Základním předpokladem dobré kritiky je to, aby hodnotila kritizované jevy náležitém kontextu a snažila se jim především porozumět. Právě to ale u zmíněného článku na mnoha místech postrádám. To, co Koloc píše o Husovi, jsou v historiografii dávno odmítnutá klišé. Středověký český "národ" nebojoval za svého intelektuála, ale za své zájmy a náboženské vytržení, často fanatické a nám zcela nepochopitelné. 27 českých pánů popravených po Bílé hoře mluvilo spíš německy než česky a neexistoval jediný důvod, proč by je "národ" měl hájit; prohráli v boji o moc a byli vlastně souzeni jako vlastizrádci. Bedřich Smetana sice neměl vždy na růžích ustláno, ale v zásadě to byl oficiální představitel tehdejšího pražského kulturního života, měl postavení, kariéru i uznání.

Proč Koloc hovoří v případě mnichovské krize o zradě politické reprezentace, aniž by ji dal do kontextu zrady západních mocností? George F. Kennan, jedna z nejvýraznějších osobností americké zahraniční politiky 20. století, hovoří o chování Beneše a spol. jako o projevu pozoruhodného nepatetického hrdinství. Naráží tím na to, že takové politické rozhodnutí, jaké Beneš učinil, nebylo o nic snazší než vojenská odpověď. Mohl koneckonců všechno pustit k vodě a dožít třeba někde v Americe. Všechno, zač dříve bojoval, ztratil. Momentální vyhlídky byly strašné. Přesto v sobě našel sílu k novému, dlouhému boji, prostému velkých gest a bez okamžitého efektu, ale právě proto úctyhodnému. A úspěšnému. Co je hrdinství, co je velikost?

"Opustil jsem svoji vlast, abych nemusel opustit svůj národ," řekl Rafael Kubelík. Bezděky tím vyjádřil jeden z nejpodstatnějších rysů středoevropského prostoru, který vždycky byl a zřejmě vždycky bude prostorem "tranzitním", kolbištěm velmocenských zájmů, které vyhánějí lidi z jejich domovů -- počínaje už Karlem Velikým a jeho brutálním přesídlováním Sasů.

Na otázku, co by v reakci na Mnichov dělal jeho otec, Jan Masaryk údajně odpověděl: otec by nespekuloval a bez váhání by vydal rozkaz: "Tož budeme sedlat!" V té větě je něco nádherně archaického, velkolepého, ale stejně tak nemístného, podobně jako bylo nemístné Masarykovo vyvěšování husitské standardy nad prezidentským palácem. Historická zkušenost střední Evropy a moderní politiky je příliš spletitá na to, aby stačilo vsednout na koně a vyjet s šavlí v ruce proti tankům. Zásadní rozhodnutí padají jinde a prostředky boje jsou vzdáleny krásné smrti Přemysla Otakara II. Karel Kosík napsal, že tragédie v moderní době snad už ani není možná. A to ani donjuanská, jak víme zase od Kundery. Stýská-li se nám po velkých hrdinských postavách minulosti, je to pochopitelná nostalgie, vlastní ovšem každé době. Zblízka bývá často všechno jinak, tak nějak prozaičtěji... Češi možná ve dvacátém století ustupovali více a snadněji než jiní a obzvlášť v období normalizace, kdy jim ze strany moci nehrozily ztráty životů, ale "jen" kariéry či osobní svobody, prokazovali až příliš nepevnou páteř. Je to ale něco obzvlášť výjimečného nebo nesrovnatelného? Miliony Poláků hrdinsky zemřely v boji proti okupantům. Ale spousta z nich velmi vstřícně přijala německý antisemitismus a podílela se na likvidaci Židů. Němci museli čekat na podněty zvenčí (např. od amerických historiků), aby si položili otázku po masové podpoře Hitlerova režimu -- a dodnes se jí mnozí brání. Nacistické milióny ve švýcarských bankách také nejsou ukázkou kdovíjaké mravnosti. To všechno je sice ošklivé, ale lidské. Bohužel.

Všichni - Češi, Němci, Francouzi, Američané - víme, že náš ekonomický systém devastuje planetu, že jateční velkochovy se nápadně podobají koncentrákům a že náš blahobyt je z velké části založen na despotickém ovládání pracovní síly ve Třetím světě. Přesto se většinou nebouříme. Kolaborujeme. Nemá to co do činění s naší národní povahou, ale s lidskou povahou jako takovou. Pokud se nám zdá, že Češi jsou nejen počtem (a jsou i menší národy!), ale i duchem "malí", neznamená to nic jiného než to, že jsou prostě lidští.