24. 6. 2003
Předpisy jsou k ničemu, pokud lidé nepřijali jejich ducha |
Kdykoliv člověk v Praze promluví s kterýmkoliv novinářem, vždycky si žurnalista stěžuje na totéž: na korupci a vliv PR agentur ve sdělovacích prostředcích. Jako by si novináři zvykli na to, že, navzdory tomu, že od pádu komunismu uplynulo už skoro čtrnáct let, v české kotlině člověk - žurnalista - nemůže mít luxus být svobodný. Buď se od vás jako od novináře požaduje, abyste byl "rozumný" a šířil jen "zavedené", krotké názory (to, co se smí říkat) - to ovšem vážně ochromuje demokratickou diskusi, která musí být založena na právu zpochybňovat veškeré dosud existující jistoty - nebo se mu vnucuje princip "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Anebo - a jsou i novináři, kteří se toho neštítí a dělají to rádi - se od žurnalisty požaduje, aby do svých textů prosazoval partikulární podnikatelské zájmy, někdy dokonce i za úplatu. Přiznám se, že nevím, co proti tomu dělat. Velkou roli jistě hraje v českém prostředí i to, že novinář nemá nikde nezávislé zastání. Novinářské odbory v ČR v podstatě neexistují a představa, že by se kolegové za odvážného žurnalistu postavili, pokud by byl vyhozen z práce "za svobodomyslnost", je povýtce nerealistická. Český Syndikát novinářů - bohužel - (ale je to i jeho vina) nebere příliš mnoho lidí zrovna vážně. Někteří lidé se neuspokojivou situaci snaží řešit různými radikálními návrhy. Poslechl jsem si zvukový záznam z konference o stavu současných českých sdělovacích prostředků, která se minulý pátek konala na půdě českého parlamentu. Dojem je veskrze tristní. Potíž totiž je, že se osoby, které na parlamentním semináři vystoupily, jaksi nedokáží kontrolovat. Mluví "bezbřeze" a často sdělují banality, anebo prostě mluví, posuzováno hlediskem evropského kontextu, divně. Byly ovšem i výjimky: rozumně, docela stručně a k věci promluvil na semináři ředitel Radiožurnálu Alexander Pícha - jediná potíž je, že problémy, na něž právem upozorňoval a které je v českém prostředí skutečně nutno řešit, byly v některých jiných zemích v mnoha ohledech už legislativně i v praxi vyřešeny. Např. v Británii v dnešní době normálně funguje digitální rozhlas i televize a jejich provoz je přirozeně ošetřen i právně - nestálo by za to, prostě se podívat, jak problémy, o nichž se v ČR zatím vlastně ani moc neuvažuje, jsou řešeny jinde? Jiní mluvčí se na tomto mediálním semináři opravdu strašně rádi poslouchali. (Vždycky se divím, že lidem nepřijde, že svým vystoupením ostatní obtěžují, a že by tedy mělo být co nejstručnější, nejpreciznější a co nejkratší.) Platí to zejména o šéfredaktoru Literárních novin Jakubu Patočkovi, který na semináři mluvil dlouho způsobem, který si nezadal s Jamesem Joycem, metodou, blížící se proudu vědomí - sledovat jeho málo strukturovaný projev bylo opravdu obtížné. Vynecháme-li všechen balast, podstatou jeho vystoupení bylo toto: Soukromá média jsou provázána s podnikatelskými, a tedy politickými zájmy. Nekultivují demokracii, ale naopak tím, že manipulují veřejnost ve prospěch soukromého zisku, demokracii škodí. Je proto nutno zrušit veškeré soukromé sdělovací prostředky v České republice a také omezit či zlikvidovat zahraniční vlastnictví tisku. Média by podle Patočky měla být buď veřejnoprávní, zřízená státem, anebo nadační. Mělo by být zakázáno prosazovat médii soukromý podnikatelský zájem. Kdysi se mi Jakub Patočka svěřil, že by chtěl z Literárních novin udělat něco, jako je britský deník Guardian. Je to zajímavý ideál, protože celý problém docela plasticky ilustruje. Bohužel: i kdyby se Patočka snažil sebevíc, z Literárek deník Guardian nikdy neudělá. Patočka na to totiž nemá. Rozdíl mezi tím, co udělal z Literárních novin - ideologický věstník - a mezi deníkem Guardian je propastný. Symptomatická je už jedna ekonomická drobnost: Patočka v parlamentě požadoval, aby stát ustavil nadaci, řekněme částkou jedné miliardy korun, a tato uložená částka by produkovala úroky, z nichž by bylo možno financovat "veřejnoprávní" noviny. Jenže tak deník Guardian, který Patočka obdivuje, nefunguje - Guardian je normální, kapitalistický, výdělečný komerční podnik! Ano, vlastní ho nadace, ale Guardian nepotřebuje finanční dotace... Jaký je však hlavní rozdíl mezi Literárkami a Guardianem? Guardian prosazuje kritičnost, padni komu padni, je to kritičnost vůči mocným, bez ohledu na to, zda jsou na levici nebo na pravici. Jeho spektrum je ovšem široké a někdy Guardian publikuje i ideologické levicové bláboly. (Jiným problémem je, že si jeho redaktoři - podle zpráv - o sobě, trochu snobsky, hodně myslí; ovšem když má list na internetu více než 100 milionů čtenářů měsíčně ZDE ono se vám to poněkud vrazí do hlavy...:) ) Literární noviny šíří úzkou, nudnou, levicově-ekologickou, doktrinářskou politickou linii. Otevřu-li Guardian, nevím předem, co tam najdu, v Literárkách vím, co články chtějí říct, většinou po prvních pěti řádkách. Je to ideologický stereotyp. Nechci tady ale útočit na Patočkovy Literární noviny, snažím se sdělit něco obecnějšího. Některé věci existují ve vzduchu - můžeme přijímat na jejich podporu zákony, ale jestliže lidé nejsou ochotni dodržovat určité zásadní principy, etické, pracovní nebo profesionální, veškeré zákony a nařízení nakonec vždy zůstanou jen k smíchu, pokud nebudou internalizovány, pokud je lidé nepřijmou za své. A bohužel, v důsledku pohnuté historie posledních šedesáti let je v tomto smyslu na tom Česká republika trochu hůř než třeba Británie. To je ten rozdíl mezi listy jako Guardian a Literární noviny. V ČR je to pořád jaksi obtížné, internalizovat základní etické principy ku prospěchu společnosti. Můžeme napříklda tisíckrát opakovat někdejší Masarykovo heslo "Nebát se a nekrást" - jenže on ho ne každý v ČR dodržuje... Nechci teď rozbírat Patočkův protidemokratický návrh, aby byly zakázány komerční sdělovací prostředky. Jde mi o něco jiného. Pokud společnost nepřijme za své jisté zásadní principy a neuvědomí si, že je k jejímu prospěchu je dodržovat, je marné snažit se je vynucovat násilím. Přijměme na okamžik představu, že by - podle Patočky - byly v ČR skutečně soukromé, komerční sdělovací prostředky zakázány. Opravdu by to vedlo k nezávislosti a nestrannosti zbývajících, už jen veřejnoprávních, českých médií? Vůbec ne.Tato média by zůstala i nadále soukromým pašalíkem partikulárních, skupinových zájmů - došlo by jedině k tomu, že by jim byla zlikvidována konkurence jiných partikulárních, skupinových zájmů. V ČR přece existuje horror vacui - málokdo si dovolí risknout si být mimo nějakou zájmovou politickou skupinu. Patočka nemůže vážně tvrdit, že postoj jeho samého a jeho politických přátel je postojem nestrannosti. Jeho tvrzení, že usiluje o nezávislá média, není přesvědčivé. Je to skupina spřízněných, ambiciózních duší, které chtějí dělat politickou kariéru. Likvidace obdobné konkurence, soustředěné pro změnu kolem soukromých médií, by jen znamenala pro patočkovce výhodný, ale v demokracii nepřípustný monopol. Nejsou-li lidé v ČR schopni internalizovat principy etiky a nestrannosti, je pořád lepší, když spolu soupeří nejrůznější partikulární zájmové skupiny, než aby existovala taková skupina jenom jedna. Je to začarovaný kruh a přiznám se, že nevím, kudy je cesta ven. Dokud nebudou určité principy přijaty za své, že totiž shlukovat se korupčně do lobbistických skupin kamarádů, "kteří spolu hovoří", škodí demokracii a nakonec samozřejmě i ekonomickému rozvoji vlastní země, a tedy i mně samotnému, veškerý hovor o legislativním úsilí na nápravu věcí je, bohužel, myslím, zbytečný. Zákony se vždycky dají obejít. Jde o to, co lidi přijímají za své. A jak toho docílit, to je otázka, na kterou nemám odpověď. Co vy na to? (Vysílalo se též na ČRo 6 dne 25. června 2003 v pořadu "Názory a argumenty".) |