9. 12. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
9. 12. 2002

Jak sociální demokraté volili nezvolitelného kandidáta na prezidenta

V sobotu 7. prosince proběhlo zasedání ústředního výkonného výboru ČSSD, kde se - mimo jiné - měl nejvyšší orgán strany mezi sjezdy dohodnout na taktice ČSSD k prezidentským volbám. Součástí tohoto rozhodování byla i prezentace a definitivní nominace kandidátů.

Nemá smysl zde popisovat to, co v minulých dnech už zveřejnila ČTK či další média [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 8 | 9 ], protože to jsou převážně stejné informace, které měli k dispozici všichni novináři. Veřejná "dělostřelecká" příprava v médiích před první volbou dala stejné šance všem. Všichni jsme také stáli v předsálí uzavřeného jednání a všichni jsme slyšeli pouze to, co byli ochotni říci ti členové pléna, kteří vyšli ven.

Má ale smysl zamyslet se nad tím, co se událo uvnitř a co vlastně očekávaly od tohoto "kruciálního" jednání jednotlivé vlivové skupiny v ČSSD. V Britských listech to už před sobotním jednáním učinil rozsáhlou analýzou Martin Kunštek z redakce Ekonoma, který si na závěr položil jednoduchou otázku, kterou však pohříchu nechává otevřenou: "Koho místo Špidly do čela ČSSD?" Pokusím se na ni odpovědět.

Největší kus pravdy má nejspíše politolog Michal Klíma z Vysoké školy ekonomické, který komentoval výsledky jednání ČSSD takto: "Bylo by velkým překvapením, kdyby byl prezident zvolen v první volbě. S tím už asi nikdo nemůže vážně počítat. A pak je to absolutně otevřené," řekl.

Předsednictvo strany respektovalo výsledky referenda, které ČSSD v říjnu a listopadu uspořádala nejen pro straníky, ale i pro veřejnost. Přesvědčivě v něm zvítězil Zeman, do první volby ale nechce, což opakovaně řekl i ústřednímu výboru. Bureš skončil na druhém místě a těsně za ním Motejl, kterého chce nominovat Unie Svobody i tehdy, neprošel-li by sítem sociálních demokratů. Motejl bývá také vnímán jako nejvíce "hradní" kandidát, což potvrzovalo i to, že uvnitř sociální demokracie pro něj podporu získávali vicepremiér Rychetský, Pavel Dostál či Petra Buzková. Jeho nominaci prosazuje i "Klub otevřené demokracie" v Senátu. Podpisovou akcí ho podporují i signatáři takzvané Brandýské deklarace některých nevládních organizací s Hanou Marvanovou z US a Cyrilem Svobodou z KDU-ČSL. Tito politici tedy zřejmě činí nezvolitelné i své oficiálně deklarované kandidáty... Mluvčí fóra Hana Holcnerová na tiskové konferenci v Brně uvedla, že podpisová akce má čelit důsledkům referenda sociální demokracie, v němž se Motejl umístil až na třetí pozici.

Hloupému napověz

Miloš Zeman přijel na jednání ÚVV autem s majáčkem, které pro něj poslal některý z ministrů ve chvíli, když zjistil, že na to organizátoři "zapomněli". Přijel v kostkované košili (pamětníci si jistě vzpomenou na Zemanovo "bojové" kostkované sako, se kterým vystupoval ve Federálním shromáždění těsně po revoluci) a vlněném svetru s norským vzorem. Ještě chyběla fajfka porcelánka, bačkory a byl z něj typický, až sitcomový důchodce... Přijel prostě jiný Zeman, než jakého čekali. Ten tam byl stress z posledních měsíců jeho premiérování, ten tam byl pohublý, unavený obličej. Jeho projev si také nezadal s těmi "federálními" před deseti lety. Takto komentaoval dvěma slovy Zemanův projev bývalý ministr jeho vlády Eduard Zeman: "Akéla promluvil..."

Hlavní teze jeho taktiky se dají shrnout do jedné věty, se kterou však měli jeho příznivci velký problém. Byla totiž nad meze jejich chápání a Zeman ji nijak nevysvětlil. Chytrému napověz... Zeman zopakoval, že jemu nevadí, když sociální demokracie nominuje do prvního kola jiného kandidáta.

"O druhé volbě se zpravidla jedná na základě výsledků první volby," prohlásil jako divadelní nápověda v sobotu Zeman. "Je rozumné, aby se už teď neuzavírala nominace pro druhé kolo, protože to dává sociální demokracii šanci v případné druhé volbě vybrat takového kandidáta, který může být úspěšný a může se stát prezidentem," tvrdí poslanec Michal Kraus, dlouholetý Zemanův oponent. Ani on sám však nevěřil, že tím kandidátem by snad mohl být náměstek ministra spravedlnosti Bureš, kterého nominoval místopředseda Gross.

Hlasování proběhlo v bojovém stylu, kdy kuloáry pobíhali představitelé jednotlivých frakcí a svolávali své "ovečky" do houfu. Bylo vidět nervozitu, bylo vidět ale i to, že většina z nich nechápala pravý smysl této "hry na demokracii". Jaké jsou vlastně varianty scénářů jednotlivých taktik?

Varianta 1: Motejl

Nominace ombudsmana Motejla Vladimírem Špidlou byla výslednicí dohod Vladimíra Špidly s Václavem Havlem při podmínečném jmenování Špidly premiérem. To alespoň tvrdí někteří senátoři i poslanci ČSSD, kteří do té kuchyně "tak trochu vidí"...

Předesílám, že níže popsaná konstrukce vychází z naprosto neověřitelných informací, které přes svou logickou návaznost a pravděpodobnost dílčích zjištění nezavdávají důvod se domnívat, že souhlasí s realitou. Jediný způsob, jak se přesvědčit o vyšší než náhodné míře pravděpodobnosti této konstrukce je ji nechat protagonisty případně dohrát do očekávatelného konce...

"Zlé jazyky" šíří v kuloárech neověřitelné informace o intrice. Tato intrika podle nich spočívá v tom, že prý Otakar Motejl, jeden ze čtyř pražských advokátů, kteří směli beztrestně obhajovat za komunismu disidenty, má údajně "bohatou minulost", jejíž tajemství jsou dnes známa držiteli tajného fondu Z, prezidentu Václavu Havlovi. V okamžiku, který se dá nyní těžko předvídat, ale je rámcově popsatelný schválením zákona o přímé volbě prezidenta, by Otakar Motejl ukončil svůj prezidentský mandát "pro nemoc" a podal by abdikaci. To by údajně otevřelo cestu ke "comebacku" nynějšího hradního pána, Václava Havla.

Pro tuto variantu hovoří některé náznaky, které stále silněji zpochybňují lidový charakter "vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" v roce 89, stejně jako nevyvracejí dosud neznámý osud "fondu Z" , který tehdejší ministr Sacher nechal svým rozkazem vyjmout z archivu ministerstva vnitra, zapečetit a uložit do svého trezoru. Ve fondu Z se shromáždily spisy, které vedla Státní bezpečnost na řadu lidí, jinak po revoluci "úctyhodných disidentů", kteří zasedli v ústavních funkcích, včetně samotného prezidenta. Podle tohoto rozkazu měl být nahlášen jakýkoliv pokus o lustraci těchto osob přímo ministrovi. Fond Z měl prý (otázkou je, v jaké podobě a úplnosti) k dispozici ještě Jan Ruml.

Proti pravděpodobnosti a realističnosti této spiklenecké varianty hovoří několik důležitých faktorů: zdravotní stav prezidenta Havla a jeho stále klesající oblíbenost, stejně jako vysoký věk Motejlův. Havlův "dočasný" dvanáctiletý hradní mandát při maximálních dvou pětiletých volebních obdobích je maximum, co je dnes většina občanů schopna snést a tolerovat. Průzkumy veřejného mínění hovoří v dlouhodobém trendu a jasně. Havlovy zdravotní dovolené se stále prodlužují a jsou stále častější... Jeho zdravotní stav není vratný k normálu a může se s přibývajícími lety už jen zhoršovat.

Politická scéna už je jím dostatečně unavena, než aby připustila byť jen možnost jeho návratu. Byť po malé, motejlovské pauze.

Motejl není pro žádnou z rozhodujících politických sil dostatečně atraktivní, aby měl rozsáhlejší koaliční potenciál. Podpora "romantiků" z Brandýského fóra či "přátel" z disidentských kruhů je idealismem politické naivity, nikoliv reálným kalkulem, byť pro přímou volbu.

Je neoddiskutovatelným faktem, že byl Motejl sociálním demokratům přes svou právní asociálnost (inicioval rozsudek Ústavního soudu proti regulaci nájemného, což je v rozporu s programem ČSSD) vnucen. V ČSSD se jeho podpora omezila na Mladé sociální demokraty a slabou frakci "hradního křídla". Členové právní komise se vyjadřují stylem "no comment" a sociálně demokratičtí senioři vyrazili spolu s Konfederací politických vězňů do útoku.

Rekapitulace: Pro 1. volbu, při které se budou utvářet a ověřovat různé ad-hoc koalice, je Motejl nepřijatelný kandidát, který maximálně dále rozmělní v prvním kole hlasy "protizemanovců" či "protiklausovců".

Varianta 2: Bureš s Grossem aneb loutkový prezident

Stanislav Gross postavil jako svého kandidáta bývalého ministra spravedlnosti a musel přitom vědět o jeho členství v KSČ ještě v roce 1989. Burešovo přiznání ke kariérismu, který ho přivedl ke komunistům, mu mnoho popularity nepřidalo, stejně jako jeho současná úřednická apolitičnost. Proč to Gross udělal, když právě on byl vždy zastáncem Bohumínské deklarace a je většinou považován za představitele "nelevicového" nebo dokonce "antikomunistického" křídla v ČSSD?

Zcela jistě mířil k prezentaci kandidáta, který ve výsledku bude vadit nejmenšímu množství poslanců. Zcela určitě měl na mysli i přijatelnost Bureše pro ODS. O Burešově neslanosti-nemastnosti už bylo napsáno dost, jeho rozhovory a přehnaná asertivita, s jakou se prezentoval médiím, vyvolávaly u novinářů pouze úsměšky... Bureš si nyní dokonce pořídil přesně stejné brýle, jaké nosí Vladimír Špidla (pouze na rozdíl od Špidly bez dioptrií), jako by si snad myslel, že brýle bez obrouček dělají politika seriózním. To, co dělá se svými brýlemi Vladimír Železný, však úředník Bureš pouze naivně paroduje.

Úvaha o "nulové" vobě Bureše jako nejmenšího zla pro všechny, kteří nechtějí volit "extrém" Miloše Zemana na jedné straně či Václava Klause na straně druhé z něj ale dělá pro určitý pat při vyjednávání vážnou hrozbu pro zemanovské křídlo. Komunisté se mohou s Burešem domluvit na své "legitimizaci" a překonání blokace všemi "demokratickými stranami" , ODS zase může vyhovovat Burešova beznázorovost, kterou je tvárným pro ovlivňování při svých nominacích členů bankovní rady ČNB či dalších krocích, které Bureš chce "předvídatelně" a "transparentně" projednávat se všemi... To je Burešova (a tím i Grossova) nepopiratelná výhoda. Ve vyjednávání o Burešovo zvolení má Gross volnou ruku napříč celým Parlamentem.

Tím, komu by ale Bureš musel zůstat trvale vděčný, by byl jeho "duchovní otec", ministr vnitra. Zvláště, pokud nominaci předcházela dohoda, ve které Gross držel v ruce něco víc. A to není pro Stanislava Grosse zas tak nepřijatelná představa, zvláště tehdy, kdyby chtěl být po vyvolání nějaké vládní krize pověřen sestavením vlády "svým" prezidentem on. Gross totiž prozatím nemá v ČSSD vážnějšího soka, který by mohl ohrozit jeho zvolení do čela strany po případném inscenovaném pádu Špidly a jeho kabinetu. O několik let později však už soka mít může...

Gross doposud prokázal velkou obratnost při utváření jakýchkoliv ad-hoc koalic ve sněmovně a je znám jako brilantní vyjednavač, který vždy ví, KOMU CO ZA CO. Je pragmatik, kterému ideologické bariéry nevadí v racionální dohodě nad věcnými otázkami a nevadí mu, že ho mnozí obviňují z beznázorovosti. Jen díky němu a jeho pragmatické politice se po odchodu Miloše Zemana z čela strany "uklidnila" situace a osm let trvající zákopová válka v ČSSD skončila příměřím. Stanislav Gross ale umí i strategické tahy a přes názorovou odlišnost dokáže držet své slovo.

Rekapitulace: Tak proč tedy postavil jako svou volbu kandidáta tak zvláštně nijakého a tak málo sociálně demokratického?

Varianta 3: Bureš podruhé aneb dočasná překážka na jiné cestě

Odpověď může znít, že právě proto.

Miloš Zeman kdysi na tiskovce veřejně řekl, že Grossův čas přijde. V rámci inscenovaného "vekého smíření" se Zemanem získal od něj tehdy "nepřítel mezi přáteli" křeslo ministra vnitra a nelze mu upřít to, že je doposud nejúspěšnějším v čele tohoto resortu. Jeho policisté ho milují a respekt má přes pár drobných šrámů i v kriminalistické či ve zpravodajské komunitě.

Historie jeho loajality k "velkému prognostikovi" sahá až do roku 1992, kdy mladičký Gross přišel za Milošem Zemanem na sjezdu, který volil nového předsedu (v situaci, kdy Zemanovi scházely hlasy pro zvolitelnost), se slovy: "Mladí budou hlasovat pro tebe. Pamatuj si to." Zeman přikývl, stal se předsedou a pamatoval si, čí zásluhou to bylo. Slogan o cestě vládě po krku spatřil světlo světa ke zděšení horákovské "pravicové" kliky v ČSSD. Stanislav Gross měl zajištěnou pozici ve vedení strany. Daleko lépe a jemněji než Zeman dokázal Gross komunikovat se Zemanovým největším protivníkem, vnučkou významného předválečného sociálního demokrata Modráčka, Petrou Buzkovou. Spojenectví s Grossem, kterému ona naivně uvěřila, jí přivodilo sérii vnitrostranických porážek, které se v ČSSD vžilo pod názvem "Zemanova taktika čtyřicetidevítiprocentní demokracie".

Kdykoliv totiž chtěla Petra Buzková zvítězit, nezískalo její (a Grossovo) křídlo nikdy více než 49% hlasů. Což nevadilo Grossovi, ale Buzkovou to naprosto zablokovalo ve všech jejích plánech.

Gross vždy dokázal zajistit pomocí kompaktního středočeského regionu v zákulisí, aby se ve chvílích ohrožení této menšiny v politickém grémiu přesunulo rozhodování na předsednictvo, a pokud byla ohrožena menšina i na předsednictvu, pak se rozhodování posunulo na úroveň ústředního výboru nebo se odsunulo na sjezd.

Gross se nikdy neunáhlil, protože věděl, že jeho čas přijde ve chvíli, kdy nebude muset stát proti Miloši Zemanovi. Ta chvíle nastala. Miloš Zeman se stal premiérem, Stanislav Gross ministrem vnitra. Miloš Zeman by se mohl stát prezidentem, Stanislav Gross premiérem. Vladimír Špidla dostal šanci stejně, jako předtím ministr Grulich. Ani jeden jí nevyužili... Ani jeden nemůže říci, že by byl přeskočen či opominut. Za své prohry si oba dva mohou sami. Vládnout se totiž musí umět.

Existuje tedy ještě druhé vysvětlení Grossovy nominace Bureše. Dá se popsat jednou větou: Zeman na Hrad prostřednictvím náhlého uvolnění cesty likvidací kandidáta s velkým potenciálem, ale malým výsledkem v prvním kole. Rozhodne se - ve druhé volbě, druhém či třetím kole. Unavení poslanci i senátoři jsou pro. Komunisté vědí, že neprodělají, ODS ví, že serióznějšího protihráče už mít nebude, dvoutřetinová část sociální demokracie jásá a zbytek si mne oči. Sní, či bdí?

Rekapitulace: Gross si se Zemanem podají ruce a cesta k premiérské židli po inscenované likvidaci 100+1 členné vlády Vladimíra Špidly je otevřená. V případě potřeby bude odměněna i Hana Marvanová. Třeba křeslem ústavní soudkyně... Z rukou Miloše Zemana by měl dekret zvláštní pikantnost.

Varianta 4: Zeman na Hrad hlavním vchodem

Tato varianta by se dala nazvat též "pokračování opoziční smlouvy pomocí dvou opozičních smluv". Přidáme-li totiž k základní dohodě ODS a zemanovského křídla ČSSD ještě hlasy komunistů, které jsou vysoce pravděpodobné, pak dospějeme k tomuto výsledku.

Vychází z předpokladu, že sociálním demokratům zachutnala menšinová vláda a ODS si svou opoziční pozici moc nechválí. Oba dva zájmy padly na Špidlově konstrukci čtyřkoalice ČSSD + KDU-ČSL + US-DEU + Hana Marvanová, jejímž architektem byl Václav Havel. Ten se o stejnou koalici pokoušel už jednou, ale díky tvrdohlavosti Jana Rumla neuspěl. Zeman s Klausem se mezitím sešli u becherovky.

Vznikl scénář, který Havlova mediokracie nevydýchala po celé čtyři roky. Česká republika si mezitím zvykla, že sociální demokracie nerudne ani nekouše, malí tuneláři a jiní podnikavci se uklidnili a velké Klaus obětoval, protože z jejich zisků stejně nic neměl.

Kosmetické řeči o tom, z úst Vladimíra Tlustého o tom, že sociálnědemokratická vláda "zadlužuje naše děti" byly vždy vystřídány pragmatickým postojem Václava Klause a nutností uchovat pro "opoziční" ODS dobyté pozice i příjmy pro její členy. ČSSD vládla v centru, ODS si budovala pozice v regionech.

Bezmoc a beznaděj zachvátily Unii svobody a KDU-ČSL do té míry, že stvořily Čtyřkoalici, která postupně malomyslněla, až se vytratila docela. Trockističtí revolucionáři v České televizi sehanli sice sto tisíc lidí na Václavské náměstí, ale pak už neuspěli. Dnes už jim nepřijde "na pomoc ohrožené demokracii" ani jejich příbuzenstvo. Jak to například v Británii brutálně prosadila Margaret Thatcherová, odbory totiž mají právo hájit jen ekonomické postavení svých členů, nemají právo zasahovat do politiky.

Za této situace Miloš Zeman odešel "objímat stromy" a odpočinout si. Vládu i stranu přenechal Vladimíru Špidlovi, o kterém tvrdí, že má nejmenší deficit pracovitosti. Počítal ale s tím, že Špidla nedokáže rozehrát pod tlakem médií a části strany hru složitější, ve které by bylo otevřeno více než jedno řešení.

Přímočaře uvažující Špidla se lekne Václava Havla, který mu vyhrožuje, že po krachu jeho vlády 100+1 na sestavení rozpočtu už jej nepověří sestavením vlády nové a Špidla nemá v zásobě jiné východisko. Prohrává a pak už jen řeší operativní problémy, kterou čtvrtá koaliční strana před něj postavila... V médiích totiž neobratně deklaroval předem, že "s ODS nikdy" a "s komunisty ani ve snu". Uzavřel si tak možnost vyvíjet tlak na koaliční partnery i prezidenta. Bál se riskovat nepřízeň médií, protože chtěl "nastolit nový styl" politiky. Bojí se riskovat, že by to byl on, kdo prolomí blokádu komunistů ve sněmovně, přestože občas zoufale potřebuje jejich hlasy k eliminaci dvouprocentního koaličního partnera, který si osvojil Luxovu hadí taktiku.

Do té doby skrytý nesouhas vyvrcholil po Špidlově prohrané rozpočtové krizi. Namísto odchodu vzpurných unionistů z vlády a sestavení čisté, byť menšinové vlády ČSSD či dvoučlenné koaliční vlády s KDU-ČSL se Špidla orientoval stále na Havlovu vizi s Unií svobody. Z jeho kroků byla zjevná stále větší slabost. Motejlova kandidatura na prezidenta, stejně jako Špidlovy emocionální výroky v poslaneckém klubu na předsednictvu už jenom dotvářejí složitou situaci uvnitř strany. Špidlu opouští i nejbližší, do té doby věrní spolupracovníci.

V té situaci získává podporu čtyřiceti pěti až padesáti ze sedmdesáti poslanců sněmovny Miloš Zeman, který své politické postoje nezatížil žádným "nikdy s těmi či oněmi" a který dnes jedná z pozice "pouhého člena strany", "důchodce na penzi". Zeman ví, že cena za 141 hlasů není veliká a zná oerační prostor sněmovní aritmetiky lépe než kdo jiný. Má jej zažitý z nedávné funkce premiéra menšinové vlády, která nemohla vždy říci, jakou cenu zaplatila za který úspěch.

Proti této tezi hovoří pouze možná a náhlá senilita prognostika Zemana, který půl roku dopředu oznámil všem, že prvního kola volby se neúčastní, na zasedán výkonného výboru dokonce řekl, že pokud by ho do druhého kola nenominovali, přijal by to s osobním ulehčením. A pokud ho jeho příznivci chtějí vidět ve funkci nejvyšší, musejí na tom usilovně pracovat.

Rekapitulace: Zemanovi spojenci prozatím poměrně suveréně realizují taktiku prvního kola s "cizím" kandidátem a nechávají na vyjednavači Grossovi, aby přiznal, že dostal mat po odstoupení neprůchodného kandidáta buď před prvním kolem první volby, do kterého by pak sociální demokracie nenavrhla nikoho, anebo po prohraném prvním kole, po kterém bude jasné, že Bureše nevolily dvě třetiny sociálně demokratických kandidátů. V obou případech pak ČSSD zablokuje zvolitelnost jiných, pokud nedospěje k (pro Špidlu i polovinu ČSSD nepřijatelné) dohodě s Václavem Klausem na straně pravé a Vojtěchem Filipem na straně levé.

Varianta 5: Klaus

Pozice Václava Klause je složitá proto, že jeho primární podpora by se teoreticky měla opírat o hlasy pravicové opozice, o které se ale opírat nemůže, neboť ji reprezentuje pouze sama ODS. Unie svobody či "nezávislí" senátoři (až na Vladimíra Železného) udělají vše pro to, aby Klause vymazali z povrchu zemského. Představa, že senátoři či poslanci Unie svobody volí Klause prezidentem, je sen, který se nezdá nikomu. Celá existence Unie svobody by tak Ani lidovci Klause nepodpoří, neboť mají v živé paměti své postavení uvnitř vládní koalice pod Klausovým předsednictvím.

Opírat se o hlasy komunistů sice lze při "cvičení" disciplíny vládní koalice 100+1, ale jen stěží by mohla ODS přijmout podporu komunistů za funkci prezidenta. Přes srdce by to nepřenesla většina voličů ODS. Komunisté by s tím takové problémy neměli, ti by to brali s humorem...

Klausovi by musela pomoci buď dohoda levice (sociální demokracie i komunistů), případně vládní koalice (ČSSD a KDU-ČSL a US) o odchodu z jednacího sálu, což by ve třetím kole jedné z voleb snížilo kvórum do té míry, že by Klaus byl průchozí. To se ale nejspíše nedá očekávat.

V případě podpory ODS návrhům ČSSD se ale dá čekat výměna na postu předsedy Sněmovny. Otázka Marie Součkové ze zasedání výkonného výboru ČSSD by tak našla řešení. Součková se ptala, zda je přijatelné, aby ostatní strany ponechaly ČSSD funkce předsedy Sněmovny, předsedy vlády i prezidenta.

Spojením příjemného s užitečným pro všechny odpůrce Lubomíra Zaorálka v ČSSD by se dala realizovat odměna pro Václava Klause. Zároveň by se tím odstranil vnitrostranicky "opoziční" lídr. Toto hlasování pak může být prvním z řady kroků pestrobarevné prezidentovy "opoziční koalice".

Rekapitulace: To je ale podvarianta scénáře předchozího, nikoliv cesta pro Václava Klause na Hrad...

Varianta 6: Přímá volba prezidenta

Za nejméně pravděpodobnou se dá považovat změna ústavy, umožňující přímou volbu prezidenta. Nejen pro snadnou emocionální manipulaci veřejným míněním (pak by totiž mohl být volen i Václav Havel, protože by tento mandát byl jiný, než předchozí a nevztahovala by se na něj Havlova nevolitelnost), ale hlavně pro nepředvídatelnost výsledku. Divokých karet i taktik k jejich financování by mohlo být nepřijatelně mnoho.

Hlavním důvodem, proč se nedá předpokládat, že by se poslanci vzdali pravomoci volit hlavu státu, je ale fakt, že kompetence sněmovny v poloprezidentském či prezidentském systému by byly daleko menší, než jsou nyní. A žádná ryba si dobrovolně nevypouští rybník. Žádný poslanec nebude chtít měnit zaběhané stereotypy zvláště tehdy, když není na obzoru žádný favorit přímé volby. Argument o nominaci a zvolení Vladimíra Jágra, Lucie Bílé, Vladimíra Železného či Mickeyho Mouse už jsou jen pohřební formulí nad tímto nápadem Moniky Pajerové.

Nejlákavěji na první pohled vypadá přímá volba prezidenta pro Václava Klause, zvláště po velkém úspěchu ODS v komunálních volbách. Mohl by ale i náhle zcela propadnout, neboť předvolební kampaň pro přímou volbu by se nejvíce odehrávala v médiích, a ta - jak známo - Klausovi nefandí.

Rekapitulace: Prezidentem by se mohl stát i nějaký český Arnold Schwarzenegger či Madonna. A proč vlastně ne?

Přichází čas korunních princů

Většina variant nastíněných v předešlých kapitolách ukazuje, kdo z hráčů nalezne jaký prospěch ze hry. Zatímco jedni nenajdou žádný prospěch a hrají často hry jiných, aniž by věděli proč (Motejl, Potůček, Pithart, Bureš), druzí hledají pouze prospěch někoho jiného či vyšších principů mravních (Rychetský, Dostál, Klaban).

Vítězství vidím však spíš na straně těch, kteří s prospěchem druhých dokázali spojit prospěch vlastní. Vidím nyní pouze dva politiky, kteří v kombinační hře s dvěma sty osmdesáti figurami nalezli kombinace, jak se stát premiérem a prezidentem. Po deseti letech "otců zakaladatelů" přichází, zdá se mi, tedy čas následníků trůnu...

Vedlejším efektem se stalo, že ČSSD dosáhla ze stavu ospalé normalizační letargie stavu vnitřního tvořivého napětí a nejistoty, což bude stimulovat (mnohdy protisměrné) aktivity všech, kteří mají ve straně moc.

                 
Obsah vydání       9. 12. 2002
9. 12. 2002 Poslanec Vidím: Referendum? Rozhodovat za občany je moje právo! Radek  Batelka
9. 12. 2002 Zákonné dupání po občanských právech Zdeněk  Jemelík
9. 12. 2002 Zemědělci přišli pozdě. Bush už tu není Topí  Pigula
5. 2. 2003 Pošta redakci
9. 12. 2002 Jak sociální demokraté volili nezvolitelného kandidáta na prezidenta Štěpán  Kotrba
7. 12. 2002 Hrůzné informace o řediteli brněnského studia ČT Zdeněk  Drahoš
9. 12. 2002 Hradčany se budou dobře prodávat se Srdcem i bez něho Jan  Paul, Jiří  Přibáň
9. 12. 2002 Média o víkendu: Pithart nemilosrdně demaskován Josef  Trnka
9. 12. 2002 Británie: vrcholí zuřivá diskuse o přistěhovalectví
9. 12. 2002 Klub Netopýr a inženýři Vladimíra Párala Jiří  Pallas
6. 12. 2002 Levicové bědování - ale s novými informacemi a s noblesou Jan  Čulík
6. 12. 2002 Štěpánu Kotrbovi: Jděte už konečně k čertu, demagogu! Tomáš  Pospíšil
4. 12. 2002 Otakaru Motejlovi:
Jděte už konečně k čertu, pane Spravedlivý!
Štěpán  Kotrba
5. 12. 2002 Slavomír Klaban: "Proč jsem proti kandidatuře dr. Motejla na prezidenta" Štěpán  Kotrba
5. 12. 2002 Procesní právo nade vše - pozadí rehabilitace skupiny národních socialistů
2. 12. 2002 Hospodaření OSBL za listopad 2002 Jaroslav  Štemberk
2. 12. 2002 Statistiky čtenosti Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech