Pražské povstání

7. 5. 2010 / Petr Jánský

Miroslav Sládek ve svém nedávném vystoupení v Hydeparku řekl, že jsme takový ustrašený národ, který jde do povstání, když už je vše rozhodnuto, když je vítěz předem znám.

Je to trochu složitější. V roce 1938 jsme ustrašení nebyli. Mobilizace proběhla bleskově a s nadšením, byli jsme připraveni se bránit. Vystrašený byl president Beneš, který přikázal demobilizaci. Generál Josef Mašín mu to do smrti nezapomněl. Poláci se bránili a proto nemají Varšavu, ale mají hrdost. My máme Prahu, ale o národní hrdost jsme přišli.

Pražské povstání 5. května 1945 byla spontánní akce. 1 700 barikád vypovídá o touze lidí se z kolenou ponížení postavit na nohy svobody. Proti dobře vycvičeným a po zuby ozbrojeným jednotkám SS jsme šli s dlažebními kostkami, zabavenými puškami, lehkými kulomety, granáty a pancéřovými pěstmi (viz Drdova Němá barikáda). Americkou armádu, která stála 80 km od Prahy, soudruh Smrkovský a Česká národní rada odmítli. Naše protektorátní armáda do bojů nezasáhla. Jedinou armádou, kterou Pražané vítali a která 6. května zahnala Němce na ústup, bylo 20 tisíc vlasovců. Nebyli to však ti správní Rusové, a tak je ČNR požádala o odchod z Prahy. Tím prodloužila povstání a zvýšila ztráty. Dva tisíce obránců, ale i zcela nevinných lidí (třeba schovaných ve sklepích) v posledních dnech války zahynulo. Postůjme u některé z mnoha pamětních desek a vzdejme jim čest.

Podivnou úlohu v Pražském povstání sehrála Rudá armáda. Ačkoliv byla od samého počátku povstání nepříliš vzdálená od Prahy, nespěchala. Nechala Pražany a povstání doslova vykrvácet. Dostavila se 9. května, den po německé kapitulaci a odchodu nacistů z Prahy. Z tanků pozdravila Pražany, posbírala kytice šeříků a zahrála na garmošky.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.5. 2010