Až o dalších zhruba 10 minut později se na stejné stanici najednou zničehonic objevilo -- pronesené s "S" -- "disident". Je přitom hodno pozoru, že to bylo v úvodu relace o kubánských disidentech (o nichž hezkou češtinou podával zprávu chilský novinář Carlos Gonzáles; ten také opakovaně vyslovoval "diSident", tedy náležité "s" v tom výrazu).

Stačí u nás opakovaně slyšet nenáležitou výslovnost, a už se s ní roztrhne pytel. Ne že by měl někdo oficiálně (či jinak) za to "viníky" peskovat. Ale nelze přehlédnout, s jakou suverenitou pak ta nenáležitá výslovnost proniká dál. Kdo by si (v zájmu své profesionality!) jakkoli ověřoval, co je v normě a proč?

Je pak zajímavé, s jakou úporností naopak hlasatelé aj. vyslovují "reSort", ačkoli k bzučivému "reZort" by ten výraz měl obdobné právo. (Nebo když se vyslovuje v 1. pádu jednotného čísla jméno "KlauS" na konci s "S", tedy syčivě, většina lidí vyslovujících toto jméno v jiných pádech, původní koncovku pak vyslovují zněle, tedy např. KlauZe"... Zvykli jsme si ovšem na mnohem horší věci, takže kdo by se nad tím pozastavoval, že?)

Všimli jste si třeba, jak se u nás zabydlilo vyslovovat anglické křestní jméno "Tony" tak, jak bylo právě napsáno; ač je náležitá výslovnost "Touny"? Když už totiž chceme mocí mermo zavádět do českého prostředí cizí křestní jména v původním znění, přece neřekneme raději "Tonda", jak nám zobák narost'... abychom náhodou touto familiérností zbytečně neklopýtli. Inu jsme světoví!