Osvobození jednoho města na východě ČR

8. 5. 2010 / Aleš Uhlíř

Každý rok se tak dovídáme, jak byla osvobozena Praha, co se dělo u Plzně a jak se armáda spojenců, proniknuvší do Čech, zastavila na linii předem dohodnuté s Rusy. Vzpomínám si, jak v roce 2005, v předvečer 60. výročí květnových událostí nabídla Česká televize divákům dosud údajně neuveřejněné filmové záběry Prahy z přelomu dubna a května roku 1945. Film ukázal město válkou netknuté, v němž obraz pouličního dění nijak nenarušoval obvyklou představu o poklidném životě. Jediné, co na první pohled na těchto záběrech krás Prahy a zdánlivě poklidného života jejich obyvatel upoutalo, bylo množství německých vojáků. Příslušníci Wehrmachtu se ve skupinách, ale i jednotlivě procházeli mezi obyvatelstvem. Němečtí vojáci polehávající na zemi před nádražím připomínali spíše trampy či dokonce bezdomovce, než vojsko dosud bojující Německé říše. Čekali na svůj vlak, zatímco motorizované kolony za Prahou táhly odevzdaně vstříc americkému zajetí. Pak došlo k pražskému povstání. Jak při něm vypadaly bojové akce, vidíme na každoročně stále opakovaných filmových záběrech (přemalovávání a ničení německých nápisů, řídká střelba za zmateného pobíhání lidí zaskočených na ulici, pochodující zástupy připomínající více průvod než skutečné válečníky, zatýkání Němců a kolaborantů).

Takový obrázek z konce války svádí k myšlence, že o český zapadákov kdesi na východě se v těch dnech nebojovalo, že to tam Němci nejspíše zapíchli a pelášili do amerického zajetí. Jak to tedy vypadalo na konci dubna 1945 kupříkladu ve východní části území, které bylo odstoupeno Mnichovskou dohodou? I když nejsem pamětník, leccos je mi známo z vyprávění rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, kteří zažili přechod fronty ve Svinově (dnes jde o městskou čtvrť Ostravy).

Svinov (po Mnichovu Schönbrunn/Oder) byl samostatným městem a zároveň nejvýchodnějším místem říšské župy Sudetenland. Od Protektorátu jej oddělovala řeka Odra. v O Svinov se v několika posledních dnech dubna 1945 svedl boj, jako by se nejednalo o nejvýchodnější enklávu Sudet s převážně českým obyvatelstvem, nýbrž o předměstí samotného Berlína.

Předzvěstí bojů byl nálet amerických bombardérů na nedalekou elektrárnu v polovině dubna 1945. Němci útok odvrátili palbou flaku a kouřovými clonami. Desítky těžkých bomb dopadly ani ne půl kilometru od svinovského nádraží. Rusové se ke Svinovu probíjeli od západu, neboť přístupu od východu stála v cestě Odra a od severu Opavice. O urputnosti, s jakou byl boj veden, svědčí délka boje při postupu fronty od Děhylova ke Svinovu. Těch 12 kilometrů představovalo 10 dní! Mezi Svinovem a sousedními Třebovicemi prchali před postupující frontou obyvatelé Hlučínska.

V Třebovicích se Němci pokusili evakuovat obyvatelstvo, avšak kvůli silné palbě se evakuace neuskutečnila. Počínaje 26. dubnem dopadaly na Svinov bez přestání granáty a střely z katuší. V pátek 27. dubna započalo letecké bombardování města s nebývalou silou -- celkem 41 náletů. V sobotu 28. dubna intenzita leteckého bombardování vzrostla a začalo nepřetržité ostřelování Svinova z palubních zbraní. Rusové několikrát dobyli silnici od Třebovic ke Svinovu, aby pak ustoupili Němcům, kteří tento přístup na Svinov dobyli zpět.

Obloha byla plná ruských letadel. Mezi Třebovicemi a Svinovem proti sobě na vzdálenost sotva jednoho kilometru střílela děla. Německá artilerie se kryla vytvářením rudých mračen, z polí všude kolem střílel flak. Německá ledadla již nelétala. Na pomezí Třebovic a Svinova bojovala skupina tanků Tiger.

Vyhořela spousta domů a mnoho obyvatel nalezlo ve sklepech svých domů smrt. Docházelo i k takovým tragédiím, při kterých pod sutinami domů zahynuly celé rodiny. V neděli 29. dubna fosforová bomba do základů vypálila obytný dům, ve kterém s rodiči bydlela moje matka. To již zuřily urputné boje kolem svinovského nádraží. V některých třebovických domcích před Svinovem se příslušníci obou armád vystřídali několikrát. Zahradou a sklepením domu mého dědečka na Schillerstrasse procházely ustupující německé jednotky, v jejichž řadách nastal chaos. Někteří prosili o civilní šaty a zahazovali uniformy, jiní běhali po sklepech a vyptávali se, kterým směrem je Wagstadt (Bílovec). Dne 30. dubna byl Svinov zcela pod kontrolou Rusů. Všude hromady mrtvých v zákopech, mezi domy a na polích. Trvalo několik dnů, než byli všichni padlí vojáci pohřbeni, obvykle do jám po pumách.

Málokdo však dnes ví, že po uklidnění situace byly na úředních formulářích sepisovány škody, a že tyto soupisy jsou dosud v archivech uchovávány. O dědečkově domě (po 30. dubnu již na ulici Kolofíkově) se v Archivu města Ostravy dochoval v soupise škod ze Svinova spis číslo 504 s ověřeným mnohastránkovým seznamem válečných škod. Úřední předtisky tehdy důsledně lišily škody způsobené za bojů a škody při plenění. Je neuvěřitelné, že v domě nikdo nezahynul. Budova dostala 12 zásahů granátem. Zbořena byla část obvodního i vnitřního zdiva, notně utrpěla také střecha. Ve spise je úředně potvrzený výčet škod na stavbě. Pak následují dlouhé soupisy škod způsobených pleněním. Osvoboditelé odcizili kromě nábytku snad veškeré věci v domě od šatstva, prádla až po rozličné drobné předměty. Ostatně jako ve všech jiných domech. V obchodech u nádraží demontovali a odnesli i nástěnná zrcadla, na nádraží rvali ze zdi vodovodní kohoutky...

Z fotografií zničeného města bylo sestaveno zvláštní tablo, z něhož byla zmenšením pořízena pohlednice s názvem Svinov v rozvalinách. Příkladný název pro všechna ta spáleniště a torza domů bez střech, kde mezi částmi obvodových zdí vyčnívají zbytky komínů. Dnes, když někde povodeň vytopí pár domků, je z toho -- jak se to líčí v televizi --málem národní tragédie. Tehdy dokázali lidé ve válkou zničeném Svinově bez velkého rozruchu v krátké době vše obnovit.

Jen to bezuzdné plenění, doprovázející osvobození, dávalo po léta slovu osvobození zvláštní pachuť. Lidé si to dlouho pamatovali. I stalo se v době mých školních let, že jedna mladá učitelka na procházce v době slavných májových dnů (20. výročí) ve snaze přiblížit žákům osvobození vyprávěním očitého svědka, oslovila starou paní, vyhřívající se na sluníčku před svým domkem. Rázná odpověď "dejtě pokoj, o Rusach mi ani němluvtě, ukradli mi všecko, co jim přišlo pod ruku", byla pro paní učitelku ledovou sprchou.

65 let je dlouhá doba. Ale ne zas od nás vzálená tolik, aby se poslední dny války smrskly na květnové povstání v Praze a na osvobození Plzně, což jsou události, které nám skutečnou krutou tvář války neukazují. Opravdová válka není zas až taková legrace, aby v ní bylo místo pro čtyřleté děti na barikádách nebo pro pouliční bojovníky, kteří si vystačili s pistolkou a osmi náboji.

Vytisknout