Disciplinární řízení s Hanou Marvanovou, které Vladimír Špidla zavedl ve Sněmovně a kterému se trochu nadneseně nyní říká ve sdělovacích prostředcích "podzimní vládní krize", přineslo jeden důležitý poznatek do dějin české politiky.

Ti, kteří nejvíce křičeli o nemravnosti opozičních smluv, dokázali, že jsou schopni podepsat stejný dokument, jen se nesmí opoziční smlouvou nazývat. Neboť co je jiného než opoziční smlouva, je-li to závazek podporovat vládu i poté, co na protest z vlády odejdu a z křehce většinového preclíku udělám gumový menšinový rohlík?

Svobodu především preferovala doposud enfant terrible čekého Parlamentu Hana Marvanová. Otočila po výtkách svých ministerských spolustraníků o sto osmdesát stupňů?

Závazek nehlasovat proti vládě s jednoznačnou většinou sociálních demokratů a bez práva veta v koaliční smlouvě je totální podřízení Unie Svobody Špidlově strategii. Po celé funkční období tak bude moci premiér "tečkovat", "křížkovat" a ohvězdičkovávat prakticky cokoli. A Ivan Pilip bude sám krotitelem své poslankyně Marvanové. Jak vznešeně morální, jak prosté!

Miloš Zeman i Václav Klaus se musejí smát. Protože došlo na jejich slova o tom, že boj proti opoziční smlouvě je jen bojem o pozice. O koryta. A došlo na jejich varování o svazcích se sarajevskými atentátníky.

Opoziční lavice totiž nevoní nikomu, ani těm, kteří morálky a opoziční smlouvy měli po čtyři roky plná ústa. Špidla však uškodil sám sobě. Z nemilosrdného vládce a čestného politika se stal loutkou v rukou svých koaličně-opozičních partnerů. Je jako tloustnoucí a stárnoucí manžel, kterému jeho vlastní mladá žena říká každé ráno: "Nezhubneš-li, zahnu ti." A on pak běhá okolo baráku maratón, aby jí vyhověl... Je to výzva.