1. První příběh stvoření světa

Pochybovačů přece byla v minulosti již celá řada. Za všechny uvedu vyjádření Alberta Einsteina: "A tak jsem se dostal ... k hluboké zbožnosti, avšak když mi bylo 12 let, došlo ke zlomu. Díky četbě populárních vědeckých knih jsem brzy dospěl k přesvědčení, že v příbězích z Bible je mnoho nepravdivého. ... Z této zkušenosti vzešla podezřívavost vůči jakékoli autoritě ... postoj, kterého jsem se nikdy nezbavil."

Uvedená zpráva mně připomněla období mého života, kdy jsem se rozhodl seznámit se s Biblí. Nikdo mne nepoučil, jak Bibli číst, co tam hledat, jak ji chápat a tak jsem začal pěkně od začátku, od Starého zákona, začínajícího 1. Mojžíšovou knihou, zvanou Genesis - Knihou zrodu. Musím konstatovat, že po přečtení této části Bible jsem tuto knihu na dlouhou dobu odložil. Nemohl jsem se vyrovnat s velkým rozporem mezi napsaným a mně známými skutečnostmi. Bible v této první kapitole představuje Boha jako svrchovaného Pána a Stvořitele. Při popisu stvoření Země však z hlediska dnešních znalostí způsob provedení a chronologie jsou nevěrohodné.

Zopakujme si:

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první /1:1-5/.

Na otázku, jaký byl původ popisovaného světla, je logická odpověď, že přece od slunce. Jistě, neboť sluneční světlo je dělítkem dne a noci. Jenže to neodpovídá popisu zrození Země. Slunce totiž Bůh stvořil až v den čtvrtý:

I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci. Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak. Učinil tedy dvě velká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý" /1:14-19/.

Velký světlem je nepochybně míněno Slunce, malým světlem Měsíc. Vzniká další problém - Měsíc není světlo samo o sobě jako Slunce, nýbrž se jedná o pouhý odraz slunečního světla. A za druhé je třeba vzít v úvahu také okamžitý stav osvětlení měsíčního kotouče Sluncem, různé fáze Měsíce. První čtvrť měsíční nastává v okamžiku kvadratury Měsíce se Sluncem, kdy je osvětlena západní polokoule jeho kotouče. Měsíc má tvar písmene D a je viditelný na večerní obloze. Poslední čtvrť nastává týden po úplňku, Měsíc má tvar písmene C a je viditelný na ranní obloze. Druhou čtvrtí je úplněk a čtvrtou nov. V případě pozemské bezměsíční noci Měsíc nesvítí.

Bůh ve čtvrtý den také učinil hvězdy a umístil je na nebeské klenbě. Pracoval tedy nejen se zeměkoulí, ale i s prostorem. Znamená to, že napřed stvořil Zemi a pak ostatní vesmírná tělesa? Nebo současně?

Bůh v první den stvoření oddělil světlo od tmy. Světlo tedy již od prvního dne bylo, toto světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Proč tedy v den čtvrtý vytvářel další světla, aby oddělovala den od noci, když už před třemi dny učinil totéž?

Existuje dosti krkolomná spekulace, která se snaží tento nesoulad alespoň věřícím vysvětlit: světlo bylo stvořeno již první den, ale pro vrstvu nerozptýlených mraků se objevilo na obloze až v den čtvrtý. To ovšem možné není, mraky nic nevysvětlují. Kdyby tomu tak bylo, pak by nemohly na Zemi od prvého dne existovat den a noc -- byla by tma, a od třetího dne by nemohly existovat na slunci závislé zelené rostliny. A jen tak na okraj. Je úplně jedno, jak to s tím světlem bylo, protože v ty sporné dny stejně ještě na Zemi neexistovali žádní pozorovatelé.

A v tom tvořivém opakování se nejedná pouze o světlo. První den Bůh vytvořil nebe a zemi a druhý den řekl: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!" A stalo se tak. Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou a vody nad klenbou. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý /1:6-8/.

Bůh tedy v den druhý učinil klenbu a nazval ji nebem, a to bez ohledu na skutečnost, že nebe již stvořil minulý den. Opět je možno si vypomoci spekulací, a to tím, že stvořeným nebem v první den je míněn vesmír. Tedy napřed byl stvořen vesmír a následně Země. Ano, ale pak při stejné terminologii by byl druhý den vytvořen další vesmír, což je samozřejmě neprůchodné.

V třetí den Bůh řekl: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že je to dobré. Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí /1:9-13/.

Bůh nemohl nahromadit z ničeho nic vody na jedno nebo více míst tak, aby se ukázala souš. Musel by před tím provést rekonstrukci zeměkoule. Při stále stejném objemu vody a nezpochybnitelném působení gravitačního zákona totiž obnažení země mohl umožnit pouze nějaký horotvorný proces se vznikem kopců a tomu odpovídajících proláklin ve vodních nádržích. Možno uvažovat i o smrštění zemského jádra. Jinak by se příslušný objem vody musel odpařit. Ale kam?

Základní rozdíl mezi rostlinnými organismy a ostatními živými soustavami je v tom, že zelená rostlinná buňka dovede procesem fotosyntézy budovat složité organické sloučeniny z jednoduchých anorganických látek (kysličník uhličitý, voda, minerální látky) za katalytického působení chloroplastů, při čemž je k syntetickým dějům využívána zářivá energie slunce. Fotosyntéza je závislá na kvalitě osvětlení (ze slunečního spektra jsou nejvíce účinné paprsky doplňkové k barvě rostlinné buňky, tudíž především paprsky červené, méně také paprsky žluté), dále na intenzitě osvětlení a spolupůsobí i teplota -- to vše poskytuje sluneční energie. Je to veledůležitý děj, jímž se tato energie přeměňuje ve formy zužitkovatelné člověkem (potraviny rostlinného a živočišného původy, uhlí, dřevo apod.).

Vzniká kardinální pochybnost: jak se mohla země zazelenit zelení v den třetí, když slunce bylo stvořeno až v den čtvrtý? Víme-li, že existence zeleně je kauzálně spjata s existencí slunečního světla, je obrácené schema, od zeleně k Slunci nepřípustné. Za předpokladu, že spojíme vědecké znalosti s knihou Genesis, mohli bychom odvodit, že den Boha trval asi 0,75 miliardy let. Není jasné, jak zeleň a stromoví přežilo 700 miliónů let bez slunečního světla. Toto tvrzení, totiž že zeleň byla stvořena dřív než hvězdy, lze obhájit stěží i přesto, že na počátku řekl Bůh: "Budiž světlo" Zeleň je přizpůsobena světlu hvězdnému, které nemohlo být identické s případným prasvětlem -- hvězdy přece ještě nebyly stvořeny. Tomuto biblickému popisu vzniku Země a života by snad bylo možné přisoudit racionální jádro jen za předpokladu, že ono počáteční světlo by bylo totožné s kosmickou mlhovinou a stromoví by náleželo k symbolům života. Takovéto vysvětlení však zpochybňuje roli Stvořitele, protože není jasné, jakou roli by Stvořitel při tvorbě stromoví sehrál, kdyby toto bylo dosud neprojeveným symbolem.

V ten třetí den stvoření vznikl ještě další nedostatek. Bůh sice stvořil semenné byliny a stromy rozmanitých druhů (že se jedná o semenné rostliny je uvedeno čtyřikrát), ale semenné rostliny jsou nejvyšším vývojovým stadiem rostlinstva. Nemusíme připustit vývojovou teorii, ale pak je na místě se ptát, kdo a kdy stvořil všechny ty jinak a níže organizované rostliny, jako jsou baktérie, sinice, zelení bičíkovci, hlenky, různé skupiny řas, plísně, lišejníky, houby, játrovky, rašeliníky, mechy, kapradiny. Evoluci ve smyslu reverzibility jistě nepřijmeme.

Problémy měl Bůh i při produkci živočišstva:

I řekl Bůh: "Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou." I stvořil Bůh velké netvory a rozmanité druhy hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že je to dobré. A Bůh jim požehnal: "Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi." Byl večer a bylo jitro, den pátý (1:20-23).

Vzhledem k tomu, že život vznikl ve vodě, pak vznik různé živočišné havěti v mořích odpovídá našim poznatkům. Horší je to se suchozemskou zvěří. Jsou uvedeni pouze létavci, kterými je zřejmě míněno ptactvo, ale možno mezi ně započítat i jiné živočišné druhy, např. netopýry, což jsou savci, nebo motýly, patřící mezi hmyz. Chybí diverzifikace. Zdá se, jakoby Bůh byl tento pátý den již unaven. Vše však napravil hned následující den:

I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře." A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že je to dobré (1:24-25).

Během dvou dnů tedy vznikly jak vodní, tak suchozemské druhy živočichů. Není ale specifikováno, co je míněno pojmem "druhy". Zda se jedná o početné různorodé spektrum zástupců živočišné říše, kteří v průběhu věků buď zanikali, nebo se zdokonalovali, případně nově tvořili (evoluční princip), nebo je tento pojem totožný s biologickým pojmem "species", pak se jedná o organismy, které se rozmnožují jako čistá linie výhradně v rámci svého biologického druhu a jejichž několik miliónů dnes známých druhů bylo stvořeno současně (ani v tomto případě není evoluční princip vyloučen).

Dále je zde další problém. Není nic řečeno o tom, zda živočichové byli stvořeni v zárodečné podobě pohlavních buněk, nebo jako dospělci. Jsme u známého dilematu: co bylo dříve, vejce nebo slepice? Odpovíme-li slepice, je to z biologického pohledu nesmysl, ale Bůh si dejme tomu mohl dovolit vytvořit jen tak z ničeho slepici. Jenže pozor! Pokud se vyskytuje u daného druhu gonochorismus, musel Bůh vytvořit nejen slepici, ale také kohouta, jinak by se mu tento druh ptáka nemohl přece rozmnožovat. Takže každý takový druh různopohlavního živočicha musel stvořit nadvakrát (u některých druhů se samci a samice liší nejen různým pohlavím, ale i morfologicky, barvou, celkovým habitem). Tvořivou situaci si mohl ulehčit u hermafroditních druhů, vyskytujících se zvláště u vývojově nižších živočichů (např. červi, měkkýši), kdy jedinec má vyvinuté jak samčí tak samičí pohlavní orgány, nebo u živočichů, rozmnožujících se partenogeneticky, kdy se nový organismus vyvíjí z neoplozeného vajíčka. Takovouto samobřezností si Bůh zkomplikoval tvorbu: partenogenese se totiž vyskytuje u mnohých živočichů (z červů vířivci, z korýšů perloočky a žábronožky, z hmyzu třásněnky, molice, červci, žlabatky, pakomáři) jako stálý, ale častěji jako dočasný způsob rozmnožování, který se obyčejně střídá s normálním pohlavním množením (např. mšice během léta). Jak mohlo dojít ke stvoření lidských parazitů, když člověk ještě nebyl a právě toho potřebují ke svému vývoji a rozmnožování?

Připustíme-li evoluční proces, pak je vysvětlení celkem jednoduché. Víme, že ontogeneze (individuální vývoj organismu v průběhu jeho života od vajíčka do dospělého stavu, případně až do smrti) je vlastně zkrácenou fylogenezí (vývojem v historickém sledu, představující příbuzenské vztahy žijících i vymřelých organismů). Ontogenetický vývoj je v podstatě vývoj stadijní, který se uskutečňuje v postupných vývojových etapách -- stadiích, závislých na vnějších podmínkách. Vývoj kmenový -- historický -- fylogenetický je proces postupného utváření dědičných vlastností organismu (druhu, rodu) během vývoje živých soustav od prvotní živé hmoty až do současnosti. Příkladem nám může být lidský zárodek, protože samozřejmě i u člověka prenatální vývoj jedince kopíruje vývoj druhu. Stejné prvotní stavební části se ovšem později použijí jiným způsobem. Jednobuněčné lidské vajíčko se příliš neliší od vajíčka mořské ježovky a ve čtvrtém týdnu po oplodnění lze jen stěží odlišit zárodek lidský od kuřecího. V tomto období ještě nelze v embryu poznat člověka. Půlcentimetrový lidský zárodek má tupě zakončenou hlavovou část s velkým primitivním ústním otvorem, uloženým těsně nad jednokomorovým srdcem. Zárodek má hlavu, trup a ocas. V ohybu pod hlavou se rýsují žaberní oblouky. Je těžko hádat, jaký tvor se ze zárodku vylíhne: bude to člověk, ryba nebo pták? V dalším vývoji žaberní oblouky zanikají -- vytvoří se z nich sanice, jazyk a ohryzek. Zaniká také mezi nožkami dopředu ohnutý hrubý chvost. Teprve v devátém týdnu se postupně začíná formovat lidská tvář a vytvářet lidské tělíčko. Jenže v pátém měsíci jsou oči zavřené stejně jako u novorozených koťat. Víčka totiž na začátku druhého měsíce srostou a opět se otevřou až v sedmém měsíci. Vývoji člověka z původní jedné buňky až po organizovaného dospělce říkáme obrazně zázrak, ovšem jedná se o reálný zázrak. Fylogenetický vývoj je vlastně totéž - směřování od jednobuněčného mikroorganismu ke složitému makroorganickému tvorovi.

A ještě další problém. Bible učí, že člověk byl při stvoření přizpůsoben tak, aby žil věčně a nepodléhal smrti (nezmiňuje se však o tom, jak by naše modrá planeta unesla a uživila všechny ty lidi, kteří by se množili, ale neumírali). Takže díky prvotnímu hříchu vůbec můžeme existovat, i když v dnešní době populační exploze je tu také značné nebezpečí zahlcení Země lidstvem. Jak je to ale s rostlinami a živočichy? V Bibli se nehovoří, že by se jich smrt netýkala. Např. u zvířat už okolnost, že se navzájem požírají, ukazuje na to, že zvířata podléhala smrti již před Adamovým hříchem. Člověk se tedy svou původní nesmrtelností lišil od zvířat.

Bůh se v tento pátý den nespokojil jen s dotvořením živočišné říše. Vytvořil ještě člověka:

I řekl Bůh: "Učiňme člověka (proč hovoří v plurálu?), aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi" (1:26).

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim:" "Ploďte a množte se a naplňte Zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe" (1:27-28).

Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu". A stalo se tak. Bůh viděl, že všecko, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý (1:29-30).

V prvním odstavci Bůh jmenuje tři živočišné skupiny, tj. ryby (jen mořské), ptáky (jen létající), plazy (jen suchozemské) a zvířata, což má nepřesnou vypovídací hodnotu, neboť pojem zvířata v sobě zahrnuje nejen uvedené skupiny, ale i všechny ostatní živočichy, je všem nadřazený. V odstavci třetím dává všemu živému na Zemi za potravu veškerou zeleň: "Veškeré zemské zvěři, všemu nebeskému ptactvu, a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu" (1:30). Podle toho byla původně všechna zvířata herbivorní. Netopýři, tygři, kondoři, štiky, střevlíci a další predátoři byli po Božím stvoření striktními vegetariány. To ale neodpovídá skutečnosti. Dnes víme, že karnivorní zvířata existovala milióny roků před existencí člověka.

Vraťme se k vrcholu Boží tvorby:

Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. A sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A sedmý den Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo (2:1-3/.

V popsaném stvoření světa je tedy přehršel problémů a je zřejmé, že Bibli nelze věřit doslovně. Aby člověk porozuměl textu, potřebuje vykladače. Ovšem různí vykladači vykládají jeden text různým způsobem. Otázka je, který je ten pravý a zda-li vůbec odpovídá myšlenému. Tady se uplatňuje nauka, zvaná exegese, snažící se vysvětlit smysl napsaného na pozadí doby vzniku.

Kritiku stvoření dle Bible ovšem nemohou připustit někteří koniášovsky ladění zarputilci, z nichž za příklad může sloužit E.H. Andrews, který se snaží prosadit božské stvoření Země Bohem oproti evoluci za každou cenu tak, že si z vědeckých disciplín vypůjčuje a řadí k sobě vědecká fakta a zákony přírody, čímž vzbuzuje dojem znalostí a věrohodnosti, a v kterémkoliv místě, kde dojde s dechem a argumenty, dosadí Boží záměr. Podle něj může Bůh kdykoliv nahradit vědecký zákon zázrakem. Pro ty čtenáře, kteří jsou uchváceni jeho odborným popisem pak zázrak dělá dojem přirozeného průběhu popisovaného jevu. Andrews použil kapitolu o stvoření za jedinečné místo, kde je možné sledovat spolupůsobení zázraků a vědy! Dlužno říci, že to myslí vážně. Nejhorší je, že jedině on má pravdu, zatímco celé generace dřívějších i dnešních geologů, paleontologů, biologů a odborných pracovníků a vědců z dalších oborů to jsou lidé, plácající nesmysly, protože jsou nevěřící. Právě tak existence dnes již miliónů poznatků ze všech oborů, týkajících se přímo nebo okrajově vzniku a vývoje naší planety -- to jsou rovněž nesmysly, hlásané bezbožníky. Tento pán nepochybně patří mezi zpozdilce.

Svými úvahami dotváří Bibli tak, že ji vlastně přetváří. Například my se můžeme dohadovat, zda stáří Země je 4 nebo 15 miliard let, ale víme bezpečně, že se jedná o miliardy let. Tento pán stanovil s pomocí Bible věk Země na 10 000 let. Ano, Adam prý byl stvořen před 10 000 lety a vůbec mu nevadí, že např. poslední doba ledová byla před 10 000 -- 40 000 lety, nebo že Homo sapiens má za sebou 150 000 let prokázané existence. Oč lépe a pravdivěji se s problémem vyrovnává český vědec astronom Jiří Grygar: "Bible není učebnicí přírodopisu".

V šesti dnech bylo vykonáno stvořitelské dílo Boží. Na závěr každého dne stvoření je v Písmu uvedena věta: Byl večer a bylo jitro, den první (druhý až šestý). To je podivné. Napřed je v ten den večer a poté jitro. Snad by to mělo být obráceně? (Bylo jitro a byl večer, den první). A pokud by věta byla míněna jako závěr tvořivého dne a jitro by se vztahovalo k dalšímu dni, pak první den stvoření by musel být den nultý, a to jistě ne.

Nad touto nejasností se Andrews také pozastavuje:

Na jedné straně verš v knize Exodus říká, že v šesti dnech je zahrnuto veškeré stvoření: Šest dní tvořil Hospodin nebesa a zem, moře a vše co je v nich a odpočinul si sedmý den. Na straně druhé by bylo logické, aby první den začínal stvořením světla na Zemi, protože Bůh nazval světlo dnem. Pokud by to byla pravda, pak existovala pustá a beztvárná Země ještě před začátkem šesti dní tvoření. Toto dilema je údajně možno dát do souladu. První den zahrnuje vše, co se odehrálo před stvořením světla na Zemi. Z toho vyvozuje, že první den trval daleko déle než ostatní dny stvoření, protože, na rozdíl od nich, nebyl časově vymezený ránem a večerem. A tak se od chvíle stvoření světla na Zemi mohl prodlužovat směrem dozadu -- po zpětné časové linii! Další dny se už odlišovaly. Každý z nich představoval čas od jednoho rána k následujícímu. Čteme-li například A byl večer a bylo ráno, den třetí, vyjadřuje to údajně myšlenku, že den začal ránem, po kterém následoval večer a následující ráno. Určitý den tedy skončil tehdy, když nastalo nové ráno. Pokud to takto vysvětluje, nemůže tvrdit, že první den nezačal ránem!

Existuje logičtější vysvětlení: U židů začíná den večerem. Den však nekončí jitrem. Přesto je jitro uváděno vždy znovu na důkaz, že před Stvořitelovým slovem vždy znovu ustupuje noc a tma.

Zpráva o stvoření v šesti dnech nechce být vědeckou či nevědeckou informací o časovém úseku 6 dnů po 24 hodinách. Je sestaven podle určité teologické koncepce.

Pokusme se závěrem o věrohodnější popis Božího stvoření Země. Ve zkratce by chronologie mohla být podle následujícího schematu:

1. den: stvoření pusté nediferenciované zeměkoule v kosmu,

2. den: stvoření vodstva, souše a nebeské klenby,

3. den: stvoření Slunce, oddělení dne a noci,

4. den: stvoření veškerého rostlinstva,

5. den: stvoření veškerého živočišstva,

6. den: stvoření člověka.

Běžně se tvrdí, že tak krásné, složité a dokonalé dílo jako je příroda, vše neživé a živé nemůže mít původ nikde jinde, než v Boží tvořivosti. Jistě, příroda je v celku i jednotlivostech krásná, mnohotvárná, velice složitá, bezodpadová, takže posuzováno z těch pozitivních hledisek se jeví jako dokonalá. Jenže ona to není pravda. Vezměme příkladně slepé střevo u člověka, které je v těle zcela zbytečně a ještě jeho zanícení či perforace může třeba mladou dívku stát život. Nelze vidět dokonalost v něčem, co je nefunkční, zbytečné a ještě člověka na zdraví a životě ohrožující. Co takové zdravotní problémy u dětí do doby, než se jim vyndají nosní mandle? Jakou dokonalost lze spatřovat v tom, že se děti rodí mezi dvěma odpadovými trubicemi? Kde je dokonalost, když se dítě narodí s rozštěpem patra, hrbem, hluché, mongoloidní, různě malformované, postižené předčasnou stařeckou sešlostí nebo jako siamské dvojče? Proč část lidstva jsou leváci nebo transsexuálové a 4 % lidstva jsou homosexuálně orientovaní? Proč je více než 15 % manželských párů neplodných a mnohdy jedinou nadějí pro ně je dítě ze zkumavky při asistované reprodukci ? Proč Bůh stvořil své živoucí dílo a hned si ho současně začal ničit, neboť stvořil také patogenní viry, ricketsie, baktérie, parazity. Proč stvořil třeba antrax? Nebo slintavku dobytka?

Jaký je důvod toho, že myš je březí 2O dní a lidské těhotenství trvá 9 měsíců? V Austrálii žije 60 druhů klokanů, proč nežijí také jinde? Proč orangutan žije na Kalimantanu a šimpanz v Africe? Takový křovinář ostrovní je nejjedovatější had Ameriky a jeho endemická populace je oboupohlavní. Proč? Kdyby se jednalo o výsledek vývoje, je to vysvětlitelné izolovaností ostrova. Na světě je 150 000 druhů motýlů, v našem těle je 60 triliónů buněk. Proč ne méně a proč ne více? Proč mají mouchy facetové oči a proč lidé ne? Proč má včela, používající nohy k pohybu i sběru pylu, jen 6 noh a takový pavouk jich má osm? Proč pes má k vyloučení odpadu z těla dva otvory a ptákovi či žábě stačí pouze jedna kloaka?

Církev dnes ostře odsuzuje klonování jako hraní si na Boha. Řekl bych, že svým způsobem oprávněně, protože příroda klonuje odjakživa. Co jiného je vegetativní rozmnožování rostlin než klonování? A u zvířat? Existuje hádek slepák květinový. Je to jediný druh hada, v jehož četné populaci existují jenom samice. Z jejich neoplodněných vajec se líhnou zase samice, které se geneticky ničím neliší od matky a tak se vlastně bez laboratoře a zkumavky klonují.

Co je nádherného na predaci? Jedna skupina živočichů se živí jinou skupinou. Hlavní motivací je hlad a z toho vyplývající krutost a bezcitnost. Podřízení se surovému přírodnímu zákonu dává možnost přežít. Ale jak se na predátory dívá ten, kdo měl možnost vidět trhání, žraní a vysátí kořisti za živa? Příklady: tygřice se vrhá na právě narozené mládě antilopy, kuna lesní loví veverky, křižáci obalí kořist vláknem, vstříknou do ní trávicí šťávy a kořist vysají, vydra žere užovku, užovka žere žábu, žába lapá hmyz. Představme si situaci, ve které se nachází malá rybka, která se právě stala kořistí štiky. Napřed četná poranění, způsobená špičatými zuby, poté leptání trávicími šťávami se současným udušením v hluboké tmě trávicí trubice štiky. K čemu jsou nám zákony proti týrání zvířat!

Je pravda, že predace má v přírodě své opodstatnění: eliminuje přemnožení určitých druhů, působí jako stabilizační prvek, je to součást potravního řetězce, likvidují se nemocní, staří, poranění, oslabení jedinci. To vše ano, jen kdyby nešlo o tak surový způsob. Pokud dravec zabije a sežere, to by se dalo přijmout, pokud trhá a žere živou kořist, to v žádném případě není hezké a už vůbec ne dokonalé. Umíme si představit, že si grilujeme živé kuře, případně jej konzumujeme za živa? To je právě ta Boží nedokonalost. Ta se týká i Boha samotného. Proč se musí těžce dokazovat jeho existence, proč to nezařídil tak, aby bylo zcela jednoznačně pro všechny jasné, že existuje.

2. Druhý příběh stvoření světa

Biblický popis stvoření světa v šesti dnech je podán tak, že ho vnímáme jako záležitost, která se odehrála v daleké minulosti. Hovoří se o vztahu mezi Bohem a stvořením. Tím to ovšem nekončí. Dále se v Bibli stvořitelský děj vypráví znovu, ale v jiném pojetí. Jedná se o řád na zemi, kde člověk je ústřední postavou. Lze to vydedukovat z následující věty, kde na začátku je pořadí nebe a země a vzápětí je pořadí obrácené: země a nebe. Začíná větou: Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko, ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažovat zemi deštěm a nebylo člověka, který by zemi obdělával (2:4-5). Na úplném začátku není země zaplavena vodou ale je to poušť, což je v rozporu s předchozím popisem stvoření. Podle Bible kralické nebyla k dispozici ani voda dešťová, ani spodní závlahová (2:6). Nemohla být tedy ani žádná zeleň a případně vyskytnuvší člověk by neměl co obdělávat. To se však změní.

Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil (2:6-8).

Tady končí popisný charakter obou příběhů a další dění získává dramatický spád. Bůh stvořil Adama a postavil ho do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Původní texty nemluví o ráji. Teprve Septuaginta a po ní Vulgata zavádějí tento pojem, jenž pak pod vlivem antických představ o elysejských polích a o ostrovech blažených nezřídka ztratil v pojetí církve vztah k tomuto světu a konkrétnímu životu. Hospodin Adamovi představuje zvířata a člověk jim dává jména, ale žádné mu není skutečným protějškem a oporou. Teprve k ženě "z jeho masa a kostí" může přilnout tak, že už není sám. Vztah muže a ženy, v prvním příběhu jaksi samozřejmý a bez problémů, je zde začátkem dramatu a tragédie. Příběh, který tak krásně začal v rajské zahradě, končí prokletím, zlořečením člověka i země, přesně naopak, než v příběhu o sedmi dnech. Taková poťouchlá poznámka: vzhledem ke způsobu, jakým se Adam a Eva objevili na zemi vyplývá, že neměli pupík, protože nepotřebovali pupeční šňůru.

Bylo by na místě a zcela logické, aby Bůh stvořil muže a ženu najednou, chtěl-li, aby se člověk množil a naplňoval Zemi. Jenže to zřejmě nedomyslel a stvořil pouze Adama. Pak přišlo poznání:

I řekl Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest" (1:18,21-23). Tady je zajímavé zjištění amerických vědců, že Adam s Evou se nikdy nemohli potkat. Podle verze, založené na analýze kyseliny deoxyribonukleové Adam, genetický předek dnešních mužů a Eva, genetická předchůdkyně dnešních žen, žili vzdáleni od sebe desítky tisíců let. Byla provedena genetická analýza vzorků u více než 1 000 mužů z 22 různých geografických oblastí. Na jejím základě bylo zjištěno, že jejich společným předkem byl muž, který žil před 59 000 lety v Africe. Výzkum DNA u žen zase ukázal, že genetická Eva žila před 142 000 lety.

V porovnání k ostatnímu tvorstvu se u člověka nemluví o různých druzích, rasách, národnostech nebo jiných pospolitostech. Před Bohem stojí člověk jako takový a žádný lidský rozdíl není tak závažný, aby směl být uplatněn jako dělítko. Zde jediný rozdíl je dán Stvořitelem: člověk jako muž a žena. Erazim Kohák na otázku, proč byla žena zrozena až druhá odpovídá "no jasně, to nejlepší nakonec." Jenže v Bibli to není jednoznačné. Podle I. Mojžíšovy 1:27 stvořil Bůh ženu i muže zároveň. Podle 5:2 je dokonce oba nazval Adamem. To s tím žebrem je až v 2:22. Prostě Mojžíš v tom má zmatek a věřícím to celá staletí nevadilo. Teprve, když lidé začali číst Bibli jako příručku z evoluční biologie, začalo to některým vadit.

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem (2:24) Takto vyjádřené spojení muže a ženy v manželství ovšem neodpovídá starým izraelským patriarchálním řádům, aby muž opustil své rodiče pro ženu, kterou si mohl dokonce i koupit.

Otázkou je, zda nemohl Bůh stvořit ženu nejen současně s Adamem, ale také jako rovnocennou partnerku. Ženská část lidstva by pak nemusela v průběhu věků svými emancipačními snahami tuto část Božího díla korigovat.

Stvořením člověka z prachu země je poukázáním na mocný Boží počin a nicotnost člověka. Tím se biblická zvěst odlišuje od všech mytologických nauk, které se snaží člověka přiblížit božstvu. O božském či polobožském původu člověka hovoří téměř všechny báje. Podle biblického podání je člověk svázán se zemí, s přírodou, s ostatním stvořením. Na druhé straně však Bůh člověka vyvyšuje nad všecko stvoření, činí jej dítětem Božím.

Uvádí se, že druhý příběh o stvoření světa je historicky vzato starší, Izraelité si ho asi vypůjčili od jiných národů a předělali si ho po svém.

Když na hadovu výzvu v Edenu žena jedla plody ze stromu poznání, rovněž tak dala pojíst i svému muži, tu uslyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě (3:8). Otázka je, jak se mohli ukrýt před tím, jemuž není nic utajeno a zda v této chvíli Bůh existoval v antropomorfní podobě (procházel se po zahradě a mluvil -- není tedy pravda, že Boha nikdy nikdo neviděl). Rozčilen, Bůh proklel hada a určil: Polezeš po břiše po všechny dny svého života a žrát budeš prach (3:14). Nabízí se otázka, jak se had do chvíle tohoto prokletí vlastně pohyboval, snad poskakoval po svém ocasu? A víme, že hadi prach nežerou, není-liž pravda.

Bůh rovněž ztrestal ženu: rozmnožil bolesti a utrpení ženiny, ustanovil vládu mužovu nad ní (3:16). Adamovi sdělil, že kvůli němu proklíná zemi, která bude plodit jenom trní a hloží. Současně ovšem nelogicky říká, že Adam bude jíst polní byliny a v potu tváře chléb (3:17-19). Takovéto celkové prokletí je uplatněním principu kolektivní viny a s tím nelze souhlasit. Proč mají lidé nadále trpět za to, co neučinili?

Přes veškerou zlobu Bůh na závěr zabil některá zvířata, aby získal kůži:

Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je (3:21).

A ještě Bůh řekl: "Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé ..." (3:21). Ptám se, proč opět ten plurál "z nás". Kdo ještě mimo Boha měl znát dobré i zlé?

Celý ten problém prvotního hříchu je podivný. Jestliže člověk pojedl plody ze stromu poznání proti Božímu příkazu, to se dá pochopit, ale že neměl znát rozdíl mezi dobrem a zlem se jeví kontraproduktivní. Aby mohl konat dobro, musí znát a umět odstínit zlo. To si snad Bůh u lidí přeje. Všichni máme v paměti, že Eva utrhla jablko ze stromu poznání, ale v Bibli není určen druh stromu, mluví se pouze o jedlých plodech a vzhledem k tomu, že se přepásali fíkovými listy bezprostředně po inkriminované události, dá se soudit, že pojedli fíky.

Eva porodila Kaina a Ábela. Bůh Kaina svým chováním vyprovokoval k zabití bratra Ábela. To ovšem musel Bůh předpokládat, vždyť je vševědoucí. Mohl tomu zamezit, ale neučinil tak. Po vražedném činu pak Kaina proklel. Kain se trápí a říká: "Každý, kdo mne najde, bude mne moci zabít" (4:14). To ovšem byla zbytečná obava, protože v té době byly na světě pouze dvě živé osoby, a to jeho rodiče Adam a Eva.

I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla ... (4:17). To je vskutku zajímavé, ale odkud se ta jeho žena tak najednou vzala? Jedinou žijící ženou byla jeho matka Eva. A tento jev má své pokračování. Kde se vzaly další ženy, nutné k zajištění lidské existence? Jistě se narodily nějaké dívky, které pak mohly plodit děti, ale to nutně musely být děti z úzkého příbuzenského svazku. Vždyť existovala pouze jedna rodová linie, a to od Adama a Evy. A jak víme, u dětí ze stejné krve mohou vznikat různé záporné degenerační změny. Jedině snad, že do procesu plození nastoupili "synové božští", ale kdo to vlastně byli, tito synové? Výklady jsou různé (urození a mocní pozemští vladaři a mocnáři, zbožní věřící lidé, andělé). Takže to nevíme. Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo (6:1-2).

Ještě k Adamovi a Evě: Jako ženu a muže je stvořil, dal jim jméno Adam (= člověk) (5:2). Takže ženino jméno bylo původně také Adam. A teprve muž Adam si svou ženu pojmenoval : člověk svou ženu pojmenoval Eva (Živa), protože se stala matkou všech živých (3:20).

Vezmeme-li v úvahu, že průměrná délka života u nás je dnes zhruba 70 let a že čím dále zpět do historie, byl lidský život stále kratší, pak je nevysvětlitelné, jak mohli žít podle biblické genealogie Adam a jeho potomci celá staletí - viz tab.1 (5:5,8,11,14,17,20,23,27,31,9:29):

Těchto deset generací žilo vcelku neuvěřitelných 8 575 let. V průměru to značí 856 let na osobu a vynecháme-li Henocha, který zemřel v poměru k ostaním brzy - zřejmě na nemoc: "chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal" (5:24), pak vychází průměr na 912 let při rozpětí 777 -- 969. Kdo to vysvětlí? Přitom Bůh sám určil délku lidského života na 120 let (6:3). Bez ohledu na to, potomci Noa žili sice kratší životy, ale stále v průměru 317 let, při rozpětí u deseti generací 148 -- 600 let. Ve chvíli Adamova úmrtí žilo 8 následujících generací. Právě tak v době úmrtí Noa žil ještě Abraham, který již byl desátou generací.

Dále existuje početní nejasnost. Dle Bible Noe zplodil Šéma, když mu bylo 500 let. Za sto let potom nastala potopa (7:6). Šémovi tedy bylo v té době 100 let a dle Bible v tomto věku zplodil syna Arpakšáda, ale současně se píše, že to bylo druhý rok po potopě (11:10), což spolu nesouhlasí.

Co se týče uváděných délek života, určité vysvětlení existuje, pokud byl do Bible převzat způsob vyjadřování důležitosti jednotlivých osob podle mezopotámských eposů, ve kterých bylo zvykem vyjádřit důležitost osobnosti přidáním let k době jejich života.

A nastává třetí fáze tvorby. Bůh konečně seznal, že se mu stvoření celkově nepovedlo. Ač dokonalý, všemohoucí atakdále, neudělal to dobře, zkrátka leccos jako tvůrce nezvládnul, a to hlavně člověka. I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se v svém srdci. Řekl:: "Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil" (6:5-7). Pokud někdo bude hledat omluvu v tom, že člověk má svobodnou vůli a sám se rozhodl být zlý, ptám se, co tedy potom živočichové, mající pouze své instinkty? Také je Bůh nelítostně smetl. V podstatě uskutečnil kolektivní vraždu. A nedosti na tom. Dostavila se další lítost, opačná. Když vše živé zahubil, protože člověk je zlý, najednou si bezdůvodně sliboval, že již tak nikdy neučiní. "....už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil" (8:21). U tohoto schizofrenního jednání je paradoxní, že Bůh zahubil vše živé, protože člověk je zlý (6:5) a vzápětí slibuje již to nikdy neudělat, přestože každý člověk je zlý (8:21). Když Bůh stvořil člověka, měl by nést také za tento čin zodpovědnost, za jeho činy a vůbec za něj jako takového. A když je něco podle jeho soudu špatné, jako všemohoucí by to měl změnit.

3. Světová potopa

Bůh dal Noemovi pokyn, aby vyrobil archu. Určuje výrobní technologii (goferové dřevo, vysmolení vně i uvnitř smolou), stavební plán (oddělené komory, ventilační světlík, dveře v boku, 3 poschodí a rozměry -- délka lodi 300 loket, šíře 50 loket a výška 30 loket (6:14-16). Loket jako základní jednotka starých délkových měr je odvozen od délky lidské ruky. Má rozmanité délky, ale pro zjednodušení lze počítat s 50 cm. Loď by pak měřila 150 m, šíře by byla 25 m a výška 15 m. Pro představu: všem známý Titanic měřil na délku 269 metrů a na šířku 53,5 metru.

Taková loď, to není žádný maňásek, ale stejně, může se tam vejít vše, co se tam vejít mělo? V první řadě 4 manželské páry: Noe se ženou a jeho synové Šém, Chám a Jefet se svými ženami. Dále: "A ze všeho, co je živé, ze všechno tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali na živu, samec a samice to budou "(6:19). To znamená několik miliónů párů živočišných druhů a potravu pro ně, při čemž někteří živočichové mají na potravu úzce specifické požadavky. Vznikla potřeba skladování ohromného množství sladké pitné vody. U mnohých druhů nižších živočichů nejsou k rozmnožování nutní dva jedinci odlišného pohlaví. A jak asi vybíral Noe mikroskopické organismy, pouhým okem neviditelné? A velký problém. Jak to zařídit, aby se na lodi zvířata navzájem nepožrala? Problémů muselo nastat nejen značné množství, ale z valné části zcela neřešitelných. Příkladně my sice víme, že teprve v druhohorách ovládli pevninu různě velcí veleještěři, ale předpokládejme, že byli stvořeni s ostatními živočichy. Pak si musíme uvědomit, že někteří tito dinosauridi byla chodící hora masa. Například známý Brontosaurus měl tělo dlouhé až 18 metrů, ještě větší Diplodocus 26 metrů. Výška odpovídala celkové výšce archy. Kolik málo druhů by se do archy namačkalo a vše ostatní podupalo? Nebo: dnes je na světě určeno asi 2 700 druhů plazů, z toho přibližně desetina jsou jedovatí Ročně dnes umírá na hadí uštknutí ve světě na 40 000 lidí. Kam by Noe umístil těch 270 párů jedovatých hadů a jak by je rozlišil od nejedovatých? Jak by Noe sehnal všechna zvířata, když některá sice žijí v místech, kde archu postavil, ale většina druhů obývá krajiny značně vzdálené. Třeba vačnatci -- klokani, žijící v Austrálii a vačice, žijící v Jižní Americe? Ale i malá zvířata mohou být velmi problematická. Co taková jepice s jejím jepičím životem několika hodin? I kdyby Noe přinesl jepici na loď, hned první den by mu zemřela a druh by tím vyhynul, protože by nebylo potomstvo. Klade totiž vajíčka do sladké vody a v té probíhá delší vývoj nymfy podle scénáře hmyzích druhů s proměnou nedokonalou.

Nová komplikace. Po těchto instrukcích najednou Bůh dává Noemovi nové zadání: "Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí" (7:2). Podle jakých kritérií měl Noe odlišit čistá zvířata od nečistých?. Vyřešil to jednoduše. Vzal do archy podle původní instrukce všechny druhy po jednom páru (7:9).

A nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí (7:2). Mohutné stály vody na zemi po 150 dnů (7:24).

A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk (7:21). A opět chyba. Vše pozemské se mohlo utopit, ale co ty přemnohé živočišné druhy, od mikroskopických prvoků až po ohromné kytovce, žijící výhradně ve vodě? To Bůh opět nedomyslel. Tato nemalá část živočišné říše tedy přečkala potopu a Boží hněv bez poškození.

Po 150 dnech začala voda na Boží pokyn pomalu opadávat. Samozřejmě je namístě otázka, kam voda mizela? Noe vypouští napřed krkavce a poté dvakrát holubici. Poprvé "holubice nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud okrývaly povrch celé země (8:9). Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily (8:10-11). Ovšem, jak mohl olivový strom přežít potopu a v případě, že přežila nějaká semena, určitě nemohla vyklíčit a vyrůst během uvedených sedmi dní.

Když vše živé vyjde z archy, Noe zabíjí všechna čistá zvířata a obětuje je Bohu (8:20). Podle 7:8 by tento čin musel zapříčit vyhynutí všech "čistých zvířat", protože do archy byl vzat vždy jen jeden pár z každého druhu.

Závěrem Bůh prohlašuje: "Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní (9:7). Platí to pro zvěř (8:17), platí to pro člověka (9:1). Žádný jiný Boží příkaz lidé neplnili s takovou ochotou a horlivostí. V současné době ale je u lidí neradno jej naplňovat vzhledem k tomu, že problémy se 6 miliardami lidí ukazují, že trvalé rozmnožování není pro naši planetu únosné.

Předlohou tohoto hebrejského mýtu, zachovaného v Bibli, je patrně babylónsko-asyrský epos o Gilgamešovi. Je to nejstarší známý mýtus, nejméně o 2 000 let starší než Bible. Tato stará literatura píše také o ráji, ve kterém rovněž figuruje had, je zde krádež nesmrtelnost zajišťující rostliny, také se líčí světová potopa a záchrana jediného člověka, spravedlivého Uta-napištíma.

4. Závěrečné otazníky

Vyprávění o stvoření světa v šesti dnech na první pohled vypadá jako pokus o hodně jednoduchou kosmologii. Když vznikla věda a začala se zabývat i tím, jak vesmír a Země asi vznikly, došla k docela jinému scénáři, který netrval šest dní, ale miliardy let. Všem se zdálo, že je to tvrzení proti tvrzení a tak vznikl známý konflikt vědy a víry, v němž Bible jakoby prohrávala. Ale není v tom velké nedorozumění? Chtěl dávný biblický příběh opravdu odpovědět na ty otázky, na které odpovídá věda, kosmologie? Nemluví o něčem úplně jiném? Společnost, v níž Starý zákon vznikal, byla docela jiná než dnes a lidé v ní žili jinými starostmi. Proto lidé v knihách (pokud vůbec nějaké měli) hledali něco jiného než my. Máme-li popisu stvoření ( i celé Bibli) rozumět, nemůžeme ji číst jako ostatní knihy, nesmíme jí klást jen naše dnešní otázky, ale musíme se snažit slyšet, co říká ona sama.

Dnes čteme knihy pro zábavu nebo poučení, hledáme v nich informace, rozptýlení, někdy i krásu. Poučení, to jsou pro nás právě informace o něčem: o atomové elektrárně, o klonování zvířat, o vzniku vesmíru. Chceme se dozvědět, co ta a ta věc ve skutečnosti je či byla, jak funguje a proč. Chceme znát důvody, přesvědčit se sami, nejlépe na vlastní oči, případně si i něco zkusit. To jsou otázky, na které odpovídá věda.

Bible vznikla dříve než věda, a starým Izraelcům záleželo především na jiných věcech: Jak rozumět sobě a světu, jaký má smysl to, co dělám a v čem žiji? K čemu to je a k čemu to má být? Co přináší požehnání a co vede k záhubě? Čeho si mám hledět a čemu se vyhnout?

Po celá tisíciletí své existence se člověk v dějinách stále potácí mezi tím, zda je "pán tvorstva" nebo "prach a popel". Mezi bohorovnou pýchou a němým zoufalstvím. Z nerozlučné dvojice biblických příběhů o stvoření se může dozvědět, že je zároveň to i ono, král i hlína.

Biblický příběh stvoření světa Bohem není ojedinělý. S podobnými mýty se lze setkat ve všech kulturách, kterými lidstvo procházelo. Všechny mají jedno společné -- Velkého Tvůrce, Stvořitele. Také tyto mýty se současně vyznačují malým pochopením pro technické problémy, které z tohoto předpokladu vznikají. Vzniká mnoho otázek:

Jde především o otázky, jak mohl Bůh stvořit hmotu. Pokud by sám byl hmotný, jak by ze sebe mohl stvořit hmotu? Pokud by sám byl nehmotný, jak by z něčeho nehmotného mohl stvořit něco hmotného? Konečně kdyby byl Bůh energií, jak by mohl stvořit energii, zvláště bereme-li v úvahu, že za specifických podmínek lze určitý díl hmoty přeměnit na ekvivalentní díl energie. V tomto případě je totiž otázka tvorby energie jen jinou podobou otázky tvorby hmoty.

Jak potom chápat antropomorfní formy Boha, které jsou předpokladem biblických a mytických příběhů, není jasné. A pokud má Bůh formu, a mýty to připouštějí, musel sám vzniknout, protože každá forma musí vzniknout, a tudíž bude muset také zaniknout. Potom je přinejmenším jeden z atributů Boha, totiž nesmrtelnost, neudržitelný. Dále pokud Stvořitel vznikl, není zřejmé, jak se to stalo. Kdyby jej stvořil jiný Stvořitel, zůstáváme stát před stejnou otázkou.

Moderní geolog uvádí vznik Země ve zkratce takto: žhavá koule pomalu chladla, její povrch se zvrásnil a popraskal, nakupila se pohoří. Mohutné vichřice vrhaly písek na úbočí skal, větrné eroze rozložily hory, zatímco jiné vznikaly. Chaos ze žhavého kamene a písku, právě tak pustý a prázdný jako výsledek božského stvoření podle biblického podání.

Země pomalu chladla. Když její teplota na povrchu klesla pod 100 C, spustily se mohutné deště. Proudy vody stékaly ze svahů hor, v rovinách se tvořily bažiny, v nížinách voda vytvořila moře. Ale stále ještě byla Země pustinou. V bažinách nerostlo ani stéblo trávy, v mořích neplavaly ryby. Země byla jen obrovským nakupením mrtvé hmoty.

Nejstarší horniny, jež na Zemi máme, jsou staré 4,5 miliardy let. Asi před 4 miliardami let už možná byla na zemském povrchu voda. A již v horninách starších než 3 miliardy let se objevují pozůstatky sinic, tedy poměrně vysoce organizovaných živých soustav. Jakmile vznikly na Zemi podmínky, za nichž mohly existovat živé soustavy, objevil se život. Během asi 500 miliónů let se vyvinul od prvopočátků až k organismům, které se jen málo liší od dnešních řas.

Zdá se nám téměř samozřejmé, že hovoříme o tom, že před miliardami let život na Zemi začal ve velmi primitivní formě a vyvinul se dále až k dnešním formám. Ale zřejmě to nebylo vždy tak samozřejmé: proč by jinak bylo rozhodnuto teprve v roce 1971 o založení Mezinárodní společnosti pro výzkum vzniku života? Víme již sto let, že se život vyvíjel z jednoduchých forem ve formy stále složitější. Darwin vysvětlil, jak se živé soustavy stávají přírodním výběrem stále dokonalejšími, stále účelnějšími a jak se při každé změně vnějšího prostředí vyvíjejí nové schopnosti. K tom není třeba nadpřirozených stvořitelských sil, naopak stačí působení všeobecných přírodních zákonů. A jak je tomu se vznikem života? Aby mohl výběr působit, musí již existovat soustavy schopné žít a rozmnožovat se, soustavy vybavené dědičností. Zde biologie zprvu selhala a nebyla schopna poskytnout rozumné vysvětlení.

Dnes nás to však již neudivuje. Jak mohl biolog vysvětlit vznik živých soustav, tedy bílkovinných systémů, když ještě nevěděl, jaká je stavba bílkovinné molekuly? Jak mohl chápat dědičný mechanismus, když ještě neslyšel nic o nukleových kyselinách? Jak mohl přemýšlet o původu látkové výměny, když o samotné výměně látek měl jen mlhavé představy? Právě tak bychom mohli požadovat na člověku, který neví nic o elektřině, aby vysvětlil, jak funguje televizní přijímač. A nedovedeme-li to vysvětlit, jsme pak oprávněni tvrdit, že podstata televize je dána od přírody, je nevysvětlitelná, lidskému rozumu nepřístupná a že tkví v působení nadpřirozených sil božského původu? Ale přesně to se dělo v biologii na rozhraní století. Vývojová myšlenka se tehdy právě prosadila a bylo možno položit otázku vzniku původních, nejjednodušších forem života. Poctiví biologové mohli jen odpovědět, že to ještě nevědí. A už tu byl závěr: "Tak vida, ani ohromné výsledky naší novodobé vědy neumožňují výklad vzniku života. Je to jen tím, že život sám o sobě se vysvětlit nedá, protože není pouhým souhrnem fyzikálních a chemických procesů, ale projevem nadpřirozené síly a člověku je zásadně odepřeno, aby pochopil stvořitelské dílo Boží".

Tuto reakci pochopíme, uvážíme-li, že katolická církev právě tehdy utrpěla těžkou porážku. Vývojová teorie se prosazovala stále více a dalo se očekávat, že zvítězí úplně -- i když papeži trvalo ještě 50 let, než dovolil, aby se jí v katolických školách vyučovalo. Vývojová teorie však znamenala, že část Bible je nesprávná a že zvířata a rostliny nebyly stvořeny přímo a v jejich konečné podobě. Jestliže ovšem vypravování Bible o stvoření světa bylo nesprávné, kdo by pak mohl zaručit správnost ostatních jejích částí? Nikdo, protože nepřesností a vysloveně chybných údajů je v Bibli více. A tímto konstatováním jsme se dostali opět zpátky ke knize na začátku uvedených katolických novinářů.

Závěrem ještě poznámka:

Tento rozbor jsem zpracovával s úmyslem oponovat fundamentálním apologetům, hájícím jedině a výhradně kreacionistické hledisko a dokazujícím nedostatečnost a chybnost evoluční teorie. Dobře, přistupuji na názor, že evoluce v přírodě je nedokonale podložená, že chybí mnoho spojovacích článků, některé jsou sporné a tak podobně. Vždyť je to teorie a ta se s novými poznatky může měnit, nebo v krajním případě může být i popřena. Ovšem kreacionismus na tom není o nic lépe, ba naopak, jedná se pouze o dogmatickou víru, ničím nepodloženou a jak jsem se snažil ukázat, chybnou od začátku až do konce.

Že by ani jedna z těchto dvou možností nebyla ta pravá a existuje třetí, o které ovšem zatím ještě nevíme?

Použité písemnictví:

Bible, podle ekumenického vydání z r. 1985. Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989. -- Biblí svatá, podle původního vydání kralického z let 1579-1593. Česká biblická práce, Kutná Hora 1942. -- Výklady ke Starému zákonu. I.zákon. Česká biblická spol., Praha 1991. -- Bible je plná omylů: Eva třeba nejedla jablko. Dnes, 24.10.2002. -- Andrews, E., H.: Od ničoho k prírodě (O evolúcii a stvorení), 1991.-- Adam s Evou se nikdy nesetkali. Metro,16.11.2002. -- Novotný, T.: O Bibli. Dingir, Praha 2002. -- Kocourek, R.: Msta vynálezů. Votobia, 1997. -- Grygar, J.: Netopýr ČT2, 16.4.2002. -- Kohák, E.: Hesla mladých svišťů. -- Výpravy za plazy. TV Spektrum, 6.1.2002. -- Titanic. Metro, 4.2002.-- Vědník. TV2, 9.1.2002.