Kteří rodiče nesní o tom, že by se vrátili do jednodušších dob, kdy byly dárky menší a bylo jich míň a šlo o tom, že se dává dárek, nikoliv o to, jak je drahý? Do dob, kdy dětem stačilo, že jsou doma s lidmi, které mají rády, a neočekávaly neustálou stimulaci a zábavu. Ale nakonec se podřídíme - obviňujeme sami sebe spíše než reklamní a marketingové agentury, že se Vánoce nikdy nevydaří podle plánu.

Není divu, že tolik situačních komedií využívá Vánoc jako kontextu, v němž odhalují smutek a šílenství rodinného života. Právě Vánoce jsou dobou, kdy se rozpadá největští počet manželských svazků.

Letos v prosinci bylo potvrzeno, že porodnost je v Británii nyní nejnižší od doby, kdy se začala zaznamenávat. Zdá se, že oběti, které jdou ruku v ruce s vychováváním dětí, jaksi neodpovídají moderním hodnotám a očekáváním. Namísto, aby se jako rodiče potýkali s problémy rodinných Vánoc, stále větší počty bohatých bezdětných manželských dvojic tráví Vánoce na dovolené v tropech anebo na lyžařských sjezdovkách.

Vánoce a Nový rok by měly být časem, kdy obnovíme a znovu potvrdíme příběh života. Pohlédneme zpět skrz rodinnou tradici, přivedeme dohromady nejrůznější generace a pohlédneme do budoucnosti skrze naděje, které máme pro své děti. Avšak z mnoha důvodů se zdají být v současnosti tradice i naděje pro budoucnost jaksi ne na místě. Jestliže ztratily staré příběhy, které naplňovaly rodinu smyslem, pro dnešní střední vrstvy význam, stále ještě jsou Vánoce příležitostí k zamyšlení, k čemu je vlastně rodina.

Už samotná představa rodinných Vánoc se zdá však být jaksi nevhodná ve světě, jemuž dominuje hospodářská racionalita a požadavek okamžitého uspokojování touhy po zábavě. Možná, že bychom měli v takovémto světě považovat tradice rodinných Vánoc za něco kulturně podvratného.

Navzdory tomu, že máme vůči dětem často pocit viny, a že jsme frustrováni, že nemáme čas, moderní rodiče si vedou dobře. Většina žen pracuje, přesto však trávíme více času s dětmi, než kolik času s nimi trávili naši rodiče. Rodiče a děti spolu často jen spokojeně koexistují - není nutné se sobě vzájemně intenzivně věnovat.

Je něco téměř terapeutického na obyčejném charakteru Vánoc, na pošetilých rodinných zvycích, na tom, že sedíme v polospánku u televize. Vánoce nám připomínají, jak hojivé vlastnosti má jemná nuda. A možná nám to také naznačuje, že si nemáme tolik toho dělat z komercialismu.

A co se týče Nového roku, ano, budeme se asi muset bát války, a mnoha dalších věcí, a o mnoho věcí usilovat. Ale jestliže jsme neměli naději pro budoucnost, proč jsme vůbec své děti zplodili?

Sám se budu snažit, argumentuje závěrem autor, být trochu méně obětí ve svém vztahu se světem, budu se snaži cítit trochu méně nedostatečný jako rodič a budu si připomínat, že bohatství a technologie poskytne mým dětem příležitosti, které jsem já neměl.

Záleží konec konců jen na mě, jestli budu mít z roku 2003 dobrý pocit a jestli budou mít moje děti relativně spokojeného otce.

Je načase přijmout radu Umberta Eca a přijmou Vánoce jako klišé - protože Vánoce jsou klišé - přijmout jejich strašlivý tradicionalismus a těšit se z něho. Někdy to totiž působí úplně jako akt vzdoru.