O příčinách nenadálého zmizení z veřejného života informoval sám nemocný ve dvou sděleních, uveřejněných kubánským tiskem, takže máme zprávy přímo od pramene. Poslancům Národního shromáždění si postěžoval: "Kvůli malému náhodnému zranění na levé noze se zánětem a jinými teoretickými riziky jsem se musel podřídit tyranii lékařů, kteří na mne uvalili strašlivý trest tří až čtyřdenního odpočinku. Neměl jsem jinou možnost, než je poslechnout, ačkoli mi je strašně protivné, že jsem musel ukončit téměř olympijský rekord nevynechání ani jediného dne, ani jediné minuty, ani jediné vteřiny na zasedáních Národního shromáždění od jeho založení před dvaceti pěti lety. Byl jsem na něj velmi hrdý, ale musím se postarat o mou levou nohu, protože jsem s ní udělal nejšťastnější kroky mého života. Má nepřítomnost na zasedání Národního shromáždění je sama o sobě bezvýznamná. Považuji však za nutné ji vysvětlit, protože je něčím neobvyklým."

V podrobnější zprávě, určené široké veřejnosti, líčící průběh onemocnění takřka krok za krokem, vysvětluje, že příčinou potíží je bodnutí hmyzem, do kterého se dostala infekce. Po dvou dnech domácího léčení nemocný neuposlechl příkazy lékařů a kvůli přítomnosti zahraničních diplomatů se vrátil ke svým povinnostem.

Přivodil si tak prudké zhoršení potíží. Dnes je již celkem v pořádku a pochvaluje si, jak bohatě využil čas vynuceného odpočinku, a co vše stihl zařídit z lůžka díky telefonu a televizi. V této souvislosti s vděčností vzpomíná na dvacet dva měsíců, strávených ve vězení, protože již nikdy později neměl tolik času na četbu jako za mřížemi. Po týdnu odpočinku se cítí skvěle a věří v úspěch Revoluce více než dříve. Je prostě ve své nezlomnosti nenapravitelný.

Zřejmě se tedy nejedná o závažnou událost. Upoutala na sebe nezaslouženou pozornost právě díky obdivuhodné vitalitě Fidela Castra, která sama o sobě nepochybně patří k příčinám jeho proslulosti. S tou se týdenní odpočinek na lůžku skutečně neslučuje, a působí proto překvapivě.

V té době se však na Kubě událo něco, co má patrně větší význam než tato úsměvná mrzutost: po prvé ve své historii, po deseti letech od zahájení těžby, Kuba překonala hranici roční těžby 4 milionů tun ropy.

Dosáhla tak úrovně, která odpovídá pokrytí téměř poloviny spotřeby z vlastních zdrojů. Meziroční nárůst je větší než těžba za celý rok 1992.

Je škoda, že toto se nepodařilo o čtyřicet let dříve. Kdo ví, kterým směrem by Fidel Castro svou zemi vedl, nebýt závislosti na sovětské ropě. Ztráta sovětské opory ostatně této rebelantské zemi prospěla i jinak: přinutila ji přestat se spoléhat na vývoz třtinového cukru a diverzifikovat národní hospodářství. Zdá se, že země má své nejhorší časy definitivně za sebou a může se dívat s optimismem do budoucnosti. Kéž bychom si toto mohli myslet o nás!