Oba typy hnutí se v druhé polovině devatenáctého století vynořily jako významné byrokratické struktury a postupem času sílily. Oba měly sklon nadřazovat své záměry jakýmkoli jiným politickým cílům -- konkrétně cílům svého národního nebo sociálního soupeře. To často vedlo k ostrému vzájemnému obviňování. Zmíněné dva typy zřídkakdy spolupracovaly politicky a pokud k tomu došlo, měly sklon nahlížet na takovou spolupráci jako na dočasnou taktiku, nikoli zásadní spojenectví. Nicméně dějiny těchto hnutí mezi léty 1850 a 1970 poukazují na řadu jejich společných rysů.

• Většina socialistických a nacionalistických hnutí se opakovaně prohlašovala za "revoluční", tj. usilující o zásadní proměnu sociálních vztahů. Je pravda, že oba typy měly obvykle křídlo, někdy samostatně organizované, které prosazovalo více gradualistický přístup a proto se vyhýbalo revoluční rétorice. Avšak celkově vzato ti, kdo měli moc, považovali všechna tato hnutí včetně jejich umírněnějších verzí od začátku -- a často po dlouhá desetiletí -- za hrozbu vlastní stabilitě nebo dokonce přežití vlastních politických struktur.
• Za druhé, obě varianty byly na začátku politicky zcela slabé a musely vést nerovný boj za svou pouhou existenci. Jejich vlády je potlačovaly a stavěly mimo zákon, jejich vůdcové byli vězněni, jejich členové byli často terčem systematického násilí státu nebo různých soukromých sil. Mnoho ranných verzí těchto hnutí bylo zcela zničeno.
• Za třetí, ve třech posledních desetiletích devatenáctého století oba typy hnutí prošly souběžně řadou zásadních strategických diskusí, v nichž se postupně vyčlenili a proti sobě postavili ti, kdo se "orientovali na stát" a ti, kdo považovali stát z jeho vlastní podstaty za nepřátelský a proto kladli důraz na individuální proměnu. V sociálním hnutí to byla debata mezi marxisty a anarchisty, v národním hnutí debata mezi politickými a kulturními nacionalisty.
• K čemu došlo historicky v těchto diskusích -- a to je čtvrtá podobnost: v obou případech vyhrála "orientace na stát". Rozhodující argument v obou případech zněl, že bezprostřední zdroj reálné moci se nachází ve státním aparátu a že každý pokus ignorovat jeho ústřední politickou roli je odsouzen na neúspěch, protože stát dokáže potlačit jakýkoli výraznější postup směrem k anarchismu nebo kulturnímu nacionalismu. Koncem devatenáctého století tyto skupiny vyhlásily takzvanou dvoustupňovou strategii: nejdřív získat moc spočívající ve státních strukturách; pak proměnit svět. Tak tomu bylo jak u sociálních, tak u národních hnutí.
• Pátý společný rys není tak zřejmý, ale je neméně skutečný. Socialistická hnutí často používala ve své argumentaci nacionalistickou rétoriku a na druhé straně diskurz nacionalistů měl často sociální složku. Výsledkem bylo tak velké promíšení obou pozic, jaké jejich zastánci nikdy nebyli ochotni přiznat. Mnohokrát se konstatovalo, že socialistická hnutí v Evropě byla často účinnějším nástrojem národní integrace než konzervativci nebo sám stát; na druhé straně komunistické strany, které přišly k moci v Číně, Vietnamu a na Kubě, zcela jasně sloužily jako národně osvobozenecká hnutí. To mělo dva důvody. Za prvé, proces mobilizace nutil obě skupiny, aby do svého tábora vtahovaly stále širší vrstvy obyvatelstva a aby za tím účelem rozšiřovaly záběr své vlastní rétoriky. Ovšem na druhé straně vůdcové obou hnutí často podvědomě uznávali, že existující systém je jejich společným nepřítelem -- a že tedy mají navzájem mnohem víc společného, než co připouštěla jejich veřejná prohlášení.
• Procesy lidové mobilizace používané těmito dvěma druhy hnutí byly v zásadě velmi podobné. Oba typy začínaly ve většině zemí jako malé skupiny, často složené z hrstky intelektuálů a malého počtu aktivistů pocházejících z jiných vrstev. Pokud uspěly, vděčily za to své schopnosti vést dlouhodobou vzdělávací a organizační kampaň, v níž si zajistily lidovou základnu tvořenou soustřednými kruhy aktivistů, sympatizantů a pasivních příznivců. Když vnější okruh příznivců vzrostl tak, že se v něm mohli aktivisté pohybovat, řečeno slovy Mao Ce-tunga, jako ryba ve vodě, hnutí se stalo vážným uchazečem o politickou moc. Je třeba samozřejmě poznamenat, že ve státech nacházejících se v jádrových zónách světové ekonomiky takto sílily především skupiny, které si říkaly "sociální demokraté", zatímco ta hnutí, která se označovala jako národně osvobozenecká, prospívala většinou v zónách semiperiférie a periférie. V těchto zónách většinou sílily také komunistické strany. Důvod se zdá být zřejmý. Pro ty, kdo žili ve slabších zónách, závisel boj za rovnost na jejich schopnosti zbavit imperiální mocnosti kontroly nad strukturami státu ve svůj vlastní prospěch, ať tyto mocnosti vládly přímo nebo nepřímým způsobem. V jádrových zónách už hnutí žila v silných státech. Aby dosáhla pokroku ve svém boji za rovnost, musela vyrvat moc z rukou vlastních panujících vrstev. Ovšem vzhledem k tomu, že tyto státy byly silné a zdravé, nebylo povstání vhodnou taktikou a zmíněné strany se vydaly cestou voleb.
• Sedmým společným rysem je, že obě tato hnutí se potýkala s napětím mezi "revolucí" a "reformou" jako prvotními mody transformace. V obou hnutích se kolem této otázky točily nekonečné diskuse - ale v obou případech se nakonec ukázalo, že diskuse vycházely z nesprávného chápání skutečnosti. Revolucionáři nebyli v praxi příliš revoluční a reformisté nebyli vždy reformističtí. Jak tato hnutí postupovala po svých politických trajektoriích, rozdíl mezi oběma přístupy se nesporně stíral. Aby revolucionáři přežili, museli udělat množství ústupků. Reformisté zjistili, že hypotetické legální cesty ke změně jsou v praxi často zablokovány a že překonání těchto bariér vyžaduje sílu nebo přinejmenším hrozbu silou. Takzvaná revoluční hnutí přicházela k moci spíše v důsledku toho, že existující autority byly zničeny válkou, než svými vlastními povstaleckými schopnostmi. Jak údajně říkali bolševici, v Rusku roku 1917 "ležela moc na ulici". Jakmile se ujala moci, tato hnutí usilovala o její udržení bez ohledu na to, jakým způsobem ji získala; to často vyžadovalo vzdát se bojovnosti i solidarity se svými partnery v jiných zemích. Tato hnutí měla na počátku stejně velkou podporu, ať zvítězila pomocí pušek nebo volebních uren -- jejich příchod po dlouhém období zápasů v obou případech vítaly roztančené ulice.
• Konečně, obě hnutí narazila při realizaci dvoustupňové strategie na potíže. Jakmile byla dokončena první fáze a hnutí přišla k moci, jejich přívrženci očekávali splnění toho, co slibovala fáze číslo dvě: proměnu světa. Pokud to už nevěděla předtím, vítězná hnutí nyní zjistila, že stát má menší moc, než se zdálo. Každý stát byl omezen svou příslušností k nějakému mezistátnímu systému, v němž žádný národ neměl absolutní suverenitu. Čím déle zastávali noví vůdcové své úřady, tím více se zdálo, že odkládají uskutečnění svých slibů: kádry militantního mobilizujícího hnutí se proměnily ve funkcionáře vládnoucí strany. Změnilo se jejich sociální postavení a tím nevyhnutelně také jejich individuální psychologie. To, co bylo známo v Sovětském svazu pod názvem nomenklatura se podle všeho začalo v nějaké formě objevovat v každém státě, kde hnutí převzalo moc -- tj. privilegovaná kasta vyšších úředníků, kteří měli více moci a bohatství než zbytek obyvatelstva. Obyčejným pracujícím se současně přikazovalo, aby pracovali ještě tvrději a obětovali ještě více ve jménu národního rozvoje. Jakmile přišlo sociální hnutí k moci, prohlásilo militantní odborářskou taktiku, která byla dosud jeho každodenním chlebem, za "kontrarevoluční" a čelilo jí zastrašováním a obvykle také represemi.

Analýza světové situace v šedesátých letech minulého století odhaluje nebývale silnou vzájemnou podobnost obou hnutí. Obě už ve většině zemí dovršila "první fázi" dvoudílné strategie tím, že prakticky všude přišla k moci. Komunistické strany vládly ve třetině světa, od Labe po Jalu, národně osvobozenecká hnutí byla u moci v Asii a Africe, populistická hnutí v Latinské Americe, sociálně demokratická hnutí nebo jejich bratranci ve většině panevropského světa, přinejmenším na základě alternace. Svět však proměnit nedokázala.

1968 a poté

Právě spojení těchto faktorů je základem, určujícím hlavní rysy světové revoluce roku 1968. Revolucionáři měli různé místní požadavky, ale skoro všude sdíleli dva zásadní postoje. Za prvé se stavěli proti hegemonii Spojených států a současně proti koluzi (Tajná dohoda nebo srozumění za účelem klamavého nebo podvodného jednání -- pozn. překl.) Sovětského svazu v této hegemonii. Za druhé odsuzovali "starou levici" za to, "že nebyla součástí řešení, ale součástí problému". Tento druhý společný rys vyrůstal z masivní deziluze lidových vrstev, které podporovaly tradiční antisystémová hnutí a nyní byly zklamány jejich skutečným výkonem moci. Jejich země sice prošly určitými reformami -- obvykle se zlepšilo školství a zdravotní péče, byla také zaručena zaměstnanost. Zůstaly ale značné nerovnosti. Nezmizelo odcizování námezdní práce; naopak podíl odcizené práce na celkové pracovní činnosti se ještě zvýšil. Reálná demokratická participace se rozšířila jen málo nebo vůbec ne, ať při správě státu nebo na pracovišti; často došlo k přímému opaku. Na mezinárodní úrovni tyto státy sehrávaly ve světovém systému velmi podobnou roli, jako dosud. Tak např. ekonomika Kuby byla založena na exportu cukru před revolucí i po ní, přinejmenším do zániku Sovětského svazu. Krátce řečeno, změny byly nedostatečné. Stížnosti sice mohly mít poněkud jiné důvody, ale byly stejně reálné a vcelku stejně rozsáhlé. Vládnoucí hnutí vyzývala obyvatele k trpělivosti, protože dějiny jsou na jejich straně. Ovšem lidé byli čím dál tím netrpělivější.

Skutečná činnost klasických antisystémových hnutí po jejich příchodu k moci tak vedla široké vrstvy obyvatelstva po celém světě k negativním závěrům. Lidé přestali věřit, že jim tyto strany přinesou skvělou budoucnost nebo více rovnosti a odepřeli jim legitimitu; a protože ztratili důvěru v tato hnutí, ztratili také víru ve stát jako mechanismus transformace. To neznamenalo, že by pro ně ve volbách nadále nehlasovala značná část obyvatelstva; ale šlo o defenzivní hlasy ve prospěch menšího zla, nikoli o potvrzení ideologie nebo dřívějších očekávání.

Od maoismu k Porto Allegre

Od roku 1968 nicméně začalo váhavé hledání nějakého lepšího druhu antisystémového hnutí, které by skutečně vedlo k demokratičtějšímu a více rovnostářskému světu. V tomto směru došlo ke čtyřem typům pokusů, z nichž některé nadále pokračují. Prvním byl rozkvět různých maoismů. Od 60. do poloviny 70. let minulého století se objevil velký počet různých a navzájem soupeřících hnutí, obvykle malých, někdy ale pozoruhodně širokých, která o sobě tvrdila, že jsou maoistická, čímž měla na mysli, že se nějak inspirovala kulturní revolucí v Číně. Jejich hlavní argument říkal, že stará levice selhala, protože nehlásala čistou doktrínu revoluce, s níž nyní přicházela právě tato hnutí. Všechna tato hnutí se ale vytratila, a to ze dvou důvodů. Za prvé mezi sebou vedla roztrpčené hádky o to, jaká je vlastně ona čistá doktrína, a tím se z nich rychle staly drobné a izolované sektářské skupinky; nebo pokud byla tato hnutí rozsáhlá, jako v Indii, vyvinuly se z nich postupně novější verze hnutí staré levice. Za druhé, což je podstatnější, po smrti Mao Ce-tunga se maoismus v Číně rozpadl a tím zmizel i pramen jejich inspirace. Dnes neexistuje žádné hnutí tohoto druhu, které by mělo jakýkoli význam.

Druhou a trvanlivější odrůdou uchazečů o antisystémový status byla nová sociální hnutí -- zelení a jiní ekologové, feministky a feministé, kampaně rasových nebo etnických "menšin" jako byli černí ve Spojených státech nebo beurové ve Francii. Tato hnutí se pyšnila dlouhou historií, ale ve skutečnosti se v 70. letech buď zvýraznila vůbec poprvé, nebo se tehdy znovu objevila v nové, militantnější formě. Byla také silnější v panevropském světě, než v jiných částech světového systému. Jejich společné rysy spočívaly za prvé v ostrém odmítnutí dvoustupňové strategie staré levice, její vnitřní hierarchie a priorit -- vyjádřených myšlenkou, že potřeby žen, "menšin" a životního prostředí jsou druhotné a že se mají řešit "až po revoluci". Za druhé byla tato hnutí hluboce podezřívavá pokud jde o stát a aktivity orientující se na něj.

Do osmdesátých let se všechna tato nová hnutí vnitřně rozštěpila na křídla, kterým němečtí zelení říkali fundis a realos. Jak se ukázalo, byla to repríza sporů "revolucionáři versus reformisté" ze začátku dvacátého století. Skončila tím, že fundis všude prohráli a víceméně vymizeli. Vítězní realos se pak stále více jevili jako druh sociální demokracie, nepříliš odlišný od klasické odrůdy, ale s výraznější rétorikou zaměřenou na ekologii, sexismus, rasismus, nebo na všechna tři témata současně. V některých zemích jsou tato hnutí dodnes významná, ale nezdají se být o moc víc antisystémová než stará levice -- zejména proto, že si stará levice vzala z roku 1968 poučení a uvedená témata také zabudovala do svých programových prohlášení.

Třetím typem uchazečů o antisystémový status byly organizace na obranu lidských práv. Některé z nich jako Amnesty International samozřejmě existovaly už před rokem 1968, ale významnou politickou silou se tato hnutí stala až v 80. letech poté, co prezident Carter začal používat terminologii lidských práv ve své politice vůči Střední Americe a co byl roku 1975 podepsán v Helsinkách Závěrečný akt týkající se komunistických států ve východní a střední Evropě. Obojí poskytlo legitimitu establishmentu početným organizacím, které se tehdy začaly zabývat lidskými právy. Když se pak v 90. letech média zaměřila na etnické čistky, zejména ve Rwandě a na Balkáně, vedlo to k rozsáhlé veřejné diskusi o těchto otázkách.

Organizace na obranu lidských práv tvrdily, že hovoří jménem "občanské společnosti". Sám tento výraz naznačuje i strategii: občanská společnost ze své definice není stát. Její pojem vychází z rozlišení mezi le pays légal a le pays réel, raženého v 19. století -- rozlišení mezi těmi, kdo mají moc a těmi, kdo vyjadřují pocity lidu. Vyvolává otázku: jak může občanská společnost uzavřít trhlinu mezi sebou a státem? Jakým způsobem dosáhne kontroly nad státem, nebo ho přiměje, aby odrážel její hodnoty? Zdá se, že samotné rozlišení vychází z předpokladu, že stát je v současnosti ovládán malými privilegovanými skupinami, zatímco "občanskou společnost" tvoří široké vrstvy osvíceného obyvatelstva.

Tyto organizace způsobily, že některé státy -- možná všechny -- se začaly ve své politice více starat o lidská práva; v tomto procesu se však staly spíše pomocníkem státu než jeho oponentem a vcelku jsou jen zřídka výrazně antisystémové. Staly se z nich NGO, sídlící většinou v jádrových zónách a snažící se uplatňovat svou politiku na periferii, kde se na ně často dívají spíše jako na agenty jejich domovských států než jako na jejich kritiky. V každém případě tyto organizace málokdy dokázaly získat masovou podporu a spíše sázejí na svou schopnost využívat moc a vliv svých elitních aktivistů v jádrových zónách.

Čtvrtou a nejnovější variantou jsou takzvaná antiglobalizační hnutí -- což je název, který nepoužívají ani tak sama tato hnutí, jako jejich protivníci. Média začala tento termín používat ve větší míře až po protestních akcích při jednání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu roku 1999. "Globalizace" jako rétorika neoliberálních zastánců volného obchodování se zbožím a kapitálem se v 90. létech stala samozřejmě vlivnou silou. Pozornost médií soustředila na Světové ekonomické fórum v Davosu, v institucionální rovině její realizaci zajišťoval Washingtonský konsensus, politika IMF a posilování WTO. Seattle se mělo stát klíčovým momentem v rozšíření role WTO a rozsáhlé protesty, které fakticky narušily jednání v Seattlu, byly pro mnohé překvapením. Značná část demonstrujících byla ze Severní Ameriky, ze staré levice, odborových organizací, nových hnutí a anarchistických skupin. Už samotný fakt, že AFL-CIO (American Federation of Labor -- Congress of Industrial Organizations, daleko nejvýznamnější odborová organizace ve Spojených státech -- pozn. red.) byla ochotna přidat se k ekologickým skupinám v tak militantní akci byl něčím novým, zvláště pro Spojené státy.

V období po Seattlu pokračovala série protestů na různých místech světa demonstracemi proti mezivládním jednáním s neoliberální agendou. Tyto akce vyústily v ustavení Světového sociálního fóra (WSF), jehož první setkání se konala v Porto Alegre v Brazílii. Druhého z nich se roku 2002 zúčastnilo přes 50 000 delegátů z více než tisíce organizací. Od té doby proběhla řada regionálních setkání jako příprava na WSF roku 2003.

Svými charakteristickými rysy se tento nový uchazeč o roli antisystémového hnutí hodně liší od předchozích pokusů. Především se WSF snaží sdružit všechny předchozí typy -- starou levici, nová hnutí, organizace na obranu lidských práv i další, které se do těchto kategorií nedají snadno zařadit, přičemž zahrnuje skupiny organizované přísně lokálním, regionálním, národním i nadnárodním způsobem. Základem účasti je společný cíl -- boj proti sociálním zlům, které způsobuje neoliberalismus -- a vzájemné respektování bezprostředních priorit jednotlivých účastníků. Je důležité, že WSF se snaží vytvořit rámec spojující hnutí Severu a Jihu. Zatím má jediné heslo, "jiný svět je možný". Ještě zvláštnější je, že WSF se o to snaží beztoho, že by vytvářelo nějakou nadřazenou řídící strukturu. V tomto okamžiku má pouze mezinárodní koordinační výbor s asi padesáti členy, vyjadřující rozmanitost hnití a míst, ve kterých působí.

I když se hnutí staré levice občas nechala slyšet, že WSF je reformistická fasáda, stížnosti byly zatím jen minimální. Reptalové kladou otázky; zatím ještě neodsuzují. Samozřejmě se všeobecně uznává, že tento úspěch je založen na negativním odmítnutí neoliberalismu jako ideologie a institucionální praxe. Podle mnoha názorů je důležité, aby WSF přešlo k prosazování jasnějšího, pozitivnějšího programu. Zda to dokáže a přitom si zachová dosavadní jednotu, navíc bez celkové (nevyhnutelně hierarchické) organizační struktury, to je velká otázka příštího desetiletí.

Období přechodu

Pokud se moderní světový systém, jak jsem zdůvodnil jinde, nachází ve strukturální krizi a vstoupili jsme do "věku přechodu" -- období štěpení a chaosu, je jasné, že otázky stojící před antisystémovými hnutími mají značně odlišnou povahu, než jak tomu bylo v devatenáctém století a po většinu století dvacátého. Dvoustupňová strategie orientovaná na stát ztratila smysl, což vysvětluje neochotu, s jakou většina nynějších potomků někdejších antisystémových organizací formuluje své dlouhodobé nebo bezprostřední politické cíle. Hrstka těch, kdo se o to pokoušejí, se setkává u svých rádoby přívrženců se skepsí, v horším případě s lhostejností.

Takové období přechodu má dva charakteristické rysy, které jsou určující pro samotnou myšlenku antisystémové strategie. Prvním z nich je, že ti, kdo mají moc, už neusilují o zachování existujícího systému (protože ten je odsouzen ke sebezničení), ale snaží se dosáhnout, aby přechod vedl ke vzniku nového systému, který bude pokračováním nejhorších rysů dosavadního -- jeho hierarchie, privilegií a nerovností. Lidé u moci zatím ještě nemusí používat jazyk, který by odrážel smrt existujících struktur, ale realizují strategii založenou na těchto předpokladech. Jejich tábor samozřejmě není jednotný, jak dokazuje konflikt mezi takzvanými "tradicionalisty" pravého středu a krajně pravicovými militaristickými jestřáby. Tvrdě ale pracují na tom, aby vytvořili základnu pro změny, které nebudou změnami, pro nový systém, který bude stejně špatný nebo ještě horší, než současný. Druhým fundamentálním rysem je, že období systémového přechodu je obdobím hluboké nejistoty, v němž nelze vědět, jak to všechno dopadne. Nikdo nemá na své straně dějiny. Každý z nás může ovlivnit budoucnost, ale nevíme a nemůžeme vědět, jak budou jednat ostatní, aby ji také ovlivnili. Základní struktura WSF odráží toto dilema a ještě je zvýrazňuje.

Strategické úvahy

Strategie pro období přechodu by proto měla mít čtyři složky, které je snadnější popsat, než provádět v praxi. První je proces stálé a otevřené diskuse o přechodu a jeho žádoucím vyústění. Taková diskuse není snadná, a historická antisystémová hnutí ji nikdy moc dobře nezvládala. Dnes je ale atmosféra příznivější než kdykoli v minulosti, úkol je to naléhavý a nevyhnutelný -- což zvýrazňuje roli intelektuálů za současných okolností. Struktura WSF nabízí pro takovou diskusi příznivé podmínky; uvidíme, zda bude schopna udržet si svou dosavadní otevřenost.

Druhá složka by měla být samozřejmostí: antisystémové hnutí nesmí zanedbávat krátkodobé defenzivní akce včetně voleb. Obyvatelé celého světa žijí v přítomnosti a je nutné zabývat se jejich bezprostředními potřebami. Hnutí, které by tyto potřeby zanedbávalo, nevyhnutelně ztratí širokou pasivní podporu lidí, která je podstatná pro jeho budoucí úspěch. Motivem a zdůvodněním takových defenzivních akcí však nemůže být oprava hroutícího se systému, ale zabránění tomu, aby se v krátkodobé perspektivě dále zhoršovaly jeho negativní aspekty. To je něco zcela jiného -- jak psychologicky, tak politicky.

Třetí složkou musí být stanovení přechodných střednědobých cílů, které podle všeho ukazují správným směrem. Podle mého názoru je jedním z nejužitečnějších cílů tohoto druhu -- věcně, politicky i psychologicky -- snaha o selektivní, ale stále širší dekomodifikaci (Statek je dekomodifikován, když přestane být zbožím - komoditou -- pozn. red.) Dnes jsme terčem bubnové palby neoliberálů snažících se proměnit na zboží to, co bylo dosud předmětem soukromého obchodování jen zřídka, nebo jím nikdy nebylo -- lidské tělo, vodu, nemocnice. Nestačí, abychom tomu kladli odpor, musíme jít opačným směrem. Dekomodifikovat je nutno průmyslová odvětví, zejména upadající. To neznamená, že se mají "znárodnit" -- což je ve většině případů jen jiná verze komodifikace. Znamená to, že bychom měli vytvářet struktury působící na trhu, jejichž cílem ale bude namísto zisku výkon a přežití. Toho lze dosáhnout, jak víme z dějin různých univerzit a nemocnic -- ne všech, ale těch nejlepších. Proč by se tato logika nedala aplikovat na ocelárny, kterým hrozí přesun výroby jinam?

Konečně je třeba propracovávat hlubší smysl našich dlouhodobých cílů, což je v mém pojetí svět, který je relativně demokratický a relativně rovnostářský. Říkám "relativně", protože mi to káže realismus. Vždy budou existovat mezery -- ale není důvod, proč by měly být široké, zatvrdlé nebo dědičné. Je to zřízení, kterému se říkalo socialismus, nebo dokonce komunismus? Možná ano, možná ne. Musíme přestat spekulovat o tom, jak bude vypadat lepší (nikoli dokonalá) společnost. Musíme o ní diskutovat, načrtávat ji, experimentovat s alternativními strukturami, které ji budou uskutečňovat; a musíme to dělat současně s naplňováním prvních tří částí našeho programu pro chaotický svět v systémovém přechodu. Jestliže je tento program nedokonalý, což pravděpodobně bude, jeho vlastní nedokonalost by měla být součástí diskuse, která je jeho Prvním Bodem.

z anglického originálu z New Left Review 18/2002 přeložil se souhlasem autora Rudolf Převrátil