Hodně se teď komentuje iniciativa prezidenta Klause v Lánech, hledající možná východiska ke společné řeči "na naší politické scéně", pokud jde o vstup ČR do EU. Při této příležitosti scénář jednotlivých "dramatis personae" před setkáním i po něm zůstal kupodivu (?) stejný. Jediné bylo zcela nové: nepřehlédnutelná přítomnost předsedy KSČM Grebeníčka na výsluní zámecké scény (jak na balkoně, tak u kulatého stolu).

Koncem dubna Lidové noviny zveřejnily (26. 4.) článek pana prezidenta o rozdílech mezi termíny "antikomunismus" a "nekomunismus". V tomto článku V. Klaus vyjádřil svůj osobní -- "celoživotní zkušeností" doložitelný -- názor "nekomunisty".

Předpona "anti-" se zřejmě zdála být prezidentu Klausovi neperspektivní (jeho slovy: "povrchní, negativistický pohled na svět"). Co přitom -- bez jakýchkoli předpon -- reprezentuje "komunismus" v našem současném (a příštím) českém politickém životě mohlo zůstat bez další případné analýzy.

Je ještě poměrně v čerstvé paměti, že se náš lid dočkal svého prezidenta až ve třetím kole třetí volby. Ještě předtím jsem si dovolil (v internetových Britských Listech) napsat, že V. Klaus jako nejžhavější kandidát té volby nemusí nic konkrétního komunistům slibovat; že sami komunisté si už předem vypočítali, že mohou doložit svou jakoby "státotvornost" bez sebemenších politických aj. výloh tím, že potřebný počet svých hlasů na stranu zřejmého favorita volby ve vhodnou chvíli přihodí (o propagačních výhodách tohoto přístupu v dalším sledu času nemluvě!).

Vzpomeňme na ty rozmanité "signály", jež výsledku třetí volby předcházely. Voliči u obrazovek nemohli přehlédnout onu "starost" komunistů, aby z té volby nebyla nakonec "zase fraška"! Síla 41 poslanců KSČM (při neprozíravé strategii pro prezidentskou volbu v nejednotném vládním táboře) se stala nakonec při těch počtech (kdo s kým, a kdo proti komu) rozhodující.

Ještě si tohle všechno trochu proberme z jiného zorného úhlu.

Dnešní koalice má sice v Parlamentu jen nepatrnou většinu, ale při jisté disciplíně pro chvíle nejtěžší může ustát i případné hlasování o důvěře. I proto, že případné nové volby jsou "čertem na zdi" vládních stran.

ČSSD není vnitřně jednotná už delší dobu, takže příští volby za současného stavu věcí vyhrát nemůže. Nemá teď "image" spásonosné politické síly, na kterou je 100% spolehnutí; její finanční a sociální politika je setrvale předmětem nepřehlédnutelně medializované kritiky jak ze strany ODS, tak i KSČM (a cudněji též US-DEU). Přitom agentury pro výzkum veřejného mínění vidí jako jasného vítěze příštích voleb ODS (s nepřehlédnutelnou převahou nad případným druhým nejsilnějším konkurentem).

Opozice nenese za nic valnou zodpovědnost a je automaticky nadějí nespokoje-ných voličů. Už máme u nás v ČR tu zkušenost, že nespokojenost s vládní politikou je (nebo může být) závratně silným motorem voličské přízně (vzpomeňme výchozích preferenčních perspektiv původní Čtyřkoalice!).

Tento potenciál v příštích volbách tedy značnou měrou získá ODS. A přiživí se na něm i KSČM! Přitom "leví" nespokojenci, kteří včera dali ještě svou důvěru ČSSD, nebudou volit ODS; a pak jim jako parlament-ní strana k protestní volbě zbývá skutečně jen KSČM.

US-DEU se setrvale propadá pod tolik potřebnou mez 5%; takže (nestane-li se zázrak; ale proč?) do příštího parlamentu by se tato původem bývalá odnož ODS nedo-stala. (I proto musí zůstat opatrně ve stínu stávajícího vládního uskupení. Je to "vrabec v hrsti"!) KDU-ČSL v těch průzkumech veřejného mínění také setrvale ztrácí voličskou přízeň (bez ohledu na své "tradiční voliče") a teď je jen těsně nad tou zlověstnou hranicí 5%! (Příští volby ale zřejmě přežije; byť stěží tak dobře jako ty poslední. Takže teď také aby trochu jako vládní strana hrála o čas.)

Zatím jsme se tu v těch případných výhledech o KSČM nezmiňovali podrobněji. Jenom o tom, že jsou náručí pro nespokojené "levé" voliče, včera ještě stávající přízniv-ce ČSSD. (Nepřehlédněme, jak jsou v různých médiích profilováni "jako opoziční parlamentní strana" představitelé KSČM. Jsou jedinou opozicí jakoby "zleva"!)

Zůstanou-li stávající trendy zachovány (pokud se ještě dále neposílí po případ-ném vstupu ČR do EU a možných dalších problémech stávající vlády), vyhrála by tedy příští volby ODS. Druhou nejsilnější stranou může se stát -- KSČM!

Silně oslabená -- na třetím místě -- by zůstala ČSSD. A za ní v závěsu KDU-ČSL. Kdyby ty dvě strany společně nezískaly ani 20% hlasů (právě tolik teď má KSČM v současném Parlamentě!), vzniká najednou až příliš mnoho nových otázek, které by se měly klást už VČERA. ODS by mohla vládnout s tichou podporou KSČM (je problema-tické -- ne-li dokonce pošetilé -- počítat s nějakou další "opoziční smlouvou"!). Další dvě parlamentní strany v příštím Parlamentu budou mít jen symbolický význam. (Jiné politické síly zřejmě tvrdým sítem 5%-ní hranice neprojdou.)

Pak ovšem je tu další problém: Neboť menšinová vláda (ODS) nemůže dost účinně vládnout bez přijatelné podpory -- alespoň mlčky -- druhé nejsilnější strany (zřejmě KSČM). (Stávající zkušenosti s realizací tzv. "volebního programu" v rámci koaliční vlády s politicky slabými partnery nejsou příliš slibné.)

Pokud ale navíc chceme stabilnější vládu, dosavadní zkušenosti s vládnutím v ČR velí přehodnotit volební systém do Poslanecké sněmovny a Senátu do nějaké nové podoby vyvažující poměrné a většinové zastoupení Nechat všechno při starém je stejně nefunkční jako nevidět, že se v našem politickém klimatu zatím neblýská na lepší časy. (Tento závažný námět ale ve stávajícím kontextu rozvádět nelze; i když mezi možnými ušlechtilými principy a pragmaticky "slibnými" vyhlídkami pro příští vítěze politického zápasu by to již mělo v odpovídajících politických hlavách -- hravě i dravě -- jiskřit.)

Vraťme se teď k našemu panu prezidentovi. Patřil a patří k těm našim politikům, který měl a má svou určitou vizi. (Teď nehodnoťme, zda to či ono řešení jím zaštítěné bylo adekvátní.) Ještě "včera" byl kapitánem na lodi ODS. A že byl "vůdcem smečky", o tom málokdo pochybuje. "Dnes" má jako individuálně zvlášť vyčleněný ústavní čini-tel ČR na starosti jenom svůj příští výlučně osobní politický osud. Samozřejmě že vzhledem ke svým bohatým zkušenostem v naší politice vidí, k čemu ta naše politická scéna směřuje v příštím jednání. A podle toho se začal s žádoucím předstihem zařizovat.

Prezident Klaus nejen teď, ale i na konci svého funkčního období, stěží najde ja-ko protikandidáta někoho, kdo by byl aspoň vzdáleně tak mediálně znám, aby s přijatel-nou protiváhou mohl něčím našemu voliči výrazněji zaimponovat. A pakliže už teď můžeme tušit, že z příštích parlamentních voleb vzejde jako vítěz ODS a jako zřejmě druhá nejsilnější strana KSČM, je pak ještě otázkou, s kým je důležité už teď udržovat (korektní? nadstandardní?) vztahy, jak pokud jde o garnituru představitelů zákonodárné moci, tak také vzhledem k šancím na vlastní úspěch pro druhé funkční prezidentské období?! A o tom, že prezident Klaus bude favoritem také pro případné druhé funkční období, stěží lze pochybovat. Jenom tuto teoreticky stěží zpochybnitelnou jistotu prak-ticky rozmanitými svými kroky dále posiluje. Kdo se tomu diví?