Na první pohled snad ano. Proto bych rád nejdříve ocitoval úryvek z rozhovoru s Egonem Bondym, jenž byl publikován v letošním srpnovém čísle Sedmé generace, kde autor zcela výstižně charakterizuje celou tragédii mise zastánců Strany zelených: "Ve svých počátcích vypadalo ekologické hnutí úžasně a perspektivně, vzbudilo ohlas ne jenom mezi mladými, ale i mezi rozumnými dospělými, zvláště mezi intelektuály. Po úspěších, které byly až spektakulárně rychlé, však začalo nabývat formy organizace. Objevily se myšlenky, že by bylo dobré dát hnutí jasnou organizační formu, aby mělo větší sílu a údernost. Nakonec to vyústilo v založení politické strany a všechno šlo do háje. V tom momentě ztratili členstvo a ztratili i volební hlasy a příznivce... Jakmile se nějaká organizace objeví, je automaticky zmanipulována; jakmile se i ten nejkrajnější levicový radikál a revolucionář dostane do parlamentu, podlehne mašinerii, která jej rozmělní. Ti lidé to instinktivně vědí a u nás je to nová zkušenost..."

Se zděšením jsem pozoroval předvolební aktivity Strany zelených, a zvláště pak lidí kolem tzv. Brandýského fóra v čele s Jakubem Patočkou, zcela neprůhlednou to postavou posledních let, jak úspěšně manipulují množstvím lidí z ekologického hnutí, kteří poté začali vyjadřovat podporu do té doby naprosto pofidérní straně.

Čeští zelení při své předvolební propagandě často poukazovali na svůj vzor - německé kolegy. Srovnání to bylo příznačné a oplývalo kouzlem nechtěného. Můžeme si to ukázat hned na několika příkladech.

Jedním z důležitých postů, které němečtí Zelení ovládají, je ministerstvo zahraničních věcí. Politické aktivity a výsledky strany jsou na tomto poli při zpětném hodnocení značně rozpačité. Jestliže Zelení šli do voleb v Německu v roce 1998 jako strana pacifistická, která se nechce podílet na žádných vojenských akcích, za jejich účasti ve vládě Německo podpořilo a účastnilo se nejvíce vojenských akcí za posledních padesát let své demokratické historie. Samozřejmě že při tomto hodnocení nemůžeme zapomenout na skutečnost, že díky rostoucímu vlivu globalizace a rychlým změnám v geopolitickém uspořádání světa právě v čase vlády Zelených došlo ke zcela novým politickým situacím. Přesto tento fakt svědčí o pravdivosti citovaného Bondyho výroku.

Dalším příkladem podporujícím Bondyho tvrzení o zmanipulovatelnosti každého, kdo se dostane do parlamentu, je také benevolentní zahraniční politika Zelených vůči dlouholetému německému partneru - Turecku. Nikdy nebyla persekuce kurdské menšiny v poválečné historii Německa tak přehlížena jako za ministra zahraničí Joschky Fischera. Důvod je přitom prozaický. Strana Zelených vládne v koalici s SPD a turecká menšina jako jeden muž volí SPD.

Stručný výčet je možno zakončit i jednou z velkých předvolebních afér - tzv. "Lufthansa free miles". Ukázalo se totiž, že poslanci Bundestagu využívali svých postů k soukromým letům. Zneužívání šlo napříč politickým spektrem, ovšem nejhorší byli v tomto směru poslanci strany Zelených. Vedle toho, že porušovali zákon, pravděpodobně zapomněli i na to, jak závažně letecká doprava poškozuje životní prostředí.

Ale podívejme se zpět do České republiky. Odhlédneme-li od obecně známé rudé minulosti zakladatelů Strany zelených, z působení jejích hlavních propagátorů je jasné, že si nemůžeme dělat žádné iluze ani o její budoucnosti. Pan Rokos, současný předseda strany, byl mimo jiné ředitelem odboru výkonu státní správy ministerstva životního prostředí. Brněnské nevládní organizace se s ním setkaly v rámci práce na kauze budování mimoúrovňové křižovatky Hlinky v městě Brně, kdy řídil veřejné projednání posudku EIA. Snažily se ho svými věcnými připomínkami donutit, aby přiměl investora doplnit nedostatečnou dokumentaci EIA. Šlo o jeden z klíčových momentů kauzy, která ovlivní životy tisíců lidí. Bohužel Rokos občany nevyslyšel, a přispěl tak k prosazení nevhodného řešení křižovatky, jež bude mít za následek například zvýšení hladiny hluku či persekuci chodců a cyklistů. Po této zkušenosti nemohu očekávat, že by tento člověk opravdu nebojácně a zodpovědně hájil veřejné zájmy.

Velmi důležitou roli sehrál a sehrává při propagaci Strany zelených také Jakub Patočka. Osoba, na jejímž veřejném vystupování lze dobře popsat současný nezdravý kvas, který probíhá v obrodivší se partaji. Patočka, člověk spojující nespojitelné, člověk, který na veřejnosti vystupuje hned v několika rolích: jako novinář, občanský aktivista a politik.

Jako občanský aktivista byl jedním z iniciátorů tzv. Brandýské deklarace - programu pro občanskou společnost -, kterou podepsali také zástupci Čtyřkoalice Cyril Svoboda a Hana Marvanová. Jako politik (jak sám sebe rád označuje) hned poté využil této platformy k vyjednávání se stejnou stranou o posty na jejích kandidátkách. Patočka je navíc šéfredaktorem Literárních novin. Týdeníku, který je finančně podporovaný Michaelem Kocábem, známým to stoupencem pana prezidenta Václava Havla. Není pravděpodobně náhodou, že také Jakub Patočka je častým hostem u prezidenta.

Právě Patočka za podpory Jana Beránka učinil při vyjednávání se Čtyřkoalicí a v zápětí také i v předvolebním boji důležitý a nebezpečný precedent do budoucna. Pokusil se totiž propojit nevládní sektor s politikou. Po nezdařeném pokusu se Čtyřkoalicí nakonec zakotvil ve Straně zelených.

Již z tohoto stručného přehledu Patočkových aktivit je patrné, nakolik může být pro veřejnost neblahé spojování různých společenských postů v jedné osobě. Šéfredaktor, který je aktivním členem politické strany, nemůže být nezávislým novinářem snažícím se o objektivní reflexi veřejného dění. Stejně tak nemůže být občanským aktivistou člověk, který se angažuje v boji politických stran o moc, neboť již nemá nezištné cíle, chce totiž dosáhnout na mocenské pozice.

Spolu s Jakubem Patočkou vstoupilo do Strany zelených mnoho známých lidí z občanského sektoru. Neblahý trend propojování nevládního sektoru s politickými strukturami započal a brzy přinese své ovoce - znehodnocení práce lidi z nevládních organizací, kteří tuto cestu nenastoupili. To se projeví hned v několika aspektech.

Přísné oddělování nevládního sektoru od státu má svou zcela jasnou logiku. Občanská sdružení a jednotlivci jsou zde od toho, aby bránili veřejné zájmy, ochraňovali nezadatelná lidská práva a práva státem uznaná, přičemž to vše bez mocenských ambicí. Právě to jim totiž dodává na síle a nezávislosti. V momentě, kdy začnou lidé z nevládního sektoru usilovat o mocenské posty, stává se z nezávislosti pouhá čekárna na kariérní postup, což logicky ústí v její diskreditaci před zbytkem společnosti, a tedy oslabení její podpory.

Navíc dnes žijeme v době, kdy demokratické systémy národních států jsou na pokraji svého konce, neboť ustupují síle nadnárodních korporací. Již dnes v podstatě vytvářejí pouhou iluzi demokratického fungování společnosti. Jedním z projevů krize demokratického systému euroamerické civilizace je neschopnost vypořádat se s vnější determinantou - omezeností přírodních zdrojů. Za takovéto situace by byl vstup Strany zelených do volených orgánů státu značně kontraproduktivní. Její zástupci nebudou již schopni prosadit zásadnější změny v systému, který je tolik potřebuje. Cestou kompromisů a politických proher dosáhnou pouze kosmetických změn, které ukonejší veřejnost, ale ve skutečnosti pouze prodlouží agónii systému, jehož pozdější zhroucení bude o to bolestnější.

Za situace, kdy státní instituce pod tlakem nadnárodních společností selhávají při ochraně zájmů svých občanů, nabývá na významu funkce nevládního sektoru jako určitého druhu "občanské svépomoci" či "domobrany". Posílení strany, která se s přílivem nových lidí v čele s Jakubem Patočkou profiluje jako strana vycházející z neziskového sektoru, nakonec občanské aktivity pouze oslabí. Dojde totiž ke zpochybnění funkce občanského sektoru, a to vyprázdněním jeho témat. Zelení si je osvojí, nebudou je však schopni efektivně prosadit na parlamentní úrovni. Přitom však zpochybní důvodnost existence nevládních organizací ve fungování společnosti. Ekologické hnutí bude mít totiž své "zástupce" ve volených orgánech státu, takže nebude důvodu, proč by mělo existovat, když je nahradí jedna strana. Lze přitom předpokládat, že právě tento přístup bude mít k celé problematice Evropská unie, která má sklon k institucionalizaci všeho společenského dění.

(Článek, který nám autor nyní zaslal, původně vyšel v časopise Sedmá generace.)