Jaké poučení si může Česká republika vzít z "Cleggománie"?

5. 5. 2010 / Karel Dolejší

První věc, která v souvislosti s Nickem Cleggem přichází na mysl, je vrácení otázek dávno vyloučených antagonistickým kartelem dvou dominantních stran z veřejné debaty. Z pohledu České republiky je nejnápadnější snaha přehodnotit padesát let trvající "zvláštní vztah" s USA, ale mohli bychom pokračovat k zvýznamnění role nejmladší generace v britské politice a k dalším tématům, která pomohla britské LDP v návratu do role celostátně významné politické strany. Na podobné otevření dlouholetých tabu české politiky před letošními volbami nedošlo, ač by to nepochybně bylo velice přínosné. K výslovné revizi donedávna jednostranné orientace na "strategické partnerství" s USA žádný z aspirantů na kormidlo české politiky nesáhl. Zrovna tak zůstává nezpochybněna problematická role Českých energetických závodů coby sponzora a šedé eminence české politiky. Nejen v těchto ohledech by bylo možno sáhnout k do jisté míry vyhrocené formulaci, že jednoduše není komu dát hlas. Žádná věrohodná alternativa k pilířům statu quo se totiž nenabízí.

Druhý postřeh se týká časových parametrů historického comebacku britské LDP. Ta jako celostátně významná politická formace odešla do důchodu v okamžiku zprofanování své tradiční vize světa po vzniku Velké deprese na přelomu 20. a 30. let minulého století. V tomto obrazu světa používala politika nikoliv expertního (tj. ekonomického a sociálně inženýrského), ale primárně morálního jazyka, minimální stát měl být "nočním hlídačem" ve společnosti jinak přenechané volné hře tržních sil. Zmíněné vidění světa se po Černém pátku na newyorské burze stalo jednoduše příliš banálním a nadále neudržitelným, nahradily je prostě jiné koncepty. LDP se vrátila až po osmdesáti letech, v okamžiku, kdy byla schopna prezentovat v době vážné krize britské politiky nové myšlenky. Případ LDP v českém prostoru vrhá zvláštní světlo třeba na představu některých členů a příznivců Strany zelených, kteří dnes doufají, že se jim nějakým záhadným a zázračným způsobem podaří znovu využít bonus "nepopsaného listu", díky němuž v posledních parlamentních volbách zaznamenali historický úspěch a vstoupili do parlamentu. Na britské politické scéně je však zřetelně vidět, jak dlouho vlastně může trvat, než vůbec dojde ke smazání vážného selhání zavedené partaje v povědomí voličů. Šlo o několik dekád a byly potřeba velmi specifické historické podmínky, plus schopnosti nabídnout doopravdy něco nového - představa, že liberální demokraté prostě po nějaké době opráší svůj někdejší znevěrohodněný program z 30. let, je zajisté už na první pohled absurdní. Jenže nepokouší se česká Strana zelených právě o cosi takového - totiž o prezentaci v zásadě týchž myšlenek, které se jejímu minulému vedení povedlo mezi veřejností v rekordně krátké době historicky znemožnit?

Konečně třetí úvaha se týká celkového smyslu letošních parlamentních voleb v ČR vnímaných na pozadí britského příkladu. V zásadě se rozhoduje pouze o tom, zda se průmyslová politika ČEZu bude dělat s oranžovým nátěrem (tj. při zachování zbytků sociálního státu v rámci chabých a stále chabějších možností státního rozpočtu), nebo v kulisách neoliberálních, které ale po roce 2008 už skoro všude ve světě vyšly z módy. Představení, které sledujeme, je koneckonců jen ústupovým bojem tradiční levice bez delší historické perspektivy proti neúprosné logice doby. Na neartikulovaném pozadí tohoto tragického dramatu, o němž nikdo z politiků nemá ani tu nejmenší chuť před občany otevřeně hovořit, však sledujeme jakési náhradní komediální představení se zpěvy a tanci, v němž se nejrůznější aktéři snaží upoutat veškerou pozornost právě jen na sebe a představit svůj vlastní osobní a stranický problém coby osové politické téma dneška. Nikdo nemá ani tolik odvahy k otevřenosti jako koneckonců stále politicky korektní Nick Clegg. Na scéně tedy vystupuje Jiří Paroubek se známým a populárním popěvkem "Pod dubem, za dubem, tam tě oškubem", jemuž sekunduje Petr Nečas pějící "Lásko, mě ubývá sil"; knížepán s přivřenýma očima odpovídá takřka neslyšně zcela mimo téma "já sním o Vánocích", zatímco exlidovkyně Vlasta Parkanová tentokrát místo "Dobrý den, radare" přednáší klasický kousek z prostředí pražské galérky s nezapomenutelnou pasáží "já jsem se zaběhla, já jsem se zaběhla... ric, pic, bum!".

Suma sumárum, zatímco Clegg představuje vážnou výzvu zavedemu politickému systému s "vedoucí úlohou" dvou stran, jehož skrytým základem je koneckonců zásadní shoda obou dominantních partají na tatcheristické vizi britské politiky, přičemž rozdíly se omezují pouze na zdůraznění jejích odlišných akcentů, ČR nikoho podobně odvážného a přitom respektu hodného nemá. A tak zatímco Clegg se s nejvyšší pravděpodobností za pár dnů ocitne přinejmenším v pozici toho, kdo rozhodne o nastolení budoucího premiéra - a dá se očekávat, že přitom prosadí velkou porci toho, s čím jde do voleb - v ČR se pravděpodobně po volbách opět dozvíme pouze to, že žádná změna vlastně nenastává a odcizování politické třídy jako celku od "ulice" i od klíčových politických témat pokračuje rutinně dál...

Vytisknout