Křesťané se mezi sebou nazývali nejčastěji bratřími a sestrami, či učedníky - sama církev přijala název křesťan za svůj až v polovině druhého století.

Celý ten příběh, jak jsme jej četli v knize skutků, je na prvý poslech věcné vylíčení celkem nedramatických událostí: učedníci v Jeruzalémě, když slyšeli o tom, že do církve v Antiochii chodí i nežidé, poslali na výzvědy do Antiochie jakéhosi Barnabáše, jednoho z nejužšího kruhu církve v Jeruzalémě. Když tam Barnabáš viděl, jak "zabírají" na Ježíšovo evangelium i ne-židé, vzpomněl si na Pavla, kterého znal už dávno: před lety se za Pavla zaručil, když ten jako čerstvě obrácený křesťanobijec se chtěl sejít s učedníky po svém obrácení v Damašku a oni se ho báli. Barnabáš Pavla, který měl nejen židovské, ale i řecké vzdělání, pozval do Antiochie, ten tam začal kázat a odtamtud také posléze započala Pavlova misie do světa.

Opravdu, zdánlivě běžná historka. A přeci: těch několik řádků popisuje děj, který určil další dva tisíce let evropských a potažmo světových dějin. Barnabáš - mimochodem, musel to být báječný člověk: vlastním jménem Josef, (Barnabáš je přezdívka, která znamená: Syn útěchy) uvěřil v Krista hned v prvních dnech po ukřižování, vzdal se všeho majetku a stal se křesťanem - po svém příchodu do Antiochie nezačal nutit tamější nežidovské křesťany, aby přijali všechny židovské obyčeje včetně toho základního, obřízky, i když právě proto byl asi do Antiochie poslán. Barnabáš pochopil převratnou věc: evangelium, i když vzniklo v rámci židovství, není nutně na židovství vázáno. To je skutečně dodnes výbušně revoluční myšlenka: Víra v Krista není vázána na žádný náboženský systém!

To, co zastával Barnabáš, bylo totéž, jako kdyby dnes řekl někdo pravověrnému katolíkovi, že legitimní víra v Krista není vázána na katolicismus. Nebo pravověrnému evangelíkovi, že věřit v Krista se dá i bez evangelických dogmat, zvyků a tradic. Donedávna se za daleko mírnější názory, než měl Barnabáš, vraždilo: Kalvín upálil lékaře a theologa Serveta jen za jeho pochybnosti nad dogmatem o Svaté trojici!

Barnabáš byl o svém převratném názoru hluboce přesvědčen, cítil však, že nestačí tento názor teoreticky v církvi obhájit. Proto si vzpomněl na intelektuála Pavla, který byl vzdělaný jako farizeus, tak i jako Řek, a pozval ho, aby mu s prosazením této myšlenky pomohl. A Pavel přijel, a rozpracoval theologii, která je pregnantně vyjádřena v jeho dopisu Galatským: V křesťanství nezáleží na náboženství a jeho zvycích a dogmatech, rozhodující je v opravdovém křesťanství pouze víra, která se uplatňuje energickou láskou k bližnímu.

Díky těmto dvěma Pánem Bohem osvíceným mužům nezakrnělo křesťanství jen v jednu z mnoha židovských sekt, ale stalo se novou nadějí a novou inspirací pro celý tehdejší svět. Díky Barnabášovi a Pavlovi se Kristus otevřel všem lidem na celém světě a naplnily se prorocké vize Izaiášovy a Jeremiášovy a dalších vidoucích o tom, že všechny národy budou nacházet Hospodina.

Proti takto pojímanému křesťanství se ovšem okamžitě spustil nelítostný boj. Čteme o tom v podstatě ve všech novozákonních knihách. Pro mnohé byla tato revoluční myšlenka naprosto šílená a zavrženíhodná. Opustit všechno - Mojžíšovým Zákonem počínaje a chrámovou obětní praxí konče? Vždyť židovské náboženství bylo oním prostředím, ve kterém žil sám Ježíš, učedníci, vždyť všechna víra v Hospodina i Krista je bez starozákonního náboženství nemyslitelná!

Naši dva mužové tehdy svůj zápas vyhráli. Ale ne na dlouho. Jakmile se křesťanství ve světě etablovalo a začalo si vytvářet svůj náboženský rámec, okamžitě začalo své náboženství nadřazovat nad víru, svobodnou barnabášovsko - pavlovskou víru, ve které nezáleží na ničem jiném, než na účinném pozitivním vztahu ke druhým lidem.

Víra si vždy hledá nějaký svůj jazyk, nějaké všemi sdílené zvyky a pravidla a prostředí - zkrátka nějaký náboženský systém. To je samozřejmé a je to v pořádku. Jakmile však se toto sdílené náboženství stane samoúčelným a rozejde se s živou vírou, či jde dokonce proti ní, stane se tím, pro co máme v češtině pěkný výraz, totiž pánbíčkářstvím. Mockrát už v dějinách přicházeli reformátoři a vyvzdorovávali na pánbíčkářství prostor pro živou víru. Mnozí to zaplatili životem, mnozí zakládali nové církve, které však velmi brzy vpluly do pánbíčkářských vod a zapomněly na ono Lutherovo: církve se mají neustále reformovat, ne jen jednou, při svém vzniku!

My dnes prožíváme situaci, kdy křesťanství se fakticky šíří a žije jen tam, kde pro lidi znamená reálnou, novou životní šanci, novou prosperitu hmotnou i duchovní - tj. v zemích, kterým se donedávna říkalo třetí svět. V tradičních křesťanských zemích křesťanství vlastně jen živoří a přežívá, a je lidem okolo církve právě jen tím pánbíčkářstvím. Lidé v Evropě a Americe zdánlivě křesťanství nepotřebují: církev už dávno naučila společnost činnému pozitivnímu vztahu k lidem: stát se stará o chudé, nemocné, postižené, a křesťané jako by nevěděli, k čemu vlastně jejich víra je. O to silněji církve z pocitu ohrožení lpějí na svých náboženských systémech, které si pletou s vírou v Krista.

A přitom přes všechny zdravotní a sociální pojištěnecké systémy je mezi námi tolik lidské bolesti, tolik utrpení, tolik potřeby lásky, energické lásky, o které psal Pavel jako o nejvlastnějším projevu víry! Pokud se všechny dnešní církve neodváží k témuž radikálnímu rozchodu se svou tradicí, se svým náboženským systémem, jako to učinila prvá církev, ztratí se v tradičních křesťanských zemích a budou přežívat jen jako marginální sekty. Pavel k tomu říká: budete-li udržovat své náboženství, Kristus vám nic neprospěje.

Pokud však se odvážíme otevřít svá společenství komukoliv, kdo lační a žízní po spravedlnosti a po lásce, a pokud vstupní devizou bude jen laskavé srdce, nic míň a nic víc, pak možná přestaneme působit na své okolí jako pánbíčkáři a lidé pochopí, že ve víře v Krista je úžasná, vždy nová a vždy oživující naděje.

Amen