O Adamovi a Evě víme, že žili kdysi v Ráji, kde chodili nazí a byli blažení. Na blaženost i teď panují různé názory. Před 120 lety už Jan Neruda napsal, že malíř Zaccheri "rajskými" obrazy předvedl, že nahota dokáže být nechutná ažaž! Nevím, co by říkal tomu, co zde my už nejmíň deset let vídáme na novinových stáncích, na internetu, v televizi a v reklamě? Raffael nás svými Múzami ale dokáže přesvědčit, že nahé tělo může vzbuzovat i city vznešené.

Bible říká stručně, že Adam žil 930 let a zemřel. Lev Abarbanel, nejučenější rabín 16. století, ale tvrdil, že náš prapraotec měl dvě hlavy, čtyři ruce, čtyři hlavy a čtyři nohy. Byl "androgynem", "obojcem" či "čtyrou"- mužem a ženou zároveň. Podobné narážky nacházíme v mýtech a legendách na všech kontinentech. Byla rozluštěna zpráva staroegyptského kněze, že lidé přišlí na naši planetu byli hermafroditi: "Sémě člověka bylo každé samo v sobě obojího pohlaví a samo se oplozovalo, jak se dělo v dřívější vlasti". Oboupohlavností člověka se zabývali v 19. století i Ch.R. Darwin a paleontolog J.R. Lamarck. Nebylo by výhodnější, aby budoucí kosmonauti byli jednou jako mýtický Adam?

Církevním koncilem byl z Bible vyřazen mojžíšský příběh popisující, jak Adam "sestoupil" ("byl vsazen") do středu zahrady Ráj nedaleko Hory Života lokalizované na okraj pevninské oblasti Eden. Bylo to zřejmě v době před rozlomení Prapevniny zvané Gondwana a před následnými geologicky doloženými zlomy zemské kůry a souvisejícími kataklyzmaty.

Podle některých mýto-poetických textů byl Adam obřích rozměrů. O Obrech mluví i prameny Aztéků. Pomineme-li bájeslovný výsadek "lidu Króna", který vyhynul někdy na počátku druhohor pro nepřízeň podmínek na Zemi, také řecká mytologie vypráví u "lidu Prométhea" o Titánech.

V kabalistických odkazech dokonce nalézáme jemné rozlišení Předadamitů, Adamitů, Lemuřanů a Atlanťanů. Tato praetnika lze umísťovat podle hypotézy českého záhadologa a badatele F.X. Paneše na geologické časové ose od konce druhohor ("křída") do konce čtvrtohor ( "holocén" ) až k antropologickému historickému rozhraní pro Homo Sapiensis- tzv. člověka moudrého.

K Adamovi a Evě patří podobenství o jablku ze zakázaného stromu poznání a o pádu prvních lidí do dědičného hříchu. Adam asi nebyl moc chytrý. Vystihuje to i Cranachův obraz z Uffizií: Blonďatá Eva podává Adamovi jablko rafinovaným gestem a ten se škrábe ve vlasech. Šedesát let nechápu, proč jí tenkrát neřekl, aby si jablko snědla sama?

Příběh biblické Evy je v apokryfních biblických textech komplikovaný. Dříve než Evu měl mít údajně Adam Lilit. S tou se hádal a rval, proto jej opustila a vrátila se do Vesmíru. Teologové ve středověku v ní viděli čarodějnici, ženu povětrnou, proradnou. Z dnešního pohledu to nejspíše byla nevyléčitelná hysterka. Ani Adamův výchovný řev a možná facky už jí nepomáhaly. Manželství s Evou, která měla kupu roztodivných dětí, nebylo také bez problémů.

Starověký básník Hesiodos zpíval, že "pro trest lidstva stvořena je žena", ale historický Ježíš měl k ženám vztah veskrze kladný. F.X. Paneš , bez jehož poznatků shromažďovaných třicet let by text v této podobě sotva kdy vznikl, tvrdí, že vysmívané stvoření Evy, nebylo jen pro potěšení i problémy Adamovy. Je nejspíše symbolickým vyjádřením té etapy vývoje lidstva, kdy měnící se životní podmínky na planetě Gaia si vynucovaly sexuální oddělení obou pohlaví jako vhodnější model života pro regulaci zalidnění Země.

Proč se ale vedle příběhu o Ježíškovi z Nového Zákona, jeho matce Marii a pěstounu Josefovi, mýtus o Adamovi a Evě krčí jako naše špatné svědomí? Inu, oba přece museli z Ráje ven! A Madam Smrt, jak to namaloval Holbein, šla před nimi a hrála jim na cello smuteční marš. Jejich pocity vystihuje staré české lidové říkadlo: Dal jim pánbůh po motyce a poslal je na vinice. Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Myslíte, že se naši prarodiče ale polepšili? Ani náhodou! Eva odložila fíkový list a na jedné nejstarší benátské mozaice si oblékla první módní košilku a měla tam připravenou i manželskou postel...

Na takové zašmodrchané otázky si není nutné odpovídat zrovna na Silvestra. Stačí se ale podívat do starých evropských kalendářů: Žádný režim z nich symbolickou dvojici Adama a Evy nevymazal. Český básník Karel Šiktanc na oba a na bohyni Paměti Mnémosyné dokonce složil už za totality celou básnickou skladbu.

Můj fejeton je skromně věnován mé dceři a všem, kdo nesou tajemná jména- Adam nebo Eva. Nespíš měli i letos zase smůlu, když nenašli pod stromečkem dvojnásobnou kupu dárků. Díky jejich příběhu lze ale náš osobní úděl, "historický" čas, ba i současný "globální svět" vnímat jinak než pragmaticky účelově nebo jen zištně.