťanství nazývá Božím královstvím, při kterém vše ostatní je nám jako zázrakem přidáváno. Pevná víra zahání strach, stejně jako láska; na rozdíl od malověrnosti, která strach přivolává.

Kolikrát jsme to již jen směli prožít, ten úžasný stav pevné víry, živé naděje, jasné vize, posilované těmi, kdo spolu s námi v jedné linii zápasili proti té nejstrašlivější dábelské zbrani hromadného ničení, totiž proti strachu. Strach rozleptává život osobní i život společnosti Kolikrát nás již zachránila solidarita a pomoc pevné víry našich bližních. Tolikrát už jsme to prožívali a známe tu úžasnou sílu a moc pevné víry a lásky, která vítězí nad lží a nenávistí. Nenechávejme si namluvit pragmatiky, cyniky a zloduchy tohoto světa, že velká silná víra pro život a jeho hodnoty je iluze. Že jedinou hodnotou je plytká, živočišná přizpůsobivost komukoliv a čemukoliv, chameleónské mimikry, jehož jedinou ambicí je přežít za jakoukoliv cenu. Víra není iluze. Je to nádherná skutečnost pravého a plného života. Tak jako ke skutečně kvalitnímu životu potřebujeme zdravý rozum, potřebujeme k němu i pevnou, silnou víru. Víru, která hory přenáší, která utišuje i všechny bouře a zklidňuje všechny vichřice života.

Amen.