Zdálo se, že novináři a někteří politici mají v rukávech připravenu sbírku skandalizujících odhalení, týkajících se způsobu projednávání žádostí o milost prezidenta republiky, kterými budou plnit stránky tisku nejméně stejně pilně jako např. aférou Karla Srby nebo akcí "Olovo".'

Bylo by to šťavnaté sousto pro senzacechtivé čtenáře a možnost píchnout si do odcházejícího prezidenta možná lákala nedočkavce. Po rozsáhlém článku Krystyny Wanatowiczové v 50.čísle Týdnu však na hlavu Johna Boka nepadla žádná další rána, určená prezidentovi.

Reakce tisku na předvánoční udílení milostí již byla umírněná a podstatně věcnější, byť nemlčela o často diskutovaných problémech.

Ozvala se kritika špatné práce Kanceláře prezidenta republiky při objasňování důvodů udílení jednotlivých milostí, zmínka o možné cestě k milosti ovlivněním prezidentovy manželky, úvahy o přiměřenosti rozsahu této pravomoci prezidenta a nakonec také jemu určené varování, aby nadměrným udělováním milostí v posledních dnech svého působení v úřadě nepovzbudil chuť některých politiků na zúžení pravomoci jeho nástupců.

Veřejná debata o způsobu projednávání a vyhodnocování žádostí o milost by jistě byla prospěšná, protože některé případy vyvolávaly nepochopení a kritiku veřejnosti a nelze vyloučit, že se prezident někdy i zmýlil. Na druhé straně je nesporné, že u většiny kauz bylo udělení milosti jediným způsobem, jak zajistit průchod spravedlnosti, protože pro jejich řešení nebyl jiný zákonný prostředek dostupný, nebo justiční křivda byla příliš zřejmá a křivdou by bylo již každé zdlouhavé řízení.

Obecně nelze předpokládat, že po změně prezidenta začne neštěstí chodit po horách a nikoli po lidech, a že se současně podstatně zlepší kvalita trestního řízení. Proto se oprávněná poptávka po dobrodiní milosti prezidenta v dohledné době určitě nezmenší a tento institut by neměl zmizet či doznat podstatného okleštění, a to i kdyby došlo k zásadní změně v postavení prezidenta v ústavním systému.

Každé zlepšení procesu projednávání a vyhodnocení žádostí o milost, které vzejde z veřejné debaty, bude vrcholně užitečné. Bylo by zejména vhodné vést takovou diskusi za účasti občana Václava Havla v době, kdy se již bude moci vyjadřovat bez ohledu na omezení, daná jeho ústavní funkcí.

Domněnka, že se změnou v osobě prezidenta, případně doprovázenou okleštěním jeho pravomocí, zmizí případy t.zv. "podivných milostí", mi připadá nadsazená. Žádné lidské dílo není dokonalé, tedy ani rozhodování prezidenta. Riziko omylu či prostě jen vydání sporného rozhodnutí při posuzování žádostí o milost pro odsouzeného je neobyčejně vysoké, protože téměř bez výjimky se jedná o velmi složité, nejednoznačné případy. Bude-li např. omezena pravomoc prezidenta zavedením konsignace milosti ministrem spravedlnosti, "zlepšení" bude spočívat m.j. v tom, že se občas budou mýlit dva, a navíc může dojít k neshodám, které řízení zablokují.

Obecně však jde o záležitost, která se bezprostředně dotýká jen malé části odsouzených a zcela nepatrného počtu občanů celkem. Navíc je milost prezidenta nesystémovým opatřením, které umožní ulehčení osudu odsouzených jen v situacích, jimž většinou bylo možno předejít kvalitním provedením trestního řízení, nebo v takových, s jejichž vznikem zákon nepočítá. Příležitost k využití jeho dobrodiní patrně dostane jen část těch, kteří by si to zasloužili.

Pokud se přesto o problémech při udělování milostí tak často hovoří, jde zřejmě o zástupný problém, který slouží k odpoutání pozornosti od jiných věcí.

Bylo by daleko účelnější přenést pozornost novinářů na širokou diskusi o základních problémech justice, se zaměřením na systémové předcházení justičním křivdám a zvýšení výkonnosti aparátu.

Připouštím, že jedenáct milostí, udělených najednou, se někomu může zdát hodně. A přiznávám, že z vysvětlení na internetových stránkách Hradu jsem naléhavost některých rozhodnutí nepochopil, popř. jsem usoudil, že podobných případů jsou jistě desítky, ale milost se na ně nedostane.

Mnohonásobně více je však těch žadatelů, kteří v úzkostech očekávají na výsledek žádosti, protože jim již jiná naděje nezůstala.

Proto mě výše uvedené pochybnosti o "Havlově vánoční nadílce" nevzrušují tolik, jako kritika úrovně justice z úst ministra spravedlnosti nebo odmítnutí Sněmovnou požadavku poslankyně Miroslavy Němcové na vyžádání komplexní zprávy ministra spravedlnosti o stavu justice.

V tomto případě je řeč o řešení základních problémů, po jejichž odstranění by se snad význam prezidentských milostí snížil následkem zlepšení kvality trestního řízení.

Do zásadní diskuse o situaci v justici se však nechce ani politikům, ani novinářům, a profesionálové se zásadně vyjadřují ve smyslu nutnosti zlepšení materiálních podmínek pro jejich činnost a zachování statu quo jejich privilegií, odmítajíce laické výhrady k úrovni jejich počínání. Bohužel sami policisté, státní zástupci, soudci, úředníci ministerstva spravedlnosti a advokáti se stávají "konzumenty" služeb represivního aparátu jen zřídka. Proto je jeho občasné selhávání příliš netrápí.

Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun.