14. 5. 2003
Co je nezávislost |
Nechci, aby to vypadalo, že vedeme proti panu Pavlu Pečínkovi z brněnské univerzity nějakou vendettu. Tak úplně naposledy. Osobně proti panu Pečínkovi vůbec nic nemám - jeho postoje však zajímavě ilustrují myslím docela závažný problém. Pavel Pečínka nám včera napsal, že ač je univerzitní učitel, rád by organizoval "hapenningové" akce, třeba například by chtěl obsadit objekt televize Nova na protest proti jejímu vysílání , nebo na protest proti totalitním praktikám ruskou či saúdskoarabskou ambasádu." Jako občan demokratického státu má samozřejmě pan Pečínka právo na jakoukoliv politickou činnost, a má dokonce právo v rámci svého politického přesvědčení i na pořádání akcí, jimiž případně demonstrativně poruší zákon: pak musí ovšem počítat s tím, že za porušení zákona bude potrestán, i když svůj čin zamýšlel jako příspěvek k veřejné debatě o hranicích demokracie, v slavné tradici evropského i amerického disidenství. (Tak například na přelomu devatenáctého a dvacátého století často porušovaly zákon při demonstracích za všeobecné volební právo sufražetky.) Pan Pečínka tedy, je-li to podle jeho gusta, může ve svém soukromém životě a čase demonstrovat proti Saúdské Arábii i pro třeba pro ni - jak se mu zachce. Nemá-li se profesionálně zdiskreditovat, nemůže však veřejně prosazovat své soukromé politické názory v oboru, v němž vyučuje na vysoké škole, tedy v jeho případě v ekologii. Tam je hranice, Britové tomu říkají "clear blue water". Ve svém oboru má univerzitní učitel povinnost projevovat nezávislý a pokud možno objektivní, profesionální úsudek. Spojuje-li odborný asistent, který přednáší o ekologii, svou pedagogickou činnost s otevřeným ekologickým lobbismem, přestává být důvěryhodným učitelem. Učitel musí být nezávislý a nestranný, profesionální odborník. Totéž jistě platí i pro dobrého novináře. Jeden známý šéfredaktor amerického listu Washington Post ani nechodil k volbám, aby nemohl být obviněn ze zaujatosti. Novinář zásadně nepodepisuje žádné politické petice, ani se neúčastní politických akcí. Totéž jistě platí v jejich oboru pro univerzitní učitele. Důvěryhodný odborník ve svém oboru, učitel či novinář (jsou to svým způsobem podobná povolání - nebo aspoň by měla být) má samozřejmě právo i ve svém oboru vyslovit profesionální úsudek, třeba i k tomu, zda se mají či nemají kácet lužní lesy, ale pokud začne člověk, který na vysoké škole učí ekologii, organizovat za lužní lesy či proti nim demonstrace, nepůsobí jako učitel zrovna důvěryhodně. Jistě, že je v České republice spousta jiných, vážných problémů. Jenže i toto je závažné téma. Proč je v České republice tak málo lidí, kteří jsou veřejně ochotni se projevovat nezávisle na různých kabalách či skupinách spřízněnců a politických seskupeních? Přestože musejí vědět, že je tato závislost diskredituje? Nemám naprosto nic proti panu Pečínkovi, i když z jeho opakovaných emailů vyplývá, že mu některé věci nejsou jasné. Zdá se, že argumentuje, že protože dospěl k závěru, že některé věci jsou správné, má absolutní právo na jednostranný, aktivistický postoj. I jeho stoupenci zdůrazňují: "Ale vždyť Pečínka lobbuje v dobré věci!" Potíž je, že nejde o to, zda je daná věc dobrá nebo špatná, jde o tu jednostrannost. Podobně jednostranně přesvědčeni o správnosti své věci byli i nadšení mladí komsomolci z padesátých let a la Milan Kundera či Pavel Kohout. Nezávisí na to, zda je ideologický postoj "pravicový" či "levicový", závisí na tom, že je nekriticky monolitní. Takový postoj může zastávat politický aktivista, nikoliv však učitel. Stává se totiž v tom případě jen propagandistou. A veřejnost to samozřejmě pozná. Už jsme to psali mnohokrát: Humanitární organizace (Člověk v tísni) mohou dělat dobročinné akce, avšak zdiskreditují se, pokud zároveň přitom fušují do novinařiny. Nemohou dělat dobročinnou činnost a zároveň o tom "objektivně" informovat. . "Angažovaná novinářská práce", jak ji vášnivě před časem hájil v Literárních novinách Jaromír Štětina v reakci na mou kritiku (která tam však nesměla být zveřejněna), je contradictio in adiecto. Ani učitel nemůže nekriticky podporovat aktivistické kauzy ve svém vlastním oboru. Anebo - samozřejmě - dělat to může, ale každý si pak může učinit úsudek o jeho profesionalitě. A bude přistupovat k jeho závěrům s nedůvěrou. Každý si samozřejmě musí rozhodnout sám, co je důležitější. Osobně bych volil nestrannost, kritický přístup ke všemu, nezávislost a integritu. Přímou součástí nezávislosti je i racionální, kritický přístup vůči všem mocným. Úkolem dobrého novináře je systematicky hledat slabiny v jejich rozhodování, v politice. Není však přípustné lobbistické prosazování kauz. Tam je, myslím - pro učitele i pro novináře - ta hranice. Historie polemiky BL s Pavlem Pečínkou o integritě univerzitního pedagoga
|