21. 5. 2003
Zapomnění: Zemřel disident Augustin NavrátilVe věku 74 let zemřel v pátek 2. května v kroměřížské nemocnici významný katolický aktivista Augustin Navrátil. V ČR je možná až příznačné, že nebýt katolického rádia Proglas, které tuto informaci zveřejnilo 6. května a až od něj to převzala i ČTK, další celostátní média se o tak vážné události skoro vůbec nezmínila. Přitom to byl právě tento člověk, který jen silou své víry a vůle dokázal například ke konci roku 1988 vyhotovit petici za všeobecnou náboženskou svobodu, toleranci a nezávislost na tuzemské totalitní moci, kterou vzápětí podepsalo přes 600 000 občanů tehdejšího Československa. Ačkoli to v té době byl vůbec nejrozsáhlejší projev občanského odporu a on se tím stal jednou z nejrespektovanějších osobností domácího disentu, ze světa živých nyní odešel všeobecně téměř neznámý.
|
Narodil se 22. prosince 1928 v obci Lutopecny u Kroměříže, kde až do své smrti žil. Původně se vyučil stolařem, avšak většinu svého produktivního věku pracoval jako hradlař na železnici. Po celý svůj život odmítal všechny projevy totalitní moci, což ho kromě veřejného odporu k "socialistické" kolektivizaci zemědělství přivedlo i k podpisu Charty 77. Za tento nekompromisní občanský postoj se mu nenávistný komunistický režim mstil nejen častým vězněním, ale (po sovětském vzoru) především nezákonnými difamačně účelovými internacemi v psychiatrických léčebnách a trvalým psychiatrickým dozorem, kterému se musel podrobovat více než 17 let. To pro něj skončilo až politickým převratem v tuzemsku v závěru roku 1989, kdy byl právně i společensky rehabilitován. Stejně jako předtím se veřejně ihned aktivně angažoval pro nově se rodící demokratickou společnost. Jako člen KDU -- ČSL byl zvolen do jejího širšího celostátního vedení, kde setrval až do závěru druhé poloviny devadesátých let. Pak z tohoto vedení odešel, respektive byl nucen odejít, neboť opět projevil zásadní nesouhlas s vnitřními pletichami této strany, které vyčítal, že pro pouhé politikaření úplně zapomíná na obyčejné lidi a hlavně na závaznou křesťanskou morálku. Tím se znovu stal nepohodlný, a tak přestoupil do politického uskupení Pravý blok, kde kandidoval do Poslanecké sněmovny, kam se však tato strana neprobojovala. Tento poslední politický krok se tak zároveň stal jeho poslední snahou o zlepšení věcí veřejných. To, že v tomto pokusu výrazněji neuspěl, však už nelze vyčítat jeho nedostatečné vnitřní síle a víře, nýbrž je nutno přičíst to na vrub obecně upadajícímu zájmu celé tuzemské společnosti o nápravu věcí veřejných. Společnosti, pro kterou jako by naopak byly důležitější milostné avantýry různých uměle vypěstovaných "hvězdiček" a politických hochštaplerů. Možná i proto by se on i další jedinci jeho typu měli té společnosti stále častěji připomínat. |