Britský filozof - samorost Roger Scruton je nesmírně zajímavá postava. Slučuje v sobě pronikavou inteligenci s podivnými emocionálními komplexy, komentátoři poukazují na to, že jsou zřejmě z dětství. Scruton vášnivě obdivuje středověk, šlechtický život na tradičním anglickém venkově, honitbu a zmizelý aristokratický svět. Konvenční britský a americký akademický svět Scrutona spíše považuje za blázna a jeho argumentaci odmítá jako nepřesvědčivou. Ačkoliv je Scruton publikačně nesmírně plodný, nemá v současnosti v Británii trvalé místo vysokoškolského učitele. Je to neférové, ostrakizovat ho za politické názory, stejně tak, jako v Americe vyhazovali ve čtyřicátých letech z univerzit učitele za jejich členství v komunistické straně, anglicky ZDE. Jenže mnozí kritizují Scrutonovu profesionalitu. Nevím, do jaké míry je to motivováno politickou nenávistí.

Mimochodem, Scruton se naučil česky a v osmdesátých letech podporoval české disidenty. Vzhledem k tomu, že ho západní akademický establishment v podstatě neuznává, je docela dojemné, jak silně na svých životopisných stránkách vyzvedává pocty, jichž se mu dostalo v České republice ZDE. To, co proti Scrutonovi mají mainstreamoví britští intelektuálové, lze docela dobře vyjádřit několika citacemi z kritik jeho elegického "hymnu anglické minulosti", viz ZDE.

Je známo, že je nemožné vysledovat jakoukoliv argumentaci na základě důkazů od samého počátku: jdeme-li zpět k jejím kořenům, v určité etapě vždycky narazíme na iracionální či intuitivní rozhodnutí, které lidi vede k danému názoru - jeho následná racionalizace přichází pak už post factum. Totéž zřejmě platí o Scrutonovi - jeho pronikavá inteligence vyjadřuje a zpětně racionalizuje názory, které jsou důsledkem vlivu určitých raných, podprahových zkušeností. Scruton je advocatus diaboli - stojí za to ho číst, ale samozřejmě s rozumem a kriticky. Je také dobré si k tomu vždycky přečíst i jeho kritiky. V ČR je bohužel k dispozici hlavně Scruton, jeho kritikové už méně... :)

Shrnutí recenze nové Zakarijovy knihy ZDE, která vyšla v časopise American Conservative, kde se Scruton - jako obvykle - zasazuje za vládu elit, má jeden zásadní problém.

Scruton má samozřejmě pravdu, když argumentuje, že demokracie je nivelizace. Za vynikající postřeh považuji tento výrok: "Demokratizace totiž proměňuje každou hodnotu jen v cenu a tu pak snižuje podle tržních tlaků až na nejnižší míru." Nedávno jsme publikovali jiný názor britského konzervatice Simona Heffera ZDE, že je nutno za každou cenu usilovat o udržení elitních hodnot ve společnosti. S tím není možno nesouhlasit.

Potíž je, že Scruton, ve svém nekritickém obdivu pro zmizelý aristokratický svět (který zřejmě nikdy v tak idealizované formě, jak ho Scruton líčí, neexistoval) postuluje argumenty, které jsou nepřesvědčivé. Na to opakovaně poukazují mnozí.

Scruton i Zakaria bědují nad tím, že "právu, soudcům a státním úředníkům se [v minulosti] dostávalo nezpochybnitelné důstojnosti" - dnes už nebere nikdo nikoho vážně.

Scruton vychází z nepřesvědčivé premisy "noblesse oblige" - "vznešenost zavazuje". Je to představa, že je-li někdo na vrcholu společnosti jako vládce, politik či aristokrat, z titulu svého výjimečného postavení se chová vznešeně.

I když jistě možná někteří takoví jedinci v minulosti existovali, obávám se, že celkově je taková představa nerealisticky idealizovaná.

Důstojnost politiků, státních úředníků či soudců byla zcela zjevně v minulosti jen formální - prostě proto, že za oficiální pompéznost se nikdo nedostal. Z tohoto titulu je Scrutonova touha po návratu k vládě elit značně nepřesvědčivá. Není totiž nikde zaručeno, že by se elity skutečně chovaly dostatečně elitně.

Scruton nicméně cenným způsobem odhaluje problémy dnešní demokracie, které pociťujeme všichni. Jeho řešení, jak tyto problémy odstranit, jsou však nepřesvědčivá.