Stratfor: Globální krize legitimity

7. 5. 2010

Finanční a ekonomické systémy představují subsystémy v rámci širšího politického systému. Přesněji řečeno, považujme stát za složený ze tří základních systémů: politického, ekonomického a vojenského. Každý z těchto systémů má elity, které ho řídí. Všechny tři systémy se neustále navzájem ovlivňují - a ve zdravém politickém zřízení se vzájemně vyvažují, kompenzují nedostatky jednoho z nich, stejně jako využívají úspěchy ostatních. Každý stát obsahuje jinou konfiguraci těchto systémů samotných i mezi sebou navzájem. Relativní váha každého systému se liší, stejně jako význam jeho elit. Ale každý stát obsahuje tyto systémy, a nikde neexistuje pouze jeden systém bez obou dalších.

Investice s ručením omezeným

Vezměme kapitalistický ekonomický systém. Jeho moderní základ tvoří pojem korporace. Korporace je postavena na myšlence omezeného ručení investorů, na představě, že pokud si koupíte část podniku nebo podnik celý, vy sami neručíte za jeho dluhy nebo škody, které by to mohlo vyvolat. Vaše riziko se omezuje na vaše investice. Jinými slovy, můžete vlastnit celou korporaci nebo její část, ale nejste odpovědni za to, co dělá, nad rámec své investice. Vzhledem k tomu, že nabídka a poptávka existují ve všech dobách a na všech místech, pojem investování s ručením omezeným je pro moderní kapitalismus unikátní a vytváří dynamickou nabídku a poptávku.

Je to také politický vynález, a nikoliv ekonomický. Rozhodnutí o vytvoření korporací, které omezují svou odpovědnost, vyplývá z politických rozhodnutí a provádí se prostřednictvím právního subsystému politiky. Korporace vládnou i v Číně; i když pravidla odpovědnosti a definice kontroly se liší, princip, že stát a politika definují strukturu firemních rizik, zůstává neměnný.

V rámci přirozenější organizace trhu by vlastníci byli zcela zodpovědní za dluhy a závazky účetní jednotky, kterou vlastní. To by samozřejmě způsobilo nadměrné riziko, potlačení hospodářské činnosti. Takže politický systém v průběhu času přerozdělil riziko od majitelů firem věřitelům a zákazníkům, s tím, že umožní podnikům, aby zbankrotovaly, aniž by do procesu byly zataženi jejich vlastníci.

Přesné rozložení rizik v rámci ekonomického systému je politická záležitost vyjádřená prostřednictvím právního předpisu; stát od státu a v různých dobách se tyto úpravy liší. Ale v protikladu k myšlence, že existuje napětí mezi politickým a ekonomickým systémem, moderní ekonomický systém je bez výstřední, ale nezbytné politickoprávní lsti v podobě omezené odpovědnosti korporací nemyslitelný. V přesném a komplexním rozložení rizik a imunity nacházíme počátky moderního trhu. To jeden z důvodů toho, proč klasičtí ekonomové nikdy nehovořili o "ekonomii", ale vždy o "politické ekonomii."

Stát vynalezl princip korporace a definoval podmínky, za nichž korporace může vzniknout. Stát definuje strukturu rizik a závazků, a zajišťuje, že zákony jsou vynucovány. Morální režim vzniká z této složité situace a odůvodňuje ji. Ochrana před ručením sebou nese břemeno: Špatná rozhodnutí budou penalizována ztrátami, zatímco moudrá rozhodnutí odměněna větším bohatstvím. Proto společnost jako celek bude prospívat. Celý systém je navržen za účelem zvýšení, slovy Adama Smithe, "bohatství národů" prostřednictvím omezení odpovědnosti, což zvyšuje ochotu podstoupit riziko, ukládá pokutu za špatný úsudek a odměnuje moudré rozhodnutí. Nicméně není věcí systému, zda jednotlivci prosperují, ale zda prostřednictvím čerpání výhod zvětšují bohatství národa.

Největší systémové riziko tedy není ekonomický pojem, ale politický. Systémové riziko se objeví, když se zdá, že politická a právní ochrana poskytnutá ekonomickým subjektům, a zejména členům ekonomické elity, byla použita k podvrácení záměru systému. Jinými slovy, krize nastane, když se zdá, že ekonomická elita využívá právo rozdělovat riziko pro vlastní obohacení způsoby, které podkopaly bohatství národa. Ještě jinak řečeno, krize nastane, když se zdá, že finanční elita využívá politickoprávní strukturu k vlastnímu obohacení prostřednictvím systematicky nerozvážného chování, zatímco ti, kdo se chovali obezřetně, byli poškozeni, a politické elity zřejmě nepřijaly žádné opatření na ochranu obětí.

V moderní veřejnoprávní korporaci akcionáři - její vlastníci - jen zřídkakdy kontrolují management. Jménem akcionářů na správu vlastnictví technicky dohlíží správní rada. V krizi roku 2008 jsme viděli chování, které zničilo hodnoty držené akcionáři, zatímco se zdá, že obohatilo management - zaměstnance korporace. V tomto případě se ochrana poskytnutá akcionářům korporací obrátila proti nim, když byli nuceni zaplatit za nerozvážnost zaměstnanců - manažerů, jejichž zájmy nejsou se zájmy akcionářů sladěny. Manažeři v mnoha případech osobně prostřednictvím systému náhrad profitují z činností, které zájmům akcionářů škodí. Nyní tedy máme před sebou politickou, nikoliv ekonomickou krizi, a to ze dvou důvodů. Za prvé, krize kvalitativně překročila hranice cyklické události. Za druhé, tato krize koření v politickoprávní definici rozdělení podnikových rizik a v právně vymezených vztazích mezi managementem a akcionáři. Jestliže necháme akcionáře nést odpovědnost za jednání managementu, ale neposkytneme jim už kontrolu umožňující omezit riskování managerů, pak problém nespočívá v trhu, ale v politickém systému, který společnost s ručením omezeným vynalezl a řídí.

Finanční paniky, které se objevují přírozeně a ohrožují finanční elity, nemusejí nutně vytvořit politickou krizí. Finanční panika, která je zřejmě výsledkem záměrné manipulace rozdělení rizik podle zákona, a ze které finanční elita jako celek zřejmě profitovala, i když akcionáři a veřejnost byly poškozeni, však nevyhnutelně způsobila politickou krizi. V případě roku 2008 a událostí, které následovaly, máme před sebou paradox. V roce 2008 krize nebyla bez precedentu, ani federální finanční výpomoc. Viděli jsme podobné věci během krize komunálních dluhopisů ze 70. let, během dluhové krize Třetího světa a během spořitelní a úvěrové krize let 80. Ani recese, která následovala, nebyla anomální. Přišla sedm let po recesi předchozí, a ve srovnání se 70. a začátkem 80. let, kdy nezaměstnanost dosáhla více než 10% a inflace a hypotéky byly na více než 20%, nová byla bolestivá, ale také v mezích očekávaného chování.

Krize vzešla z toho, že se zdá být způsobena nikoliv chováním maloměstských bank nebo zemí třetího světa, ale globální finanční elitou, která využila složitosti právních předpisů k obohacení sebe sama namísto akcionářů a klientů, přičemž věc byla původně zamýšlena tak, že právě vůči nim nese elita primární svěřeneckou odpovědnost.

Jedná se tedy o politickou krizi, nikoli ekonomickou. Politická elita je odpovědná za korporátní elity unikátním způsobem: Korporace byla politickým vynálezem, takže její chování samozřejmě závisí na politickém systému. Ale v hlubším slova smyslu je krizí politických i korporátních elit, vznikla z pocitu, že z opomenutí nebo záměrně jednaly ruku v ruce - vědomě zrežírovaly výsledek. V jistém smyslu nezáleží na tom, zda se to skutečně takto odehrálo. To, že je široce rozšířena víra, že právě toto se stalo, je samo o sobě důvodem krize. To vytváří politickou krizi, která zase přechází v útok na ekonomický systém.

Veřejnost, která je v takových věcech cynická, předpokládá, že elity pracovaly jen ve svůj vlastní prospěch. Ale zároveň existují meze pro chování, které veřejnost bude ještě tolerovat. Tento limit by mohl být definován, s připomínkou Adama Smitha, jako bod, kdy bohatství národa samo je ohroženo, tj., pokud systém generuje výsledky, které poškozují stát. V extrémní podobě mohou tyto krize delegitimizovat režimy. V nejextrémnější formě - a my vůbec nejsme v blízkosti tohoto bodu - vojenské elity typicky podnikají kroky k převzetí kontroly nad systémem.

To rozhodně není něco, co je nějak omezeno na Spojené státy, i když část této analýzy je navržena tak, aby vysvětlila, proč Obamova administrativa musí jít po bankách Goldman Sachs, Lehman Brothers a dalších. Symbol Goldmana Sachse těžícího z akcí, které devastují národní bohatství, nebo managementu Lehmana, který zlikvidoval hodnoty akcionářů, zatímco si sám pomohl, vytváří krizi důvěry v politické a finanční systémy. S krizí legitimity, která se ani po téměř dvou letech neusadila, jsou reakce politického systému předvídatelné. Posvětí symbolické zlosyny a předefinuje strukturu rizika a odpovědnosti ve finančních institucích. Cílem není něčeho dosáhnout, ale vytvořit dojem, že má být něčeho dosaženo, jinými slovy, aby politický systém předvedl, že je připraven ke kontrole subjektů, jež vytvořil.

Celý článek v angličtině: ZDE