10. 1. 2003
Do první volby prezidenta jde druhá garnituraAbsurdní dramaMédia se rozsáhle připravují na významnou událost v historii české ústavnosti - hledání následníka trůnu po prvním českém (a posledním federálním) prezidentovi, spisovateli absurdních dramat Václavu Havlovi. Jeho posledním absurdním dramatem se pravděpodobně stane obřad, ze kterého by měl vzejít jeho nástupce... O akreditaci na první kolo této taškařice se novináři perou, nicméně událost roku to s největší pravděpodobností nebude. Sice si všichni "zástupci lidu" pro tuto příležitost obléknou tmavé obleky, ale výsledek počítání do 141 se zdá býti předem znám. Pokud český prezident bude zvolen, zdá se, že to nebude to v prvním kole voleb a možná ani ve třetím kole první volby. Reálnou šanci za stávajícího rozložení politických sil má až třetí kolo druhé volby. O přímé volbě mimo ODS a US-DEU neuvažuje vážně žádná jiná politická strana. Riziko volby "reklamní agenturou", která by zmanipulovala voliče pro své účely, je prý podle politiků příliš vysoké... Politické strany také mimo jiné děsí finanční a organizační náročnost kampaně k přímé volbě prezidenta. Volba prezidenta má tři kola. Pokud během nich není hlava státu zvolena, konají se nové volby. V prvním kole volby je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců (101/200) a všech senátorů (41/81). Nestane-li se tak, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo. Do něj postupuje kandidát, kterého podpořilo nejvíce poslanců a kandidát s největší podporou senátorů. Pokud v něm nezíská nikdo nadpoloviční většinu hlasů senátorů (41/81) i poslanců (101/200), koná se kolo třetí. V něm stačí uchazeči získat nadpoloviční většinu hlasů všech přítomných zákonodárců (max. 141/281, pravděpodobně vzhledem k reálné možnosti dohod však méně). Při nezvolení začne zcela nová volba, opět maximálně tříkolová. Volby jsou tajné. Analýza šancíDo prvního kola první volby, které se uskuteční ve středu 15. 1. 2003, jsou nominováni Václav Klaus (ODS), Miroslav Kříženecký (KSČM), Jaroslav Bureš (ČSSD) a Petr Pithart (Koalice). Komentátor deníku Právo a obhájce lidských práv Petr Uhl má na funkci prezidenta poměrně specifický názor. Už v dobách Charty 77, jejímž byl spolu se současnou hlavou státu významným představitelem, navrhoval zrušení tohoto postu spolu s dalšími tehdejšími instituty moci: vedoucí úlohou KSČ, Státní bezpečností a Lidovými milicemi. Asi už tehdy věděl proč... |
Kromě kandidátů parlamentních stran se hovoří i o čtyřiapadesátiletém katolickém duchovním a vysokoškolském učiteli Tomáši Halíkovi. Lobbuje za něj iniciativa Halík na Hrad. Tvoří ji několik lidí, kteří se prý rozhodli prostřednictvím internetu prosazovat Halíka proto, že nejsou s dosavadním děním kolem prezidentských kandidátů spokojeni. V mediích se v souvislosti se spekulacemi o možných kandidátech na úřad prezidenta objevila i řada dalších jmen, například někdejší ministr zahraničí Jaroslav Šedivý (72), nynější velvyslanec ve Švýcarsku, herec a scénárista Zdeněk Svěrák (66), filozof Erazim Kohák (69), filozof a sociolog Václav Bělohradský (58) či socioložka Jiřina Šiklová (67). Dvě posledně jmenované osobnosti navrhovala například bývalá předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová, nezískala pro jejich nominaci ale širší podporu... Šance na zvolení jednoho z kandidátů předpokládají totiž stranickou disciplinu v příslušné straně a schopnost klubu vyjednávat - nikoliv na základě donucení, ale na základě přesvědčení toho kterého poslance o vhodnosti jednoho z kandidátů strany jiné. Což je větší problém, než jaký většina parlamentních matadorů očekávala. V této sněmovně se takto rozsáhlá podpora hledá velmi těžko. Do mediálního "předkola" novináři, "intelektuálové" a jiní věrozvěsti navrhli více než desítku různých "osobností", které ovšem nikdo jiný mimo ně nechtěl. Katolický kněz Halík není přijatelný pro nekatolickou, natož nekřesťanskou veřejnost - o ateistech raději nemluvě; akademičtí potentáti nejsou mocni plnit jiné funkce prezidenta nežli reprezentativní (fyzikální vzorce nepatří mezi komunikační dovednosti státníků); zakladatel státu byl rozbíječem toho, ve kterém se nadpoloviční většině všech občanů tehdejší federace žilo dobře a po dvanácti letech při desetiletém maximu mandátu mu většina občanů už přispěje ráda na důchod (ne- li na pohřeb); příznivci Jana Stránského zapoměli na sametový průběh sametové revoluce; z bývalých bývalých už jsou téměř všichni důchodci. Státníci totiž nerostou z hnoje, ale z dějinných pohybů, a na ty byla česká politika posledních dvanácti let skoupá a Václav Havel si svého Beneše nevychoval. První volba se bude tedy zřejmě odehrávat nikoliv v režii kavárenských intelektuálů, jako mnoho neúspěšných divadelních her předtím, ale v režii pragmaticky uvažujících politiků. Proto politické strany nominovaly s větší či menší mírou drzosti své čelné představitele, kterých se chtějí zbavit a zároveň je tím odměnit. Jen komunisté navrhli po dlouhém přemýšlení kandidáta podle svého vědomí a svědomí. Navrhli totiž do prvního kola bývalého vojenského prokurátora Miroslava Kříženeckého. Ten se stal po revoluci advokátem, pak členem Zastupitelstva města České Budějovice - za ČSSD, a dnes jej veřejnost zná jako obhájce bývalého generálního sekretáře ministerstva zahraničí Karla Srby ... Komunisté ale čekají. Čekají na jediného kandidáta , který je pro ně reálný - na sociálního demokrata Miloše Zemana. Spolu s nimi čeká i přibližně 30 členů klubu ČSSD i určitá část členů klubu ODS. Tato skupina je schopna zablokovat první kolo voleb, neboť zbývající část ČSSD ani kluby Koalice nebudou volit Václava Klause, dalším kandidátům zase budou chybět do 141 hlasů hlasy jiných stran. Čeká se na Godota. Godot přijde. Podpořit sociálně demokratického Bureše odmítají jak občanští demokraté, tak i zbylé dvě koaliční strany - unionisté a lidovci. Postoj nejsilnější opoziční strany - ODS - je zcela jasný. Místopředseda strany Miroslav Beneš řekl, že ODS má svého kandidáta Václava Klause. US-DEU svého kandidáta nemá... Komunistického kandidáta podpoří někteří sociální demokraté "natruc" svému vedení, neboť vědí, že stejně nemá šanci. Matematický model je poměrně jednoduchý, patová situace jistá. Změnit vše může až druhá volba, do níž s největší pravděpodobností nastoupí Miloš Zeman proti Václavu Klausovi. Komunisté by svého kandidáta stavět nemuseli, kandidáti předchozího kola už budou znát své "šance", dva matematici v čele pelotonu pak "koaliční potenciál" jednotlivých lobbistických skupin. A tak může být volba po prvním "rozstřelovém" kole nesena u jedněch společnou myšlenkou "Všichni proti Klausovi" a u druhých "Nám je to stejně jedno". U ODS pak může dojít k machiavellistickému posunu za cenu nějaké formy "opoziční" smlouvy s prezidentem či jeho příznivci v ČSSD. S touto variantou také zřejmě Miloš Zeman počítal už ve chvíli, kdy souhlasil se svou nominací "pouze pro případ ústavní krize". Tím ji odstartoval. JUDr. Miroslav Kříženecký Narozen 1. 6. 1946 v Malšicích
Názory: Kříženecký odmítá primitivní antikomunismus Rozhovor s Miroslavem Kantkem Rozhovor s Olgou Böhmovou Rozhovor s Marcelou Hroudkovou zdroj:HaNo, KSČM Sociální demokracie se rozhodla svými kandidáty zaplnit veškerá média v množství větším než malém. Nejdříve tiskem probleskovaly zprávy "jakoby" uniklé z kuloárů ČSSD, které hovořily o desítce nominovaných do vnitrostranického referenda. Pak se jejich počet redukoval a z referenda pro straníky se stalo referendum pro občany. "My se domníváme, že by se měli, anebo mohli zúčastnit samozřejmě občané bez rozdílu stranických sympatií, protože se spolu s námi budou rozhodovat nebo budou vybírat toho, koho ČSSD bude nominovat na prezidenta, to jest na hlavu státu, která reprezentuje všechny občany," nechal se slyšet tiskový mluvčí Lidového domu v rozhovoru pro BBC. Nakonec se trousila jména. Kandidáta místopředsedkyně ČSSD pro mediální politiku Součkové "odstřelil" v deníku Právo Petr Uhl hned poté, co vyslovila jeho jméno. Do dalšího výběru sae tento lékař vůbec nedostal. Bývalý předseda Miloš Zeman byl jasným favoritem pro "své" příznivce už od svých spanilých jízd volebním autobusem Zemák v roce 1996. "Miloši, když chceš být prezidentem, musíš být nejdříve premiérem a s tím musíš začít už tady a teď. Je zásadní rozdíl mezi politikem a státníkem," dozvěděl se budoucí předseda vlády od jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků v sedm hodin ráno někde mezi hotelem a prvním mítinkem toho dne, když brblal nad osudem nedospalého politika a nutností pořád nosit oblek. Zeman "primárky" formou referenda vyhrál. Bývalý prognostik si ale dal pro prosté sociální demokraty poněkud nesplnitelnou podmínku, že nastoupí "pouze v případě krize", tedy až do druhého kola volby. Tak sociální demokracie nominovala jako svého kandidáta pro první kolo prezidentské volby náměstka místopředsedy vlády pro legislativu, JUDr. Jaroslava Bureše. Zemanovi to nevadilo, z jednání ústředního výboru odcházel evidentně spokojen. ing. Miloš Zeman Narodil se 28. září 1944 v Kolíně. Po maturitě na Střední ekonomické škole nebyl z politických důvodů přijat na vysokou školu a teprve po čtyřech letech začal dálkově studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze, kterou dokončil v roce 1969. V období "Pražského jara" vstoupil do Dubčekovy komunistické strany, avšak po okupaci Československa byl vyloučen pro ostrou kritiku nastupujícího normalizačního režimu. V červenci roku 1968 podal přihlášku do obnovované sociální demokracie, jejímu vzniku však bylo tehdejším režimem zabráněno. Proto také s obtížemi hledal zaměstnání. Po dalších čtrnáct let pracoval v tělovýchovné organizaci, kde vybudoval prognostické centrum. To bylo roku 1984 zrušeno pro kritické studie o vývoji české společnosti. Další zaměstnání nalezl v zemědělské organizaci, kde se situace opakovala, a v roce 1989 byl propuštěn. Po celé toto období se zabýval prognostickým modelováním společenských systémů. V období revoluce roku 1989 se stal aktivním čĺenem Občanského fóra, v jeho středolevém proudu. V roce 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění, kde vykonával funkci předsedy rozpočtového výboru. Úzce spolupracoval s Klubem sociálně demokratické orientace. V roce 1992 vstoupil do ČSSD a ve volbách téhož roku byl opět zvolen poslancem Federálního shromáždění ČSFR. V témže roce byl zvolen předsedou MěV ČSSD v Praze, na hradeckém sjezdu ČSSD v roce 1993 jejím předsedou a na sjezdech v letech 1995, 1997 a 1999 v této funkci potvrzen. V roce 2001 již na tuto funkci nekandidoval. V parlamentních volbách 1996 kandidoval v severomoravském volebním kraji, kde byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a dne 27. 6. 1996 se stal jejím předsedou. V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny P ČR v červnu 1998 byl opětovně zvolen v severomoravském kraji. Od 17. 7.1998 - 15. 7. 2002 předseda vlády ČR. Ve volbách 2002 již nekandidoval, odešel do důchodu. Je ženatý, manželka se jmenuje Ivana. V roce 1993 se mu narodila dcera Kateřina. Z prvního manželství má syna Davida. zdroj: ČSSD Protikandidáta se Miloši Zemanovi pokoušeli postavit v sociální demokracii mnozí. Úřadující předseda strany premiér Špidla se pokusil nominovat osobnost dle své politické orientace - osobnost, která by spojovala v této chvíli funkční vládní koalici 101 poslanců US-DEU, ČSSD a KDU-ČSL. Otakar Motejl působil ve vládě Miloše Zemana jednu chvíli jako ministr spravedlnosti a pak byl nominován na úřad ombudsmana, kde také zakotvil. Vladimír Špidla se domníval, že ministr Zemanovy vlády bude i pro Zemanovy příznivce přijatelný. Nebyl. A nebyl přijatelný ani pro čestného předsedu strany Klabana, který naposledy aktivně působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ten ostře protestoval proti jeho nominaci a médiím předal kompromitující materiály, dokazující formalistní pohled Otakara Motejla na případy rehabilitace obětí procesů v padesátých letech. Jednou z těch obětí byl totiž i jeho otec. Média ještě Motejla donutila k přiznání, že při autonehodě zabil člověka a nebyl za to odsouzen do vězení. Otakara Motejla nakonec ústřední výkonný výbor sociální demokracie do první volby nepostavil a není jisté, zda ho vůbec někdy ještě někam postaví. Není ani jisté, jak dlouho po těchto zjištěních vydrží Otakar Motejl ve funkci dnešní... K přímé volbě se vyjádřil Otakar Motejl pro Český rozhlas přímo: JUDr. Otakar Motejl Narozen 10. září 1932 v Praze. Po ukončení studia práv na UK v Praze (1955) vykonával advokátní praxi v Bánské Bystrici, od roku 1958 byl advokátem v Kladně, později v Praze a v letech 1966-1968 současně pracoval jako vědecký pracovník Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti. Od září 1968 byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu v Praze, v dubnu 1970 z Nejvyššího soudu odešel a následně až do ledna 1990 znovu vykonával advokátní praxi. Mimo jiné obhajoval v politických trestních věcech řadu disidentů, stoupence neoficiální kultury a aktivisty nezávislých hnutí. V prosinci 1989 byl zvolen členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. Od 23. 1. 1990 do 31. 12. 1992 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, od 25. 2. 1993 do 8. 8. 1998 předsedou Nejvyššího soudu České republiky. Od srpna 1998 do 16. října 2000 ministr spravedlnosti vlády České republiky. V současné době zastává úřad ombudsmana. Od roku 1992 je předsedou Jednoty československých, resp. českých právníků. V roce 1991 mu byla udělena Federální asociací amerických právníků stříbrná medaile American Bar Association za obranu lidských práv. V roce 1995 přijal stříbrnou medaili Antonína Randy, která mu byla udělena Jednotou českých právníků. V roce 2000 byl prezidentem Francouzské republiky jmenován komandérem řádu Čestné legie. Vždy bez politické příslušnosti. Otakar Motejl je vdovec, má jedno dítě. zdroj: ČSSD Místopředseda ČSSD a skvělý zákulisní stratég Stanislav Gross vsadil stejně jako komunisté na osvědčené kádry... Vybral si "muže bez tváře" , také bývalého ministra spravedlnosti, JUDr. Jaroslava Bureše. Domníval se, že svéhlavý a nekomunikující tahoun a duchovní otec první verze soudní reformy neobstojí, ale obstát by mohl ten, který alespoň nějakou dohodu napříč politických spektrem i rozhádanou právnickou obcí dosáhl. Komunikační obratnost a beznázorová ochota ke kompromisům je ale dobrou kvalifikací parlamentního lobbisty či ministra úřednické vlády či vyslance, nikoliv však hlavy státu. Jaroslav Bureš se vyznamenal hned v prvním velkém rozhovoru po oznámení své nominace, když z něj novináři vypáčili vrchol jeho komunikačního mistrovství: přiznání o kariérním důvodu vstupu do předlistopadové KSČ a stejně kariérním opuštění této strany krátce po okamžiku, kdy to definitvně prasklo... Od té doby nikdo vážně neuvažoval, že by obhájce "chartisty" Hegera, ze kterého se nakonec vyklubal komunistický ředitel Orbisu, mohl nějaký vážný volební úspěch v tajných volbách zaznamenat. Přesto ho ústřední výkonný výbor nominoval jako kandidáta vládní strany do prvního kola voleb. Britské listy Burešovo zvolení za oficiálního kandidáta ČSSD pro první kolo voleb komentovaly sarkasticky, článkem Jak sociální demokraté volili nezvolitelného kandidáta na prezidenta a fotogalerií ČSSD nominovala kandidáty na prezidenta. Dodnes se mu nepodařilo dohodnout významnější podporu u jiných stran. Všichni ale vědí, že má své staré , ale nablýskané embéčko doopravdy rád... V Nedělní partii 5. 1. 2003 na téma rozpadu Československa prohlásil: JUDr. Jaroslav Bureš Narodil se v roce 1954 a své mládí prožil v Mimoni u České Lípy. Maturitní zkoušku složil na českolipském gymnasiu a poté s výtečným prospěchem absolvoval Právnickou fakultu UK. Vojenskou základní službou prošel u tankového vojska jako řidič tanku a technik; dosáhl hodnosti podporučíka a po několika vojenských cvičeních získal hodnost majora. Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1980 jako civilní soudce u Obvodního soudu pro Prahu 2, posléze nastoupil k Městskému soudu v Praze. V letech 1986 až 1989 byl řadovým členem KSČ. V roce 1991 přešel na tehdejší Nejvyšší soud ČR jako předseda senátu, později zde zastával funkci předsedy občanskoprávního kolegia a poté předsedal Vrchnímu soudu v Praze. Po roce 1990 se Jaroslav Bureš začal intenzivně věnovat rozsáhlé pedagogické a publikační činnosti v oboru procesního, exekučního a konkursního práva. Přednášel zejména na Institutu pro vzdělávání soudců na plzeňské právnické fakultě; je spoluautorem komentáře k Občanskému soudnímu řádu, několika monografií a celé řady odborných článků. V 90. letech se podílel na přípravě řady novelizací Občanského soudního řádu; od roku 1998 předsedal komisi, jež předložila návrh zásadní reformy civilního procesu, který obě komory parlamentu přijaly prakticky jednomyslně. V roce 2001 se stal ministrem spravedlnosti a v této funkci prosadil významné změny v úpravě trestního řízení. Parlament přijal i Jaroslavem Burešem předloženou koncepci reformy soudnictví založenou na vysoké odbornosti soudů. V současné době je náměstkem místopředsedy vlády pro legislativu. Pravidelně sportuje, do poloviny 90. let se závodně věnoval basketbalu, ve volném čase hraje tenis. Jaroslav Bureš je ženatý; s manželkou - bankovní právničkou - má dva dospělé syny, kteří studují. Rodinu navíc spojuje láska k jejímu dalšímu členu - mopsu Maxovi a k chalupaření. zdroj: ČSSD Sociální demokracie počítala se všemi možnými variantami, a tak postavila i kandidáta tzv. "nulové varianty" - pro případnou volbu "nikoho neohrožujícího" muže, muže, který byl tak slušný, že ho nikdo nezná. Slušným, ale neviditelným (a to i pro členy strany), se stal v odborných kruzích známý a uznávaný sociolog Potůček z okruhu poradců vlády. Z politických kruhů je znám ale asi pouze na ministrstvu práce a sociálních věcí, v ČSSD pak úzkému okruhu odborníků, sdružených v odborných komisích strany. Podle toho také dopadl. V primárním referendu získal nejmenší počet hlasů. Jako prognostik a vedoucí řešitelského týmu studie Vize rozvoje ČR do roku 2015 to ale mohl předvídat. Prof. Martin Potůček Narozen v roce 1948 v Praze. Studoval matematiku, filozofii, politologii, sociologii, teorii řízení a evropskou sociální politiku na Masarykově univerzitě v Brně, na Vysoké škole ekonomické v Praze a na London School of Economics and Political Science ve Velké Británii. V současné době působí jako profesor oboru Veřejná a sociální politika, který se svými kolegy založil po roce 1989 na tehdy nově vzniklé Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Vykonává zde funkci ředitele Institutu sociologických studií a vedoucího Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES -- webová stránka http://vize-cr.fsv.cuni.cz). Působí i jako stálý hostující profesor na univerzitě v Kostnici, SRN. Absolvoval výzkumné stáže a přednášky na dalších evropských, amerických a asijských univerzitách a ve výzkumných střediscích. Od roku 2000 zastává funkci 1. místopředsedy Rady pro výzkum a vývoj při vládě ČR. Jako vedoucí týmů, autor a konzultant se účastnil přípravy několika významných projektů veřejných a sociálních politik, jmenovitě konceptu kultivace a uplatnění lidského potenciálu (1990), prvních návrhů reformy českého a slovenského zdravotnictví (1990), návrhu strategie reformy české veřejné správy (1998), přípravy Národní politiky výzkumu a vývoje (2000), Vize rozvoje ČR do roku 2015 (2001), Sociální doktríny České republiky (2002), Průvodce krajinou priorit pro ČR (2002). V roce 1995 byl zvolen do funkce předsedy Masarykovy české sociologické společnosti. Od roku 1997 působí v aktivu odborných komisí ČSSD. Od roku 1994 se účastní práce mezinárodní nevládní organizace The Network of Institutes and Schools of Public Administration in Central and Eastern Europe, která má dnes přes sto institucionálních členů z Evropy, Asie, Afriky a severní Ameriky. Od roku 1995 pracuje v jejím řídícím výboru. Pro funkční období 2000 - 2002 byl zvolen jejím prezidentem. Vydal několik knih. Pravidelně publikuje v našem i zahraničním odborném a českém denním tisku. Hovoří plynně anglicky, rozumí rusky. Není a nebyl členem žádné politické strany. Je ženatý. S manželkou MUDr. Ivanou Potůčkovou se stará o dvě studující děti, dceru Barboru (19) a syna Ondřeje (17). zdroj: ČSSD Občanští demokraté mají na rozdíl od demokratů sociálních jasno, koho by na prezidentském úřadě rádi viděli. Předsedy strany se velmi obtížně zbavili jen několik dnů před prvním kolem prezidentských voleb. Ambice Václava Klause, "doživotně čestného předsedy ODS", jsou velké... Rozhodování grémia ODS i sjezdu strany tak bylo jednoduché. Ivan Langer, známý snahou zaujmout média svou schopností a ochotou k herecké improvizaci, věnoval na sjezdu - trochu předčasně - Václavu Klausovi obrovskou maketu poštovní známky s jeho portrétem. Udivení občanští demokraté jaksi zapomněli i tleskat. Přesto Václav Klaus je favoritem prvního kola, neboť klub ODS je v Senátu nejsilnějším klubem a ex-předseda má reálnou šanci získat i nejvíce hlasů v sněmovní volbě. Bureše jako kandidáta ČSSD totiž nechce volit ani nemalá část sociálních demokratů a bude jen otázka improvizované "aritmetiky šancí", zda příznivci Zemana z řad poslanců a senátorů ČSSD nedají svůj hlas v anonymní volbě prvního kola právě Václavu Klausovi, aby v kole druhém nastoupil on. Jaroslav Bureš veřejně vyhlásil, že on do druhého kola nepůjde a před sociálními demokraty pak bude zbývat už jen jediný kandidát. Nemilovaný a Špidlou zavrhovaný reprezentant "minulé éry" Zeman. ODS veřejně přísahala, že její poslanci ani senátoři nehodlají vyjednávat o svých hlasech s nikým a budou jednotni. Samozřejmě nikoho toto provolání jednoty nic nestojí, neboť volby jsou anonymní a za plentou nikdo nebude... Schopnost předvídat výsledky hlasování a do poslední chvíle manévrovat mají oba bývalí předsedové stejnou. Získali ji při mnohdy velmi složitých a mnohorozměrných hrách o 101 člennou většinu v Parlamentu. Zvláště Václav Klaus v létech 1996 - 1998 byl školen "osamělým" poslancem Josefem Wagnerem více než dostatečně. V rozhovoru pro MfD řekl Klaus na adresu Václava Havla i svého pojetí prezidentství: Na adresu procedury připustil, že může dojít k dohodě o přímé volbě: Václava Klause znají občané nejen jako dlouholetého předsedu nejméně oblíbené a přitom nejsilnější vlády ODS, KDU-ČSL a ODA, ale také jako nadšeného sběratele čestných doktorátů, kterých shromáždil do dnešních dnů podle svých webových stránek šestnáct. Mezinárodních cen získal devatenáct. Zlé jazyky říkají, že pokud někdo chtěl, aby Václav Kalus navštívil nějakou univerzitu, jeho poradci naznačovali akademickým hodnostářům, že mu musí nabídnout čestný doktorát... Neodmítl podle dostupných informací ani jeden. Za nejcennější bude určitě považovat čestný doktorát guatemalské University of Francisco Marroquín, z října 1993. Muselo tam být krásně... Prof.HC ing. Václav Klaus, CSc. Narozen 19. června 1941 v Praze. V roce 1963 ukončil studium na obchodní fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze, obor ekonomika zahraničního obchodu. Ekonomické vědy studoval také v zahraničí - v Itálii (1966) a v USA (1969). Do roku 1970 pracoval jako vědecký pracovník v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd. V této době také absolvoval vědeckou aspiranturu a v roce 1968 dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických věd. Během let 1971 až 1986 zastával různé funkce ve Státní bance Československé, odkud odešel do Prognostického ústavu Československé akademie věd. V roce 1991 se na Univerzitě Karlově v Praze habilitoval jako docent v oboru ekonomie a v roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jako expert na problémy makroekonomie, financí a ekonomických reforem byl v prosinci 1989 jmenován ministrem financí a v říjnu 1991 navíc místopředsedou vlády ČSFR. Po volbách v červnu 1992 se stal předsedou vlády České republiky. Do této funkce byl znovu jmenován v červenci 1996. Demisi na funkci předsedy vlády podal v listopadu 1997. Po předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V říjnu 1990 se stal předsedou Občanského fóra. Po jeho rozdělení v únoru 1991 byl v dubnu téhož roku jedním ze zakladatelů Občanské demokratické strany, jejímž předsedou je až do dnešní doby. Od r. 1996 je místopředsedou Evropské demokratické unie. Je ženatý, má dva syny. Manželka Ing. Livia Klausová, CSc. je známou ekonomkou. zdroj: www.klaus.cz Posledním mužem, o kterém politici uvažovali alespoň trochu vážně, byl předseda Senátu , bývalý předseda vlády Petr Pithart. Jeho šance jsou však malé, přes vyjednávací obratnost a dlouhodobě budovanou pozici neutrálního politika. Někteří oponenti mu vyčítají vstřícnost ke "vždy křesťanskému" dialogu se sudetskými Němci a údajně demagogické názory, vyslovené v samizdatovém vydání knihy autora s pseudonymem Podiven (původně spisu "Češi v dějinách nové doby, Pokus o zrcadlo" autorů P. Pitharta, psychiatra a psychoanalytika Petra Příhody a historika Milana Otáhala). Jan Kovanic tuto knihu nazývá "přehled českých dějin z hlediska církve katolické a národa německého." "Vznik ČSR byl pouze "náhodou", nebyl podmíněn ani "geopoliticky, demograficky a sociálně psychologicky, postrádal logické zdůvodnění svého vzniku." Tento stát byl pouze "nezaslouženým darem" Čechům a Slovákům, za svůj vznik vděčil pouze existenci versailleského systému a sám byl jeho "bezprecedentním výtvorem". Šlo o nezdařený pokus o český stát, "jehož roky byly sečteny již v okamžiku jeho zrodu" "vinou Čechů samotných". Neúspěch tohoto "pokusu" byl zaviněn hlavně špatnou vnitřní i zahraniční politikou ČSR. Na tu měl zejména "neblahý vliv výsadní monopol jediné osoby, Masarykova chráněnce Edvarda Beneše". Místo, abychom se rozešli s "duchem Versailles" a revidovali "českou státní ideologii", místo abychom se "zkusmo a pozvolna" sbližovali s Německem, nasadili jsme si brýle francouzského mámení". Československo nepochopilo nutnost příklonu k Německu a Rakousku, tuto nutnost, bez níž nemohlo dojít k "integraci střední Evropy v ústrojný celek" daný její geopolitickou podstatou.
"
"Československo nedokázalo prakticky nikde kolem sebe vytvořit dobré sousedské vztahy". Přitom dobré vztahy se sousedy "jsme měli do té doby, dokud oni sami se nepřiklonili k nacismu."
V televizi Prima komentoval Petr Pithart rozpad federace slovy: Na adresu svého prezidentství řekl: V ČT2 , v pořadu Volte prezidenta koncem minulého roku prohlásil: Přes odpor prezidentského kandidáta Koalice Petra Pitharta k akutní změně ústavy po jednom či dvou neúspěšných kolech prezidentských voleb a urychleném přijetí přímé volby (prohlásil, že to by nebyla ústava, ale hadr na podlahu), ho Koalice podtrhla. Hana Marvanová připravila návrh zákona o přímé volbě spolu s se senátorem Šimonovským a Kolářem. Co se stane, když nebude zvolen? "Budu normálně žít. Vůbec se toho nebojím. Jako jeden z mála politiků mám zkušenost s prohrou ve volbách za sebou. To mi dává pocit jistoty. Vím, že mohu žít stejně dobře úplně dole jako úplně nahoře. Nebudu z těch, kteří se drží funkce z hrůzy, co bude potom." "... Má to být člověk osobnostně vyrovnaný, nesmí trpět mindráky, nemá být ješitný, sebestředný. A musí umět víc naslouchat. Víc než mluvit. To je schopnost, která tady vymizela. Měl by se zajímat o názory protivníků. To jsou předpoklady pro roli, kterou bychom měli od prezidenta očekávat. Myslím, že tyto schopnosti mám. " Doc. JUDr. Petr Pithart
zdroj: KDU-ČSL Téměř neexistující strana - ODA - poslala do "boje o trůn" ženu. Senátorka ODA Jaroslava Moserová zřejmě nerozšíří seznam oficiálních kandidátů. Moserová řekla, že o nominaci pro první volbu hlavy státu asi nebude usilovat, otevřenou ale nechává svoji kandidaturu pro případnou opakovanou volbu. Dvaasedmdesátiletá senátorka Moserová byla v letech 1991 až 1993 velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandu. "... jeden čas jsem patřila do Duchcova, a dnes patřím do Pardubic. Věřím, že lidé mají někam patřit, že mají cítit sounáležitost se svojí zemí a s lidmi, kteří v ní žijí, že mají ctít tradice své země. Věřím však také, že nesmíme zapomínat, že jsou jiná města, jiné země, jiné světadíly, a že nám i ti nejvzdálenější lidé nesmí být lhostejní. Doc. MUDr. Jaroslava Moserová
zdroj: http://www.volny.cz/cef/ |