Což takhle "zabíjení po německu"?

6. 5. 2010 / František Nevařil

Jen se přitom zapomíná na to, že podobným událostem něco předcházelo, že tu byl Mnichov, Protektorát a německá okupace. V tomto období zhruba od září 1938 do 9.5.1945 se k nám německý Herrenvolk včetně bývalých našich sudetských "spoluobčanů" choval jako zvěř, a vlastně už od vydání Hitlerova Mein Kampfu nás a Slovany vůbec považovali za "podlidi" (Untermenschen), kteří jsou na světě jen proto, aby jim posloužili jako otroci. Pokud mají být vůbec ponecháni na živu. Že to mysleli, vážně ukázala důkladně provedená a světově proslulá genocida stejně nežádoucích Židů. Proto je pořád nutné a možná dnes ještě nutnější uvádět věci na pravou míru, ukazovat na příčiny i odpovídající následky takových zločinů.

Uveďme si proto stručný výčet toho co se na obou stranách stalo. Kdo, kdy a co komu vlastně udělal, kdo začal a byl pachatelem a tedy i viníkem všech zel a kdo byl pouhou obětí. Jakousi suchou ale pravdivou historickou bilanci.

Příčiny -- německé zločiny (září 1938 až květen 1945)

1. Sudetští Němci už brzy po nástupu Hitlera k moci za toužili po návratu do lůna Velkoněmecké říše (Heim ins Reich) a k tomu zaměřili nejpozději od roku 1935 své politické úsilí. A nejen to. Už v týdnech před Mnichovem založili svoji vojenskou organizuaci -- Sudetendeutsches Freikorps, který se mohl pochlubit 300 záškodnickými akcemi, zavražděníim 110 českých lidí či odvlečením více než 2000 osob do Říše a to za pouhé dva týdny.

2. Po Mnichovu (29.9.19387) po odtržení pohraničních krajů ve prospěch Německa a také Maďarska (jižní Slovensko) se historické čs. území zmenšilo o 30 % a počet obyvatel klesl o více než 1/3, přičemž za novou hraniční čárou zůstalo 1.430 tisíc Čechů a Slováků. Hranice byly záměrně stanoveny tak, aby přetrhaly hlavní dopravní spoje, přičemž v anektovaných oblastech zůstaly více než 2/5 průmyslu ČSR, především těžba uhlí a lehký průmysl. Německu a Maďarsku muselo být mimo jiné odevzdáno 1374 lokomotiv a 34 tis. železničních vagonů. Bylo ztraceno lesní bohatství českých pohraničních hor a třetina orné půdy.

3. Tento znehodnocený zbytek ČSR byl pak 15.3.1939 bez jakýchkoli ohledů a dokonce výmluv přepaden a okupován až do osvobození ČSR 9.5. 1945. Okamžitě byl náš vnitřní právní sistován a celý "protektorát" (včetně měny a ekonomiky vůbec) byl postaven pod přímou kuratelu německých orgánů a norem. Všude vládli nějací němečtí pověřenci a dohližitelé, na úřadech i v podnicích. Jediným prostředníkem pro jednání s čs. obyvatelstvem se stalo nemilosrdné a bezohledné Gestapo. V tom všem se významně podíleli sudetští Němci, bývalí čs. občané, kteří se k tomu nejvíce hodili, protože ve značné míře rozuměli nebo dokonce mluvili česky (konec konců se mimořádným podílem stali i členy nacistické partaje):

4. Hned po Mnichovu a samozřejmě i za Protektorátu začalo a pokračování vyhánění značné části českých obyvatel z jejich domovů, bezprávně a bez majetků. Bez mrknutí oka. A to fofrem, často si stačili vzít jen nějaké ranečky a kárky. Už v prvních pomnichovských dnech se to týkalo nejméně 135 tisíc vyhnaných Čechů. Za okupace pak hlavně kvůli budování esesáckých střelnic byla vyklízena další území ohraničeném Vltavou, Sázavou, Netvořicemi a Neveklovem a také v oblasti Brd, Mílovic a Vyškovska. Odtud bylo vyhnáno dalších nejméně 30 tis. lidí. Celkový počet Němci vyhnaných Čechů za celou uváděnou dobu je podle některých pramenů odhadován až na 836 tis. osob.,

5. Po celou dobu okupace bylo s Čechy jednáno jako s polootroky a potenciálními i faktickými zločinci. Už v roce 1939 byly zakázány české vysoké školy, říše přece potřebovala jen manuální dělníky. Zakázány byly hlavní české organizace, především vlastenecký Sokol. V období totální války už byla zakázána i divadla. Na celém území od samého začátku panoval nepřetržitý teror a hrůzy okupace. Na nucené nejhorší práce do Německa bylo totálně nasazeno asi 640 tis. našich mladých lidí. Do koncentračních táborů bylo deportováno více než 270 tisíc čs. občanů, z nhichž přežil jen každý čtvrtý. Mezi souhrnné hlavní výsledky tak patří násilná smrt, konkretně lze říci zavraždění většinou bez jakýchkoliv soudů více než 360 tisíc čs. občanů (195 tis. jich bylo umučeno v koncentračních táborech, 156 tis. zahynulo na popravištích gestapa nebo padlo v boji proti okupantům, skoro 7 tis. občanů zahynulo přoi bombardování, hlavně z řad mlaých lidí nasazených na nucené práce). Tak vypadalo ono "zabíjení po německu", vraždění po desítkách, po stovkách, po tisících.

6. Němci se až do poslední chvíle nezastavili před ničím. Řádili zběsile nejen po heydrichádě v roce 1942, ale od samého začátku až do jejich hořkého konce. To nebyla jen diktatura, to byla středověká despocie. Vypálili nejen Lidice a Ležáky, ale také obce Leskovice, Prasetím a Lejskov. Ještě v dubnu 1945, kdy už měli na kahánku, jako tupé stádo zavraždili řadu našich prominentních vězňů, vypálili další obce Javoříčko, Ploštinu a Prlov. Ještě na poslední chvíli tak činili také při povstání v Přerově a hlavně v Praze. Tam jak známo nejen třeba vypálili staroměstskou radnici, ale mimo jiné používali proti českým povstalcům i živé štíty z žen a dětí. Třeba i z oken bytů do poslední chvíli stříleli fanatičtí Němci, nejen vojáci ale i civilisté, často mladí příslušníci Hitlerjugend. Nebylo by ani lidské, aby to nechalo svědky takových činů klidné, aby zachovali rozvahu, aby se nesnažili pomstít. Možná někdy i nespravedlivě, ale tuto dobu a poměry jsme přece nezavinili my, ale oni sami.

7. Za celou dobu okupace a války utrpělo naše hospodářství z viny Německa také nesmírné hmotné škody. Bezuprostředně po tom byly vyčísleny na 430 mld. předválečných Kč, k čemuž ještě bylo nutno připočítat škody na soukromém majetku za 57 mld. Kč. Mezinárodní dohodou o reparacích od Německa z 21.12.1945 byla uznána náhrada válečných škod kolem 350 mld. předválečných Kč. Nikdy nám tyto nároky nebyly uhraženy.

Důsledky -- česká nevyhnutelná a spravedlivá odplata (květen 1945 až listopad 1946)

Klasické pravidlo říká, že "kdo seje vítr, sklízí bouři". Tak tomu bylo nezbytně i po bezpodmínečné kapitulaci Německa. Pokud ovšem došlo z české strany na nepřiměřené tresty nebo dokonce i na týrání a zabití poražených Němců, možná někdy i zcela nevinných, stalo se tak těsně po válce v týdnech dočasného právního vakua a omezených možností dosud nekonsolidované čs. státní moci. Ale za tento stav nemohly naše orgány ale němečtí okupanti, kteří ho sami svým jednáním založili.

1. Rozhodující byl samozřejmě nevyhnutelný odsun německého obyvatelstva, o němž jsme samozřejmě nerozhodli my sami (na to jsme byli i tehdy moc malí páni) ale tehdejší představitelé tří vítězných velmocí v Postupimské dohodě (viz její XIII. článek). Týkalo se to ovšem ještě daleko víc Polska, popř. i SSSR. Plán odsunu byl potom schválen 20.11.1945 spojeneckou Kontrolní komisí pro Německo v Berlíně. V návaznosti na to pařížská mezinárodní "Dohoda o reparacích od Německa, o založení mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata" v čl. 6/ odst. A/ stanovila, že "každá signatární vláda (tj. i ČSR) si ponechá formou, jíž si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo jím bude disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu". Odsun a konfiskace majetku tak byly nejen našim právem ale dokonce mezinárodní povinností. Protože sudetští Němci se po Mnichovu vzdali dobrovolně českého občanství a ve volbách do říšského parlamentu 4.12.1938 se masově (z 98,9 %) přihlásili k hitlerovskému Německu, byli už odsunováni jako občané bývalé německé říše. Odsun byl oficiálně zahájen 25.1.1948, v hlavních rysech proběhl do listopadu 1946 a definitivně skončil v ploovině r. 1947.

Předcházel mu ovšem ještě před samým koncem vláky nebo těsně po něm neorganizovaný "divoký odsun", lépe řečeno splašený úprk asi 660 tisíc osob, ať už významných válečných a okupačních hříšníků nebo jiných exponentů režimu, snažících se zdrhnout ze strachu před přímým potrestáním. Utíkali nejen před Čechy ale hlavně před Rusy, v jejichž zemi spáchali své nejhorší zločiny. Takže vlastní organizovaný odsun se týkal asi 2,16 mil. lidí, z toho zčásti i těch Němců, kteří se na naše území přistěhovali v průběhu okupace. Po skončení tohoto transferu u nás zůstalo asi 180 tis. Němců, prokazatelných antifašistů zčásti i některých specialistů. Šlo asi o 8 % původní německé populace, zhruba tolik kolik jich v roce 1938 v Sudetech v obecních volbách nevolilo nacismus a Německo.

2. V prvních týdnech v období těsně po válce, to je do května a letních měsíců 1945, propuklo mezi čs. obyvatelstvem. zcela pochopitelné prudké živelné vzepjetí protifašistických a tedy i protiněmeckých nálad a touhy po odvetě. Došlo tak i na četné případy vyřizování skutečných a někdy bohužel i pomyslných křivd a osobních účtů. .Právě na ně se koncentrují dnešní kritici jednání a zel českého národa, ještě po 65 letech velmi výrazně připomínají ony oběti "zabíjení po česku" v časech, kdy byla doba vymknuta z kloubů. .Tady fantazie překročuje všechny možné hranice a "nejprogresivnější" sudetské prameny mluví až o 250 tis. obětí. českého řádění. Započítávají sem zřejmě i svoje padlé na východních i západních frontách a bůhví koho ještě. Pořád dokola se ale uvádí jen konkretní případy tzv. brněnského pochodu smrti, střílení v Žatci, Ústí n.L. a v Postoloprtech. Těmto důkazům schází to podstatné, to je konkretní výčet.

Nesporně však nějaké německé oběti tohoto druhu byly. Snad nejspolehlivější údaje uvádí Dr. P. Sládek z Německa, který se tím dlouho zabýval. Uvedl, že z celkového počtu přesídlenců z ČSR "na bezprostřední vyhnání" zemřelo 18.889 lidí, jejichž jména jsou prý protokolárně známa. Z toho sebevraždu spáchalo 3.400 lidí, v přechodných táborech zemřelo (většinou na epidemie) 6.600 a výslovně "násilnou smrtí"(?) zemřelo 5.596 lidí. Ani to však nikdy nebylo prověřeno z naší strany, v tomto směru je náš výzkum zcela zanedbán. Podle toho co je třeba známo o uváděných případech Ústí n.L. nebo Postoloprt se ukazuje, že se mohlo jednat jen o desítky či nejvýše stovky osob. Navíc nikdo se nesnaží současně zjistit, kolik z toho bylo třeba potrestaných gestapáků, esesáků, wehrwolfů a jiných vrahounů, či kolik z toho zemřelo už v rámci divokého úprku, a ne už nějakého divokého odsunu, nebo také na přímé následky jejich vlastní války.

Mimochodem podobně Němci dopadli nejen v Československu, ale také v jiných jimi okupovaných nebo dobývaných zemích. Nejen v Sovětském svazu, kde po sobě zanechali asi 20 milionů mrtvých, ze dvou třetin civilistů a válečných zajatců. Ale také v Polsku, a dokonce jak známo i ve Francii, Nizozemí nebo Italii. Takže co se stalo v ČSR nebylo nejen nic vyjimečného, ale svým rozsahem možná až zanedbatelné. Tyto případy ovšem nejsou otevírány tak intenzivně. Zřejmě proto, že si na všechny země zatím pořád ještě Němci netroufají stejně. My jsme pro ně jak vidno nejslabší článek, a proto si také hojí své mindráky především na nás.

Připomeňme si, že z naší strany se za podobné případy brzy po jejich spáchání omluvil sám prezident E. Beneš. Jak uvedl ve svých Pamětech - "nepopírám, že i u nás došlo k některým velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů, nehodných země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy rozhodně postavil a veřejně je několikrát odosoudil a pranýřoval (např. ve své řeči na Mělníce 14.10.1945). Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všechny tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly". Takže učinil to rozhodující, totiž hned takové počínání také rázně zarazil.

Naproti tomu my jsme se od Německa až dosud žádné řádné omluvy ani odpovídajících náhrad za jím spáchané zločiny a škody nedočkali. Spíše jsme pod tlakem neustále se opakujících výčitek, urážek i vyhrůžek, především ze strany. sudetských Němců (jak je vidět takové urážky a lži si např. v České televizi sami platíme). Míč je proto pořád na jejich straně. To by měli naši historici, dokumentaristé i propagandisté -- a samozřejmě můžeme říci i různí noví kolaboranti - vzít v úvahu především . Nelze brát proto vážně dokumenty druhu "Zabíjení po česku". Vůbec třeba říci, že takové orální historky skutečnou historii jen záměrně deformují. Na tom nic nemění, že se opírají třeba o vyprávění milých babiček. Ve výsledku to je lživé, neboť takové příběhy nemohou nahradit suchou ale pravdivou statistiku, jen ji neoprávněně zamaskovat. Naopak nám možná příslušní tvůrci a badatelé pořád dluží desetinásobky takových tklivých vzpomínek a případů německých krutostí a zabíjení, případů kdy se skutečné a masové křivdy děly českému národu a českých lidem. Vždyť my máme mnohonuásobně víc dědečků a babiček, kteří by rádi připomenuli řádění. teroru okupantů. Případů "zabíjení po německu". Tomu se však vyhýbají jako čert kříži. Zřejmě na nejsou peníze, a zadarmo jak známo "ani kuře nehrabe".

Vůbec je třeba se zamyslet nad tímto podivným v Evropě a možná i ve světě specifickým českým masochismem. Kdo a proč nám ho pořád vnucuje? Qui bono? Zřejmě je to součást salámové taktiky, jejímž výsledkem má být ponížení a hodnocení českého národa jako toho snad "nejhoršího" ze všech, který potřebuje pořádný cizí dohled, aby mohl být na tomto teritoriu obnoven a udržován nezbytný pořádek (jen na okraj si ale připomeňme, že území naší republiky je historicky českým nesporně více než tisíc let, to je mnohem déle než např. v průběhu staletí proměnlivé teritorium Německa). Proto už husité byli zločinci a škůdci, Žižka byl mnohonásobný vrah, Bílá Hora byla oprávněným trestem Habsburků (s pomocí Panenky Marie Vítězné) za neposlušnost a narušení jejich dynastických práv, nebyla u nás doba temna ale "vznešeného baroka", obrozenci byli při nejmenším blázni, Masaryk a Češi rozbili Rakousko Uhersko a založili existenci nesvéprávného a utlačovatelského malého státu, který bylo vlastně správné zlikvidovat. Německá druhá světová válka byla jen nenápadnou episodou mezi útlakem Němců za první republiky a jejich "českým zabíjením" těsně po ní. Osvobodili nás Američané, i když 140 tisíc životů za to položila Rudá armáda. Atd.

Zejména těmto tvůrcům nové české historie "po německu" pak leží v žaludku organizátor protiněmeckého odporu a osobního nepřítele Adolfa Hitlera prezident Beneš, na něhož má být správně pohlíženo jako na mezinárodního zločince, zatímco významnými historickými postavami českého národa mají být spíše svatý Jan Nepomucký, Albrecht z Valdštejna, jezuita Antonín Koniáš a dokonce už se zdá i císař Franc Josef. Co na to třeba naši učitelé dějepisu? Necháme si to všechno ještě dlouho líbit?

Vytisknout