Strany zelených začaly vznikat z nejrůznějších jednorázových hnutí či iniciativ, které vzešly z revolučního pnutí konce šedesátých let. Toto revoluční hnutí je označováno jako levicové, zřejmě proto tyto iniciativy a posléze politické strany dostaly nálepku levicové. Skutečnost je ale taková, že novost těchto "zelených" skupinek k sobě přitáhla rozličné existence s rozličnou orientací a tedy i různou barvou. Od profesionálních ekologů a ochranářů a městské inteligence, přes anarchisty, marxisty a trockisty, sociální a křesťanské demokraty, až po pravicové liberály a konzervativní venkovany. Přítomnost nových hnutí se také snažily využít nejrůznější neofašistické či neonacistické postavičky, které v "zelené" ideologii vycítily ty pravé hodnoty pro čistotu země a zdraví vyvoleného národa či rasy.

Po několika letech se z těchto hnutí a iniciativ vyklubaly regulérní politické strany, které se musely jednoznačněji vyprofilovat. Oblíbeným heslem bylo: Nejsme vlevo ani vpravo, jsme vepředu. Ideová profilace těchto stran se však nejlépe pozná podle koaličních partnerů, s kterými spolupracují. Vedle častých koalic s regionalisty to byla ponejvíce sociální demokracie, s kterou se zelené strany kamarádily jako se starším a silnějším bratrem a které také v dobách jejích problémů sbíraly hlasy voličů. Některé zelené strany si dokonce zakázaly spolupráci s pravicovými stranami, tak jako česká Strana zelených s ODS. Z hlediska koaličního potenciálu a orientace voličů se tedy zelené strany pohybují spíše na levici.

V tradičním smyslu slova je levice chápána jako demokratická, která hájí práva všech a rozšiřuje svobody a namísto výsad prosazuje rovnoprávnost. Filosof Václav Bělohradský rozlišuje levici a pravici na základě postoje k nových svobodám. Zatímco levice považuje nové svobody za obohacení a prohloubení těch starých, pravice vnímá nové svobody jako ohrožení starých svobod. V tomto kontextu tedy opět můžeme zelené strany zařadit na levou stranu politického spektra.

Pokud tedy přistoupíme na tradiční dělení levice-pravice, zelené strany by ve většině zemí patřily k levici. Avšak členové, voliči či sympatizanti zelených stran poukazují na to, že zelené strany, vycházející z ideologie environmentalismu, toto dělení překračují, respektive přidávají novou dimenzi tohoto politického dělení. Zatímco na horizontální ose soupeří levice s pravicí, na vertikální ose soupeří materialismus s postmaterialismem. Také politologové Rokkan a Lipset, autoři slavné definice konfliktních linií politiky (cleavages), přidávají ke konfliktním liniím jednu navíc, a to právě linii materialismus-postmaterialismus, která prý v budoucnu předešlé linie nahradí.

Environmentální ideologie je internacionalistická, nahlíží problémy v planetárním měřítku, což doposud činil jen finanční neoliberalismus. Zelené strany jsou postaveny na postmaterialistických hodnotách, nesouhlasu ke způsobu života konzumní společnosti, nadvládě nadnárodních koncernů, malé možnosti seberealizace a účasti na rozhodovacích procesech, odcizení člověka, znehodnocení budoucnosti ve jménu přítomnosti, ničení přírodních zdrojů v zájmu "rozvoje" atd. Zde však již proti sobě nestojí politické koncepce levice či pravice, ale koncepce ekologická či environmentalistická, zájem na přežití lidstva ve zdravé a nezničené přírodě. Zájem na dlouhodobé integritě, stabilitě a rovnováze všeho života.

Souhlasím s názorem Václava Havla, že nezáleží na konkrétním způsobu organizace ekonomiky, vlastnictví výrobních prostředků či na konkrétním politickém systému. Záleží na postavení člověka ve společnosti, na jeho metafyzických jistotách, na jeho odpovědnosti k celému světu i k nejbližšímu okolí. Jde o návrat lidských dimenzí, o znovunalezení vztahu k člověku jako součásti přírody, o vítězství kritéria kvality života nad hrubým domácím produktem či splněným plánem. Zkrátka o existenciální revoluci.

V souvislosti s postojem levice a pravice k novým svobodám Bělohradský označuje 18. století jako století osobních práv, 19. století za století práv politických a dvacáté za století práv sociálních. Jedenadvacáté století má být stoletím práv přírody. Pokud se vyplní předpověď politologů Rokkana a Lipseta a v budoucnosti bude dominantním politickým štěpením střet materiálních a postmateriálních hodnot, otevírá se před zelenými stranami velká možnost úspěchu. Bude záležet jen na nich, zda se dokáží prosadit a nezklamat své sympatizanty a voliče. Zda se jim úspěšným působením v politickém systému podaří "shora" prosadit podmínky pro ekologičtější a zodpovědnější způsob trvale udržitelného života. Nebo nakonec dojde na Havlovu existenciální revoluci?

Polemika BL s Pavlem Pečínkou
o integritě univerzitního pedagoga,
politické propagandě na akademické půdě
a zdravém rozumu
> > > > > >