"Milý Borisi,

mnohokrát jsem Ti nesnesitelně ublížil a vždycky toho budu litovat. Přeju ti k Vánocům a do příštího roku dostatek lásky Boží i lidské a pracovní úspěchy.

Filip"

Jak vidím Filipa Sklenáře

V tomto článku se nechystám recenzovat ani knihu, ani nějaký přehled nebo výbor z díla. Chci zmínit jeden úkaz české literatury, který se nám odehrává právě před očima a o němž lze říci, že je velmi výjimečný a zajímavý, byť není vůbec jasné, jak dopadne. Kromě toho, že nemám odstup časový, je tu i mnoho dalších věcí, které by mne měly zdržet od psaní a naladit na jinou, v Tématu tradičnější notu. Budu psát totiž o člověkovi, jejž znám už zhruba pět let, aniž bych ho kdy osobně viděl. Strávil jsem s ním mnoho času v hádkách v diskusních fórech na internetu (Totem, ChristNet), ale občas jsme i četovali, psali si maily, získal jsem od něj pár článků do časopisu, který právě čtete, a vždy jsem obdivoval jeho talent, vervu a divokou nonkonformitu, v níž schází pozérství a ustrašenost intelektuálů. Filip Sklenář je pro mne asi jediný (vedle Radka Čecha) z nastupující generace básníků a literátů, který má svou osobitost, a nedá se proto v žádném smyslu zařadit do stádečka zaměnitelných, měkkých a zcela bezvýznamných duchů, kteří dnes zaplevelují toto pole. Píšu to při plném vědomí, že mnozí z těch, které stavím tak nízko, jsou hodní lidé, s nimiž bych se mohl přátelit, kdybych jejich nahotu vydával za šaty, zatímco chválou Filipa pro sebe získám snad jen tu budoucí slávu, že jsem měl odvahu upozornit na zřejmě jedinou literární osobnost dneška, která bude naše potomky zajímat.

Byl jsem varován, že Filip je zlý a nebezpečný člověk. Nemyslím si to, ale znám ho osobně tak málo, že to nemohu vyvracet. Vím jenom to, že nejspíše díky složitému životnímu osudu (necítím se však oprávněn tu jeho život nějak shrnovat) se podobá aktivnímu vulkánu a člověk nikdy pořádně neví, co a proč provede. Určitě nepíši o Filipovi Sklenářovi do Tématu proto, abych se tomuto vulkánu nějak přiblížil -- líbí se mi pozorovat jej z dálky a jestli o něco stojím z jeho strany, tak o pochopení a ocenění toho, že píši opravdu upřímně. A má-li tomu tak být, musím začít asi tím, že na Filipovi v prvé řadě cením jeho osud. Nemyslím tím snad nějaké fátum, vepsané do hvězd, ale to, že Filip opravdu neprožil standardní život. Začnu od toho, co se zdá nepochybné a díky čemuž vstoupil do obecného povědomí veřejnosti (což se dnešním literátům vůbec nedaří). Nedávno byl na ostrovech Seychely za uprchlým boháčem R. Krejčířem, který je u nás podezřelý z těch nejzávažnějších trestných činů. Neříkám, že tato epizoda, již navíc líčí v deníku Metro jako nechutnou frašku, zvýšila jeho kredit stejně jako pak recenzování sebe sama v Britských listech, což mu přineslo tvrdé odmítnutí další činnosti pro Britské listy ze strany Jana Čulíka. V každém případě to, co pro Britské listy stihl napsat, bylo vynikající (což nic neříká o tom, zda jsem s Filipovými názory souhlasil -- my spolu totiž přečasto nesouhlasíme, zejména v minulosti). Literární talent má Filip mimořádný, má také víc než jasnou mysl, schopnost jít jednoduše (třeba i falešně a hloupě) po podstatě věci. Obrovská síla velkých géniů je v jednoduchosti (i ta nejdelší věta v Hledání ztraceného času je velice stručná a krátká na to, co vlastně chtěla říci, ve srovnání s jakoukoli sekvencí nerozvinutých vět filistra) a v tom, že se hlásí k svým předchůdcům. Filip mne nadchl tím, že se oháněl třeba Voltairem, s nímž má leccos společného (ani jedno, ani druhé není dnes vůbec obvyklé!).

Vzdělanější čtenáři Filipa se často nad jeho názory útrpně usmívají, on je totiž zcela bez vyššího formálního vzdělání a je to znát na jeho velkých soudech, na nichž rozmělněný duch širokých vrstev vzdělanců vždy najde nějakou nepatřičnost či neznalost. Téměř vůbec si neuvědomují, že vzdělání nespočívá v tom chmurném a tupém procesu duševní kastrace, jenž tak dokonale vyhovuje kastrátům od narození, totiž v rozmělňování idejí do verzí ze druhé až třetí ruky, v naslouchání učitelům, kteří nikdy nic zásadního na poli ducha neučinili. Kdyby se avšak naši vzdělanci inspirovali v těch, kdo představují po věky vrchol vzdělanosti a kultury, tu by zjistili, že odvaha ducha k něčemu novému, svébytnému, že čelení základním otázkám lidské existence, jsou jejich základním předpokladem -- a povinností vzdělávacího systému je přivést studenta aspoň k doušku z tohoto moře, nikoli zkroutit jeho hrdlo k úrovni učitelově. Filip díky tomu, že je autodidaktem (a že, jak říká, má spoustu vskutku vzdělaných přátel), je doma ve staletém kontextu evropské civilizace, zatímco ostatní se svými školskými znalostmi (bohužel dnes už ani cestování v tomto výrazně homogenním světě vám neotevře obzory za školou -- pokud ovšem nejste třeba na stáži u nějakého mimořádného ducha třeba na Oxford University) plandají pouze v útržkovitě vnímané současnosti. Ostatně, v čemkoli jsem nějak vynikl, v tom i já sám jsem autodidaktem a vzdělání, jehož jsem dosáhl školským způsobem, vnímám jako -- ryze věcně řečeno -- zbytečné.

Filip dokáže náruživě prožívat otázky kolem Boha, dokáže se rouhat (vlastnost, jíž si cenil konzervativní anglikán Eliot na Baudelairovi) a vůbec přesahuje úroveň mločího žití, jak ji vylíčil Čapek ve Válce s mloky. Zatímco podkladem kejklů dnešních tvůrců je hluboké a žité přesvědčení o banalitě života, kterou lze zkrášlit dýchánky, pospolitou zdvořilostí a verši, jejichž jediný smysl je zaznít teď a nyní bez širšího kontextu, být bezvýznamnou kulturou za peníze lhostejných, neumění vydaných daňových poplatníků, Filip vášnivě hledá, jak život žít a jak se dostat k jeho dřeni. Zkouší nejrůznější věci od drog po žurnalistiku a stále se vyvíjí. Vydal knihu Červené dlaždice, zpracovávající téma homosexuality duchovního (rychlost, se kterou se Filipovi podařilo tuhle knihu dostat na trh, ve mně nicméně budí nedůvěru a zatím se nechystám ji číst), je také autorem skvělých básní, různě rozesetých po internetu. Bohužel stále je ještě příliš brzy na to, rozebírat je, protože není zřejmé jejich místo v celku Filipova díla. Filip určitě zatím prožil život, který stojí za vyprávění a hlubší reflexi, v tom ohledu by mohl zajímat širokou kulturní veřejnost, a ta má právo se těšit na Filipova nová díla (nesmějí to ovšem být komerční rychlokvašky, nesmí jít o to, ukázat se, šokovat nebo prostě přitáhnout jen pozornost). Nedávno jsem se dozvěděl, že se Filip změnil a že s literaturou končí, ovšem jako mnoha jeho prohlášením, nevěřím úplně ani tomuto. Doufám, že "změna" znamená nové reflektování už prožitého, nový kvas ducha, jenž vydá lahodné víno, a že "konec" se týká jen konce koketování s lacinou slávou.

Byl bych rád, na závěr své úvahy, kdyby čtenáři Tématu opět vyvolali v mysli jeden ze základních důvodů existence tohoto časopisu, totiž propojování naší doby s tím, proč vždy byla literatura tak cenná po celé věky lidských dějin. Minulost tu není pro minulost, ale pro nás, a proto jsem se v Tématu obracel i k tvorbě současných autorů, pokud mne zaujala a pokud jsem ji mohl chápat jako cennou nad efemérní současnost. Dílo Filipa Sklenáře by se v tomto smyslu jistě patřilo promyslet, ale ono není k dispozici a samo dosud není, doufám, tak zajímavé, jak zajímavé bude to, co Filip může ještě napsat. Jeho duch je mnohem větším příslibem než všechny stipendia, ceny či skleníková sláva, které žnou ostatní. On je, myslím, to nejzajímavější dobrodružství, které česká literatura nyní prožívá.

Málokdy se mi stane, že jsem nadšen nějakou básní, jaké lze najít na Totemu, ba už tam básně nějaký čas vůbec nečtu. Loni na podzim jsem byl v Německu a trochu jsem se na krásném zámečku u města Kiel nudil, a tak jsem si procházel i různé staré básně a narazil jsem na báseň Potlučen svítáním mi neznámého autora. Byl jsem u vytržení a psal jsem Janovi Čulíkovi, že o té básni napíši do Britských listů... on mne však upozornil, že ta báseň bude asi Sklenářova. Přečtěte si ji, je to jedna z nejlepších básní moderní české poezie. Já se k ní budu vracet až v širším kontextu Filipova díla, ve který doufám.