Podívám-li se na podivné postavy, které reprezentovaly naší zemi ve druhé polovině dvacátého století, zjistím, že je to důvod k vážnému znepokojení. Není to zase tak dávno, co v čele této země stál omezený primitiv, kterému se smál celý národ. Je správné smát se zrcadlu, které věrně zobrazuje stav společnosti? Rozhodně není. Jsem ochoten dokonce říci, že Milouš Jakeš je v mnoha ohledech typičtější reprezentant naší země než třeba Václav Havel. Proč?

Od roku 1948 do roku 1989 jsme žili v uzavřené společnosti. Uzavřená společnost znamená regresi lidské individuality na úroveň kolektivity. Takováto společnost postrádá vrstvy, které jsou jinde nositelem reformního pohybu. Důsledkem tohoto je, že vládnoucí společenská vrstva se skládá z inferiorních jedinců, kteří ovládají všechny nejdůležitější články mechanismu moci. Období po roce 1968 znamenalo pokles o další povážlivý stupeň inferiornosti, pokud jde o úroveň našich vládců. Totéž naše "perestrojka". Inteligentního, avšak bezcharakterního Gustáva Husáka, vystřídal hloupý, ale stejně bezcharakterní Jakeš. Nesmíme na podobné jedince zapomínat. Patří k našim moderním dějinám.

Již několikrát jsem napsal, že za totalitní systém, který u nás čtyřicet let existoval, si můžeme především sami. Nemusel by vzniknout, pokud by pro jeho existenci nebyly příznivé předpoklady. Všichni duchovní velikáni evropské civilizace byli přesvědčeni, že specificky lidský svět začíná teprve tam, kde člověk přesáhne své danosti a možnosti, vydědí se z kolektivní masy a stane se individuální lidskou bytostí. Uzavřená společnost je pokus o likvidaci lidské individuality, či jejího odsunu na okraj společnosti. Takováto společnost by nevznikla, pokud by si jí většina lidí skrytě nepřála. Mravní kvalitu společnosti lze poznat z toho, jak se staví k individualitám.

Komunistický systém tvrdě pronásledoval každý sebenepatrnější náznak samostatného myšlení, vkusu a původnosti, kdykoliv se jen vyskytl. Toto se dělo za všeobecného souhlasu "mlčící většiny"( !). Podobné tendence jsou v této zemi neustále(!), pouze jejich projevy jsou latentnější a sofistikovanější. Nalézt je můžeme třeba v nynější ubohé předvolební kampani. Strany nenabízejí kvalitní programy, zato ale působí na nízké pudy mas. "Spor" o tzv. Benešovy dekrety je křišťálově čistou ukázkou takovéto v podstatě nečisté hry. Totéž znamenají i různé výhry zájezdů či automobilů, stejně tak nabídka stokoruny jednou obskurní straničkou. Nemohu než smutně konstatovat, že jediné zodpovědné rozhodnutí v nadcházejících volbách je prostě k nim nejít. I to je volba.

Napsal jsem, že nesmíme zapomínat na některé postavy našich moderních dějin. Nejen to. Je dobré mít na zřeteli, že v čele této země stály mnohokrát kreatury, které ve skutečnosti nebyly schopné řídit ani podnik o pěti zaměstnancích. Mějme je prosím jako memento. Sedí li na trůnu alkoholik a syfilitik, zemi nebude příliš dobře, dalo by se obměnit římské úsloví. Jenže ten alkoholik a syfilitik by se na trůn nedostal, pokud by jej tam někdo nevysadil.

Jedním z nejdramatičtějších rysů lidského stavu je děsivé a morbidní spojení mezi hloupostí a vlastním sebeobrazem, píše se v jedné knize Carlose Castanedy. Je to pravda a my se můžeme podívat na svět kolem nás, tedy i dějiny a politiku, v jejím světle. Řeknu li, že špatné politické systémy jsou produktem špatné sebereflexe, mnohým to asi bude znít jako nemístná simplifikace. Nicméně, zamysleme se.

Komunistický systém si ryze sekularizačním způsobem osvojil božský majestát Tvůrce. Snažil se uzurpovat všechnu moc nad lidským životem a smrtí (Bůh je všemohoucí), vzal lidem všechny hmotné statky, (starozákonní Bůh je majitelem všeho a dává to lidem k užívání), snažil se být všemohoucí a vševědoucí (Bůh vidí), odtud vše to špehování. Na rozdíl od Boha tento režim nedokázal tvořit, navzdory vší budovatelské megalomanii. Zbylo po něm jen dílo zkázy. Pokud by velká část národa nepodlehla zcestné ideologii, pokud by se našlo dostatek pokorných jedinců, vědomých si lidské nedokonalosti, nikdy by komunismus nevznikl. Proto říkám, že špatné politické systémy jsou produktem špatné sebereflexe.

Není rozhodně náhoda, že po roce 1989 se dostali k moci lidé obdaření stejnou bohorovností jako komunisté. Většina lidí má totiž bohužel sklony k rychlým řešením, které nikoho nic nebudou stát. Klause přivedly k moci stejné mechanismy jako komunisty. Tytéž mechanismy zabránily také jeho definitivnímu pádu, který by si zcela jistě zasloužil. Zasloužil nikoliv proto, že jeho politika selhala, ale proto, že nebyl schopen ani v nejmenší míře reflektovat své vlastní chyby.

Jedním z nejdramatičtějších rysů současného stavu naší společnosti je děsivé a morbidní spojení mezi lidskou hloupostí a obrazem politické scény. Jak naznačuji výše, každá "normalizace" znamená pokles o další povážlivý stupeň inferiornosti, pokud jde o úroveň našich vládců. Václava Klause, který dokázal v jednání jakžtakž zachovávat jisté dekorum, nahradil "becherovkový" Miloš Zeman, jehož chování není snad třeba nijak zvlášť popisovat. Předchozí vlády se snažily komunikovat s veřejností, byť někdy i velmi pokrytecky. V současné vládě sedí "osobnosti" jako Fencl, Fišer či Grégr, pro které je veřejnost vzduchem nebo dotěrným hmyzem. Otázky, které si musíme položit zní. Co bude dál? Kdo bude příštím Jakešem?

Také se samozřejmě, alespoň prozatím, lze zeptat, co dělat, aby se příští Jakeš nekonal. Jsem v tomto ohledu skeptik. Současná česká politika mi připomíná smetiště plné vyčpělých idejí a zdiskreditovaných person. Nikde nevidím kvalitní politické osobnosti se stejně kvalitním programem. Pokud tací jsou, ti současní jim stejně nedají šanci se projevit. Zdá se, že dnešní politici znají jediný způsob odchodu, stejný jako politici komunističtí, to jest nohama napřed. Je mi líto, že to musím napsat takto tvrdě, ale opírám se o znalost novodobých českých dějin a taky trochu o znalost lidí.

V současném vývoji jdou skutečně najít některé dějinné paralely. Díky opoziční smlouvě máme v této zemi skutečně jistou politickou stabilitu, ta je ovšem draze zaplacená tím, že v této zemi opět existují politici, které nelze odvolat, a vláda, kterou nelze sesadit. Tento fenomén je nebezpečnější než jakákoliv politická nestabilita. V důsledku něho zde totiž vzniklo prohnilé korupční prostředí ne nepodobné tzv. "normalizaci". Nikdo nevyžaduje od politiků zodpovědnost před voliči. Nicméně těm, kteří jsou u moci, toto prostředí vyhovuje. Prosím čtenáře, aby má slova chápali jako varování před jistými jevy v naší společnosti, nikoliv jako nekritické srovnávání naší politické situace s husákovskou "normalizací".

Chceme li tedy zabránit, aby znovu nevznikla nějaká forma opoziční smlouvy, nezbývá nám než nevolit žádného z jejích aktérů. Otázka je, koho volit. Koalici? Vláda slepence dvou stran s odlišnými programy by vedla ke stejné stagnaci jako opoziční smlouva. Sám za sebe říkám, že volit prostě nepůjdu, protože není z čeho vybírat. To asi udělá více lidí. Pro mne to však neznamená rezignaci na politiku. Svojí volbou-nevolbou chci jen dát jakýmsi pánům a dámám najevo, že o ně nestojím. Pokud se objeví nějaký nový Milouš Jakeš, vím, že můj hlas jej nepřivedl. Takovéhoto Milouše mají v zásobě všechny strany, jmenovat raději nebudu.

Nemohu samozřejmě nikoho nabádat, aby jednal stejně jako já. Čeho se však odvážím, je rada všem myslícím lidem. Nenechávejte se, prosím, oblbnout. Současné volby připravují profesionálové, kteří dokáží velmi dobře odhalit náladu společnosti a působit na lidské emoce. Soudobá volební kampaň není souboj idejí ale showbyznys. Tento dekadentní fenomén současnosti chápeme jako samozřejmost. Pro demokracii by nemělo být samozřejmostí to, že vítězí strana s lepším marketingem, strana, která dovede lépe manipulovat, ne strana s dobrým programem a schopnými politiky.

Nedávno jsem opět slyšel v rádiu "moudrá" slova o tom, jak důležité je jít volit a jak ten, kdo nevolí, vlastně říká, aby za něj rozhodovali jiní. Toto není než vyčpělá fráze a někteří intelektuálové by se měli zamyslet nad tím, co říkají. Třeba by si uvědomili, že vlastně nedělají nic než politickou propagandu té či oné straně. V situaci, kdy je v zásadě jedno, která strana vyhraje, je volební neúčast projevem osobní svobody a nezávislosti. Tento trend se ostatně objevuje všude na světě. Nezájem lidí o parlamentní volby nemusí nutně znamenat rezignaci a otupělost. Mnoha lidem, včetně autora těchto řádků, připadá normálnější reagovat vždy na konkrétní situaci bez navyklých šablon.

Dějiny celé evropské civilizace již dávno ztratily přirozenou vývojovou dynamiku, která je utvářela. Byla nahrazena automatickým samopohybem. Samopohyb, pojem, který do politické filozofie vnesl Václav Havel, bych srovnal s pojmem vůle Arthura Schopenhauera. Tato vůle je jakási na nás nezávislá mocnost, která utváří naše osudy, dává tvářnost světu a ve skutečnosti v něm vládne. Touto vůlí je každý determinován a to i v případě, že si připadá sebemocnější. Stejně tak je jí determinován ten, kdo si připadá jako ochránce civilizačních hodnot.

Chceme-li se této vůli vzepřít, musíme odhodit svazující pouta klamné sebereflexe. Tato pouta nám dávají pocit, že všichni společně krvácíme, že sdílíme něco nádherného, to jest své lidství. Ale, pokud se přestaneme obelhávat, odhalíme, že krvácíme sami, že s nikým nic nesdílíme, že si jenom hrajeme se svým poddajným, neskutečným a umělým obrazem. Tuto větu, parafrázuji opět Carlose Castanedu, by si měli nechat zarámovat mnozí současní "angažovaní" intelektuálové a jiní napravovatelé obecných mravů.

Cesta do pekla jak známo bývá dlážděná dobrými úmysly. Václav Bělohradský píše: "Celá moderní kultura žije od osvícenectví v pocitu, že není dost užitečná, že neslouží lidu, masám, pokroku, dějinám. Kultura v moderní době chce neustále něčemu sloužit, především té všeobecné 'péči o člověka a jeho růst', z níž osvícenectví těží svůj patos. Intelektuálové žijí pod tíhou výčitek, že jsou neužiteční. Pod tíhou těchto výčitek se dávají do služeb nějaké strany, v níž vidí dějinotvornou sílu. V marx-leninismu pak tento vztah mezi službou straně a užitečností kultury vrcholí. Vzniká pojem 'angažovaného intelektuála'."

Zaslepená kolaborace intelektuálů s totalitarismem v první polovině dvacátého století by měla být varováním. Dá li se intelektuál do služeb nějaké strany či nějaké ideologie, ztrácí odstup. Přestává být nezávislým pozorovatelem a stává se ideologickým teoretikem. Těch máme v Česku pořád dost. Čeho se nám nedostává, je lidí s kritickým pohledem na politiku jako takovou. Takovéhoto odstupu nelze získat jinak než důsledným rozbitím zrcadla vlastního obrazu. Intelektuál se musí přestat cítit jako spasitel, jako nositel jediné Pravdy.

Napsal jsem, že v čele této země stál alkoholik a syfilitik. Měl jsem tím na mysli Klementa Gottwalda, aby snad mé věty nevztáhl nějaký současný politik na sebe. "Právě před několika dny řekli mi ostravští horníci, že z každého Gottwaldova slova je cítit, jak miluje pracující lid," píše v padesátých letech spisovatel Karel Konrád svou ódu na masového vraha. Na jeho "eseji" je vidět úpadek intelektuála ve službách ideologie. Konrád píše: "Zatím co se ještě dnes - bohužel - i někteří spisovatelé schovávají za proděravělou ulitu frází - sloh Gottwaldův se naopak vyznačuje plastičností pojmů - jejich trojrozměrnou věcností. Je tu jistá harmonie, sladěnost faktů i slov, výrazů. Stálo by to za rozbor ukázat na určitých příkladech, jak je jeho věta je vystavena jakoby z jednoho kusu - vybetonována - nic podstatného na ní nezměníš, kdybys přeskupoval slova jako domino, nakonec ti vyzní stejně. A bude mít tutéž osudovou váhu. Historickou."

Proč to vůbec cituji. Především mi v tuto chvíli nejde o Gottwalda, ale o Konráda. Musel to být buď naprostý zbabělec nebo zcela zaslepený člověk. Správnější mi přijde druhá alternativa, i když ona se vlastně s první nevylučuje, spíše naopak. Chci ukázat, že ztrátou schopnosti reflexe a sebereflexe trpěla v padesátých letech většina národa. Jak je to možné? Byla tato ztráta způsobena strachem z komunistického teroru? Toto je běžné vysvětlení. Podle mne to bylo přesně naopak. Právě ztráta schopnosti reflektovat svět kolem sebe vytvořila stav, který vedl ke komunistické diktatuře.

Hlubinná psychologie potvrzuje pravdivost věty, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Ve světle této psychologie je každý vůdce projekcí morálního, psychického a duchovního stavu většiny národa, stavu jeho kolektivní duše. Podíváme li se z tohoto úhlu na panoptikum postav našich moderních politiků, musíme být otřeseni. Milouši Jakeši se každý smál, ale byl to smích hlupáka. Patřil totiž ve skutečnosti nám a naší bídě. Byl to také smích velmi alibistický, neboť každý mohl na omluvu své neschopnosti říci, že za vše může strana, která má ve svém čele šaška.

Po roce 1989 jsme se nechali ovládnout vizí bezpracného kapitalistického ráje a vyzvedli do čela muže, který jej svým jednáním představoval. Václav Klaus se vždy prezentoval jako vysoce kvalifikovaný ekonom se spolehlivým a účinným plánem jak zprivatizovat státní majetek a jak rychle přivodit hospodářskou prosperitu. Ekonomii ovšem rozumí jen úzký kruh lidí, kteří se baví jazykem, který je pro normálního člověka jazykem umělým. Je to totéž, jako pseudolatina používaná současnými lékaři. Jediným smyslem takovéhoto jazyka je zabránit v dialogu, těm kteří nejsou součástí "zasvěceneckého spolku". Na tento podvod nalétla velká část národa.

Klaus byl do roku 1970 zaměstnán v Ekonomickém ústavu ČSAV. Po roce 1970 až do roku 1988, tedy v dobách nejtužší normalizace, pracoval jako úředník socialistické Státní banky Československé. Je toto kariéra liberálního ekonoma? Klaus tvrdí a já mu věřím, že tvrdě a poctivě studoval ekonomickou teorii. Jenže jí studoval jako člověk poznamenaný marx-leninskou indoktrinací, kterou bylo v reálném socialismu zasaženo veškeré myšlení, veškerá školní výuka i veškerá praxe. Atmosféru během jeho vlády v letech 1992 - 1997 lze nazvat jen s mírným přeháněním jako "komunismus naruby".

Jeho teoretické myšlení, které nám občas vštěpuje, je soustava pouček a klišé. Jestliže se vždy považoval za pravicového politika, pak p>právě jeho "pravicovost" má všechny znaky ideologického černobílého vidění. Velkou část veřejnosti a téměř všechny sdělovací prostředky přesvědčil, že k jeho vlastnímu hospodářskému programu neexistuje alternativa. Kdo se to pokusil zpochybnit, byl nepřítel, nereformovaný komunista nebo socialista, který "ohrožoval křehkou demokracii a přál si návrat před rok 1989". Svobodná debata se nekonala.

Nekonala se však ani důsledná politická a ekonomická transformace. To, co se dělo, byl spíše jakýsi mírný pokrok v mezích zákona. Klaus není politikem krize. Nedokáže riskovat, pokud si není jist výsledkem. Ani v Prognostickém ústavu, kde pracoval v době, kdy už byl komunizmus ve stavu počátečního rozkladu, nebyl otevřený odpůrce režimu. Klaus ale také není mužem vášně, představ a fantazijních světů. Klaus není mužem imaginace. Jeho svět je strohým přesně nalinkovaným světem. Je kvalitním a výkonným úředníkem. Pokud jde všechno podle jeho představ, mívá úspěch. Pokud dojde k situaci, která vybočuje ze "standartnosti", všimněme si, jak často toto slovo používá, začne se chovat iracionálně. Přitom právě schopnost imaginace, improvizace a ochota riskovat jsou základní vlastnosti jedinců, kteří dobře zvládají krizové situace.

Pojďme ale dále. Ve volbách v roce 1998 zvítězil "sociální demokrat" Miloš Zeman. Dávám slovo sociální demokrat do uvozovek, protože Miloš Zeman žádný sociální demokrat není. Miloš Zeman je jen potvrzení mé teze, že každá "normalizace" znamená pokles o další povážlivý stupeň inferiornosti, pokud jde o úroveň našich vládců. Klausovi nelze upřít jistou ideu, jistou společenskou vizi, alespoň v počátcích jeho vlády. Zeman se již ničím takovým nezatěžuje. K moci jej vynesly jeho opakované výpady proti Klausovi, jeho negace všeho, co ODS posazovala a prosadila. Vše, co je postavené na negaci nemůže v dlouhodobém horizontu obstát. O údajných ekonomických úspěších vlády sociální demokracie psát nebudu, jde o virtuální realitu. Nebo taky o sprostou lež.

Zkrátka a dobře. V situaci, jako je ta naše, může být ukázání zad směrem k volebním urnám aktem navýsost politickým. Od počtu hlasů odvozují vládnoucí strany svou legitimitu, čím méně jich dostanou, tím méně legitimní bude jejich vláda. To ale neznamená rezignaci na politiku. Naopak každý by měl pochopit, že skutečná demokracie není v tom, že jdu jednou za čtyři roky k volbám, jak nám mnozí chtějí namluvit. Demokracie je především společenství samostatně myslících a svéprávných jedinců, kteří s sebou nenechají kýmkoliv manipulovat. Jestliže nechci být někým manipulován, nemohu volit žádnou stranu, která mi za můj hlas nabízí nějakou výhodu nebo hmotnou odměnu. Mám pocit, že v současných volbách by mělo platit heslo: Normální je nevolit. Zní to podivně, ale snad jsem své tvrzení podepřel konkrétními argumenty.