Václav Žák se pustil do Jakuba Patočky a jeho obhajoby národních zájmů (viz LtN č. 15). Zdá se, že má pravdu. Vytahovat vlajku nacionalismu je nechutné. To přece všichni víme! Ale než začneme V. Žákovi tleskat a zasílat mu květinové dary, měli bychom se přece jen pokusit o jakousi před-postmodernistickou kritiku textu, alespoň v náznaku. Podíváme-li se na tento text bez emocí, zdá se, že postrádá jak logickou konzistenci, tak definici základních pojmů.

Takže například, co to je nacionalismus? Je každá obhajoba zájmů nějaké národní skupiny nacionalismem? Nejsou potom nacionalistické všechny vlády v Evropě? Jestliže ony velmi tvrdě hájí své národní zájmy, o čemž nemůže být pochyb, proč bychom neměli totéž dělat my? A co jsou skupiny sudetských Němců, které vystupují již velmi dlouhou dobu ve jménu zájmů jejich skupiny? Nejsou to náhodou také nacionalisté?

V. Žák se domnívá, že demokracie je v podstatě jen procedurální záležitost. Zvláštní je, že k prosazení těchto, zřejmě hodnotově neutrálních, procedur bylo třeba tolik revolucí. Zdá se, že velmi vlivné skupiny byly velmi silně proti. A nebyly to jen konzervativní katolické kruhy, které nesnášely demokracii jako takovou, nejen tu Masarykovu.

Procedurální pojetí demokracie nám neodpovídá na otázku proč, na základě čeho jsou lidé ochotni respektovat demokratická pravidla jednání. Pokusy o mechanické přenášení parlamentních systémů, v poslední době např. do Afghánistánu, narážejí na kmenovou identitu a mění se ve svou karikaturu. V Alžíru vyhráli volby muslimští fundamentalisté, jejichž programem bylo zrušení demokracie ihned, jakmile se dostanou k moci. Od té doby jsme zde svědky krvavého boje s desítkami tisíc obětí.

Přijetí procedur voleb a respekt k jejich výsledkům zde a na mnoha dalších místech světa nefunguje. Zřejmě chybí nějaký důležitý předpoklad k jejich přijetí alespoň většinou společnosti. Nejsou to náhodou jisté hodnoty demokratické kultury? Tuto základní otázku nechává V. Žák rovněž bez odpovědi. Místo toho uniká k platónskému dobru, které je ovšem něco zcela jiného než hodnota lidských práv, například.

V textu je konstruována jakási pluralitní minulost, kterou zničil vznik českého státu. Docela rád bych věděl, kde se tato mýtická pluralitní minulost nachází či nacházela a co má společného s reálnými dějinami, v nichž byli kacíři upalování a rebelové vsazováni do Bastily?

Ani ty Spojené státy nebyly v praxi tak pluralitní, jak se V. Žáka snaží naznačit citací Jeffersona. Realita byla přece jen podstatně jiná, o čemž by nám mohli vyprávět jak všichni "ne-bílí" (abychom byli politicky korektní), tak i chudí obyvatelé USA, a to až do doby historicky nedávné.

Zvláštní logika jej vede tam, kde přijímá tezi o různých interpretacích dějin. Postmoderně nám říká, že všechny jsou stejně oprávněné, aby nám současně vytýkal tu českou. Tak tady máme zvláštní kombinaci postmoderní interpretace historie jako rovnocenných a různých historií s velmi konzervativní glorifikací stavovského státu minulosti.

V důsledně pluralitním pojetí historie by ovšem nemohl hovořit o "tragickém přerodu, který vyvolala v Evropě modernizace", když pro mnohé neonacisty se o žádnou tragédii nejednalo. Nepředpokládá tady náhodou to, co sám kritizuje? Tedy hodnocení dějin např. z hlediska lidských práv?

Není také možné směšovat přijetí odpovědnosti většiny německé společnosti za nacistické zločiny a přijetí odpovědnosti sudetských spolků za rozbití demokratické republiky ve jménu nacistické ideologie a německého nacionalismu. Má-li zde na mysli něco více než poslední vystoupení p. Posselta v České televizi, které bylo více než obojaké, měl by to doložit nějakým reprezentativním a závazným stanoviskem spolku jako celku.

V textu následuje úsměvný překlep. "Nacisté ..způsobili strádání ...uznali to..." V Žákově perspektivě pluralitních dějin nejsou žádné křivdy možné. Nacistická interpretace dějin nepřipouští pojetí holocaustu jako křivdy. To je možné, jen když odmítneme nacistickou ideologii ve jménu humanity, tedy ve jménu hodnoty každého člověka.

Zase jsme u těch hodnot. Není to s nimi jednoduché a nelze se jich zbavit, nemá-li se naše řeč stát blábolem či nečestnou manipulací se čtenáři.

Diskuse o odsunu není diskusí jen o odškodnění. Je to skutečně diskuse o demokracii a hodnotách, na nichž každá demokracie stojí. Češi jsou v ní podezřelí svou neúctou k autoritám a konzervativním výkladům náboženské víry.

Proto se mnozí čeští elitáři ztotožňují spíše s konzervativními kruhy v Rakousku a Bavorsku než s demokratickou tradicí Masarykovské první republiky.

Duch republiky druhé, antisemitské a povinně fundamentalisticky katolické, kolem nás opět obchází.