Počáteční chaos ve společné organizaci i tematická neujasněnost akce naznačují zmenšování akceschopnosti českých radikálních levicových skupin. Organizační starosti leží na několika jednotlivcích, většinou studentech. Tomu odpovídá i technické vybavení, neboť ne všichni rodiče mají pochopení pro politickou práci svých dospívajících potomků a jen málo aktivistů si může dovolit své hnutí výrazněji dotovat. Výjimku tvoří radikální antifašisté z ANTI-FA, kteří díky vyššímu věku svých příznivců i členů a jejich ekonomické i sociální zakotvenosti si udržují jakousi akceschopnost i zázemí. Jedině oni se mohou totiž na disciplinovanost své "armády" spolehnout, nemohou však počítat díky propagaci násilných metod boje s neonacisty s širší podporou ostatních. Největších chyb se mladí anarchisté dopouštějí v komunikaci s médii, která očekávají standardní profesionální přístup a jsou mnohdy rozčarována diletantismem aktivistů.

V posledních letech došlo u anarchistů ke generačnímu přerodu, ve kterém ustoupila generace zkušených politických harcovníků počátku 90. let do pozadí (až na Petra Wohlmutha) a jádra jejich skupinek dnes tvoří většinou studenti vysokých či středních škol humanitního směru a další lidé jejich věku. Nejsou vyjímkou ani patnáctiletí aktivisté. Z toho se odvíjí nedostatky organizační, technické i propagační, pubertální revoltou vydávané paradoxně za klady "sebeorganizace". Hnutí se potýká s nedostatkem financí, technických zkušeností i prostorového zázemí. Jeho programová neorganizovanost ho činí zranitelným zevnitř. Jednotlivé proudy urbánního sociálního undergroundu se proto v posledních letech daleko více "civilizují", odchází od násilných protestů k "legalistické revoluční praxi", jednotliví ohlašovatelé demonstrací komunikují podle zákona o právu shromažďovacím s orgány veřejné správy i policií v otázkách tras pochodů aj., komunikují i s mladými právníky a ochránci lidských práv či s úřadem ombudsmana, demonstranté až na nezvládnuté opilce či pubertální výtržníky (takové najdete i na ulici za běžného provozu a jsou pro svolavatele jakéhokoliv shromáždění, včetně politických stran obtíží, kterou není schopen účinně negovat) nevyvolávají s policií žádné závažnější střety. Na demonstracích se objevuje devadesát procent nových mladých tváří, většině z nich už politika mnoho neříká a preferují tyto akce jako projevy multikulturní svobody, alternativního životního stylu, spojeného někdy i s alternativními stravovacími návyky, mezilidské tolerance a názorového idealismu. Demonstrují pouze svůj odlišný pohled na odcizující se společnost, v níž nad lidskými právy vítězí právo peněz, právo moci kapitálu.

A to je myšlenka, která je společná i mnoha jiným lidem, kteří na jejich akce často nechodí. To je myšlenka, kterou jsou neseny snahy i několika prlamentních či mimoparlamentních levicových politických stran. Sny o "světové revoluci" v podání ruských anarchistů 19. století většinu dnešní mládeže už nepřitahují... A na jejich akcích to pomalu ale jistě začíná být vidět.

Je proto nepochopitelné, že to ještě nezaregistrovali "profesionálové" z ministerstva vnitra a protiextremistických složek policie, kteří proti těmto mladým stále nasazují demonstraci síly v podobě mnoha desítek policistů v pořádkových uniformách, civilu i speciálních "zásahových" jednotek. Vyhazují tak oknem peníze daňových poplatníků, výsledky jejich práce musí být mizerné a kdyby díky nezákonným perlustracím nepodchycovali databázi "závadových osob" pro jejich pozdější perzekuci či ostrakizaci při přijímání do zaměstnání či státní služby, neměli by nic. Proto si policisté činnost musejí mnohdy "vymyslet".

Sobotní zatčení "hajlujícího" anarchisty Štěpána Marečka, bránícího se nezákonnému fotografování své osoby nijak neoznačeným příslušníkem policie v civilu, je toho důkazem stejně, jako incident s perlustrací právničky Občanských právních hlídek Heleny Svatošové a napadením kameramana OPH, kteří dozírali na zákonnost zákroku policie vůči demonstrantovi.

Britské listy byly svědkem a zdokumentovaly provádění hromadných nezákonných perlustrací osob, přicházejících na demonstraci, kterým nebyl sdělován podle zákona důvod perlustrace, nebo jim byly sdělovány důvody zjevně smyšlené a nepravdivé. Osoby tak musely strpět policejní zvůli, ač se žádného trestného činu či přečinu nedopustily.

Britské listy dokumentovaly i neochotu velitele opatření odvolat ze služby policistu, jehož ústroj odporoval zákonu o policii (nebyl vybaven identifikačním číslem), ač byl redaktorem BL upozorněn. Policista tvrdil, že o tom jeho nadřízený ví...

Proč jednají policisté v rozporu se zákony státu, jejichž mají být strážci? Proč? Proč jsou občanům upírána práva vyjádřit svobodně i ten názor, který stojí v příkrém protikladu k většinově uznávané politické orientaci státu? Proč represivní orgány státu buzerují a diskriminují občana s odlišným názorem? Už neplatí ono Voltairovo heslo: "Nesouhlasím svámi ale budu bránit vaše právo svůj názor veřejně říci" ? Na jakých zákaldech chce stát ona "stará" Evropa, jestliže humanismus a tolerance to už zjevně není?

Policejní náčelník ani ministr vnitra tyto otázky pravděpodobně nezodpoví. Museli by na svém rezortu udělat "průvan" mezi analytiky, z nichž většina je zřejmě stále jata Hučínovským" syndromem. Odpoví na otázky premiér? Měl by. Zeptáme se ho. A zeptáme se ho současně, zda jeho odpověď je v souladu s cíli Socialistické internacionály, k níž se vládní ČSSD hlásí. V opačném případě by si měl udělat "doma" pořádek dříve, než se ho na opakované porušování lidských práv v ČR zeptají v bruselské centrále EU ti samí lidé, které dnes policie bezdůvodně šikanuje. Protože v oné socialismem "civilizované" sjednocující se Evropě jsou některé totalitní manýry státních represivních složek nepřípustné.

OPH budou na porušení zákona na sobotní demonstraci přítomnými policisty podávat stížnost a Britské listy též.

Dokumenty:

Prohlášení pořadatelů antimilitaristického mítinku

Ulice lidem, ne autům!

Proč se dnes setkáváme v ulicích, proč jimi hodláme pochodovat a narušovat jejich běžný řád, který se asi nejpříznačněji projevuje tím, že jsou plné aut a chodcům je do nich až na několik černobílých pruhů vstup zakázán? Tak by mohla znít první otázka někoho, kdo má pochybnosti o smyslu dnešní akce.

Inu, hodláme se zde setkat právě proto. Ulice nebereme jako prostor pro páchnoucí plechové krabice. Budou nám jistě vykládat o tom, jak omezujeme "svobodu" automobilistů. Jaká to je ale ve skutečnosti svoboda? Je to svoboda soustavně mít přednost před těmi, kdo ke svému pohybu nepotřebují čtyři kola, ale stačí jim dvě nohy? Nebo svoboda vypouštět do ovzduší škodlivé výfukové plyny, které slouží k pohybu jen některých, dýchat je ale musí všichni? "Svoboda" automobilistů je tak ukázkovým příkladem liberálního pojetí "svobody" jako privilegia jedněch na úkor druhých. Proti této parodii stavíme naše pojetí svobody pro celou společnost, svobody k níž nebudou potřeba berličky jako jsou peníze nebo třeba zrovna auta.

Akcí se proto hlásíme k mezinárodnímu Dni bez aut. Ten pro nás ale není příležitostí pro jednorázovou politickou exhibici jako pro politiky, kteří se během něj jednou svezou do práce na kole a pak, tak jako po celý rok, pokračují ve své práci na udržování neekologického systému. V Den bez aut chceme pouze trochu hlasitěji vyjádřit to, na čem se snažíme pracovat po celý rok.

Proti militarismu!

Proč je ale dnešní akce zaměřena proti militarismu a zasedání NATO? Proč se bouřit proti těm, kteří nás nezištně chrání před nejrůznějšími hrozbami? To by mohly být další námitky proti dnešní street party.

NATO a Spojené státy americké nám jsou líčeni jako ztělesnění všeho dobra, chránící svět před zlými diktátory jako je Sadám Hussain a teroristy jako Usáma Bin Ládin. Tento obraz je ale uměle vytvořený a zcela účelový. Když se to zahraniční politice mocných států v čele s USA hodilo, klidně diktátory a teroristy, včetně obou zmíněných, podporovaly. Jestliže nám propagandisté militarismu vykládají o nutnosti předcházet rizikům jako jsou zbraně hromadného ničení, musíme si uvědomit, kdo jsou jejich první a největší výrobci a vlastníci. Jsou to opět západní státy. Právě tak údajně humanitární bombardování Srbska ve skutečnosti podporovalo zájmy finančních institucí, nadnárodních firem a mezinárodního obchodu s drogami a ženami napojeného na kosovoalbánské mafie mnohem více, než zájmy obyčejných kosovských Albánců, jejichž utrpení bylo použito pouze jako záminky.

Dnešní militarismus - zbrojení, vojenské bloky a války jsou způsobeny bojem o zdroje a zisky. Naší povinností je razantně je odmítnout a usilovat o svět skutečného míru. Nechceme NATO ani v Praze, ani v Bruselu a už vůbec ne v Jugoslávii nebo Iráku.

Příčiny a alternativa

"Jste naivní snílkové, neuvědomujete si příčiny problémů, proti nimž prý chcete něco dělat. A už vůbec nemáte alternativu a i kdybyste ji měli, nemohli byste ji uskutečnit." O tom by mohla být poslední námitka.

Samozřejmě, že si velmi dobře uvědomujeme, co stojí u kořene většiny světových problémů, a to včetně těch dvou, jež jsme se dnešní street party rozhodli pojmenovat. Tímto kořenem je systém konkurence a zisku, systém, který dělá z lidí své loutky, aby se vůbec uživili, systém, který nám přiděluje různé role a nutí nás je hrát. Nelze si představit skutečnou alternativu a skutečné řešení jednotlivých problémů bez odstranění tohoto systému zisku, bez odbourání donucovatelských institucí a bez jejich nahrazování samosprávným rozhodováním o záležitostech přímo těmi, jichž se týkají.

Tato alternativa není vůbec nemožná. Právě tato street party i všechny předešlé v různých evropských i světových městech jsou důkazem, že nejsme slabí a už vůbec ne dopředu poražení. Jiným dokladem toho jsou velké protesty, doprovázející v posledních letech jednání institucí globalizovaného kapitalismu. A příklady ze zemí, kde se systém dostal již zcela do krizové fáze (například Argentina), zase svědčí o tom, že k samosprávnému rozhodování se lidé uchylují tehdy, když kapitalistické uspořádání a hierarchické instituce prokáží svou neschopnost uspokojit jejich potřeby.

Proti světu automobilistického a válečného šílenství, za svět skutečné svobody!

Pořadatelé:
anarchistický časopis A-kontra
Čs. anarchistická federace
ANTI-NATO ČSAF
Feministická skupina 8. března
ORA-Solidarita

Další odkazy:
Anti-NATO
Streetparty

Z prohlášení ORA-S

Summit NATO bude velkou událostí. Političtí lídři budou mít šanci prokázat, že přesto, že jednotící linkou je dnes EU, nezapomněli jsme ani na velké bratry ve vojenském. Prezident ukáže, že v bombardování tržišť a nemocnic se dá najít něco skutečně metafyzického a hlubokého, Pražané zase, že kvůli prohlubování demokracie a svobody dokáží disciplinovaně vyklidit město. Hoteliéři si prodlouží letní sezónu, každý novinář může doufat, že z pouličního teátru před Kongresovým centrem si letos odnese World Press Foto právě on, a pracující budou mít šanci ukázat světu, že po přírodní katastrofě zvládnou i jednu politickou; že i přes povodňová opatření dokáží dát větší porci nadhodnoty ještě i na party kovbojů s kolty proklatě nízko.

Svou roli ale máme ve scénáři předepsanou i my - od nás se čeká, že výjimečnost akce podtrhneme několika velkolepými pouličními scénami.

Obávám se, že poptávku kapitalistického trhu tak zcela neuspokojíme. Pokud se od nás čeká, že budeme význam tří listopadových dnů přeceňovat, scénář nedodržíme.

Jeden mítink manažerů světového kapitálu totiž nepovažujeme za něco, na čem by kapitalismus stál - jistě, desítky hlav států na jednom místě je něco, co vám rozbuší srdce: jenže kapitalismus je založen na každodenním vykořisťování a odcizení. Přeceňovat jeden monstrózní summit pokryteckých lídrů by byla chyba.

Když tedy v pražských ulicích v listopadu budeme, nebude to proto, že bychom si mysleli, že jedním protestem změníme svět, ani proto, abychom požadovali zrušení NATO - sebesilnější a sebekrvavější vojenská aliance není příčina. Tou je kapitalismus, který bude vždy nějaké NATO, pod tím či jiným názvem, potřebovat. Afghánští venkované a děti na jugoslávských tržištích nebyli zabíjeni proto, že by vládci USA nebyli úkolovaní zdola a kdykoli odvolatelní, ani proto, že by byli obzvlášť krvelačnými lidskými bestiemi. Vojáci za sebou nechávali tisíce obětí proto, že si to žádaly zájmy kapitálu.

PLNÉ ZNĚNÍ PROHLÁŠENÍ ORA-S

Projev Ondřeje Slačálka z ČSAF

Popravdě řečeno jsme při přípravách této akce spolu s ostatními skupinami a jednotlivci dost diskutovali, jestli je namístě zaměřit ji především proti militarismu, válkám a vojenským blokům. Naneštěstí se nám elity rozhodly dát právě nyní najevo, že toto rozhodnutí je zcela namístě, a to svými nepokrytými přípravami nové války proti Iráku. Jsme přitom svědky nejednoho zajímavého paradoxu, nejedné situace, které by šlo jen stěží uvěřit, kdybychom v ní nežili.

Jedním z příkladů může být Václav Havel, působící nyní jako postava ze svých vlastních absurdních her. Druhdy mírotvůrce a humanista je nyní horlivějším agitátorem pro válku než ostatní evropští praktičtí politici. Druhdy pisatel brilantních esejů a dramat s úctou jedná s poloblbým prezidentem Spojených států amerických Georgem Bushem mladším a podporuje jeho válečnické ambice. Druhdy muž, který navrhl rozpuštění NATO, se nyní stal agilním propagátorem tohoto vojenského bloku a hostitelem jeho zasedání, které označil za největší příležitost Čechů zasáhnout do osudů světa.

Nechme ovšem údajně našeho prezidenta prezidentem a berme dnešní den i jako příležitost ukázat světu, že jeho hlas zdaleka není naším hlasem. Jiné paradoxy se objevují ve válečné propagandě, jíž jsme dnes svědky.

Hovoří se o obraně demokracie před zlým diktátorem, který je stejně špatný jako Hitler nebo, podle otce dnešního amerického prezidenta, ještě horší. O jakou ale jde ve skutečnosti demokracii? Mají lidé ve Spojených státech amerických nějakou skutečnou možnost kontroly údajně svých politiků a vládců? Ve skutečnosti nemají v mnoha ohledech možnost ani dostat se k pravdivým informacím o činnosti své vlády. Znamená-li demokracie možnost podílet se na rozhodování, pak z tohoto hlediska může být lidem celkem jedno, jestli jim vládne diktátor Saddám nebo demokrat Bush. Jejich názor má hodnotu stále stejnou, tedy nulovou.

Hovoří se o boji za lidská práva a proti náboženskému fundamentalismu. Základny pro útok ovšem poskytne Saudská Arábie, po pádu Talibanu v Afghánistánu suverénně nejfundamentalističtější stát světa. Masivní porušování lidských práv Spojeným státům americkým u tohoto jejich spojence nevadí. Nevadí jim koneckonců úplně stejně, jako jim nevadilo u samotného Iráku v osmdesátých letech, kdy Hussaina aktivně podporovaly ve válce proti Íránu. Tehdy byl spojencem, ačkoli vraždil po tisících vlastní obyvatele. Dnes je arcilumpem a nepřítelem číslo jedna. Problém u Saddáma není v dodržování lidských práv nebo v islámském fanatismu. Problém je v tom, že dříve se Spojeným státům strategicky hodil jako spojenec, nyní by se jim hodil jako poražený soupeř.

Saddám mohl být podle vojenských historiků svržen již před deseti lety, kdy proti němu během války v Perském zálivu povstali samotní Iráčané. Jaká byla reakce západu? Nechal elitní irácké jednotky, aby se vrátily z dosavadní fronty a utopily povstání v krvi. Dobrá ukázka toho, jak dnešní proti-diktátorskou rétoriku brát vážně.

Jestli někdo porušuje lidská práva, jsou to opět právě Spojené státy americké. Ekonomické sankce proti Iráku, jež prosadily, upřely již více než jednomu milionu Iráčanů to nejzásadnější lidské právo - právo na život. Kdo je tu tedy tím nebezpečným teroristou, kdo je tu tedy tím masovým vrahem?

Američtí političtí představitelé neustále mluví o bezpečnostních rizicích, pocházejících z iráckých zbraní hromadného ničení. Opět jedna ukázka toho, jak zloděj křičí: Chyťte zloděje! Máme snad očekávat řešení problémů s těmito zbraněmi od jejich prvního a největšího výrobce? To by bylo asi stejně absurdní, jako věřit upřímný boj s terorismem státu, který vycvičil a financoval řadu teroristů v nejrůznějších částech světa. V obou případech to jsou Spojené státy americké, kdo je zdrojem bezpečnostních rizik a součástí problému, nikoli řešení.

V případě Iráku, tak jako v mnoha jiných válkách poslední doby, nejde navzdory propagandě o konflikt dobra se zlem, hodné demokracie a zlé diktatury. Taková pohádková schémata se hezky poslouchají, se skutečností ale nemají mnoho společného. Jedná se zde o klasickou válku elity spojené svými zájmy s globálním kapitálem, a kontra-elity, jejíž zájmy jsou ukotveny lokálně a závislé na konkrétním státu. Sadám Hussain není nepřítelem proto, že je zločinec, to by musel George Bush mladší začít střílet sám po sobě, Sadám Hussain je nepřítelem proto, že má odlišné zájmy než západní elity. To je skutečná příčina dnešního chřestění zbraněmi.

My, obyčejní lidé všech zemí, ale nemáme ani sebemenší důvod, abychom takovou válku podporovali. Právě naopak - tato válka může stát nás i mnoho dalších životy, a to vše pro zisky několika bohatých a mocných. Děkujeme, nechceme!

Nehodláme ovšem vidět stávající války jako izolovaný jev či dokonce jako něco, co vychází z lidské povahy. Tyto války vycházejí ze stávajícího systému, který si nelze představit bez nich. Proto také naší odpovědí nemůže být pouhé protiválečné moralizování, ale boj za odstranění válek i jejich společenských příčin, a za vytvoření svobodnější, harmoničtější a samosprávné společnosti, ve které by nikdo nemohl utlačovat druhého anebo jej dokonce štvát proti někomu třetímu.

Nejsme žádní antiamerikanisté a nejsou nám o nic víc než Spojené státy americké sympatické státy mimo západní blok. Na druhou stranu se domníváme, že naší povinností je kritizovat především zločiny, které spáchají vlády našich zemí údajně v našem jménu. Zejména v situaci, podporují-li tito mocní novou brutální válku a kdy mají dokonce tu drzost, sezvat si desítky těch největších potentátů do našeho města. Tím spíše musí pocítit co nejsilnější hlas skutečného odporu. A proto voláme tak jako antimilitaristé již více než sto let: Válku válce!

K prosazení toho postoje budeme mít během zasedání NATO několik příležitostí. Proběhnou demonstrace 17. listopadu, 19. listopadu a 21. listopadu, konané antikapitalistickou a antistátní platformou proti NATO. Je ovšem jasné, že aktivita nesmí začínat a končit u demonstrací. Je možné přesvědčovat lidi ve svém okolí, je možné dát své postoje najevo razantním činem jako je např. odpírání vojenské i civilní služby. Co je třeba především, je nemlčet a nerezignovat. Právě na to totiž mocní čekají, právě tak by nás měli tam, kde nás chtějí mít.