Politik má právo činit rozhodnutí proti přání veřejnosti

7. 5. 2010 / František Marčík

KH dle mého soudu vychází z chápání demokracie podobného tomu, jaké razil K.R.Popper. Ten říkal toto: "Hlavní problém dosavadní politické filosofie byl formulován otázkou: Kdo má vládnout? A tuto otázku jsem nahradil otázkou jinou, aniž by to byl kdo valně postřehl. Moje otázka zní: Jak lze jistou vládu do jisté míry držet pod tlakem, aby nenapáchala příliš mnoho škod? A zde je má odpověď: Tím, že ji lze sesadit. To podstatné na demokracii je, že vláda může být bez krveprolévání sesazena."

Otázku "Kdo má vládnout?" považuji za zcela pochybnou, neboť nelze zkoumat ledví lidí, kteří přijdou do vlády, předvídat, zda je lze nechat vládnout. Co je ale podstatné, je, že je zde možnost jejich sesazení, které jim hrozí, nedbají-li všeobecného mínění. Otázka "Kdo má vládnout?", (několik moudrých jedinců, nebo množství hlupáků?), byla problémem politiky, jak jej viděl Platón a po něm skoro všichni političtí filosofové včetně Karla Marxe, který se rovněž ptal: "Kdo má vládnout?" (kapitalisté nebo dělníci?). A naše současná odpověď, která zní: "demokracie", je myšlena jako odpověď na tutéž otázku: neboť "demokracie" znamená "vláda lidu", a odpovídá tudíž na otázku: "Kdo má vládnout?" slovem "lid". Ale lid ve skutečnosti nevládne nikde a naše demokratické ústavy lze interpretovat jako odpovědi na mnohem rozumnější otázku, na zcela jiný problém, totiž na už zmíněný problém, jak lze nejlépe předejít velkému neštěstí, (i když ovšem i zde chybí záruka úspěchu).

Tato změna základního východiska vycházela z použití filosofického objevu, který byl namířen především proti německé filosofii, objevu, že se nemáme ptát po bytnosti (Wesen). Wesensschau (nazírání bytnosti) a Wesenphilosophie se mi zdají být naprosto nesprávnými, a měly také osudné následky.

Když se ptáme: "Co je podstatou demokracie", pak zní odpověď přirozeně: "Vláda lidu." Ale ta neexistuje, to je přece jen pojem. Kdepak jsme už zažili, že by vládl lid? Ani ve Francouzské revoluci nevládl: to přece nebyl lid, kdo uvedl do pohybu gilotinu. Otázka po podstatě demokracie tudíž vede k nesprávné teorii: Vládnout má lid. Lid ale nevládne, vládne vláda. A jde tedy o to, co moci tuto vládu nějak ovlivňovat, a to je možné jen tehdy, lze-li ji sesadit."

Čili KH jen hájí - oproti zažité floskuli o demográcii co vládě lidu - smysl definice zastupitelská demokracie tak, je velmi přiléhavě vystihl K.R.Popper (jeho výměr demokracie nápadně připomíná jeho teorii falzifikovatelnosti uplatňovanou ve vědě - platná je ta teorie, která dosavad nebyla vyvrácena). Rozumím tomu, že se Vám takové chápání demográcie nemusí pozdávat zejména v souvislosti s určitými konkrétními kroky a rozhodnutími českých politiků (s nimiž třeba já osobně taky nesouhlasím, nedokážu říct, neboť nevím, zda mluvil KH konkrétně pouze o vyslání vojsk do zahraničí či i o něčem jiném - to však vůbec není rozhodující), ale to, co říká KH ve vámi kritizované větě, v zásadě platí. Politik nese za své kroky zodpovědnost, ta je dána jeho (ne)znalostí problému, které mohou být v některých případech odlišné od toho, co zná veřejnost, politik se musí řídit svým vlastním úsu dkem a svůj úradek činí sám za sebe, za své rozhodnutí nese odpovědnost a to tak, že se odpovídá svým voličům.

Pokud tito nejsou s jeho odpovědmi spokojeni, nechť se v jeho neprospěch vysloví v následujících volbách. Toto je žel či dík slabina i síla demokratického režimu. Pochopitelně, že v ideálním případě by se měl snažit politik vysvětlovat své kroky veřejnosti, respektive té části veřejnosti, již reprezentuje, ale jsou případy, kdy toto není možné, kdy je například vázán státním tajemstvím či jiným druhem na veřejnosti jen těžko sdělitelné informace. Zároveň však také může takto politik jednat "proti vůli lidu" i z jisté zlovůle, umanutosti, naivnosti, bláhovosti, neznalosti, to však je jeho plné právo a opět není možné než využívat legálních demokratických prostředků, kterak se vůči těmto přečinům třeba i vědomě zlolajných politiků ohradit a kterak se s nimi vypořádat.

Politik, který se řídí toliko vůlí, míněním a názorem veřejnosti, nesnese než výstižné označení populista. Politik nejenže má právo rozhodovat se proti vůli veřejnosti, ale v některých případech má dokonce i povinnost rozhodnout proti vůli veřejnosti.

Jinými slovy, vaše chápání demográcie je do značné míry poplatné oné tolik vžité floskuli o "vládě lidu" (která je plně poplatná komunistické definici demokracie - kde lid rovná se proletariát - kteréžto konstatování berte nikoliv jako výtku, nýbrž jako konstatování, právo na takové chápání demokracie vám neupírám, jen je třeba si učinit jasno v odlišně chápaném pojmosloví). K tomu snad tolik, že ne nadarmo bylo v antickém Řecku za nejhorší nadávku považováno, když něco či někdo byl spojován s "veřejným míněním"...

Vytisknout