Poznámka redaktora COELI:
Na mezinárodním semináři hnutí Španělští křesťané pro socialismus organizovaném k 25. výročí trvání tohoto hnutí (Barcelona, prosinec 1998) přednesl svůj výklad Giulio Girardi, známý filosof - teolog osvobození, ve kterém se pokusil nastínit poučení z posledních třiceti let. Protože text byl příliš dlouhý, uveřejňujeme jenom třetí, závěrečnou část.
Nové problémy dané novou situací
Pro nás jde nyní o to, abychom vyvodili důsledky z analýz minulých situací s jejich konvergencemi a rozdíly, abychom rozpoznali, co z našeho dědictví idejí patří minulosti, která se nikdy nevrátí, a co patří do současnosti a snad do budoucnosti. Konvergence situací v podstatě znamená, že základní problémy sedmdesátých let jsou nejen nadále přítomné, ale staly se také závažnějšími, takže nyní více než kdy jindy je naléhavě nutné hledat místní a globální alternativy. A z toho důvodu je zřejmější protiklad mezi tím být důsledným křesťanem a přijímat logiku a hodnoty kapitalismu. Proto původní rozhodnutí, které stálo u vzniku hnutí Křesťanů pro socialismus - na prvním místě preferenční volba utiskovaných jako aktivních subjektů - je v podstatě stále relevantní. Avšak aktivismus předkládá dnes mnoho radikálně nových aspektů. V sedmdesátých letech jsme zcela jasně viděli, co je alternativou kapitalistického systému a vyjádřili jsme své přesvědčení tím, že jsme se prohlásili nejen za antikapitalisty a antiimperialisty, ale za "socialisty". Dnes, i když se prohlašujeme za socialisty, máme těžkosti s jasnějším vysvětlením tohoto projektu a s tím, jak je možno jej rozlišit od sociální demokracie a nadto, jak definuje svůj ekonomický návrh.
V sedmdesátých letech jsme opravdu mysleli, že alternativa kapitalismu je možná. Nadto, podle určité interpretace marxismu, měla nutně přijít po kolapsu kapitalismu způsobeném objektivními protiklady mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Dnes byla tato jistota otřesena a my, abychom se vyhnuli problémům, se příliš lehce uchylujeme ke zdůrazňování hodnoty utopie. V sedmdesátých letech jsme věděli, kdo je hlavním subjektem transformace, pracující třída, kterou historie určila, aby vedla proces osvobození a novou společnost. Věci dnes vypadají daleko komplexněji, lidový sektor je velmi rozdělený, cítíme potřebu hledat mnoha směry nové subjekty a všude se setkáváme s obtížnou úlohou sjednotit je.
V sedmdesátých letech jsme znali strategii transformace společnosti a osvobození utiskovaných: byl to třídní boj mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými a v některých situacích ozbrojený boj. Dnes se objevily nové subjekty jako nezaměstnaní, dobrovolní pracovníci, původní obyvatelstvo, černí, ženy, mládež, ekologové, gájové a lesbičky atd. a ti nám nabízí nové a komplexnější volby strategie. To neznamená opustit strategii starou, ale integrovat ji do širší perspektivy. Neúspěch ozbrojených zápasů nás nutí nově uvažovat o jejich osvobozující účinnosti. V sedmdesátých letech jsme měli koncepci avantgardy politických organizací, zvláště těch revolučních. Tolerovali jsme autoritářství ve vnitřních vztazích organizací nebo ve vztazích k lidem nebo masám jak se tomu říkalo, i když jsme je sami nepraktikovali. Dnes víme, že autoritářská organizace nevyhnutelně bude vytvářet autoritářskou společnost. Víme dnes, že když organizace nerozpoznává nebo nepodporuje lid jako aktivní subjekt, nemůže být doopravdy nazývána lidovou.
V sedmdesátých letech jsme mysleli, že máme v marxismu, správně interpretovaném, řešení hlavních politických problémů a nepociťovali jsme odpovědnost přispět k řešením vlastním hledáním. Dnes si uvědomujeme, že marxismus, který máme neustále za relevantní, nemá všechny odpovědi a nemůže nahradit agilní účast aktivistů - zvláště těch z lidového sektoru - při skutečném utváření teorie.
Nové strategické perspektivy
- Novost geopolitického kontextu znamená, že dnes naše angažovanost nemůže sestávat jenom z toho, že budeme patřit k té nebo jiné revoluční organizaci, nebo že znovu potvrdíme marxistickou teorii. Naše angažovanost by měla být spíše založena na našich autonomních volbách a rozhodnutích (opcích) zhodnocujících na jedné straně jasněji její etické a křesťanské komponenty a na druhé straně naše vlastní osobní a kolektivní hledání. Spojíme-li se v tomto hledání s jinými osobami nebo skupinami, stane se tak za podmínek reciprocity jako spoluprotagonistů, stranou zůstane jakýkoliv komplex podřazenosti nebo nadřazenosti.
- Novost geopolitického kontextu a její dopad / vliv na vědomí aktivistů vyžaduje dnes, aby náš úkol měl za prioritní cíl boj proti nedostatku naděje, frustraci a pocitu bezmocnosti, jež poznamenávají nové kulturní klima; boj zachraňující, komunikující a vytvářející základnu pro přesvědčení, že alternativa je možná a je budována. Potřebujeme identifikovat nové subjekty, které se prosazují a podporovat jejich formy koordinace na místní, národní nebo mezinárodní rovině. Potřebujeme cenit si utopie jako plodné historické hypotézy, ale současně hledat a identifikovat konkrétní cesty její realizace.
- Nová politická angažovanost levice by měla být charakterizována uznáním a podporou lidí jako protagonistů, tj. daleko konsekventnějším znovuzdůrazněním naší opce/našeho rozhodnutí pro utiskované jako subjekt. To znamená nejen uznat a bránit jejich práva, ale také jejich intelektuální, morální a politickou kapacitu tato práva vykonávat, důvěřovat jejich zdrojům velkorysosti, moudrosti a představivosti/imaginace. V tomto znovuobjevení zdrojů, které jsou v lidu, je, myslím, základní cesta k záchraně historického optimismu a znovunalezení naděje.
- Jiným zvláštním důvodem pro angažovanost křesťanů bude rozpoznání subjektivních dimenzí politické angažovanosti. Kolem sedmdesátých let znamenalo přijetí marxismu pro některé z nás, že jsme objevili objektivní dimenze analýzy a transformace. Ale to někdy pro nás znamenalo, že jsme zanedbávali subjektivní dimenze, k jejichž preferencím nás vedla naše křesťanská výchova, jako "moralismus" nebo "individualismus". Možná nastal čas, abychom učinili novou syntézu těchto dimenzí, ocenili to, co jsme se naučili z marxismu, ale také to, čím můžeme přispět k jeho obohacení z naší křesťanské tradice a z citlivosti a tvořivosti ženství a ženského hnutí. Myslím, že mezi subjektivními dimenzemi je třeba zvláště poukázat na intelektuální a morální autonomii vzhledem k podmíněnostem, které vyplývají z rodiny, společnosti, náboženství, politiky a pod.; na etické motivace angažovanosti (na prvním místě objevení solidárního sebeurčení jako etické hodnoty), důležitost alternativní kultury jako podmínky a ne důsledku změny způsobu výroby. Etické motivace politické mobilizace jsou zvláště důležité k tomu, aby byla zakotvena věrnost politickým rozhodnutím nejen v momentech porážky, ale také při vykonávání moci. Úloha objevit skrytý potenciál lidu, potvrdit etické dimenze angažovanosti, prosazovat jeho autonomii a intelektuální kreativitu patří k osvobozující lidové výchově. Měla by tedy zaujímat ústřední a rozhodující místo při vypracovávání strategie pro alternativu.
Identifikace s resistencí původního a černého obyvatelstva, s lidovým odporem a ideologická/teologická debata roku 2000
- K základnímu pokroku týkajícímu se rozhodování (opcí) pro utiskované jako subjekty patří dnes resistence původního obyvatelstva, černých a lidový odpor, jak se toto hnutí formovalo kolem roku 1992. Zachránit tuto opci je zvláště důležité na prahu 2000 a v perspektivě Léta milostivého. Existuje zřejmá příbuznost mezi oslavami 500 let evangelizace a Létem milostivým, když se mu rozumí jako oslavám 2000 let evangelizace. To, o co při těchto dvou vzpomínkových oslavách jde, je hodnocení "křesťanské" západní civilizace. Není proto mezi nimi významného rozdílu, naopak 1500 let předcházelo a připravovalo 500 let dobývání. Proto je velmi rozhodující, podle jakého kriteria budou křesťané hodnotit dvě tisíciletí historie, a to jak v roce 2000 tak v roce 1992. V roce 2000 tak jako v roce 1992 je nutné volit mezi eklesiocentrickým kriteriem a jiným kriteriem, které bychom nazvali kriteriem, v jehož středu je lid/jsou lidé; dvě kriteria, která znamenají dvě rozdílné koncepce křesťanství.
Pohled na historii z eklesiocentrické perspektivy, jak to dělá Jan Pavel II. ve své "teologii křesťanství", znamená přijmout pokrok v evangelizaci za kriterium hodnocení různých epoch a společností a proto potvrzení moci církve. Znamená to považovat evangelizaci za kriterium, kterým Bůh sám bude hodnotit historii. V tomto pohledu nejpozitivnější stadia historie v každém národě a na každém kontinentě jsou poznamenána "Kristovou cestou", to je evangelizací. V souladu s tím budou pozitivně posuzovány ty epochy, ve kterých je potvrzena hegemonie církve, a tím koncepce vlády křesťanstva. Významné je posouzení dobyvatelské evangelizace Amerik, která otevřela ohromné horizonty pro moc církve. Podobně kolaps evropského komunismu byl hodnocen jako triumf církve. Podle stejného kriteria positivní verdikt je vyřčen nad celou západní civilizací, protože byla privilegovaným jevištěm světové evangelizace. Tento proces braný jako kriterium hodnocení historie je zabsolutizován a proto je mimo jakýkoliv kritický posudek. Pokrok evangelizace se stává kriteriem nejen pro hodnocení dvou minulých tisíciletí, ale také pro vypracovávání perspektivy pro tisíciletí třetí. Tváří v tvář neoliberální globalizaci, teologie křesťanstva popírá škody, které na celém světě tato globalizace páchá. Avšak předpokládá, že za genocidu je odpovědný ne vnitřně perverzní systém (jako je pro tento druh teologie komunismus), ale absence náboženského a křesťanského základu. V této perspektivě je řešení problémů lidstva je nalézáno v kapitalismu s "lidskou a křesťanskou tváří" a Léto milostivé 2000 by mělo být začátkem nové éry oslavující historickou centrálnost Ježíše a římského křesťanství. Na opačné straně makro-ekumenické hnutí, které se ztotožňuje s původním obyvatelstvem, černými a lidovým odporem, má stejné kriterium pro hodnocení 2000 let jako to, kterým hodnotilo 500 let: rozhodnutí pro (opce) utiskované jako subjekty, konkrétněji, právo na sebeurčení utiskovaných národů. Považuje proto systematické a nemilosrdné potlačování tohoto práva za charakteristické pro celou západní historii, což v sobě zahrnuje to, že na "křesťanskou" západní civilizaci jsou vztahovány stejné negativní soudy jako na oněch 500 let.
Makro-ekumenické hnutí tedy myslí, že proces evangelizace nemůže uniknout lidskému a křesťanskému kritickému soudu formulovanému se stejným kriteriem (opce) rozhodnutí ve prospěch práva na sebeurčení utiskovaných národů. Prokázalo, že nejen během 500 let, ale během 2000 let, evangelizace toto právo nepotvrzovala, ale naopak přispěla k legalizaci porušování tohoto práva a k ospravedlňování sil, které se ho dopouštěly. Pokrok v evangelizaci tedy nepředstavoval vždycky historický pokrok, ale často zpětný pohyb, také pokud jde o persekuci jiných kultur a náboženství, kterou nastartoval. Při hledání kořenů utiskovatelského systému přestavovaného neoliberální globalizaci, kdy vodítkem je (opce) rozhodnutí pro utiskované jako subjekty, makro-ekumenické hnutí je neshledává v tom, že systém nemá křesťanský základ, ale v jeho vnitřní zvrácenosti, když na světové úrovni vyhlašuje prioritu svobody trhu před svobodou lidí a národů.
Historie nás proto neopravňuje k tomu, abychom mysleli, že pokrok v evangelizaci chápaný tak, jak tomu bylo v minulosti, by představoval řešení problémů lidstva. Naše vodítko nás směřuje k tomu, abychom hledali řešení v budování světa, v němž hlavní úlohu hrají lidé a národy. Nutí nás, abychom zachránili svou křesťanskou identitu tím, že se ztotožníme s utiskovanými národy, zvláště s původním obyvatelstvem a černými, a že spolu s nimi budeme bojovat.
K novému vyjádření vztahu mezi makroalternativami a mikroalternativami
- V lidové perspektivě "alternativa" už neznamená náhlé zavedení nového globálního ekonomického a politického systému, které by bylo výsledkem objektivních protikladů mezi výrobními silami a výrobními vztahy a zhroucení kapitalismu kvůli těmto protikladům. Tento historický optimizmus, založený údajně na vědecké analýze kapitalistické ekonomiky, byl historií vyvrácen. Pád této jistoty napomohl ke vzniku krize aktivizmu u mnoha lidí nebo tuto krizi zostřil. Tato krize vede k přesvědčení, že vskutku není žádné alternativy k systému. Projekt lidové alternativy, který chceme předložit, je spíše procesem dlouhodobým a namáhavým, je zaměřený na zvrácení historické tendence.
Tento proces nezačíná shora - jak tomu je se všemi iniciativami pocházejícími od globálních instancí jako je Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond nebo Meziamerická rozvojová banka - ale zdola, to je z místní lidové kontra-moci - (counter-power) - která je vytvářena za účasti všech těch, kdo jsou marginalizovaní a vyloučení světovým trhem. Tato kontra-moc nesměřuje ke globálním cílům, ale k cílům místním skrze vypracovávání a uskutečňování mikroprojektů, které jsou v protikladu k dominující logice světového trhu. Avšak je kompatibilní s touto logikou, protože je založena na autonomních prostorech, které postupně dobývá.
Toto je důvodem, proč po epoše studené války místní zápasy a vytváření místní kontra-moci má dnes zásadní důležitost. Paradigmatem udržitelného rozvoje je komunitární ekonomika, která by měla být vyjádřením autonomní, samosprávné (vnitřně i vnějšně) solidární ekonomiky. Jinými slovy, komunita, která by měla být vyjádřením osvobodivého přátelství. Komunitární ekonomika chápaná tímto způsobem je v podstatě charakterizována tím, že protagonistou a cílem projektu je celá komunita a solidarita je jeho motivací. V tomto smyslu hovoříme o udržitelném rozvoji jako o eticko-ekonomickém projektu, který je v protikladu k neoliberálnímu projektu ekonomiky regulující samu sebe. Ale přesněji proč dávat přednost místnímu rozvoji jako prostoru osvobozující solidarity? Z různých důvodů. Na prvním místě, na této rovině je lépe možné ověřovat úspěšnost opce pro chudé jako subjekt, je méně obtížné budovat alternativní lidovou moc a dosahovat forem přímé demokracie, je méně obtížné zhodnotit takové zdroje - které jsou tak bohaté jako zanedbané - jako je inteligence, moudrost a citlivost lidí. V místních projektech je možno zvláště zhodnotit strategie přežití lidu. Stejně tak dovolují lidem ovládnout a přeorientovat ty prostory místní autonomie, které decentralizace prosazovaná neoliberalismem otvírá pro prospěch svých vlastních cílů. Jedním slovem, angažovanost na místní úrovni je cestou k tomu, jak chudí mohou znovu dělat politiku, nebo jak ji mohou začít dělat, aby dobyli moci.
V evropské kulturní revoluci roku 1968 jedním z nejtypičtějších hesel bylo "Imaginace vede". Myslím, že dnes je toto motto třeba zachránit při našem hledání alternativ. Ale se dvěma dodatky. Zaprvé "imaginace ve prospěch místní moci". Protože na této rovině je daleko naléhavější a více možné používat imaginace a tvořivosti. Za druhé, "ve prospěch lidové imaginace". Je důležité zřetelně požadovat, aby imaginace u moci nebyla jenom imaginace umělců, inženýrů nebo technokratů, ale imaginace všech, a na prvním místě imaginace lidových sektorů. Místní angažovanost ukládá základní úkoly osvobodivému lidovému vzdělávání, povolanému k tomu, aby rozvíjelo motivované a energické subjekty, které se na této úrovni stanou protagonisty, a zvláště povolaném u k tomu, aby probouzelo sebedůvěru utiskovaných, která je nutným impulsem každého alternativního procesu. Zde je dobré si připomenout velké motto osvobodivého lidového vzdělávání, které by také mohlo být považováno za definici osvobodivé solidarity: nikdo se neosvobodí sám/sama, nikdo neosvobodí druhého/druhou, my všichni společně osvobodíme sebe.
Můžeme také nalézti jiné osvobozující opce v místním udržitelném rozvoji jako privilegovaném prostoru pro jejich vyjádření. Na prvním místě je to volba (opce) ve prospěch původních národů jako subjektů potvrzující přínos, který mohou nabídnout ze svých zkušeností, kultur a náboženství pro vytváření místních alternativ, zvláště svým důrazem na komunitárního ducha, harmonický vztah k přírodě atd. a svými zkušenostmi s autonomií a komunitární ekonomikou. Místní rozvoj je také privilegovanou půdou pro volbu (opci) ve prospěch žen jako subjektů. Zhodnotit jejich přínos na této rovině znamená vnést do vytváření alternativ jejich speciální citlivost pro každodenní problémy a jejich zvláštní schopnost pro pěstování autentických vztahů solidarity. Na této místní rovině se začínají konkrétně hodnotit ženy jako protagonistky, což je podstatné jak pro budování civilizace solidarity tak pro alternativy k násilnickému systému obhajovanému muži. Na místní rovině je také možné žít novou a základní dimenzi solidarity, kterou je rozhodnutí (opce) ve prospěch přírody, vytvářet projekty, které při lidovém vedení a kontrole by mohly respektovat životní prostředí a pečovat o zachování jeho zdrojů. Je také možné praktikovat solidaritu s budoucím lidstvem, na prvním místě s našimi dětmi a vnoučaty, uchovat pro ně podmínky života. Nakonec, jak ukážeme detailněji, na místní rovině je možné zachránit původní poselství Ježíše, jehož projekt obnovy, inspirovaný bratrskou láskou, musel projít zkušeností solidarity malé komunity, aby mohl být schopen nákazou lásky uvolnit proces světové transformace. Potvrzujeme tedy potřebu tohoto nového promýšlení alternativ nejen tváří v tvář krizi národních a globálních paradigmat, ale také proto, že na místní rovině s menšími potížemi nacházíme podmínky pro udržitelný rozvoj, to je pro rozvoj, který již ve své definici má solidaritu se současným a budoucím lidstvem, s přírodou a různými kulturami, zvláště kulturou původního obyvatelstva a kulturou zemědělskou.
Mimochodem, velmi zřídka je tento komunitární model plně realizován i v prostředí původního obyvatelstva a v prostředí zemědělském, ačkoliv možná jsou tomuto ideálu blíže. Proto podstatnou částí projektu udržitelného rozvoje je růst zárodku subjektu schopného dosáhnout svobodné komunity v solidaritě. Nebude udržitelného ekonomického rozvoje bez etického a politického rozvoje tj. bez procesu sebevýchovy.
Metoda vytváření alternativy zdola je antagonistická vůči neoliberální metodě, která dává přednost globálnímu odkud prý se vyřeší místní problémy. Tento záměr se ukazuje stále více jako ilusorní, protože logika neoliberální globality jej podřizuje zájmům privilegovaných menšin.
Vytváření sítě komunikace a solidarity
Fakt, že projekt rozvoje je místní však nestačí k tomu, aby byl pokládán za součást alternativní ekonomické a politické logiky. Neoliberalismus sám od sebe podporuje decentralizaci, aby se místní iniciativy a síly ujímaly problémů, které makroekonomické procesy zanechávají nevyřešené. Podporuje pak velký počet místních projektů, které ovšem nezpochybňují ani ústřední moc ani hodnoty, které jsou v pozadí. Tyto projekty mohou vyřešit problémy některých osob aniž vytvářejí logiku solidarity. Nejzřejmějším znakem spojitosti mezi těmito projekty a logikou systému je isolace, ve které se samy udržují. Jistě, izolace je hrozbou také pro projekty, které vycházejí z osvobozující solidarity. Hrozba tu je, protože v individualistickém a konzumním klimatu iniciovaném neoliberalismem nemůže být nikdy duch solidarity považován za definitivně zakořeněný v komunitě nebo kterékoliv jiné skupině. Je třeba jej neustále motivovat a posilovat. Lze toho dosahovat zvláště tím, že se budou vytvářet svazky komunikace a solidarity mezi všemi projekty a místními silami, které jednají z perspektivy osvobození.
Kromě toho ekonomický a politický projekt, který může být pokládán za skutečně alternativní, se nemůže soustředit výlučně na místní rovinu a orientaci globální politiky a ekonomiky přenechávat neoliberalismu. K tomu, aby místní projekty byly skutečnou alternativou, měly by být součástí dlouhodobého globálního procesu, který stojí v protikladu k neoliberalistické logice, a je charakterizován rostoucím vedením lidu a národů v politice a ekonomice. Posilování lidové moci na globální rovině bude právě tím ovocem sítě komunikace a solidarity velkého množství místní moci a projektů roztroušených po celém světě. Síť komunikace se může rozvinout na celém světě díky rychle rostoucímu pokroku v komputerizaci. To by mohlo rozhodujícím způsobem přispět ke zpochybňování neoliberální logiky tím, že na jedné straně jsou každý den a hodinu odhalovány její zločiny a na druhé straně tím, že je podporována globalizace solidarity. Zkoumání neobyčejně bohaté půdy místní solidarity nás dovede k objevení jiné tváře historie prakticky neznámé, k objevení neznámé tváře všech zemí a národů světa. Toto objevení se stává nevysychajícím zdrojem motivace a inspirace pro naši angažovanost. Stává se také pevným základem naděje.
Avšak sítě, které byly utkány a měly by se mezi místními projekty a silami stále více tkát, nejsou jenom sítěmi komunikace, ale také sítěmi solidarity. Druhým stadiem při budování alternativní ekonomiky je právě vytváření národních a mezinárodních sítí místních alternativ, které autonomně koexistují se světovým kapitalismem a z toho důvodu mají moc jej regulovat a redukovat jeho tragické dopady. Tyto sítě jsou částí procesů lidové globalizace, které jsou svou logikou v protikladu k neoliberální globalizaci; globalizace solidarity - protiklad globalizace kapitálu. Jsou to ekonomické komponenty nového lidového internacionalismu, "mezinárodní naděje", kterou zapatističtí původní Američané prosazují "pro lidstvo a proti neoliberalismu". Lidová globalizace, která se prozatím pokouší dobýt prostorů autonomie, koexistovat s kapitalistickou globalizací, má za dlouhodobý cíl stát se převládající logikou skutečného nového světového řádu.
Žít osvobodivou solidaritu na místní rovině pak znamená objevit, že ona je možná a tvořivá, že její praktikování mění veškerý smysl osobního a kolektivního života. Tak se objevuje přesvědčení, že co je možné a tvůrčí na místní rovině musí být také možné a tvořivé na globální (národní a internacionální) rovině. Místní udržitelný rozvoj tedy funguje jako článek mezi možným a nemožným, jako itinerář ke každodennímu posunování hranic možného. V tomto historickém stadiu pak transformující angažovanost křesťanů bude mít své zvláštní zakotvení ve skloubení lokálního a globálního. Dvoupolarita naší angažovanosti bývá někdy vyjadřována pověděním: jednej lokálně, mysli globálně. Spíše bych řekl: musíme myslet lokálně i globálně a lokálně i globálně jednat.
Znovuobjevení původního Ježíšova projektu
V tomto spojení mezi místním a globálním bychom měli zachránit Ježíšův projekt. Předkládá jej a poukazuje, že jeho duší a hnací silou je přikázání lásky, že ono bude znamením pro rozpoznávání jeho učedlníků a jeho hnutí, nového muže a ženy, a bude kriteriem, podle kterého bude souzena každá osoba, každý národ, každá civilizace v poslední den. To, o co jde, je zřejmě druh lásky, která je historicky účinná, oddaná tomu dávat potravu hladovým, nápoj žíznivým, odívat nahé, navštěvovat nemocné a uvězněné. Jinými slovy, je to úkol budovat takový svět, kde není hladu nebo žízně, kde nejdou děti bez bot, kde všichni by mohli být vyléčeni ze svých nemocí a kde by nebylo předčasných úmrtí, kde není žádné potřeby mít žaláře. Prohloubit tento projekt ve světle lásky znamená pro Ježíše vzdávat se, jak nejvíce je to možné, násilných prostředků, o kterých ve Starém Zákoně, jakoby Bůh sám někdy uvažoval, a volit strategii odpovídající alternativnímu modelu společnosti, kterou si člověk přeje vybudovat.
Historicky transformující význam přikázání lásky dochází jasnějšího vyjádření v původní křesťanské komunitě: její svědectví ukazuje koncepci obrácení ke křesťanství jako radikální změnu života, jako angažovanost v budování nového modelu ekonomiky a společnosti inspirované láskou. Ve Skutcích apoštolských je nanejvýš významné jak po sobě následují texty, které popisují příchod Svatého Ducha a vznik křesťanské komunity. "Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat". (Skutky 2,1-4) Ve stejné kapitole Skutky apoštolské popisují účinek příchodu Ducha: "Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse." (Skutky 2,44-47) Tedy křesťanská komunita interpretuje ducha epochy Léta milostivého, které Ježíš oznámil a otevřel. Tímto způsobem uskutečňovala komunita jednotu mezi uctíváním Boha na jedné straně a společenstvím věcí a života na straně druhé.
Tyto komunity byly autonomním vyjádřením hodnot a zvláště alternativní ekonomiky vzhledem k vládnoucím hodnotám a ekonomice v židovské společnosti a římské říši. Byly to komunity, které rostly zdola nakažlivým svědectvím a svobodným přilnutím. Komunity, které rostly plujíce proti proudu a vzdorujíce pronásledování. Metoda rozšiřování hnutí byla zdola. Myslím, že Ježíš ji naznačuje v podobenství o "zrnu hořčičném": "Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." (Mat. 13,31-32) Tato koncepce solidarity a náboženství je alternativní a podvratná pokud jde o kulturu, hodnoty a náboženství římské říše na jedné straně a na straně druhé pokud jde o utiskující formálnosti židovského náboženství v interpretaci zákoníků a farizeů. To v prvním století vyvolávalo násilnou reakci chrámu a říše, pronásledování, které přestalo, když se křesťanství stalo náboženstvím chrámu a říše.
Ovšem tato interpretace křesťanství vyzývá k volbě mezi dvěma rozdílnými koncepcemi Léta milostivého 2000: Léto milostivé jako vyzvedávání historické centrálnosti křesťanství a římsko katolické církve a Léto milostivé jako zpochybňování imperiálního křesťanského projektu a jako záchrana osvobodivého projektu solidarity. Jde o Léto milostivé, jehož středem je církev, inspirované teologií křesťanstva a na druhé straně Léto milostivé, jehož středem jsou lidé, inspirované teologií osvobození.
Nejvíce rozhodujícími prvky strategie, kterou bychom měli rozvíjet, aby se naše sny jednou staly skutečností, je spojení mezi lokální angažovaností a perspektivami globální změny a, abychom toho dosáhli, formování lidových hnutí spojených v jejich různosti. Od nynějška nám tato strategie dovoluje znovu potvrdit naše základní právo: právo snít.
Na závěr tohoto uvažování: povznášející objev souběhu hodnot osvobozující solidarity s jejími četnými místními projevy - semeno a ohlašování lidové globalizace - a rozhodnost zachránit zdroj křesťanství a jeho podvratné komunitární poselství, ve mně vytváří pocit naděje a radosti. A je to tento pocit radosti a naděje, který v projektu nové civilizace vytváří souběh mezi budováním lidské rodiny a vytvářením "království", které já raději nazývám Boží rodinou. Civilizace, která by mohla být zjevením a historickou inkarnací onoho osvobozujícího přátelství, kterým je Ježíšův Bůh. Tento závazek nám dovoluje potvrdit, že navzdory všemu stále věříme v lásku.
Uveřejněno v časopise COELI (Centre oecuménique de Liaisons Internationales), Belgie, č. 91/92, podzim 1999 - zima 1999-2000. Rozesíláno v zimě 2001
Přeložila M. Hradečná |
