Trumfy v ruce

Jednobarevná vláda měla před sebou tři možné scénáře. Jednak mohla uzavřít jednu nebo dvě "opoziční" či "toleranční" dohody - na jedné straně s ODS, na druhé straně s KSČM.

Druhou možností bylo vyjednávání ad-hoc bez uzavřených smluv, nebo s tichými ústními dohodami.

Třetí možností byla možnost pohodlně se opřít o tichou podporu KSČM, jejíž představitelé dopředu signalizovali, že jsou ochotni takový kabinet tolerovat a již dnes existuje na personální úrovni čilá komunikace a neoficiální předjednávání řady důležitých hlasování v poslaneckých výborech i na plénu. Existují i "horké" telefony k řešení nejrůznějších krizí a rozmíšek.

Analýzou programů obou levicových stran, které v červnových volbách dohromady obdržely pohodlnou nadpoloviční většinu 111 poslaneckých mandátů lze zjistit, že takové menšinové vládě by se mohlo dařit i úspěšně vládnout. S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že komunističtí poslanci by drtivou většinu zákonů předložených menšinovou vládou podpořili. Tedy za předpokladu, že by vládní návrhy zákonů vycházely z volebního programu ČSSD. 90% návrhů, které ve volbách slibovala ČSSD, lze nalézt i ve volebním programu KSČM. Zbytek (tedy asi 10% problémů na jejichž řešení se obě levicové strany neshodují) představuje mnohem menší rozdíl v hodnotové orientaci, než lze nají srovnáním programů ČSSD a dvou zbývajících koaličních partnerů, které si do vlády vybral Špidla. Tedy KDU-ČSL a US.

Po analýze programů koaličních stran lze říci, že v podstatě jediné, na čem se tyto strany bezezbytku shodují je otázka vstupu ČR do EU. V názorech na vývoj daňové soustavy, fiskální politiky a na budování jednotlivých institutů právního řádu se koaliční strany diametrálně rozcházejí.

Špidla přesto zvolil variantu nejisté koaliční vlády opírající se o 100 poslanců plus Hanu Marvanovou. V Parlamentu ale vznikla nová říkačka: "Marvanová Hana, čtvrtá koaliční strana..." Špidla musel ještě před sestavením tohoto koaličního slepence minimálně tušit, že při prosazování řady zákonů se o koaliční spojence v podstatě nemůže opřít. Nebo snad čekal, že se mu podaří prosadit zákon o majetkových přiznáních, či zákon o povinném bezhotovostní platebním styku společně s poslanci stran, které jejich zavedení ve svých programech striktně odmítají?

Rovnice o jedné neznámé a třech řešeních

Otázkou zůstává, proč Špidla zvolil právě tuto variantu, která je ze všech možných nejméně výhodná a nejméně jistá. Odpovědi jsou v zásadě tři:

1. Špidla nemá za mák politického talentu a nepochopil, že takto vládnout prakticky nelze. A odmítá tento fakt vzít na vědomí, i když se mu nedaří program ČSSD ve vládě prosazovat. Jeho politická slepota mezitím pokročila tak daleko, že odmítá vidět i fakt, že vláda ve Sněmovně opakovaně naráží i s návrhy, které nejsou ani zdaleka realizací programu ČSSD.
2. Je možné, že ustavení koaliční vlády byla "bouda", která měla zdiskreditovat KDU-ČSL a zejména US před voliči. Zejména pak urychlit likvidaci US, která vždy proti politice ČSSD ostře veřejně vystupovala. Po kýženém propadu koaličních partnerů ve volbách a následných vnitrostranických krizích, které lidovce a unionisty totálně znevěrohodní, by mohlo následovat vyhlášení konce koaliční spolupráce. Jako oficiální záminka může posloužit jakýkoli problém, který vláda pro zásadní politické spory koaličních partnerů nebude vláda schopna vyřešit. Po rozpadu koaliční vlády by mohlo následovat vytvoření menšinové jednobarevné vlády ČSSD tolerované KSČM, které většina členů ČSSD po volbách předpokládala.
3. Vladimír Špidla byl brutálně obětován. Jako předseda ČSSD se nechal vmanévrovat do koaliční vlády, u níž bylo dopředu jasné, že konce volebního období asi nedožije. Po rozpadu koaliční vlády sice na jedné straně může mít slíbeno, že bude opět pověřen sestavením nové vlády. Na druhou stranu také může být i sjezdem uklizen jako neúspěšný předseda neúspěšné vlády.

Slepý v čele jednookých

Proti první variantě hovoří fakt, že Špidla se během 12 let do listopadu 1989 dokázal propracovat z pošťáka a řadového člena početně nejslabší regionální organizace ČSSD až na předsedu celé strany.

Špidlovu funkcionářskou obratnost ukazuje nejen způsob, jakým se v roce 1997 stal 1. místopředsedou ČSSD, odkud již měl cestu k předsednictví otevřenou, ale i jeho předchozí postupné obsazování funkcí předsedy okresu a kraje.

Bouda

Pro variantu "bouda" hovoří řada faktorů. Předně ČSSD by před senátními a komunálními volbami otevřenou spoluprácí s KSČM riskovala, že vlna odporu proti nové opoziční smlouvě vynese do křesel ještě více lidovců a unionistů, něž první senátní volby po uzavření opoziční smlouvy s ODS. Což by prakticky mohlo znamenat i nadpoloviční většinu v senátu pro KDU-ČSL a US. Neboli rehabilitaci po sněmovních volbách již polozlikvidované US-DEU. A to především na úkor řady senátorů za ČSSD obhajujících mandát.

ČSSD by se tím mohla velmi zkomplikovat nejen legislativní práce, ale i šance na prosazení vlastního prezidenta. Šance na zvolení prezidenta navrženého ČSSD nyní podstatně vzrostla.

Otázkou ovšem je kdo tuto "boudu" vlastně vymyslel?

O tom, že to nebyl Špidla, silně svědčí i jeho již zmíněný kariérní postup stranou. Do všech funkcí mu někdo pomohl. V úplných počátcích ČSSD to byl dnes již málo známý Václav Svoboda. Se Špidlou napřed utvořil tandem, který jim pomohl ovládnout jihočeskou ČSSD.

Na úplných počátcích pomohl Svoboda jako stranický tajemník a v té době jeden z 10 nejobratnějších vyjednavačů v tehdejší straně, Špidlovi do funkce předsedy kraje. Ten mu na oplátku kryl záda jako placenému funkcionáři.

Když se stal Miloš Zeman předsedou ČSSD, v té době neumístěného Špidlu prosazoval jako svého místopředsedu. Napoprvé se mu to nezdařilo, protože málo početný jihočeský region ostatní kraje do mocenských dohod nevzaly. Jako předseda kraje ale byl Špidla ve volbách 1996 coby lídr kandidátky zvolen do Sněmovny. Tam na Zemanovo doporučení získal post předsedy vlivného zdravotně sociálního výboru.

O rok později byl úspěšný i v kandidatuře na místopředsedu strany. Doporučil jej opět Miloš Zeman jako nejpracovitějšího - snad aby tím rozzlobil "línou" Petru Buzkovou... . Místopředsedou se však stal Špidla i jako součást Grossovy strategie obkličování Zemana, neboť Gross využil jeho opatrného a latentního antikomunismu. Do křesla "statutára" mu dopomohly hlasy Grossových Středočechů a Grulichovy Moravy. Protislužba? Politický vejminek pro Miloše...

Do funkce předsedy strany se již Špidla dostal osvědčenou taktikou pracovitého Ferdy Mravence. Navrhl jej odcházející Zeman a podpořil jej i Gross, který se sám o funkci, nesoucí s sebou nutnost vyvození osobní odpovědnosti za případnou porážku ve volbách, nechtěl ucházet ani náhodou. Raději se se Špidlou dohodl, že bude jeho stranickým i eventuálně po volbách i vládním zástupcem. Za to Gross Špidlovi "pustil" tvorbu dlouhodobého i střednědobého programu a podrazil tak dlouholetou spojenkymi Petru Buzkovou i poslance Zaorálka, kteří se skupinou Grossových Středočechů chtěli připravit "blairovský" program ve stylu New Labour. Vnesl tím sice naprostý zmatek mezi své "věrné", ale ten brzy uklidnil. Programy ČSSD tak vznikly bez "blairistů" jako výslednice kompromisu asertivní reformistické levice a "mlčícího" sociálního středu. Konzervativní, osmašedesátnická levice a středopraví i leví ultraliberálové byli z tvorby programu až na výjimky vyšachováni.

A proč tedy Špidla vlezl do slepé uličky neakceschopné vlády? Vedle už popsaného problému senátních voleb, které krom jiného vygenerovaly volitele prezidenta, tato intrika umožňuje i pozdější vyřízení starých stranických účtů. Svědčí o tom i obsazení, které si Špidla do vlády přivedl. Kromě Pavla Rychetského, který je ve funkci šéfa legislativní rady vlády i tak nenahraditelný, si Špidla nepřivedl nikoho, kdo by mu nejen kryl záda, ale koho by později mohl postrádat. Většina členů vlády jsou naopak jeho skrytými či otevřenými soky.

Jenže - může být lepší způsob něčí politické likvidace než je jeho totální znemožnění ve vládě? Jaký kurz asi budou mít akcie bývalého neúspěšného ministra neúspěšné vlády? I když bylo dopředu jasné, že vláda neúspěšná bude. A dokonce i když bylo dopředu jasné, že být úspěšným ministrem neúspěšné vlády by znamenalo předvedení politického či státnického zázraku.

S pádem koaliční vlády, která se zřejmě dříve či později rozpadne, se otevírá možnost "vymetení" dříve ve straně neotřesitelných Buzkových, Škormachů, Sobotků ale možná i Grossů nejen z vládních, ale i ze stranických funkcí.

Maršálskou hůl k takovému manévru však bude držet budoucí prezident. Jen ten totiž může Špidlovi zajistit, že bude pověřen sestavením nové vlády po pádu té stávající. A zde je ukryta i druhá část odpovědi na otázku: Kdo tu "boudu" vymyslel.

Vytvoření této vlády, která by svou neakceptovatelností a neakceschopností zabránila v posílení pozic lidovců a unionistů v senátu potřeboval prezidentský kandidát Miloš Zeman. Sám je natolik brilantním stratégem, že je schopen takto komplikovanou konstrukci nejen vymyslet, ale i realizovat. Spolupráci se Špidlou má opakovaně vyzkoušenou. Navíc je jediný člen ČSSD, který má nejen mezi členy strany a poslanci takovou autoritu a pozici, že může být zvolen. Byť až ve druhé volby jak požaduje.

Vzorec se však dá číst i z opačného konce. Miloš Zeman jako prezident je schopen ČR (vládu) jako nikdo jiný zastupovat na mezinárodním fóru. Zejména v EU, kde se coby předseda programové komise Socialistické internacionály těší nebývalé vážnosti. Špidlovi tak může velmi pomoci při řešení mnoha obtížných problémů, které bude jako premiér při jednání s EU čelit. Nejen v rámci vstupu, ale i při pravidelných jednáních v Radě EU.

A hlavně Zeman coby prezident může Špidlu nejen znovu pověřit sestavením nové vlády, ale může mu pomoci řízeně shodit i tu stávající. A tím se zbavit nejen koaličních, ale i vnitrostranických soků. Vždycky přece tvrdil, že tato koaliční vláda nemá perspektivu a nejde s ní vládnout. Jako prezident pak může nové vládě pomoci i tím, že nebude vetovat navržené a schválené zákony, což by vládu při nutnosti opakovaného přehlasovávání prezidentského veta ve Sněmovně, v legislativní činnosti dost zdržovalo. Těžit by z takové situace mohli oba. Jeden jako úspěšný prezident a druhý jako úspěšný premiér. Oba s velkou šancí na znovuzvolení. Či případný postup do ještě vyšších pater politicky. Třeba evropské.

Užitek a možná i satisfakci by oba mohli mít i z úspěšného vymetení stranických konkurentů.

Beránek na špalku

Zcela vyloučit však nelze ani variantu 3. Mluví pro ni zejména fakt, že Špidla byl při jednáních o sestavení vlády ve vedení strany ve stejném stavu obklíčení jako jeho předchůdce. Parlamentní vyjednávání přitom na rozdíl od Miloše Zemana nevedl sám, ale nechal za sebe jednat trio Škromach, Gross, Sobotka. V podstatě tak mohl být do neakceschopné vlády vmanévrován skupinou nejvyšších stranických funkcionářů na čele se Stanislavem Grossem. Právě za účelem znemožnění, které by mohlo vést až ke Špidlovu sesazení. Nejen z čela vlády, ale i strany.

Manévr s rozpuštěním současné vlády jako neakceschopné a ustavení jednobarevné vlády ČSSD s podporou KSČM jsou schopni provést minimálně dva lidé. Vedle Miloše Zemana, který by věděl co s novou vládou dělat, je podobný trik schopen provést i Stanislav Gross. Navíc by při tom byl schopen se vyšvihnout i do čela ČSSD.

Pokud Zeman nebude zvolen prezidentem a pokud Špidla nerozpustí současnou vládu, je schopen její pád vyprovokovat i Gross. Problémů schopných při vhodném přiživení vyvolat koaliční a vládní krizi se nabízí přehršel. Jako kritický a neřešitelný problém se může ukázat financování školství, zdravotnictví ale i jakýkoli návrh zákona.

Nebo problém dálnice D 47, jejíž spuštění po letech vyjednávání umožnil mimo jiné i Vladimír Špidla, který se v klíčové hlasování přidal na stranu stavitelů. Což se mu může vrátit ve formě politického problému, za který by mohl být volán k odpovědnosti - k demisi.

Pokud by se Grossovi podařilo krizi vyvolat ve vhodný čas před sjezdem, může z vlády udělat otázku na volbu předsedy strany. Nabídne se jako alternativa ke Špidlovi a jeho neakceschopné koaliční vládě. A při takto nastaveném výběru by pro něj asi hlasovala i řada delegátů, kteří by jej jinak nikdy nevolili. Pro tento scénář hovoří i fakt, že vedení strany navrhuje napříště pořádat sjezdy ne po dvou, ale po čtyřech letech. U Stanislava Grosse ale nelze vyloučit, že jako alternativu ke Špidlově neakceschopné koaliční vládě navrhne návrat k opoziční smlouvě s ODS. Nebo rovnou ke koalici s pragmatiky v ODS bez Václava Klause. Generálu na spolupráci mají obě "mladé" skupiny zájemců o vedení v ODS a ČSSD úspěšně za sebou při televizní krizi a při roadshow "Internet mění svět".

Špidla jako zákusek

Průběhu a výsledeku "vnitro-vnějško-stranických" prezidentských primárek do značné míry napovídá i možnost, že se spolu dohodli Zeman a Gross. Rozdělení tábora možných protikandidátů Zemana na několik skupin - "burešovci", "motejlovci" a "potůčkovci" totiž nejvíce prospěla právě Zemanovi. Nevýrazného sociologa Potůčka ale politicky zlikvidovala. Výsledkem je masivní náskok Zemana, druhé místo Bureše s méně než polovinou hlasů favorita primárek a těsný propad "čtyřkoaličního" Motejla. Výsledek nahrává Zemanovi, protože zajišťuje nezvolitelnost nikoho v prvé volbě. Navíc otevírá cestu k otevřené opozici v poslaneckém klubu ČSSD proti Špidlovi, otevírá cestu k dalšímu rozdělení protizemanovských hlasů o lidoveckého kandidáta Pitharta a nahlodává tak soudržnost vládní koalice.

Paradoxem této rovnice zůstává i role Marie Součkové, která je architektkou "referenda" a přitom podle všeobecného mínění v ČSSD patří mezi "vykonavatele" Špidlovy vůle. Že by místopředsedkyně pro mediální záležitosti strany neuměla počítat a nevyčetla ze speciálního utajeného předvolebního průzkumu ČSSD na 50 000 respondentech, jaké jsou nálady lidí? Anebo je "všechno jinak"?

Mimostranické referendum mělo pomoci - alespoň podle tradičně manipulovaných průzkumů veřejného mínění - právě Motejlovi. Přesto i nestraníci vyjádřili svou vůli jasně. Nezanedbatelnou příčinou byla masivní a přitom inteligentní mediální kampaň, která udržovala Zemanovy preference i v tak "pravicových" médiích, jakými jsou Lidové noviny či MfD. Nedá se předpokládat, že by mediální manipulaci neměla Marie Součková "pod kontrolou", neboť během volební kampaně fungovalo PR ve prospěch ČSSD bez jediné chybičky.

Jediným východiskem z dilematu ministryně zdravotnictví je, že se snaží v poslední době pracovat proti záměrům Vladimíra Špidly. Asi tuší...

Zcela vyloučit nelze ani scénář, že by Špidla mohl být obětován i budoucím prezidentem Zemanem. Pokus o puč při loňské televizní stávce a Špidlovu účast v něm si určitě pomatuje dodnes. Miloš Zeman má sloní paměť. Otázka zní, koho místo Špidly. Ale tu by si členové ČSSD měli položit tak jako tak. I kdyby se žádný z popsaných scénářů neuskutečnil a dále trvala současná vláda. Nebo právě proto.