S nepromlčitelností válečných zločinů problémy nemám. Například nikdo z tlupy prchajících Němců, která z rozmaru povraždila pochytané vesnické kluky ještě 4. 5. 1945 u Trhových Svin v jižních Čechách, si nikdy nebude jist, že nebude souzen.

Se zmíněným dekretem se ale teprve musím vyrovnat. Třeba tak, že na poválečné zločiny nelze pohlížet stejně jako na válečné. Nebo, že už se nedají rozumně napravit (podobně jako předválečné vyhánění i vraždění Čechů v pohraničí).

Bylo i z tohoto pohledu určitě správné stanovit si hned v prvních letech svobody - po padesáti letech fašistické a komunistické nesvobody - nějakou hranici, kam až se vracet s pokusy o mírnění historických křivd. Rozhodně nesouhlasím se žádnou ze snah prolomit již jednou zvolené datum "mírnící tečky" - 25.2.1948. A to ať jde o křivdy vůči Čechům, Židům nebo Němcům. Nakonec, ani "odsun" Římanů z Vindobony (Vídně) už nelze napravit. Ani dvojjazyčnými nápisy.

Ale vědět bychom o tomto jednom Benešově amnestujícím dekretu (ve skutečnosti nešlo o presidentský dekret, alo o regulérní zákon č. 115/1946 Sb., text např. zde - pozn. TP) měli všichni. Jak to, že se o něm dozvídáme až z úst cizince? Po mnohatýdenním omílání všech dekretů. To je ostuda! A výmluvy, že se týkal jenom protifašistického odboje, jsou trapným pokrytectvím.

Sebevědomý národ musí unést pohled na svou historii.