V mezinárodních vztazích rozhoduje interes a pochopitelně respekt získává zájem mocných. Ti hledají spojence (dnes ad hoc společenství) hlavně u těch, kteří rozumí, že život ve stínu mocných nebývá bez výhod, navíc z minula a zvyku je zřejmé, že hledání jiné cesty často není snadné a bez rizik. Tomu odpovídal duch a atmosféra varšavskosmluvního společenství. Nebyl to však jen jev izolovaný, ale účinná metoda, která může mít širší platnost jak z hlediska potřeby "velkého bratra", tak satelita a jeho reprezentace.

Dost poučování o věcech, které jsou všeobecně známé.

Americko-britský (a také polský) útok na Irák z "dobrých" důvodů nám sice opět zpochybnil operativnost a smysl NATO, rozdělil Evropu, ale nechal vyznít i téměř jednotný hlas zemím bývalé Varšavské smlouvy. Pro aktualizaci je můžeme nazývat společně s Donaldem Rumsfeldem, americkým ministrem obrany "novou Evropou".

Nové bývá mladé a perspektivní. Asi ne vždy. Pro podporu války se vyjádřilo z iniciativy lotyšského velvyslance ve Washingtonu dopisem sedm plus Havel představitelů nové Evropy. Stanovisko českého, dnes již bývalého prezidenta, bylo sice oslabeno přístupem vlády, která se distancovala od dopisu i vysvětlováním, že i Havla k tomuto kroku přemluvil Alexandr Vondra, sice první náměstek ministra zahraničních věcí, ale asi v ministerské linii, která se nám viditelně vymykala z postoje vlády. O tom svědčí současný návrh, který chce využít právě signatáře uvedeného dopisu pro řešení jiných závažných zahraničně politických problémů. A to dokonce s vědomím jeho odmítnutí zprostředkovat albánský konflikt a předejít mu.

Postoj států nové Evropy se však setkal s rozhodným odmítavým stanoviskem francouzského prezidenta Chiraka, který nebyl unáhlený ani náhodný. Velmi dobře vystihl starého ducha varšavské smlouvy - servilitu, který nemá v Evropě, natož v EU místo. Zajímavá byla naopak reakce představitelů, ale i médií nového proválečnického seskupení -- jednoznačné odmítnutí Chirakova výroku jako arogantního, ponižujícího a hlavně napadajícího suverenitu Středoevropanů. A to i u tak uvážlivých komentátorů, jako je třeba Jan Petránek.

Hrdý vlastenecký postoj Středoevropanů měl tak zakrýt rádoby proamerické či ještě raději proválečnické tendence, které v médiích převažují, nikoliv však u občanů.

Podstata věci není však jen ve vztahu k válce v Iráku, zde je známo stanovisko Rady bezpečnosti OSN, která vlastně zaujala takový postoj, že USA nebyly schopny ani předložit rezoluci, která by jejich akci podpořila, známe expertní posudky Mezinárodní komise právníků i jiných právních autorit (kupodivu na rozdíl od posudku právníků MZV), které odmítají zdůvodnění vojenské akce. Jedná se ale o závažný aspekt, který má prosazovat východní Evropa - totiž nezdůvodnitelnou poslušnost mocnému. Ano nakonec skutečně jde o ponížení a o suverenitu. Chirac nás neponížil, ponižujeme se sami.