Možná je ale neférové srovnávat projev téměř sedmašedesátiletého muže se zdravotními problémy, odcházejícího politika, prezidenta malé středoevropské republiky, o jejíž existenci má ponětí jen 16 % obyvatel dnešní Evropské unie (viz zde), s ani ne padesátiletým britským premiérem, člověkem uprostřed aktivní politické kariéry, šéfem exekutivy státu, který je sice co do svého mezinárodního postavení někde na rozhraní druhého až třetího ranku, který však přesto (v důsledku náhody, že se v něm mluví tímtéž jazykem, kterým hovoří největší dnešní světová mocnost, USA, a jehož prostřednictvím probíhá hlavní mezinárodní politický a ekonomický diskurs), má, zdá se, na mezinárodní scéně snad přece jen určitý vliv - anebo pokud ne (právě v důsledku náhody angličtiny) má alespoň otevřený přístup k nejaktuálnější veřejné debatě a k informacím o nejzávažnějších problémech dneška.

Právě proto, že je Česká republika jen "malou", "exotickou" zemí, promluvil jistě právem Václav Havel ve svém novoročním projevu o významných otázkách dnešní české vnitropolitické scény. Jenže jeho projevu chybí mezinárodní rozměr. Mělo tam být víc. Občané na tyto informace mají právo.

Česká republika nežije ve vakuu. Většina toho, co se děje v zahraničí, ovlivňuje v dnešním globalizovaném světě velmi silně přímo i situaci v České republice. Například nezaměstnanost v Německu i hospodářskou situaci v ČR.

Myslím, že je neférové, že Václav Havel na tyto mezinárodní souvislosti své občany v novoročním projevu neupozornil a nevaroval je, aby byli vůči mezinárodním problémům, které zřejmě ovlivní i jejich život, citliví a předvídaví. Prezident ve svém novoročním projevu pohlédl především do minulosti, avšak myslím, že jeho povinností je i předvídat a upozorňovat občany na problémy, s nimiž se teprve budou muset potýkat, tedy pohlédnout alespoň letmo i do budoucnosti.

Na některé části Havlova projevu stojí zato reagovat podrobněji. Václav Havel píše:

"Především: svět v nás už dávno nevidí jen nějaký zbytek zrušeného státu, jehož existenci či smysl je dost těžké pochopit. Naopak: jsme dnes důvěryhodnou a respektovanou evropskou demokracií, kam cizí politici, podnikatelé, umělci a turisté rádi jezdí, která je členem mnoha důležitých mezinárodních organizací a vyznačuje se značnou vnitřní stabilitou i tvůrčím potenciálem svých občanů."

To je pravda jenom do určité míry. Myslím, že nikdo nikdy nepochyboval o důvodech existence Československa či České republiky, ovšem dodneška většina lidí na Západě nemá tušení, že Československo už neexistuje, či např. že existuje nějaké Slovensko.

Cestuji často mezi Českou republikou a Velkou Británii a fascinuje mě obrovský rozdíl ve vnímání České republiky z těchto dvou různých míst. Ten, kdo žije v Praze, může nabýt -- falešného - dojmu, že české hlavní město -- v důsledku svého "kosmopolitního" způsobu života (spousta Američanů i jiných cizinců, hordy turistů) je vlastně středem světa. (Tomuto falešnému dojmu mimochodem propadá snad každé místo na této planetě.)

Bohužel, mimo Českou republiku o této zemi skoro vůbec nikdo nic neví. To je věc, kterou je velmi obtížné překonat. Není to možná příliš povzbuzující, ale je to fakt. (Havel to možná tak nevnímá, když už přes třináct let žije v zrcadlové síni mezinárodní celebrity.)

Není to zase tak nic zvláštního. Je to úděl malých národů a zvlášť ještě těch, které byly po desetiletí uzavřeny v kleci komunistického impéria a hovoří "nesrozumitelnými", "exotickými" "východními" jazyky. Co my víme o Moldově anebo o Kazachstánu?

Samozřejmě, že profesionální západní politikové mají určité povědomí o existenci České republiky, zda však skutečně upřímně usilují o rozšíření EU do střední Evropy, o tom lze do určité míry pochybovat. Západní politikové jsou odpovědni voličům svých vlastních zemí: budou vždycky dělat to, co bude v první řadě k jejich prospěchu -- aby byli znovu zvoleni. A rozšíření Evropské unie do středovýchodní Evropy, i když západní politikové dnes víceméně uznávají, že je to důležité pro stabilitu této oblasti, bude sice provedeno, ale neochotně -- a vždy při tom budou prosazovat západní politikové při handrkování v Bruselu především zájmy vlastních zemí. '

Přitom je nesporné, že pokud by rozšíření Evropské unie do středovýchodní Evropy bylo provedeno skutečně nezištně, inteligentně a efektivně, měly by z něho obě strany velký prospěch.

Západní Evropa například mohla a měla začít financovat veřejnou kampaň ve sdělovacích prostředcích, v jejichž rámci by seznámila občany svých zemí, že země středovýchodní Evropy vůbec existují a mají určitou, relativně dost významnou civilizační úroveň.

Střední Evropa bude mít paradoxně prospěch z rozšíření EU do této oblasti i v tom případě, bude-li to provedeno nekompetentně, sobecky a neefektivně -- tento prospěch však bude menší. Už to, že mladí lidé z České republiky budou zřejmě po vstupu ČR do EU moci studovat v západních zemích, je obrovská věc, která povede velmi rychle k radikálním změnám mentálního prostředí v České republice.

Lidi by asi neměli podléhat Havlově propagandě, že je Česká republika ve světě "všeobecně vážená, důvěryhodná a respektovaná" (viz Jan Werich výše). Většina lidí o její existenci skoro vůbec neví. Jedna česká dívka z Prahy, která nedávno přijela do Británie do středostavovské rodiny jako au pair, byla v minulých dnech překvapena, že "její rodina" nejenže v životě neviděla žádný český film (filmy jako "Musíme si pomáhat" či "Amadeus" sice existují na Západě na DVD, ale znají je jen fajnšmekři), ale ani nemá tušení, že se v ČR loni na podzim konal jakýsi summit NATO.

Téměř absolutní nevědomost o existenci České republiky trochu opodál mimo její hranice je známým a politováníhodným faktem. Je škoda, že česká státní správa si to neuvědomuje. Velmi by pomohlo, kdyby aspoň česká vláda systematičtěji v zahraničí financovala poznávací akce o České republice, její kultuře, hudbě, filmu a jazyce, když to nedělá a nikdy zřejmě dělat nebude před vstupem nových členských zemí Brusel.

Je-li roční rozpočet českého velvyslanectví v Londýně na české kulturní akce ve Velké Británii 10 000 Kč (200 liber), není to zrovna povzbuzující. Z této částky získáte určitou představu, jaký asi vliv může mít české velvyslanectví v Londýně na tamější vysoce konkurenční kosmopolitní prostředí.

Havel dále ve svém novoročním projevu konstatoval:

Jsme navíc státem pevně bezpečnostně zakotveným, vlastně nejpevněji a nejlépe za celou dlouhou dobu historie české státnosti. Mluvím o našem členství v Severoatlantické alianci. Naše armáda, hlavně dík svým zahraničním misím a dovednosti některých svých jednotek, má přitom mezi spojenci velmi dobré jméno.

Je velmi dobré, že česká armáda má v zahraničí v důsledku vysoké kvalifikace některých svých jednotek v NATO dobré jméno, ale jaký je smysl Severoatlantického společenství v dnešní době, kdy už neexistuje komunistická hrozba, proti níž bylo vytvořeno, a Amerika je tak daleko technologicky vepředu svým zbrojním potenciálem, že se rychle stává vojenská spolupráce mezi USA a ostatními členskými zeměmi NATO v podstatě nemožná? Má se Česká republika spokojit jen s tím, že se stane, v nejlepším případě dodavatelem specializovaných jednotek pro americké vojenské akce, a v nejhorším případě jen poskytovatelem území pro přesuny americké armády pro tyto případné akce, anebo jen zdrojem drahých zakázek pro americké zbrojařské firmy?

Havlův postoj vůči západním strukturám, zejména Severoatlantickému společenství, je postojem ustaraného rodiče, který se snaží stůj co stůj dostat svého potomka, který v určitých letech dospívání zaostal, na dobrou školu. Proto je tak potěšen, že se v Praze konal v listopadu summit NATO a že je Česká republika tak pevně integrována do "západního vojenského společenství".

Potíž je, že by se Havel měl starat také o to, aby se rodiče stali členem správní rady té školy a jednali a rozhodovali o metodách výuky a jejím dalším rozvoji. Děje se to skutečně? Má ČR v NATO takové pravomoci v dnešní době, kdy si nejmocnější člen Severoatlantického společenství, Spojené státy, v podstatě dělá, co chce?

Samozřejmě, bylo by špatné, kdyby Česká republika nebyla součástí Severoatlantického paktu, avšak můžeme si být i nyní stoprocentně jisti, že kdyby ji v budoucnu ohrozil nějaký agresor, je její bezpečnost skutečně zajištěna? Navzdory mezinárodním smlouvám není žádný stát ochoten prolévat krev svých mladých mužů, pokud není přímo ohrožena jeho vlastní existence. V březnu 1999, když ČR vstupovala do NATO, svěřila se mi jedna americká historička, která se zabývá evropskými dějinami, že by jí opravdu zajímalo, zda NATO v případné nějaké budoucí krizi opravdu splní své závazky vůči středoevropským zemím.

Je neférovým údělem všech malých národů, že budou v důsledku státního sobectví jiných vždycky vystaveny agresi mocných, protože jiné státy nebudou ochotny za ně prolévat krev svých mladých mužů? A je-li tomu tak, co se proti tomu dá dělat? Mělo by se o tom alespoň mluvit. Havel má asi pravdu, že mezinárodní bezpečnost České republiky je v současnosti zajištěna lépe, než jak tomu kdy bylo v české historii, avšak je zajištěna dostatečně?

Havel dál píše:

Co je ale podstatné: dorůstají nové generace, generace lidí, kteří nabývali rozum už ve svobodě, a nejsou tudíž zdeformováni životem v komunismu, lidí, kteří nové poměry přijímají už jako samozřejmost. Bylo by skvělé, kdyby jejich vstup do různých oblastí veřejného života vedl k tomu, že se budeme stále věcněji, důkladněji a bez předsudků zabývat vlastní minulostí, bez jejíž otevřené reflexe nemůžeme být dobře sami sebou, a že se budeme stále úspěšněji rozcházet s mnoha nedobrými následky zhoubného díla, jež předchozí režim napáchal v našich duších.

Potíž ovšem je, že mnozí tito mladí lidé dorůstali nikoliv už pod vlivem komunismu, ale pod vlivem postkomunismu. A mnohé rysy "normalizační" uzavřené české společnosti sedmdesátých a osmdesátých let prorostly pozoruhodně odolným způsobem do postkomunistické společnosti devadesátých let i do současnosti. A protože je malá česká společnost v důsledku jazykové bariéry uzavřena většinou sama do sebe, mnoha mladým lidem v ČR chybí možnost konfrontovat svou domácí zkušenost se zkušeností zahraniční a poznat tak, co je na obojím dobré či špatné. Václav Žák píše na jiném místě v tomto časopise (viz zde) o složitém pletivu institucionálních vazeb, které v podstatě vytvářejí moderní západní demokratické společnosti a které v české postkomunistické společnosti do značné míry stále ještě chybějí.

Velmi idealizovaná je i představa Václava Havla, že jakmile tito mladí lidé vstoupí do veřejného života, budeme se moci "bez předsudků zabývat vlastní minulostí". Domnívá se skutečně Václav Havel, že komunistická minulost Československa dnešní mladé lidi v ČR zajímá? A jak si může představovat, že se mladý politický "aktivista" ve "veřejné sféře" bude poctivě, neúplatně a přímým způsobem zabývat zásadními problémy české současnosti či minulosti, když se v posledních letech dávno stala propustkou do českého politického života schopnost politikařit a stát se součástí určitého zájmového klanu, příslušnost k němuž nezávislé vidění světa nepovoluje?

Chápu, že Havel chtěl svým novoročním projevem své spoluobčany především povzbudit. Avšak jeho vidění světa je v některých ohledech velmi simplistní. Jeho výroky -- viz výše -- vyvolávají nezodpovězené a možné nezodpověditelné, složité otázky, o nichž by se však mělo diskutovat.

Britský premiér Tony Blair mi není zrovna sympatický. Zejména je odpudivý svou falešnou "upřímností" a svým marketingově manipulativním pojetím politiky.

Havlův novoroční projev je však příliš uzavřený; omezený jeho vlastním apriorním vnímáním světa a silným provincionalismem. Havel má banální stereotypy a nedokáže překročit svůj stín.

Blair tentokrát řekl na Nový rok svým občanům mimo jiné otevřeně:

1. Jsme zřejmě v průšvihu, protože Amerika a velké části Evropy jsou v hospodářské recesi. Zintenzívněme své úsilí a připravme se na nejhorší. Je velmi pravděpodobné, že Bushova válka proti Iráku mezinárodní hospodářskou stagnaci ještě zhorší a může ji proměnit v otevřenou krizi. Měli bychom být na to připraveni.

2. Žijeme v současnosti v takové fázi ekonomického a politického globalizačního vývoje, že nyní že existují mnohé síly, doma i v zahraničí, které vláda vůbec nemůže ovlivnit. Bude to těžké, ale budeme se s tím muset vypořádat. Proto, prosím, předvídavost a ostražitost.

Myslím, že čeští občané jsou dospělí a svéprávní a že by bývalo bylo férové, kdyby se Václav Havel alespoň o těchto závažných mezinárodních problémech ve svém novoročním projevu zmínil.