Důležité mezinárodní smlouvy mezi vítěznými mocnostmi jednoznačně toto zdůvodnění potvrzují. Smlouvy jaltská, Postupimská dohoda a Postupimská deklarace, na jejichž základě k odsunům a vyvlastnění majetku sudetských Němců došlo, stále platí.

Vítězné mocnosti předpokládaly, že k reparacím bude použit německý majetek, ať již osobní, státní či korporační, a především ten nalézající se na území toho kterého poškozeného státu. Smlouvy zahrnují masové odsuny německého obyvatelstva. Bylo určeno, že takto odsunované obyvatelstvo si s sebou nevezme tovární haly, statky a domy, ale že tento majetek bude součástí reparací.

O vyvlastnění majetku a o odsunu rozhodly vlády vítězných mocností a učinily toto rozhodnutí součástí velkých mezinárodních smluv. Benešovy prezidentské dekrety z československé strany tak byly jen administrativním zajištěním těchto rozhodnutí, aby tyto akce proběhly spořádaně.

Vítězné mocnosti věděly, že Německo devastované válkou si zpočátku nebude moci reparace ekonomicky dovolit a potom, co se zotaví, bude tlačit na jejich zrušení nebo zmírnění, nebo je jednostranně vypoví, jako se stalo po první světové válce. To by mělo za následek, že země jako Československo by nikdy reparace nedostaly.

Věděly také, že po nedávné zkušenosti je vyloučeno, že by Češi a Němci a Maďaři a Slováci chtěli a mohli žít spolu v jednom státě. A připojit Sudety k Německu nebo jižní Slovensko k Maďarsku by bylo po Mnichovu absurdní. Reparace odsunem obyvatelstva a převodem jeho majetku tak byly v té době nejlepším řešením. A také řešením upřednostňovaným představiteli Československa.

Benešova vláda, i když na straně spojenců, neměla pravomoc o takovýchto záležitostech rozhodovat. Kdyby se pokusila sudetské Němce vysídlit a zbavit majetku bez rozhodnutí mocností, okupační zóny by je nepřijaly a Spojenci by zabavení majetku nedovolili. Mocnosti měly již tak dost starostí, aby na sebe jen tak uvalily povinnost se starat o další tři miliony hladových krků. To, že mocnosti odsuny a odebrání majetku povolily, je vyjádřením jejich vlastního zájmu a také uznáním, že je tato kompenzace československých občanů spravedlivá.

Dekrety tak o reparacích nerozhodly, byly jen administrativním vnitrostátním právním zajištěním rozhodnutí učiněného dříve a na vyšší úrovni vítěznými mocnostmi.

Jakkoli bylo toto řešení k užitku zbývajícího československého obyvatelstva, nemohou se jeho nepříznivé dopady na sudetské Němce klást za vinu československým občanům. Pro ně bylo jen částečnou kompenzací za způsobené škody. A majetek takto převedený tyto škody zdaleka nepokryl. Stačí si spočítat, o kolik přišel každý československý občan fašistickou agresí od roku řekněme 1935 do roku 1945 na ušlých příjmech. K tomu je třeba přičíst odhad ušlých příjmů po dalších nejméně třicet let, než by došlo ke zhojení poničeného hospodářství. A co kompenzace rodinám za tisíce zavražděných a za šest let existence ve strachu o život? A co další trestné kompenzace za způsob, jakým ke škodám došlo?

Navíc část tohoto majetku českoslovenští občané vůbec nedostali. Tuto část je třeba od jejich reparačních příjmů odečíst, protože se stala součástí reparací Sovětskému svazu. Také podle Postupimských a Jaltských dohod.

Když oprávněná autorita rozhodne o odškodnění, je absurdní obvinit z příkoří příjemce odškodnění. Nebo dokonce chtít na oběti, aby odškodnění vrátila. Tím spíše, když kompenzace dokonce ani nepokryla způsobené škody. Vlády vítězných mocností oprávnění rozhodovat o německém majetku měly. Českoslovenští občané zdaleka nebyli adekvátně odškodněni. Sudetští Němci však zaplatili víc, než sami zavinili. Kdo je vinen očividně neúměrným majetkovým postihem sudetských Němců? Kdo měl ony reparace platit a nezaplatil? Za koho jej sudetští Němci zaplatili?

Jelikož byl tento majetek součástí reparací za celou německou populaci, bylo povinností orgánů rozhodujících o německém hospodářství rozložit tyto reparace tak, aby nepostihly nespravedlivě jen určitou část populace, například sudetské Němce. Bylo jejich povinností zajistit, aby jejich tíha dopadla na ty, kdo nesli větší vinu, a naopak, aby lidé nevinní byli od nich osvobozeni. Jejich tíha měla padnout na stoupence fašistického režimu, kteří buď s nadšením anebo bez reptání podpořili své představitele ve výboji, jehož cílem bylo vyvraždit nebo odsunout za Ural celé národy a zmocnit se násilím jejich majetku. Samozřejmě, že tyto reparace neměly platit například rodiny tří milionů Němců, kteří položili své životy v odboji proti nacismu. Ty měly být naopak odškodněny.

Zpočátku, když o správě okupovaného Německa a Rakouska rozhodovali Spojenci, bylo toto spravedlivé rozložení zodpovědnosti jejich povinností. To Spojenci neudělali. Na jejich omluvu je třeba říci, že měli značné jiné starosti, například aby lidé neumírali hlady. Po tom, co se řízení německého hospodářství ujali Němci a Rakušané sami, přešla odpovědnost za spravedlivé rozložení reparační zátěže na jejich vlády. Ty se dosud, víc než padesát let po válce, této odpovědnosti nezhostily. Ještě stále tedy nespravedlivě nakládají s touto menšinou, a tedy současně lidé, kteří měli být reparacemi potrestáni, stále nejsou. Snaha některých činitelů přesunout vinu za nespravedlivé nakládání se sudetskými Němci na Čechy je tak snahou vyhnout se spravedlivému potrestání viníků za škody, které způsobili.

Dekrety neporušily a neporušují lidská práva odsunutých Němců, protože Dekrety tyto lidi nevyvlastnily. Vyvlastnila je německá a rakouská vláda, které je měly kompenzovat v zájmu dodržování spravedlnosti na území v jejich kompetenci. České zrušení Dekretů by vyslalo nesprávný signál naznačující, že Češi uznávají, že byli nespravedlivě zvýhodněni Jaltskou a Postupimskými dohodami. Vedlo by ke zrušení těchto článků, protože když se Češi nedokáží postavit za své spravedlivé nároky, proč by se za ně měl stavět někdo jiný? Zvlášť když je to v dnešní situaci pro někdejší vítězné mocnosti nepohodlné.

Majetkové ztráty, které by Čechům z nového výkladu Postupimských dohod vznikly, jsou obrovské. Ovšem nejde jen o majetek. Došlo by k novému znejistění samé existence českého národa. Český národ by se znovu musel ohlížet na nebezpečí od svého velikého a nevypočitatelného souseda. Porušení tak závažných mezinárodních dohod by bylo zlým svědectvím, že více než tisíciletý nápor bude pokračovat.

Češi byli po tisíc let terčem válek ze strany Němců. Propad sudetského majetku v jejich prospěch byl první skutečnou reparací, kterou kdy dostali. Všechny ostatní platby československým občanům byly jen malým zlomkem spáchaných škod. Bylo by smutné, i kdyby to v českých zemích lidi asi nepřekvapilo, kdyby se tento mnohem silnější soused vyhnul odpovědnosti i v tomto případě a vynutil si navrácení těchto reparací.

Česká vláda by měla apelovat na německou a rakouskou vládu, aby konečně odškodnily nespravedlivě postižené sudetské Němce. Zároveň by měla trvat na dodatečném odškodnění českých občanů, které by lépe vystihovalo skutečný rozsah válečných škod.

Při odsunu sudetských Němců došlo k tisícům násilností a vražd. Vinou je jistě z větší míry násilná situace vzniklá tím, že Německo předtím napadlo a okupovalo Československo. Těžko se dá předpokládat, že bez německé okupace a bez německého násilí by Češi někdy vraždili Němce. V této situaci však měla česká vláda zabezpečit spořádaný odsun. To se jí nepodařilo. V poválečném chaosu neměla úplnou kontrolu nad dodržováním zákonnosti na celém území.

Avšak za vraždy, jako v případě Němců, nemůžeme vinit celý český národ, ale jen ty, kteří se na nich podíleli. Kolektivní vina neexistuje. Každá vražda byla spáchána někým. Ten někdo měl možná polehčující okolnosti, možná, že jeho matka, otec, dítě, žena zmizeli v koncentráku. Avšak rozhodnutí tyto vraždy dodatečným zákonem amnestovat bylo smutnou chybou Benešovy vlády. Ještě dnes by měl být tento zákon zrušen, každý případ vraždy přešetřen a viník potrestán.

František Nepil, Londýn 12. dubna 2002

Poznámka TP:

Text F. Nepila zaslouží několik poznámek:

1. Část německého obyvatelstva byla vyhnána/odsunuta již v době před vydáním závěrů Postupimské konference (17. 7.-2. 8. 1945, závěrečná deklarace např. zde), které tak jen potvrdily fait accompli.
2. Prezidentské dekrety a jejich implementace nezajistily, aby transfery byly provedeny "in an orderly and humane manner" (spořádaným a humánním způsobem), jak požadovala Postupimská deklarace. Násilí na civiliním obyvatelstvu, v jehož důsledku přišlo o život přes 20 tisíc Němců, nelze omluvit jako provedení vůle vítězných mocností.
3. Tzv. zákon o amnestii (č. 115/1946 Sb., např. zde), vylučující trestní postih skutků spáchaných od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945, pokud jejich účelem bylo "přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků" nebo které "směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů", by sice bylo možno zrušit jako protiústavní, jím amnestované trestné činy přesto nelze stíhat, protože časová odlehlost skutku neumožňuje, možná s výjimkou několika nejzávažnějších případů, provést věrohodné důkazní řízení. Nejde jen o složitost dokazování viny, ale i o to, že ani obviněný by neměl možnost provádět důkazy na svou obhajobu (většina svědků již nežije a další, např. listinné důkazy jsou vesměs nedostupné).
4. Zákon č. 115/1946 Sb. je ovšem formulován šířeji než běžné amnestijní zákony a vylučuje u uvedených skutků bezprávnost (dnes bychom řekli protiprávnost), nikoli pouze trestněprávní důsledky. Jeho zrušení by tedy vedlo k sérii žalob na Českou republiku, jimiž by se poškození mohli domáhat odškodnění za všechny (vzhledem k platnosti amnestijního zákona nepromlčené!) protiprávní činy, k nimž během odsunu/vyhnání došlo. Jak bylo vysvětleno, v těchto sporech by se Česká republika nemohla opřít o autoritu závěrů Postupimské konference.