Vedle nesčetných a tisickrát zasloužených projevů chvály této moderní světice jsem se setkal i se zmínkou o jejím občasném pochybování o Bohu a své víře. Tyto Tereziny úvahy jsou na hony vzdáleny salónním úvahám nějakého sebestředného existenciálního filozofa a jsem za ně Matce Tereze a všetečným novinářům vděčný. Tyto pochyby zakořeněné hluboce v jejím nitru, vyplývající z dávných ran a strádání duše, které nám nebyly za jejího života zjevné a známé, nám ji představují pravdivě, v jejím vnitřním zápase o sebe a Boha. A je-li Kristus pravda, neutíkejme před ní, ale snažme se ji poznat a s ní poznat a milovat člověka i s jeho vnitřní rozpolceností. Jen tak skrze člověka můžeme nazírat i Krista a boží záměr.

Člověk má k Bohu daleko a k vlastní duši hluboko. Musí mít buď již do vínku dány některé vlastnosti osobnosti a mohutnost ducha (to přistoupíme-li na teorii reinkarnace či dědičnosti osobnostních rysů) nebo musí tyto vlastnosti získat výchovou, vzděláním, tréninkem a způsobem života, má-li mít šanci dosáhnout nějakého stupně osvícení, moudrosti, probuzení vyšších duševních sil či dokonce svatosti. Nepochybně musí mít velkou emocionální a sociální inteligenci, protože vnímání božského a schopnost pociťování a dávání lásky téměř nebo doslova nadpozemské je v jistém ohledu jen vyšším stupněm schopností vnímat to nejvyšší v lidském světě. Minimálně je tedy důležité (i když ne vždy nezbytné) se těšit dobrému duševnímu zdraví a být osobností rozvinutou a harmonickou.

A zde se u mnoha jinak příkladných a pracovitých matek moderního světa setkáváme s častým (dokonce stále častějším) hendikepem vzniklým jednak chybami ve výchově, jednak špatným životním postojem. Tyto ženy většinou nezažily plnost rodičovské lásky, jejich rodiče jim z různých důvodů nevěnovali dostatek lásky, něhy pozornosti, jejich spojení s rodiči psychické i tělesné bylo nedostatečné, a tyto děti citově strádaly. Tělesný kontakt je třeba rovněž zdůraznit, naštěstí jsou pryč časy, kdy bylo "neslušné" na veřejnosti vlastní dítě jen obejmout či políbit. Společenská nadstavba by nikdy neměla jít proti našemu přirozenému základu a člověk je primátem. I ta nejhloupější opice své mládě do několika let věku téměř nedá z rukou a většinu času je má láskyplně přitisknuto na své mateřské hrudi. To jen lidské matky si v důsledku věnování se méně podstatným činnostem vymyslely pohodlnou výmluvu: nebudu dítě zvykat na ruce. Přepracovaní rodiče, jejich narušená psychika (psychózy a psychotické projevy), smrt jednoho nebo obou rodičů, ale i nadměrné zaměstnávání dítěte a nadměrná přísnost nebo naopak nezájem o dítě a lhostejnost k němu a jeho činnosti a dennímu programu, to jsou nejčastější příčiny narušení psychického zdraví dítěte. Takový člověk může být třeba i náboženským fanatikem, ale k Bohu i lidské duši (vlastní i cizí) bude mít většinou daleko, dál než třeba i mnozí bezvěrci, jejichž psychika a schopnost prožívání lásky, krásy, soucitu a dalších duševních a duchovních kvalit je i nevědomky přibližují Bohu více než nějaké křečovité nebo jen intelektuálně podložené úsilí lidí snaživých, ale netalentovaných nebo s psychickým hendikepem. Těžká práce, nadměrná askeze (ať již na egoistickém či přehnaně altruistickém základě), neschopnost radovat se z maličkostí života, soustředění se na problémy fyzické existence (nemluvě o tendenci hromadění majetku), kariéry či samoúčelná a povrchní honba za určitým životním stylem, to jsou cesty, jak již z dětství narušenou psychiku ještě více vzdálit schopnosti rozvinout ducha a uspokojit duši. Znám mnoho starých žen, které celý život obětavě dřou; chodí do práce, výborně vaří, mají perfektně uklizeno, vše obětují pro rodinu, a přece je jejich duše nešťastná a prázdná, jejich děti jsou nevyrovnané či dokonce rovněž psychotické a v rodinách vládnou hádky, ničivé dusno, hysterie nebo naopak citová prázdnota. Taková matka se neumí radovat z darů, a ani je nechce přijímat, nezajde potešit do společnosti svou duši, nezazpívá si, nevytvoří si něco jen pro radost, nezajde ani do kostela, anebo se tam jen úzkostlivě modlí za všechny své blízké a svou neustálou vystrašeností nebo naopak maskou zbožné pýchy a hrdosti (za kterou ukrývá svou duševní malost a přehnanou citovou zranitelnost či naopak citovou drsnost, necitlivost), na své blízké spíše neštěstí přivolává. Taková matka uvnitř pochybuje o své lásce k lidem a Bohu a o lásce Boha a lidí k ní samotné (a svými pochybami platí za hříchy svých rodičů na její psychice nebo i za svůj špatný životní postoj), a k Bohu a lidem ji může přiblížit jen ochota naslouchat své intuici nebo neochvějná snaha následovat moudré zásady svého rozumu, pokud směřují ke snaze rozvinout svůj psychosociální potenciál, k návratu na cestu ducha a srdce.

Protože Matka Tereza se takovými zásadami ve druhé půli svého života řídila, je skutečně možné, že navzdory neradostnému dětství, náročné práci pedagoga, ošetřovatele, misionáře a charitativního organizátora, navzdory okolní bídě, utrpení a odříkání (a skrze ně) cestu k duchovnímu růstu našla, a že díky moudrým a oduševnělým zásadám ji tyto útrapy na dobré cestě nepoplenily, ale zocelily. Pohled na její životní cestu by nebyl úplný a pravdivý, kdybychom vedle jejího boje s chudobou a utrpením druhých neviděli i její zápas o duši druhých i svou vlastní. Svého Boha si musela sama se sebou vybojovat a o to je toto vítězství cennější. Ukazuje, že i naše prosté, upracované a nebo i na těle i duši nemocné matky, ženy a babičky mají šanci nalézt ten správný pokrm pro svou duši a tím i pro své blízké. Pro jednoho je tak jeho vlastní tvrdá povaha, silná vůle, schopnost překonávat překážky duchovní zhoubou (pokud není zabráněno zhrubnutí duše), pro jiného motorem duchovního růstu. Skrze pevnou vůli je možné dosáhnout velkých úspěchů, musíme však dbát na to, aby našemu dílu nechyběla duše. Již Buddha došel k poznatku, že přehnaná askeze a odříkání brání duchovnímu růstu stejně jako zahálčivý život v přepychu a hojnosti a razil doktrínu zlaté střední cesty.

Evropské křesťanství zdůrazňuje jednostranně nutnost askeze a je jednostranně používáno a vykládáno Ježíšovo podobenmství: "Spíš velbloud projde uchem jehly než se boháč dostane do království nebeského." Bohatství je jedním z důležitých zdrojů duchovního a společenského pokroku, je-li tento pojem správně chápán. Ale důležitější než materiální bohatství je schopnost radovat se neustále z věcí malých i velkých, z lásky, krásy, přátelství, poezie, ze svých blízkých, ze služby potřebným, ze všech darů, které nám život přináší a které můžeme přinést my druhým, zejména však ze zásluh o lidskou duši.

Jednou se televizní reportéři zeptali jednoho afrického domorodého náčelníka, proč se jejich muži zdobí korálky a dalšími ozdobami. Odpověděl velmi moudře - děláme to pro radost své duše. Duše je věčné čisté dítě, které radost, lásku a krásu neustále potřebujeme. Pokud ji potřebné posktujeme, uctíváme tuto duši a spolu s ní i Boha, který má účast v jejím základu. A ovšemže se naše vnitřní dítě vždy zaraduje z našich dobrých skutků, kterých Matka Tereza vykonala bezpočet.

"Panna Maria říká: Vaše modlitba, ať je modlitbou srdce, ať vaše srdce pocítí radost a mír z modlitby." (vizionář Jakov)

Z Bible plyne, že cílem lidského života je věčná blaženost v Boží přítomnosti a lásce. Jak by se mohl Bohu přibližovat někdo, kdo se zatvrzuje před pocity blaženosti, radosti, lásky a duševního míru zde na Zemi? Nestyďte se vychutnat to hezké, co vám život přináší.

Jedna z největších duchovních osobností moderní doby Osho, tolik pronásledovaný americkými a britskými úřady, mnohokrát upozorňoval na nemožnost přiblížit se Bohu bez schopnosti zažívat pocit radosti, lásky a milosrdenství ve svém vlastním srdci.

Protože pro něj byla Matka Tereza symbolem falešné glorifikace chudoby, uvedu i pár jeho názorů a pokusím se nalézt mezi těmito dvěma osobnostmi pomyslný posmrtný smír.

V přednášce nazvané s určitou mírou nadsázky "Vsaďte Matku Terezu do vězení!" Osho píše: "Mafie našich náboženských vůdců káže stále totéž - že na chudobě je cosi duchovního. Chudoba je největší zločin, protože všechny ostatní zločiny jsou zrozeny z chudoby; to je zdroj. A vaši náboženští vůdcové velebí chudobu. Jsou to agenti politiků, jsou to agenti všech mocipánů. Mezi politiky a kněžími je spiknutí. Politikové kněžím stále skládají poklony. Ronald Regan jede do Vatikánu, aby složil poklonu papeži Polákovi.

A přirozeně papež stále hlásá cosi proti kontrole porodnosti, proti plánovanému rodičovství, proti potratům, protože je to proti Bohu: děti vám dává Bůh, a vy mu bráníte v jeho práci. Zdá se, že Bůh dělá něco velkolepého! Země je už čtyřikrát zalidněnější, než by měla být. Když bude nárůst populace pokračovat stejným tempem, bude na konci tohoto století celý svět umírat hladem.

Chci aby tihle zločinci - papež, Matka Tereza a tak dál - byli pod zámkem dřív, než způsobí příliš velké škody." (Osho: Od smrti k nesmrtelnosti, Pragma, Praha)

Zdá se, že chudoba způsobila ještě jeden zločin, že se díky ní dva světci, Osho a Matka Tereza nedomluvili. Osho samozřejmě dobře ví, že Matka Tereza ani její humanitární aktivity chudobu nezpůsobily a nezvětšily. Matka Tereza byla často obviňována z "kolaborace" s politiky a boháči. Ve svém postavení ovšem často neměla jinou možnost než přijít s prosíkem, sehnout hřbet a žádat o milodary. Že málo kritizovala zločinné poměry ve světě, které brání vypořádat se s chudobou, to jí z hlediska její představy o službě bližním můžeme těžko vytýkat. A stejně těžko se můžeme zlobit na papeže za jeho víru a snahu o ochranu života a čisté lásky, která neklade překážky plození. Pravda, z hlediska současného světa se papež dopouští chyby, svět totiž nedává lidem šanci, aby mohli žít přirozeně, proto by bylo správnější, kdyby papež své představy o plánovaném rodičovství a zákazu interupce doprovodil výzvami ke změně světového řádu a návratu do přirozenějšího životního prostředí, k přirozenějšímu životnímu stylu.

Možná je nekorektní v článku o Matce Tereze ovořit o Oshovi, ale musím tento článek ukončit prohlášením: Jestliže bude Matka Tereza prohlášena svatou, bude pro me svatým i Osho, a to přestože Církví poněkud formalizovaný Bůh byl pro něj často odpůrcem v jeho diskusich se svými spolubesedníky i se sebou samým. Osho hledal neúnavně Pravdu a v každém tématu si k ní uměl otevřít dveře. Je to člověk, který se jistě Kristu líbí víc než milony svíčkových bab a pánbíčkářů a přes své odmítání jakékoliv zjednodušené představy o existenci Boha, se k jeho pochopení přiblížil nepochybně více než většina pokřtěných a pravověrných teologů. Jsem přesvědčen, že Osho si býti svatým a uznávaným prorokem nejen zasloužil, ale že jím svým způsobem vždy byl, přestože mnohokráte zdůrazňoval svou obyčejnost a bránil se, aby byl vydáván za proroka či mesiáše. Nevím sice o žádném proroctví, které by vyhlásil, dal nám však něco mnohem cennějšího - návod, jak přemýšlet a cítit, abychom k těm správným pravdám a proroctvím sami došli, a nebo se nestali oběťmi proroků falešných, a abychom, jak říkají Slováci, nenosili Boha na jazyku a čerta v srdci.