Kapitoly z exkurze po občanské společnosti

Naděje je ve společnosti vždy přítomná

5. 5. 2010 / Tomáš Hradil

Příklady zapomenutých, aneb všechna čest kladným výjimkám mezi předválečnými českými Němci

Rád vzpomenu na příklady z regionu, kde žiji, z Jesenicka. Zapadly už příklady bezejmenných hrdinů, jako byl Franz Krusche z malé obce u Javorníku, který se přes celou válku pro své pro-Československé přesvědčení s rodinou ani náznakem nepřidali k nacistickému hnutí; izolovali se od ostatních, trpěli výhružky, pracovali na poli a v lese. Po válce, i přes údajné svědectví partyzánů, že se nikdy nezaprodali, museli Kruscheovi svůj statek opustit a jít se 30 Kg na osobu do odsunu. Asi se jejich dům někomu líbil. Nebo jiný příklad: jistý, dnes již bezejmenný Sudetský Němec (jinak ne zcela dobré pověsti sukničkáře) v té samé oblasti v období zvyšování henleinovského teroru vyvěsil před svým domem "vzorný prapor" s hákovým křížem; v noci ale shromáždil ženy a děti českých úředníků a v noci je bezpečně převedl přes hory do Lipové na vlak do vnitrozemí, aby je ochránil před skutečně hrozícími nebezpečenstvími. Jaký byl jeho osud za války, není známo, ale jistě mu to uznání u soukmenovců nepřidalo.

Jiný příklad při příležitosti posvěcení obnovených božích muk v zaniklé osadě Holendry na Jesenicku uvedl v roce 2007 známý katolický kněz, několikanásobný politický vězeň p. Lízna. Za války měl jistý Němec na starosti hlídání jejich statku, aby tak Německo bránilo tvorbě nelegálních zásob potravin. Jako na spoustě jiných statků, i u Líznů utajené zásoby potravin byly a německý hlídač to věděl. Při kontrole procházel jejich statkem, prohledával jej, ale místo se skrýší zásadně vynechával. O fatálním riziku obou stran se netřeba rozepisovat. Po válce byl německý hlídač skupinami rádobypartyzánů zastřelen. "To se za války a těsně po ní stává," můžeme říct, "Němci za války udělali spoustu zla."

To je jistě pravda. Ale díky těmto hrdinům, i kdyby jich bylo jen málo, nelze říct, že všichni sudetští němci byli krutí fašisti. Abychom byli spravedliví, musíme řícvi, že mezi nimi byli i skuteční hrdinové, kterých by si Češi měli vážit. Pokud totiž budeme odsuzovat skupiny, a rozostřovat skutečnost bez zřetele na výjimečné jednotlivce, kteří se snaží bránit chybě celku, potom jejich hrdinství škodíme, a přebíráme tak svůj díl za vzniklou škodu.

Válka přináší určité typy mnohdy vyhrocených hrdinství, které bez podobných zkušeností můžeme těžko ocenit. Velký význam mají ale i příběhy jednotlivců každodenního života, kteří se o něco dobrého pro své snaží, ať už jen pro radost, ze zájmu o věc, nebo pro snahu pozměnit svět k lepšímu. Mohou to být příběhy maminek, které společně založí mateřské centrum, protože jsou přesvědčeny, že takovéto zařízení v jejich obci chybí a že je ho skutečně třeba. Nebo mohu vzpomenout příběh nenápadného člověka z Jesenicka, který přes 40. let sám ručně kosil horské louky, bez nároku na odměnu, aby zde zachoval vzácné rostlinné druhy, kterým rozuměl jako málo kdo. Komentoval to slovy: "to je moje vlastenecká povinnost, tak by to přeci měl dělat každý". Na místě jeho luk vznikly později chráněné rezervace.

Co mají všichni tito lidé společného a proč je stavíme vedle sebe? Nemohli se zkrátka poddat nějakému neuspokojivému stavu. Takovéto přístupy přináší do našeho prostředí naději, že bude lépe. Také demokracie díky nim dostává skutečnou důstojnost, protože právě díky těmto lidem může být naplněna. Je nesmyslem domnívat se, že funkční demokracie přijde jako nařízený systém shora. Musí vyrůstat přinejmenším souběžně zespoda. Až se toto myšlení u nás ještě více rozšíří a zautomatizuje, a více lidí se přesune od pasivního nadávání u televize či v hospodách k něčemu aktivnímu, bude okamžitě o mnoho lépe. Občané tak budou mít větší vliv na kvalitu naší politické reprezentace, a politikové si budou o to více vědomi, že mají své občany brát vážně, a že oni vědí, co chtějí. Také dobrá atmosféra, důvěra a pestrost různých nabídek společenského vyžití okamžitě vzroste. To není jen pohádka, ale vypozorované a osvědčené socioekonomické skutečnosti, realita, která se už v česku na mnoha místech děje.

Jeden z ostrůvků nadějné občanské společnosti mezi mládeží

Já měl tu čest se 20 posledních let setkávat s jednou tradiční českou mládežnickou organizací, Hnutím Brontosaurus. Posledních 5 let jsem nakonec byl, až donedávna, jeho předsedou. Světe div se, na světě je, pokud to chceme vidět, stále dost mladých lidí, kteří chtějí dělat něco užitečného, kteří chtějí dobrovolnicky pracovat i pro své okolí, přátelit se a tvořivě si hrát. Slušnost a určitý odstup od konzumu jsou jim přirozené vlastnosti. Dobrovolnické víkendové či prázdninové akce, inzerované na školách či na internetu, jsou otevřené pro každého, kdo se přihlásí, na kterých se schází mladí z různých měst, vynikají skvělou atmosférou.

Ač nic není absolutní, mezi lidmi převažuje poctivost a čistota ve vztazích, podobně jako se v tomto prostředí téměř nevyskytuje v jakékoliv nezdravé formě alkohol a další sociopatologické jevy, které míváme tak často tendenci spojovat s dnešní zkaženou mládeží. Zdá se tedy, že když se dá mladým užitečná náplň, něco smysluplného do života, jsou jejich přístupy v mnoha případech až překvapivě zdravé. A tady se můžeme zamyslet -- máme vůbec důvod se divit, že je dnešní mládež dezorientovaná, když informace o životních hodnotách, jaké se jí dostávají z televize či z médií, dokážou zmást i dospělé? Můžeme se divit, když učitel ve třídě má až dvojnásobek dětí, než je možné zvládnout vychovávat, jen proto, že považujeme za správné ušetřit na školství a výchově?

Jako mladý člověk jsem byl ve svých 18 letech nespokojený, smutný a "zamindrákovaný", a v málo v čem jsem nalézal smysl života, který by mě motivoval v nějakému vyššímu nasazení. Jako nad odchovancem Foglarových knih a hrdinů Karla Maye peníze nade mnou tuto moc stimulace neměly. Většinová společnost se mi jinak zdála sobecká a někdy i přihlouplá. Bylo to ještě za komunistů, těsně na přelomu se svobodnou dobou. Trochu jsem nacházel trochu naplnění, v přírodě a trempinku. Jednou jsem na vandru, když jsme s kamarádem kempovali na hradě Rychleby u Javorníku, potkali skupinu brontosaurů. Objevili se tam z nenadání a na rozdíl od nás na zříceninu hradu pozměnili tím, že prolezli všechny kouty, a uklidili odpadky, které nanosili do pytlů na odnos. U věže pak udělali táborák, hráli na kytary a zpívali. Byli tak vlídní, a bylo s nimi tak fajn, že jsem se pak snažil sám tyto akce vyhledávat. Tak jsem se do Hnutí Brontosaurus zapojil.

Po sametové revoluci, kterou jsme vesměs vnímali jako jednu nádhernou probuzenou naději, se toto široké hnutí aktivních mladých lidí začalo štěpit a spousta šikovných lidí začali odcházet a začali tak zásobovat další vznikající specializované organizace, sociální i ekologické i další. Hnutí Brontosaurus tak pomohlo příchodu té zdravé části demokracie v naší zemi, zvané Občanská společnost. Samo Hnutí Brontosaurus však, opuštěné velkou částí zkušených lidí, pak prožívalo v 90. letech velké krize. Mladí studenti v nastupující zdivočelé tržní společnosti neměli dost nástrojů dostatečně lobovat za zájmy svého hnutí u vedení státu, protože jejich cítění bylo směřováno ke skutečně jiným hodnotám.

Podobně se jim nepovedlo po odchodu mnoha zkušených kolegů vytvořit dostatečně silné ústředí organizace v Praze. Od poloviny 90. let se na většině každoročních valných hromad Hnutí z důvodu závažné situace opakovaně hlasovalo o jejím zrušení, které jen těsně neprošlo. Na úrovni základních článků v regionech však nadále fungovalo nadšení pro pomoc životnímu prostředí a lidem okolo nás. Když tzv. "blbá nálada" společnosti prosákla i do Hnutí Brontosaurus, začaly se ozývat hlasy: "asi už to nemá cenu, dnes už nikdo nic nebude chtít dělat zadarmo", vyzkoušeli někteří jednotlivci experiment: na folkovém festivale Mohelnický dostavník na konci 90. let vyvěsili plakát s úmyslně provokativním názvem "Akce Příroda -- přijďte zadarmo sázet stromky do Beskyd", který zval na dvě akce. Zájem o ně byl tak veliký, že nakonec musely být uspořádány čtyři, a všechny byly přeplněné zájemci. Pro někoho až překvapivá spokojenost všech, kdo se na nich podíleli, si program Akce příroda vyžádal své pokračování a stal se novým impulzem, který jen potvrdil, že i v nové době je v člověku stále zakódována potřeba dělat z hlediska úzce tržního a sobeckého pohledu na svět takové nelogické věci, jako pomáhat něčemu zdarma, či organizovat něco pro druhé. Dnes sídlí v Brně, postupně se opět znovu rozvíjí a hledá další cesty, jak své myšlenky a zkušenosti lépe nabídnout společnosti.

Zkušenosti z regionu

Beznadějný kraj plný naděje

Na začátku byla jen malá skupinka amatérů, která v malém panelákovém bytě v obci Mikulovice (nedaleko města Jeseník) založila na počátku nového tisíciletí svůj nový základní článek Hnutí Brontosaurus. Jako bylo v té době u neziskových organizací tohoto typu zvykem, měl v té době za cíl s naprostým minimem prostředků řídit několik celorepublikových programů, především vydávání celobrontosauřího časopisu Ještěr a řízení v té době již celorepublikového dobrovolnického programu Akce Příroda. Práce to byla náročná, se spoustou rizik, ale díky vytrvalosti a několika předchozím zkušenostem se podařilo dosáhnout několika úspěchů. Patřilo mezi ně i získání několika malých nadačních grantů. Postupně se tato skupinka začala vydávat cestou profesionalizace.

Ještě zásadnější však bylo, když se tyto zkušenější nadšence začali obracet místní mladí, že by chtěli, aby se něco zajímavého dělo i u nich, na Jesenicku. Byla to nová věc, opuštěné a chudé Jesenicko bylo v té době bylo skutečně přehlížené i pro většinu brontosauřích aktivit. Jeden z nejchudších regionů však byl pozoruhodnou výzvou, která byla podpořena sice zanedbanou, ale neoddiskutovatelnou atmosférou a krásou. Jesenicko, jako spousta jiných regionů Česka, byl po válce vysídlen původními a dosídlen novými obyvateli, kteří zde však neměli své kořeny, a na jejich vztahu a povědomí o svém okolí to bylo znát. Mladí studenti středních škol se nabídli, že založí vlastní studentskou skupinku, pod kterou bude pořádat různé dobrovolnické akce na zlepšení tohoto stavu. "Na Jesenicku se nic neděje, zdechl tady pes. Tak se to pokusme změnit." Někteří trochu váhali: "abychom nebyli moc zklamaní, když se to moc nepovede...".

První rok a půl byly jesenické brontosauři aktivity v docela značné izolaci od ostatních vrstevníků i od další veřejnosti. Na jejich dobrovolnické prázdninové akce však začali později přijíždět mladí lidé z jiných měst. Pod vedením zkušeného studenta a ve spolupráci se staršími kamarády, kteří vyřídili různé formality a organizační potřeby akce byly obnoveny 3 zanedbané památky, které pak do krajiny zářili krásou a novotou. Toho si trochu povšiml i místní tisk. I dospělí se začali vyptávat, proč to vlastně mladí dělají. Akce vzbudila sympatie, ale i odpor: "má to všechno smysl?

Památky zase zarostou, nikdo se o ně nebude starat. Obce se mezi sebou nedohodnou, zůstane u této ojedinělé akce, vždyť kdo to bude platit?". Ale mladí se takto neptali. Když byla alespoň trochu možnost, ve své práci pokračovali. Stále více mladých za nimi dojíždělo z okolních měst. Z každé obnovené památky měli všichni zúčastnění opravdovou radost. Vždyť to, co stálo po desetiletí zchátralé a opomíjené, najednou bylo vzkříšené k životu. Jaká to byla radost. Jako by tím bylo obnoveno i něco víc, než jen tato památky. A ke cti dospělých nutno dodat, že se našli mnozí, kteří jim začali nepokrytě fandit. A to není málo, díky této podpoře se tyto aktivity neocitly nikdy v izolaci. Obnovám krajiny a záchraně památek s dobrovolníky se začalo říkat Cesta ke kořenům, a jejich cílem bylo mimo jiné i vytváření vztahu lidí ke krajině a duchovnímu odkazu předků, kteří zde kdysi hospodařili.

Po několika obnovených památkách jsme se začali ptát sami sebe: "Stačí jen obnovovat památky, nebo to chce něco víc?" Cítili jsme, že obnovená památka může být sama o sobě mrtvá věc, jestliže k ní nemá nikdo zásadní vztah, nechápe její původní poslání, nikdo se o ni nestará a nenavštěvuje ji. Vznikla myšlenka vytvoření naučné stezky Vincenze Priessnitze, která spoustu těchto drobných památek spojí. Co však bude podstatné, vše budeme vymýšlet a realizovat s místními lidmi. Budeme se snažit, aby místní obyvatelé cítli, že je o jejich názor skutečný zájem, že svými nápady a připomínkami mohou stezku tvořit spolu s brontosaury, a nakonec, že to bude skutečně i jejich dílo.

Tak proběhlo několik projednávání s veřejností, i výletů do kopců. Společenská nálada zrála, a lidé se zajímali. Jako dar shůry se k nám přidal i jeden novinář, který se nám stal opravdovou oporou a dobrým kamarádem. Vypomáhal se všemi texty, a místní noviny obsahovaly veliké množství článků o obnově památek, o cestě ke kořenům a o budování Stezky. Když pak byla stezka na podzim roku 2005 slavnostně otevírána, slavnostní akce v horách se zúčastnila téměř tisícovka lidí. V maličkém regionu za horami, ve kterém žije jen okolo 42.000 obyvatel.

Potřeba ujít kus cesty je vždy přítomná

Dnes není možné říci, že se na Jesenicku nic neděje. Aktivit je zde spousta. V každé třetí vesnici je zde vlídné aktivní občanské sdružení, ať už sousedů, kteří se dali dohromady, aby svoji vesnici oživili, nebo různých hravých a zájmových skupin. Spousta památek je obnovena a k velké části z nich se přihlásili místní správcové, tedy lidé, kteří se mnohdy s celými svými rodinami ve svém volném čase věnují péči o svoji památku. U některých kapliček a křížů více než dříve můžete ve dne zde najít vázu s květinami a v noci vidět hořící svíčky, volající něco hezkého do tmy o tom, že se něco změnilo. Existuje i celá spousta kulturních akcí. Mladí, kteří to vše zakládali, a dnes jsou spíše maminky a tatínkové rodin než studenti, si tak mohou s odlehčením říci, že to úsilí a vytrvalost stálo za to, ale nějaké výsledky zde přeci jen jsou. Je otázka, jakým dílem k nik přispěli právě svojí iniciativou, ale určitým dílem jistě ano.

Tento článek má za cíl vyjádřit zkušenost s jednou prožitou nahodilou dlouhodobější exkurzí po tzv. občanské společnosti v Česku, a trochu i motivovat k přijetí cesty za ideály jako něčeho samozřejmého. Ideály a spolupráce lidí jsou dnes zdánlivě nedostatkové zboží. Někdo si dokonce myslí, že dnes pro ně není místo. Je to ale omyl, opak je pravdou. Ideály, spolupráce a dobré vztahy mezi lidmi, jsou pro duši člověka důležité podobně, jako pro jeho tělo jídlo. Různých příležitostí a tvořivým možností a potřeb, je okolo nás dost a dost, a jejich realizace přináší radost jak těm, kdo se o ni snaží, tak těm, pro koho to děláme. Aby se tyto věci staly přirozenou součástí našeho života, stačí pro ně najít jen vyváženou míru. Nadávat u televize či u piva je možná taky někdy dobré, ale jen v omezené míře, ale na nápravu věcí to samo o sobě nestačí. V různých vesnicích a městech ČR najdeme spoustu lidí, kteří rádi dělají něco pro druhé, někteří třeba jen pro radost a ze zábavy. Těším se, až se u nás probere z agónie ještě daleko více lidí, a začnou se aktivně zajímat o svůj vlastní svět. Vždyť přeci už začínáme tušit, že politici, kterým je tolik spíláno, a mnohdy oprávněně - ale v některých případech také ne (v jaké se pak ti dobří hrdinové musí cítit izolaci?), je sami o sobě nespasí. Pak naše země bude opět plná naděje, a možná i dlouhodobě. Podobně, jako jsme to mohli trošičku okusit alespoň na chvíli, v několika málo měsících pozitivní celonárodní euforie přerodu tzv. sametové revoluce.

Vytisknout