Když stojíte před dalším z dlouhé řady bankrotujících podniků, když slyšíte stále nová a přitom tolik podobná vysvětlení, čtete nevím kolikátou analýzu nebo následný privatizační či jaký projekt, musíte se zeptat. Proč vlastně ?! Bylo to nutné? Je úpadek osudem podnikání? Je pro něj týmž, jako pro živé tvory smrt? Nebo je jeho zákonitostí plynoucí z postupně nahromaděných potíží, daných změnami okolí a subjektivními chybami a omyly, kterým se neubrání ani ten nejlepší management? Nebo je to uměle vyvolaný proces nahrávající majetkovým transformacím v cizím zájmu?! Tedy pouhý nástroj v rukách mocných? Otázek je mnoho a jediná a jednotná odpověď neexistuje.

Je určitě pozitivní, že odpovědi na tyto otázky dnes hledá v konkrétní či přenesené podobě celý svět. Vždyť co svět světem stojí, stál na majetku, vlastnictví a s nimi souvisejících vztazích. Dnes jakoby staré pravdy přestávaly platit. Je nutné hledat nové odpovědi na staré otázky. Nevyhneme se přitom ani tomu, že se dotkneme posvátných tabu minulosti. Pokud si ale chceme dozvědět, kde leží odpověď na faustovskou otázku, týkající se neúspěšnosti podniků, podnikatelů a podnikání, pak se nemůžeme bát toho, že se budeme ptát po efektivitě konkrétního vlastnického vztahu, přeneseně řečeno po efektivitě vlastníka, respektive majitele.

Bohužel, málokde se v teorii, a to v libovolných společenských, ekonomických i historických souvislostech, nakupilo tolik předsudků a prorežimního balastu, jako právě v oblasti majetkových vztahů. Nebylo doby a vlády, která by nenechala svými propagandisty, ať již se jim říkalo filosofové, ekonomové, historikové, kronikáři nebo církevní hodnostáři chránit a vychvalovat majetkové poměry, ve jménu kterých byla zvolena. Když slovo nepostačovalo, nastoupil klacek, meč, puška, prostě pádnější argument. Jen v máločem najdeme tolik subjektivních pohledů, jako v teoretických pracích o majetku. Je příznačné, že praktickému zkoumání skutečných majetkových vztahů není příliš populární a systematicky se mu věnuje málokdo.

Program hledání optimálního nastavení struktury majetkových vztahů, který v této problematice představuje Vysoká škola privatizace a podnikání v Moskvě je z pohledu sjednocující se Evropy skutečným unikátem a nahromaděná zkušenost z více než desetiletí systematické vědecké práce je drahocennou hřivnou na kterou může být Rusko právem hrdé. Jde právě o to, že hledání zde bylo vedeno bez předsudků s cílem nalézt správná řešení pro Rusko 21. století. Je velmi vzrušující a pro Středoevropana "z malých poměrů", dvojnásob, mít možnost se tohoto hledání zúčastnit a pokusit se poodhalit byť malou roušku tajemství.

Nejde o plané stesky. V roce 2002 doslova otřásly USA finanční skandály takových firem, jako byl energetický gigant Enron nebo telekomunikační WorldCom, a řada dalších. Nešlo jen o firmy samé, ale i obor auditingu jako takový a případy znamenaly konec důvěry v dosavadní systém, jehož symbolem byla firma Arthur Andersen . Došlo k nebývalému pádu dolaru . Celá situace byla mimo jiné vyhodnocena jako krize vedení. Skandály jednoznačně prokázaly značné mezery v kontrolních i záchranných metodách a mechanismech a to zejména při určitém selhání managementu.

Obecně lze říci, že existují mezery a bariéry mezi vnitřními a vnějšími systémy kontroly a záchrany. Na případnou krizi není připraveno systémově reagovat vedení společnosti nebo jinak řečeno není vytvářeno a připravováno s ohledem na možnou krizi.

V dnešních složitých systémech by mělo platit, že subjekty dotčené chováním jiného subjektu by také měly rozhodovat o legitimitě jeho konání a to bez výjimky. Pokud tomu tak není jde o takzvanou externalitu a ta je jasným signálem, že něco není v pořádku. Stejně tak by mělo platit, že co největší počet osob, jejichž zájmy jsou ve hře /stakeholders / by mělo být zároveň těmi, kdo o těchto svých zájmech rozhodují / shareholders /. Jde o princip racionality.

Jestliže se dnes, na prahu 21. století, pokusíme o vnější pohled na po staletí vytvářený a přetvářený komplex vlastnictví a majetkových vztahů, pak vidíme velice složitou topologickou strukturu, kterou bychom se značnou měrou zjednodušení mohli přirovnat ke složité počítačové síti. Někoho může v této souvislosti napadnout obraz sítě sítí INTERNET, jiní mohou vidět dokonce dnes tolik kultovní obraz MATRIXu . Bylo již řečeno, že dnes je zřejmé, že něco nefunguje. Důsledky těchto kolapsů sítě jsou mediálně notoricky známé a jsou námětem dlouhé řady odborných studií.

Můžeme tedy s vysokou pravděpodobností předpokládat, že naše síť je napadena virem nebo viry. Dva z nich jsme již pojmenovali. Jde o soustavné odcizování majitele od majetku neboli o porušený princip externality a porušený princip racionality. Je však ještě jeden virus, kardinální problém, který pomalu rozežírá efektivní strukturu majetkových vztahů a mění je z pevného základu na mobilní nástroj. Je složité ho pojmenovat jednoduše,ale snad nejblíže pravdě je, že jde o marný a pyšný pokus podmanit si čas (tempus).

Pokusím se přiblížit tuto úvahu na nástroji, který je jednou z klasických metod operační analýzy a tou je síťový graf. Tyto síťové grafy vycházely ze stavu A s mnoha parametry a1...an, prostřednictvím mnoha složitě provázaných větví končily ve stavu B s parametry b1....bm, obsahujícími změny, ke kterým došlo v bludišti cest. Co však bylo dáno za conditio sine qua non, byly dva axiomy, bez kterých by prostě síťová analýza nefungovala. První axiom: Nelze jít v žádné větvi proti času a druhý axiom: čas běží na celé ploše grafu stejně rychle. To pro hospodářské či finanční operace přes veškeré jejich urychlování musí platit i dnes.

Posuďte sami z vlastní zkušenosti, jak jsou tyto axiomy dnes v procesu přechodu majetku mezi dvěma stavy,ať již jde o jeho rozvoj či úpadek, porušovány a to často cíleně a skoro vždy ve jménu rychlejšího efektu a následného jeho užití. Kdo takto rozhoduje a porušuje řád času, zahrává si s ohněm. Každý zná z dějin tragedie, které povstaly z pokusu o urychlení či velké skoky. Jmenujme jenom namátkou Rusko po VŘSR, Čínu po "Velkém skoku"nebo USA po rozhodnutí o prohibici. I tolik známá perestrojka, jakkoliv má mé velké osobní sympatie a aktivně jsem se jí účastnil, přinesla více negativ než pozitiv. Francie se více než 200 let vzpamatovává z hromadného vraždění ve jménu "rovnosti, volnosti a bratrství" a mohli bychom pokračovat.

Pokud nebudeme jako oko v hlavě chránit jednotu času a jeho chápání pak se nám náš svět tak, jak ho známe, začne rozpadat. Vždyť pro rozpory zcela stačí rozdílné chápaní času na Východě, kde jde o celostní, spojitý a v konkrétním prostoru stále jedním směrem se ubírající proud a na Západě, který se vydal cestou dělení času a jeho počítání. Divide et impera napadne nás znovu a zároveň se opět připomene Goethe: Rozděl a panuj! obratně zní / Spojuj a veď! tě líp zaštítí.

Protože pro odpovědi na otázky spjaté s vlastnictvím a vlastnickými vztahy je základem princip celostního přístupu, pak si musíme připomenout základní poučku celostních filosofií to tu že úplná suma částí, vzniklých dřívějším dělením celku již nikdy nemůže vytvořit původní celek. Prostě poskládaná kolečka salámu nejen že nejsou salám, ale navíc zhusta se stává, že nějaké to kolečko někdo slupne. A od salámu k podniku už je opravdu jenom krůček.

Je tedy třeba jednoznačně říci že systém majetkových vztahů nesmí být principiálně znásilňován ve jménu krátkodobých a úzce orientovaných zájmů proti logice a toku času. Platí určitě ona stará pravda vyřčená Francisem Baconem o tom, že jistota a s ní spojená pravda je dítě času a ne autority.

Každý se může podívat kolem sebe a vyhodnotit si nakolik jsou tyto elementární principy uplatňovány. Moderní krizový manager by měl systematick dodržovat výše uvedené principy, zacelovat mezery, odstraňovat bariery a racionalizovat vedení společnosti .

Znovu vystupuje do popředí nutnost týmové práce a spolupráce. Multidisciplinární týmy antikrizových systémů musí v budoucnosti mít podporu nejen státu, ale i nadnárodních institucí. Krize jsou dnes vyvolávány takovými silami, proti kterým je naprostá většina států již slabá. Zdá se, že o Rusku to neplatí. Nicméně čas žabomyších sporů auditorů, vnitřních auditorů, krizových managerů a kontrolních a finančních orgánů státu o to , kde má kdo svůj píseček, nemá samozřejmě místo ani v Rusku 21. století .

Sofistikované zpětné vazby jsou klíčové především ve složitých podnikatelských systémech, ve kterých jsou manažerské struktury často pod tlakem okamžikového rozhodování. Mají k dispozici především pouze některé controllingové údaje, které jim v tom napomáhají, a teprve v pozadí se uplatňují hlediska strategického řízení.

A v tuto chvíli musí mít k ruce někoho, kdo zná systém úplně stejně, ale není pod tlakem přímé odpovědnosti. A to bez ohledu na to,jak jsou rozděleny pravomoci. Rozdíl je znovu znát na pojmech shareholder (akcionář) a stakeholder (zainteresovaný partner). Shareholderem složitější podnikatelské struktury je obecně vzato osoba většinou od života a problémů společnosti na hony vzdálená. Má možnost jít na valnou hromadu jednou za čas a dává hlas někomu, koho vlastně ani nezná a jehož motivy a pohledy na věc jsou mu často obtížně srozumitelné. Jde mu především o vlastní profit, tedy dividendu. To je velmi nešťastná situace. Proto je důležité tohoto "držitele akcie" doplnit stakeholderem, tj. nositelem dlouhodobého zájmu o danou funkci, o danou službu, o daný produkt, o danou působnost. Nositel dlouhodobého zájmu napomáhá svým uplatňováním vlastního hlediska při rozhodování řízení, a to tím, že se dostatečně orientuje v dané problematice více než shareholder a zamezuje tomu, aby strategická rozhodování na 5 a více let byla poškozována operativními zájmy s horizontem dnů, týdnů nebo měsíců. .

Manažerům však dnes málokdo věří, ať jsou v jakékoliv roli či pozici. Evropská Unie proto hodlá prosadit revoluční firemní pravidla. Doba, kdy se tvrdilo, že v podnikových bilancích není místo pro morálku, končí. Evropská komise hodlá zlepšit firemní právo a řízení akciových společností. Není jiné cesty, tvrdí Brusel.

Skandální praktiky amerických firem se totiž rozšířily i do Evropy. V řadě machinací, počínajících Enronem či WorldComem, figurují nyní i potravinářský koncern Ahold a telekomunikační firma Ericsson. Návrh komisaře pro jednotný trh Fritse Bolkesteina by měl vystavit stop dalším podvodům. Pro mnohé může být revoluční: Akcionáři firem kotovaných na burze mají mít možnost elektronické účasti na valných hromadách. Dále by měli mít právo dostávat informace o firmě v elektronické podobě.Součástí výročních zpráv budou závazně i informace popisující strukturu firmy a jejího řízení.V dozorčích radách budou zasedat především profesionálové. Vedoucí manažeři by měli zveřejnit své platy a odměny. A navíc, budou osobně ručit za účetní výkazy.Auditoři budou více než dosud povinni pracovat podle závazných standardů kvality.

Tato pravidla správného řízení firem akceptují zhruba dvě třetiny evropských korporací. Nejhůř je na tom Francie, kde doporučení respektuje jen pětina z nich. Přitom okrádají především samy sebe. Podle studie ekonoma Roba Bauera z univerzity v Maastrichtu dosahují podniky s vysokou kulturou řízení v průměru o tři procenta vyšší výnosy než ostatní. S výraznou úpravou pravidel hry přišly již vloni v červenci Spojené státy. Sarbanes-Oxleyho zákon je podle ministra obchodu Donalda Evanse nejhlubší firemní reformou za posledních padesát pět let. President George Bush k důvodům jeho přijetí dodal pateticky:"V dlouhém období neexistuje žádný kapitál bez svědomí; žádné bohatství bez charakteru."

Jak již bylo řečeno, celý svět hledá viníka současných hospodářských neúspěchů, bankrotů a skandálů, Zdá se, že Spojené státy i Evropská unie již své oběti našly v osobách špičkových managerů. Jejich kriminalizace, ostrakizace, vláčení sdělovacími prostředky svědčí o tom, že lídři americké a evropské scény chtějí národům a lidem ukázat svou akceschopnost, nabrat tak pár bodů k do volebního boje. Přes dílčí excesy se totiž s odstupem času ukazuje, že útok proti managementu nemá nejen právní, ale ani filosofický, natož hmotný základ, který by ho opravňoval.

Je totiž skutečností, že to byli právě majitelé, opory společnosti, kteří mezi sebe a svůj majetek postavili manažerské struktury, aby jim zprostředkovávaly moc. Moc, to je to, oč tu běží. Je lhostejno jestli se tito manažeři nazývají ředitelé, generálové nebo politici. To vše jsou jenom technici moci, která se vznáší nad majetkem a je s ním pevně spjata. Majetek je ničím bez moci, která ho prosazuje a moc je ničím bez majetku, z něhož se obnovuje a regeneruje.

Jestliže jsme nyní svědky toho, že cosi přestává fungovat, je zřejmé, že je třeba zkoumat chování těch, kteří jsou s majetky spojeni nejúžeji a to chování skutečných reálných vlastníků a majitelů. Jaká je jejich aktuální zainteresovanost a hlavně jaká je jejich současná odpovědnost za to k čemu slouží jejich majetek. Jsou blíže shareholderům nebo stakeholderům? Nebo tvoří zcela samostatnou, výjimečnou skupinu? Jaká je efektivita jediného homogenního vlastníka, jaká je efektivita jediného kombinovaného vlastníka a jaká je efektivita vlastnické struktury složené z nezávislých osob? Co a kdy je bližší konkrétní formě vlastnictví státní, komunální, družstevní a nebo soukromé?

Bez odpovědi na tyto základní otázky nemůžeme být úspěšní při odpovědích na otázky z nich plynoucí. A přesto na ně odpovídáme, dokonce s lehkou myslí, protože se domníváme, že máme oporu v bohaté filosofické, historické a ekonomické teorii. Ta však byla, je a ještě nějakou dobu zůstane spíše již zmíněnou historicko politickou propagandou asi tak jako Darwinovy teorie zůstaly hluboce poplatné realitě kapitalismu volné soutěže, socialistické ekonomické teorie nepřekročily rámec marxisticko-leninských tezí o třídách a třídním boji a proti nim stojící teorie Západu byly často pouhými ódami na ochranu soukromého vlastnictví s dovětkem, že chudoba cti netratí, důležitou berličkou pro nemajetné. Jako houby po dešti vyrostly v zemích bývalé RVHP teorie o nepřijatelnosti státu jako vlastníka, které byly plné základních omylů a přesto na politickou objednávku plnily hromadné sdělovací prostředky i odborná media, dokud nerozpoutaly takový stupeň výprodeje státního majetku, ze kterého se Česká Republika již asi jako fungující stát nevzpamatuje.

První podmínkou pro úspěšné řešení je důsledné zakotvení ochrany majetku a rovnoprávnosti forem jeho vlastnictví v ústavě. Do značné míry je postačující implementace Listiny základních lidských práv a svobod do ústavních dokumentů jednotlivých států. To je však ryze formální krok. Daleko důležitější je aktivní prosazování této rovnosti do hospodářského a společenského života a s ním související přísné postihování jakéhokoliv zpochybňování nebo útoků proti této rovnosti. Stejně jako civilizování lidé na celém světě nepochybují o nesprávnosti rasistických teorií a naopak jsou přesvědčeni o správnosti jeho tvrdého postihu, je nutné podobné atmosféry dosáhnout i ve vztahu k vlastnictví a jeho formám. Péče o uzákonění norem prosazujících rovnoprávnost forem vlastnictví a jejich uvádění do života je samozřejmě věcí státu. To může vyvolat námitku, že stát sám je nositelem vlastnických vztahů a tudíž, že bude přes veškeré proklamace prosazovat sebe sama. Odpověď zní, že péče o spravedlnost a rovnoprávnost byla, je a bude výsadou silných. Státní moc má zcela nevyhnutelně svůj původ a zdroj právě ve státním majetku. Nemá-li stát majetek, nemá ani moc a nemůže pečovat o nic, natož o něco tak křehkého jako je spravedlnost a rovnoprávnost. Jak stát této moci užívá, respektive jestli ji nezneužívá, je už problém přesahující tuto diskusi a patří na jiné forum a určitě do jiného odborného časopisu.

Teprve v atmosféře svobody, prosté předsudků lze bez hněvu a zaujetí, sine ira et studio, hovořit o efektivnosti konkrétních vlastníků a vlastnických vztahů. Budeme překvapeni, kolik možností se před námi otevře a bude záležet jenom na odvaze a schopnostech konkrétních osob uvést tyto možnosti do života ve jménu lepšího a harmoničtějšího fungování společnosti na počátku 21. století. Budeme moci bez obav z napadání pod nejneuvěřitelnějšími záminkami postulovat několik základních tezí, kterými se budeme při posuzování efektivity vlastnického vztahu a vlastníka řídit.

Stát musí mít takový majetek,aby byl v důsledku hospodaření s ním schopen naplnit své základní funkce, aniž by k tomu potřeboval příjmy z daní.

Zprostředkovaný vztah k majetku vede ke snížení odpovědnosti vlastníka za hospodářské výsledky prostřednictvím tohoto majetku dosahované.

Přímá odpovědnost majitele za chování jím dosazených manažerů je nevyhnutelná.

Nekonečné rozmělňování majetkových podílů a snižování velikosti kontrolních balíků akcií vede ve svém důsledku k nemožnosti určit odpovědnost za konkrétní nezdar.

Krize vedení (crisis of the governement) je ve své podstatě krizí odpovědnosti Hospodárné využívání majetku nastupuje jedině tehdy, jsou--li uzavřeny možnosti snadnějších příjmů

A závěrem ještě něco velmi lidského,co vůbec nespadá do hospodářských věd. Jde jistě o podobnost zcela náhodnou,leč velmi inspirující. Přibližně tříletým dětem ukážete cukroví, které milují, a dvě prázdné krabičky. Do jedné dáte cukroví a zavřete obě. Pak řeknete: "Za chvíli přijde paní (nebo pán). Zeptá se, kde je cukroví. Ukážeš-li na krabičku, kde je cukroví, dostane je paní (nebo pán). Ukážeš-li na prázdnou krabičku, dostaneš cukroví ty".Jestliže děti ukazují prstem, skoro vždy ukáží pravdivě. Dáte-li jim však do ruky ukazovátko, většina dětí ukáže na prázdnou krabičku a poté s úsměvem slupne cukroví sama....

Jako kdyby se zdálo, že zprostředkovaná vůle je nástrojem snadnější manipulace, zatímco přímý kontakt evokuje odpovědné chování.

Das also war des Pudels Kern! Tak tohle bylo to jádro pudla! To by se chtělo vzkřiknout společně s Faustem, jako symbolem věčného lidského hledání smyslu a podstaty života, dějů a věcí. Raději však za vykřičník připojíme otazník. A možná raději dva.....