Příběh velmi smutný

Již dříve jsem se zmínil o neobyčejném zážitku, když jsme poslouchali andělské hlasy děvčat v Aileu. Rozhodl jsem se, že jejich zpěvy natočím a sestavím z nich CD album. Asi před třemi týdny jsem se zeptal Michaela, kdy by se nejlépe hodilo přijet do jejich městečka se svým nahrávacím zařízením.

Mik řekl: "Teď není vhodná doba, ve stanici nepanuje zrovna harmonická nálada, máme totiž problém." Tím problémem bylo, že manažérka stanice, báječná zpěvačka a dívka velmi půvabná se stala isin-rua neboli dvě těla, tak se v jazyce Tetun vyjadřuje stav těhotenství.

To samo o sobě by problémem nebylo, těhotných žen je tu nepřeberně, ovšem Didi není vdaná a to na malém městečku v silně katolické zemi velkým problémem je.

Pan farář si ji pozval na pohovor a dal jí notné pokárání, její rodina byla zahanbena a i kolegyně ve stanici se začaly chovat odtažitě. Tohle tedy nebyla vhodná atmosféra k natáčení duchovně povznášejících zpěvů.

Vražda jako ekvivalent potratu

Minulý týden Mik opět přijel do Dili a oznámil mi:"Didi je ve vězení." Nevíme přesně co se stalo, informace máme jen z řečí, které se vedou mezi lidem v Aileu. Didi porodila předčasně, otcem byl její strýc a ani nevíme, zdali to byl člověk starší či chlapec jejího věku. Ví se však, že oba propadli panice a dítě udusili.

A tak se náhle a nenávratně život této příjemné mladé ženy změnil. Toť se ví, vražda novorozeněte je vskutku zločin. Na nás, kdo jsme ji znali, padl velký stín smutku. Kdo ji může vskutku soudit?

V našich civilizovaných zemích jsou také děti vražděny, děje se tak ale před tím než se narodí. Nemyslím si, že je to správné, je to však legální. Didin zločin začal tím, že se pomilovala se svým bližním, to se v životě běžně stává, takoví jsme už my lidé.

Jenže zde katolická církev nepovolí potrat, s čímž bych mohl i souhlasit, nepovolí však ani prostředky antikoncepce. Různé kultury vyvinuly všelijaké způsoby, jak této situaci čelit.

Například na některých pacifických ostrovech porodit dítě mimo manželství hříchem není, celá vesnice příjme dítě za své, jako jednoho z nich.

Tak by to snad mělo být, každý nový život je zázrakem, který nutno obdivovat i ctít. Ale tady nebyl nikdo kolem, kdo by té dívce nabídl pomocnou ruku. Kárat je snadné, chápat, odpouštět a pomáhat je těžké.

Souzena ovšem bude ona a snad i otec dítěte. Zdejší společnost je silně patriarchální a na ženu jsou kladena jiná měřítka. Uvažujeme, jak podat Didi pomocnou ruku, sháníme dobrého obhájce. Mark, který v této oblasti pracuje, už dělá průzkum situace a bylo mu řečeno, že podobných případů je tu hodně. Ženy na Timoru jsou půvabné, příjemné a obdivuhodné, ale jejich život tu snadný není.

Chudoba

Psát chválu na chudobu by bylo pošetilé, jak se však člověk cítí, když uprostřed ní žije? Je chudoba nežádoucím opakem bohatství? Jak vlastně chudobu definovat? V našem materialisticky zaměřeném světě je ideálem většiny lidí být bohatým. Co to znamená? Mít hodně peněz?

Ale jak se zpívá v té timorské lidové písničce -- vždyť přece peníze jíst nemůžeme. A dělá nás hromadění peněz a věcí vskutku šťastnými? Ostatně mnoho velkých osobností v historii lidstva mezi bohaté nepatřilo. Kristus nebyl bohatý, Buddha se vzdal svého královského luxusu a žil skromně, aby našel pravou hloubku života. I jedna z největších osobností současného světa, tibetský mnich Dalai Lama, žije velmi skromně. A znám mnoho jiných mimořádných lidí, kteří považují materiální bohatství za brzdu v jejich duchovním rozvoji.

Žije-li člověk v jedné z nejchudších zemí světa a je-li jen trochu citlivý, nemůže se úvahám na toto téma ubránit.

Na jedné straně tu vidíme příliv spousty peněz, tedy především na platy Američanů ale i jiných zaměstnanců OSN, jejich příjmy se pohybují od 50 tisíc amerických dolarů ročně až na 200 tisíc i více. A k tomu příplatky až $160 denně na živobytí.

Občas s těmito lidmi příjdu do styku ale nezdá se mi, že by z nich zářila radost a štěstí. Jediné čím vynikají je, že se rádi holedbají. A je mezi nimi i pár dobře placených dobrodinců z jisté americké organizace, kteří po mně chtějí, abych lidi v Radiu Tokodede přesvědčoval o tom, jak ušlechtilé je být neplaceným dobrovolnikem pracujícím pro komunitní stanici.

Ti lidé v rozhlase jsou většinou mladí, kolem dvaceti let, ale už mají rodiny. Nemají ovšem práci, a tak namísto zahálky věnují svůj čas stanici.

Toť se ví, že sháním peníze pro ně, i když je to proti systému, který zde ona americká organizace propaguje.

Vedeme s domorodci mnoho řečí na toto téma.

Také mají svoji představu o bohatství -- mít dostatek dobrého jídla, pohodlný domek k bydlení, vzdělání pro děti, dobré zdraví a lékařskou péči.

Nechci jejich skrovné požadavky idealizovat, protože nevím, jak by se jejich nároky změnily, kdyby se na ně peníze začaly hrnout. Mohu ovšem pozorovat jak žijí. I při své chudobě Timořané jsou většinou nesmírně pohostinní. Čím dále od Dili jedeme, tím jsou lidé chudší a zároveň nezabloudí.

Lidé mi občas nabídnou kávu (ta se tam pěstuje), banán nebo pomeranč.

Nedávno jsem jel směrem na západ, blízko k hranici s indonézskou častí Timoru. V jedné vesničce jsem si koupil velký trs banánů za dvacet centů (v Dili chtějí jeden US dolar za malý trsek banánů.)

V té vesnici jsem měl komunikační problém, protože Tetunem tam mnoho lidí nemluví a jejich jazyk pochopitelně neznám. Seznámil jsem se na tržnici s jedním vesničanem, který mluvil slušně anglicky.

Pozval mne na kávu a příjemně jsme si s jeho rodinou popovídali. Nabídl jsem jim cigarety, což je zde vhodné, a dětem jsem dal bonbony, to je pro ně na venkově vzácnost. Když jsem odcházel onen muž se mi velice omlouval, že mi nemůže dát ani malý dárek, abych měl upomínku na setkání, které bylo příjemné.

My v našem západním světě měříme bohatství množstvím peněz, počtem aut, televizorů či ledniček na domácnost. Jeví se mi, že tito chudí lidé mají bohatství jiného druhu a to se měří srdečností jejich úsměvů.

Učím se to také, ale stále se ještě nedovedu usmívat tak bezprostředně jako to umí oni. Tito lidé mají za sebou velmi tvrdou historii, zažili ničení i vraždění, destrukci jejich světa. Diskuze s nimi většinou končí filozofickým povzdechem i smířlivostí: Moris ne -- Život je takový.

Šaty dělají člověka

Nevím do jaké míry toto staré úsloví vskutku platí, ale víme dobře, že v naší společnosti se hodně dá na povrchový zjev. Nejen šaty, ale i auto, dům a jiné viditelnosti do značné míry ovlivňují náše posuzování jiných lidí.

Před několika dny jsem zajel do jedné zapadlé vesnice, do takových míst občas vyrážím, protože to patří k mé práci, tedy zkoumat jak lidé v těch horách žijí, zdali slyší Radio Tokodede a co potřebují.

Domluva není snadná, poněvadž moje znalost Tetunu není dostatečná, vždy se ale nějak domluvíme.

Zastavím tedy v nějaké vesnici, nejprve se seběhnou děti, potom příjdou starší lidé. V té vesnici jsem potkal staříka, oblečeného v šatě čistém sice avšak dosti rozedraném. Kdybych byl turista, asi bych si pomyslil -- je to místní trhan.

Přišel ke mně s milým úsměvem na tváři a podal mi ruku způsobem, který by odpovídal starostovi nebo alespoň radnímu. Mluvil portugalsky, což mi nebylo nic platné. Tak jsme promlouvali Tetunem, takové ty běžné řeči.

Všiml jsem si, že další lidé, kteří se připojili k našemu malému sdružení, se chovali k onomu staříkovi s velkým respektem. Nevím jaká jeho posice v té vesnici je, ale vím, že tu platí respekt ku starším lidem.

To se vztahuje i na moje šediny. Hodnotový řád je zde jiný než v našem světě, kde starší člověk má dnes už problém sehnat zaměstnání.

Tady starých lidí mnoho nevidíme, respekt k nim platí. A oni se podle toho i chovají. Jejich hodnotou nejsou šaty ani peníze, z nich vyzařuje důstojnost, pokud si ještě to slovo dobře pamatuji, nějak vyšlo z módy.

Jaksi intuitivně budí takový stařík přirozený respekt.

V tomto směru je takové setkání nepopsatelné. Najednou totiž před vámi nestojí otrhaný chlapík ale důstojná lidská bytost. Jeho potrhané šaty nejsou následkem nedbalosti, jsou pouze projevem jeho materiální chudoby.

Tohoto člověka nedělaly šaty, jeho dělalo to čím byl.

Vlastnictví

Důležitým rysem našeho právního systému je ochrana soukromého vlastnictví. Jenže co to vlastně je?

Vlastníme věci, ale můžeme o ně snadno přijít buď tím, že nám je někdo ukradne anebo je sami promarníme, třeba špatným rozhodováním nebo zálibou v návštěvě kasina.

Když jsem začal pracovat v Dili, ztrácely se mi tužky. Jednou jsem vyplňoval formulář v místní ANZ bance, kde žádné psací potřeby nebyly. Zahlédl jsem Raymonda jak stojí u přepážky, šel jsem si tedy vypujčit tužku od něho.

Byla kvalitní, byla to totiž jedna z těch mých ztracených.

Napadlo mne, že tato země je zralá pro socialismus. Tužku jsem mu vrátil bez komentáře.

O pár dnů později jsem se ptal Raymonda, kde mohu koupit kabílek pro můj minidisk, přesně takový, jako je na jeho stole. Řekl: "Ten se tu koupit nedá, já si ho nechal udělat. Můžeš si ho vzít."

Chtěl jsem mu zaplatit, on jen poznamenal, že já ten kabílek potřebuji více než on, tak ať si ho klidně vezmu.

Natočili jsme sérii pořadů a rozmnožili na CD, za obalovou plastikovou krabičku zde v obchodě žádali jeden US dolar.

Nehorázné. Timorský kolega Frances řekl: Mám tu asi padesát těch obalů, já už je potřebovat nebudu, vezmi si je.

Kolik za to chceš? Přece nic, když já už je nepotřebuji.

Toto chápání soukromého vlastnictví mi zpočátku dělalo potíže, nemohl jsem to pochopit. Teprve když jsem se s lidmi sblížil a získali jsme vzájemnou důvěru, můžeme mluvit otevřeně.

Oni zase nechápou náš individualismus, tedy každý sám pro sebe. Jejich tradiční systém je svou podstatou kolektivistický, potřeby rodiny, vesnice a komunity jsou důležitější než individuální úspěch, jedině tak mohou přežít.

Respekt k vlastnictví tu existuje, musí být ale zřetelný. Když nechám ležet tužku na stole ve studiu, tak už ji asi nepotřebuji, když ale řeknu: "Tento slovník je pro mne důležitý", nikdo si ho nepřivlastní, ba mi ho i přinesou, když ho ve studiu zapomenu."

Jedním z velkých problémů současné situce je právě tento stav nevyjasněného vlastnictví. Pozemkové knihy se tu nevedly.

Takže mnoho rozbitých domů nemůže být opraveno nejen proto, že je tu nedostatek financí ale i proto, že vlastnictví není foramlizováno.

Například Radio Tokodede zabralo budovu a používá ji pro dobrý účel. Nepodařilo se mi zjistit, kdo je vlastníkem. Uvažuji o podstatné renovaci, Franciscus už dodal barvu a můžeme začít malovat, jenže nároky na budovu má několik stran.

Zatím nic nehrozí, budova slouží dobrému účelu. Co když ale přijde někdo s lepším účelem až ta budova bude opravena?

Ne, to není věc peněz či vypočítavosti, je to věc momentálních potřeb. Například někdo by mohl usoudit, že nemocnice je důležitější než rádio. Teď se tomu pokuste porozumět.

Negramotnost

Pro západního člověka, a pro Čecha mého druhu, zní slovo negramotnost velmi nepřívětivě.

Zpravidla si pod tím slovem představujeme buď lenost nebo přiblblost. Je tu ještě jiný druh negramotnosti, způsobený prostě nedostakem příležitostí.

Pokud se nemýlím negramotnost znamená stav, kdy člověk neumí číst ani psát. To ovšem neznamená, že ten člověk je hloupý čí nevzdělaný. Jen tak si vzpomínám, že Buddha, Sokrates nebo Kristus nezanechali po sobě ani jeden psaný řádek, a patří mezi nejmoudřejší lidi, kteří na této planetě kdy žili.

I já jsem měl své předsudky pokud se negramotnosti týče, pochopitelně. Dnes už na Timoru negramotnost přestává být vážným problémem, protože Indonézané zde zavedli školský systém. Ještě dnes více lidí umí Bahasa Indonesia než Tetun, jak si ověřuji při svých cestách s Angličanem Markem, který pracuje jako tlumočník a zná indonézsky velmi dobře.

I já musím používat anglicko-indonézský slovník při své práci, protože Tetun je jazyk archaický a mnohé potřebné výrazy prostě nemá.

Ten slovník je poněkud podivný a tak občas dochází k zábavným situacím.

V rozhlase je nutné znát a pochopit otázku modulace hlasitosti.

Anglicky se tomu říká level, česky snad zvuková hladina.

V Tetunu takové slovo není, tak jsem si našel slovo v Bahasa -- tingkat. A chlapci se divili, proč jim vyprávím o terasách rýžových polí.

Ostatně můj malý anglicko-český slovníček mi nabízí tato vysvětlení za slovem level: rovný, plochý, na stejné úrovni, .... srovnat se zemí, demolovat.

Takže ono to ani s tou gramotností není snadné.

Poznal jsem záhy, že tito lidé maji vyvinuté orální schopnosti. Někdy, vlastně často, mluví moc a rychle, jsou to vynikající řečníci. A negramotnost také nutí k lepší paměti. Já si musím jejich jména poznamenávat do svého zápisníku, jim stačí slyšet jednou mé jméno Jaroslav a už si ho pamatují.

Negramotnost je v našem světě nežádoucí, ale negramotnost v kultuře orální až tak velkým problémem není, tak mi to připadá. Lidé na venkově nemohou číst noviny, takže neví co kdo zase ve světě někomu provedl či kdo koho osvobozuje.

Oni ovšem slyší, co je pro ně důležité a pamatují si to. I člověk, který nemí číst či psát může mít velké znalosti o životě a rozumět světu lépe než oni marxističtí intelektuálové, kterých mají západní univerzity nadbytek.

Takže bych si dovolil nabídnout takovýhle závěr: Umění psát i číst je potřebné a chvalitebné, ovšem umění poslouchat, rozumnět a chápat je důležitější.

Malá epizoda závěrem

Ještě žiji v Dili, protože ubytování ve Vila Bemori vyhovuje mým potřebám. Když se k večeru vracím z venkova uvědomuji si, jak nepříjemné to město vlastně je. Plno hluku, prachu a kouře.

Moji přátelé Justin a Mark jsou v tom se mnou zajedno. A tak jsme se rozhodli, že budeme každý víkend vyrážet mimo Dili. Justin a já máme motorky, Mark má terénní vozidlo, takže s ním se můžeme vydávat i do míst těžko přístupných.

Mark to tu navíc dobře zná a s indonézštinou se všude domluví, cestovat s ním je příjemné.

Minulou neděli jsme vyrazili do hor a Mark nás zavedl na místa zapadlá, malajům většinou neznámá. Nejprve jsme se zastavili v katolickém semináři, který je znám tím, že zde v roce 1999 našlo hodně lidí z Dili azyl a tím si zachránili životy. Dnes v tom místě panuje klid a mír, uprostřed bujné vegetace zpívají ptáci.

S několika mladými lidmi jsme vedli řeči a hráli tak trochu i košíkovou, až jsme se zapotili. Mark navrhl, abychom jeli asi o nějakých 20 kilometrů dále po bídné cestě do místa ještě zapadlejšího.

Jsou tam vodopády a potok s vodou osvěžujícně chladnou. Cesta byla vskutku drsná a u vodopádů našli jsme jen pár domorodců.

Tedy místo vskutku odlehlé, takový malý kousek ráje v džungli. A mezi těmi domorodci vyniká postava mohutná s rudým plnovousem.

Ano, uhodli jste, byl to Michael. Od této chvíle mu přezdíváme Mik nevyhnutelný. Zastavil se tam jen na chvíli, s kolegy z Aileu Fernandem a Monikou, na cestě do zapadlé vesnice Remexio.

Mik na plavání ani jiné sporty příliš není, pospíchal proto do vesnice, kam nás pozval také. My se pěkně osvěžili v chladné vodě a pokračovali do Remexio. Mika jsme nenašli, on našel nás, malajové jsme tam byli pouze my.

Byl nádherný letní den, tam v horách je znatelně chladněji než dole v Dili. Připomnělo mi to nedělní odpoledne na české vesnici tak před padesáti léty.

Na velké návsi děvčata hrála pinkanou, chlapci se honili za míčem. Já fotbalu rozumím málo, ale Angličan Mark i sportovní novinář Justin mne ujišťovali, že úroveň hry je vysoká. Domácí vyhráli tři jedna.

V té zapadlé vesnici ještě rádio nechytí, takže žádná komerční pahudba mi nepříjemnosti nepůsobila.

Z kostelíka na kopci bylo slyšet zbožné chorály, na druhém konci návsi si několik mladých lidí zpívalo při kytaře.

Život chudý i bohatý zároveň. Potom nás Fernando pozval do svého domu. Stěny měl i střechu, podlahy zatím ještě ne, ten dům si totiž pomalu staví.

Ale byl tam stůl a bylo tam i na čem sedět. Poznali jsme jeho rodinu a byli to lidé, jak je ve zdejším kraji obvyklé, velmi příjemní. Hned bylo na stole tua mutin, tedy víno bílé, čili palmové.

Nejlepší jaké jsem tu zatím pil. Potom ale pro mne nastal vážný problém, nabídli nám i jídlo a bylo to maso psí.

I nejchudší Timořan je člověk pohostinný a odmítnout tu postinnost je tak trochu urážkou.

Jenže já psí maso zkrátka jíst nemohu. To ovšem Mik už vysvětlil a za chvíli bylo na stole maso vepřové.

I na to jsem ztratil chuť, ale odmítnout už jsem nechtěl. Bylo dobře ochucené.

Prasata jsou přece zvířata velmi inteligentní, tak proč mi nevadí jíst jejich maso? Je tedy moje neochota požívat maso psí jen druhem pokrytectví? V takovýchhle chvílích člověk nefilozofuje, buď může anebo nemůže. Já se nedíval pohoršlivě na ně, že jedí psí maso, a oni se nepohoršili nad tím, že já jsem odmítl. Je tu nějaké lepší řešení?

Později Fernando nabídl pálenku tua sabu, kterou jsem jen ochutnal. I to byl nápoj kvalitní a hodnotný. Já jsem se s nimi alespoň dělil o cigarety a dětem jsem působil radost rozdáváním bonbónů. Dnes už vím, že mít u sebe pytlík s bonbony není věc nějaké teoretické diskuse, pár bonbónů děti vždycky potěší, možná víc než cigareta jejich tatínka.

Seděli jsme uprostřed velmi chudých lidí ale jejich pohostinnost byla srdečná. Pití tua bylo pouze průvodním zjevem, hlavně jsme se zajímavě bavili, občas i zpívali. Řečeno jinak, byla to neděle taková jaká v hezkém životě má být.

Když jsme se ubírali k odchodu zeptal jsem se svých kolegů: Kolik jim zaplatíme? Rychle jsme se dohodli na sumě a pod stolem si podali peníze. Zaplatit těm velmi chudým lidem by bylo necitelnou urážkou, peníze by beztak nepřijali.

My jsme jim poděkovali za jejich pohostinství a potom jsme je poprosili, zdali by byli tak laskavi a za zde nabízených 5 dolarů mohli koupit něco pro své děti, třeba sešity do školy. Takovouhle nabídku ovšem zase nemohou odmítnout oni, protože to by bylo proti zájmu jejich dětí. Tak se to tu člověk naučí. Ale mohu vás ujistit, že tito lidé nás hostili aniž by měli nějaká zisková očekávání. Na neděli v Remexio nikdy nezapomenu.

Do Dili jsme sjížděli z kopců za tmy. Zase jsme trochu vyhladověli a tak jsme se shodli, že půjdeme na večeři do restaurace thajské, ne příliš drahé. Jídlo tam bylo skvělé, lepší než pes, pokud z doslechu mohu posoudit. Jídlo bylo i pálivé, takže nás přepadla žízeň. Kam jinam jít za levným pivem než do pakistánských kasáren.

Mají tam i televizi ze satelitu. A právě ten večer se na obrazovce předváděla kulturní elita Austrálie -- šlo o nějaké rozdávání cen všelijakým bavičům.

Na podiu vystupovali lidé, kteří neměli co říct, ale říkali to s velkým nadšením.

A kamera bohatě přestřihovala do publika, kde seděly další slavné osobnosti, které já sice neznám, ale Justin mne o nich poučil.

Strojenost a povrchnost těchto televizních osobností připadala mi trapná.

Díval jsem se na to a uvědomil si, že do toho světa se budu zase vracet.

Zajisté, je mnoho momentů, kdy jsem rád, že žiji v pohodlné Austrálii. Nerad zjednodušuji, ale snad by se to dalo stručně vyjádřit takto:

Život v blahobytných zemích je příjemný i pohodlný ale skrzevá svůj materialismus postrádá hlubší naléhavost, už nechápe podstatu svého poslání.

Život na chudém Timoru snadný není, ale je svým způsobem blíže ku kořenům smyslu existence.

V lidech je tu stále ještě ten duchovní imperativ, že smyslem života je právě sám život se všemi svými svízelemi a nároky.

Život, který nutno osobně prožívat a ne si ho simulovat z nějaké obrazovky.

Vzpomněl jsem si na své dětství na české vesnici před mnoha lety. I tam byly večery plné životní aktivity, dnes je tam ticho, jen pár psů zaštěká a za okny blikají světla televizních obrazovek.

Je to život ovlivňovaný profesionálními baviči. Bude zajímavé sledovat jak bude život Timořanů ovlivněn stykem se světem západním, jak se změní jejich hodnotový systém.

Příští měsíc se stěhuji do Liquici, budu tam bez internetu, bez emajlu, bez mobilu. Budu odpojem od velkého světa, už se na to začínám těšit.