SOUD SE SQUATTERY

Zhodnocení důkazů obhajobou: zásah policie byl naddimenzovaný a nepřiměřený

8. 1. 2010 / Pavel Čižinský

Obžaloba tvrdí, že obžalovaní do domu vstoupili v úmyslu setrvat tam po delší dobu. Pro toto nejsou žádné důkazy, neboť:

• z toho, že někdo o sobě prohlásí, že je squatter, nelze bez dalšího dovodit, že chtěl dne 12. 9. 2009 zůstat po delší dobu v domě čp. 434
• ze skutečnosti, že si někdo vezme s sebou spací pytel, rovněž nelze dovodit, že někde hodlá zůstat po delší dobu (obžalovaní – Češi i cizinci – měli s sebou vybavení na běžnou víkendovou akci)
• v textu na listině ve spisu na č. l. 24 se praví: „je možné, že tento dům bude obsazený jen několik hodin nebo naopak několik let“. I z tohoto je zřejmé, že na něčem záleží, jak dlouho obžalovaní v domě budou. Z tohoto každopádně nelze mít za prokázané, že obžalovaní hodlali v domě zůstat i navzdory jasnému nesouhlasu majitele objektu.

Naopak většina obžalovaných předložila naprosto věrohodná tvrzení pro to, že již v pondělí, dne 14. září 2009 potřebovali být ve škole, v práci, doma či na jiných místech a nemohli tedy „setrvat v domě“.

Stejně tak nikdo z obžalovaných se při policejním zákroku nesnažil skrývat, což by bylo při existenci úmyslu logické a v rozsáhlém komplexu budov i poměrně snadné.

Někteří svědci navržení obžalobou tvrdili, že obžalovaní v domě vystavili barikády či jiné překážky vstupu policie a dalších osob. Pro toto rovněž nejsou žádné důkazy, neboť

• tyto překážky nejsou věrohodným způsobem zaznamenány na žádném obrazovém záznamu a vůbec nejsou specifikovány na úředním záznamu na č. l. 25
• pokud by byl celý dům zabarikádován, jak tvrdila policie, jak se mohl dostat novinář Pavel Eichler ven?
• hlavní kovové dveře do ulice Apolinářská těžko mohly být „zevnitř zaházené materiálem“ jak tvrdil svědek major Jiří Stejskal, neboť žádná barikáda ani nic podobného nebylo na policejních záznamech vidět, ačkoli tam bylo snímáno otevírání těchto dveří v ranních hodinách dne 13. 9. 2009.

Bylo zmíněno, že obžalovaní do domu vnikli násilím. Sám obhájce se byl podívat na dotyčné místo a branka, kterou se obžalovaní dostali do areálu objektu, je stále otevřená.

Obhajoba se vůbec domnívá, že tvrzení policie i celý postup policie jsou velmi zmatečné a nelogické, viz např.

• jak to, že více než 200 policistů, kteří dům hlídalo, si nevšimlo, kudy se z domu dostal novinář Pavel Eichler, jak potvrdil svědek major Jiří Stejskal?
• Pokud policie probourala část zdi, aby se do domu dostala, proč pak ještě vstupovala do domu okny? A pokud schodiště bylo i ráno při zásahu ještě zablokované, jak se na střechu dostali psi, kteří logicky po žebříku lézt nemohli?
• Proč byli používány zásahové výbušniny, když policie ani netvrdí žádný případ pokusu o aktivní odpor?
• Pokud někteří obžalovaní při zadržení kladli pasivní odpor, jak tvrdil svědek major Jiří Stejskal, proč o tom není nic na obrazových záznamech?
• Pokud bylo cílem policie sundat 20 mladých demonstrantů ze střechy, proč kvůli tomu policie vyklízela celou dlouhou ulici Na Slupi? Bylo-li cílem večerního zásahu zajistit plynulost silničního provozu v ulici Na Slupi, proč policie tento provoz znemožnila až do ranních hodin?

Domnívám se, že zásah policie byl natolik naddimenzovaný a nepřiměřený (viz zásahové výbušky, štíty policistů, psi), že skutečným cílem zásahu nebylo sundat ze střechy 20 mladých demonstrantů, nýbrž že skutečný cíl policejního jednání byl jiný: mohlo jít o cvičení policie, mohlo jít o mediální efekt. Trestní stíhání demonstrantů pak pouze pokusem o ospravedlnění tohoto policejního zásahu.

PRÁVNÍ ZHODNOCENÍ

1) Squatting není obsazování cizích domů. Squatting je přesvědčení, že objekty, které jsou neužívané nebo dokonce devastované, je možné nebo dokonce potřebné užívat pro ty, kteří bydlení nemají, anebo pro obecně prospěšné účely.

2) Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a trestního zákona se nelze dopustit ve vztahu k objektu, který je neužívaný, neboť chybí objekt tohoto trestného činu. Objektem tohoto trestného činu je totiž vlastnické právo; tj. smyslem tohoto zákonného ustanovení je tedy chránit výkon vlastnického práva majitele nemovitosti. Pokud ale majitel svůj objekt neužívá, nelze do tohoto práva zasáhnout.

V daném případě je prokazatelné, že dům čp. 434 je od začátku 90. let neudržovaný (současný vlastník je majitelem od roku 1995) a nejpozději od roku 2001 vyklizený pro havarijní stav a zcela neužívaný, přičemž se intenzivně zvažuje jeho demolice, kterou – zatím – z památkářských důvodů úřady nepovolily. Dům tedy pro vlastníka evidentně není majetkovou hodnotou, nýbrž naopak břemenem. Vlastník s domem nakládá tak, že to musí dříve nebo později vést k tomu, že dům spadne nebo bude povolena jeho demolice, a vlastník bude mít lukrativní stavební parcelu v centru Prahy.

Podobně jako pojmově nelze

• ukrást odpadek (byť i odpadek určitě někomu patří – jakožto věc opuštěná patří odpadek státu)
• nelze omezit osobní svobodu nemluvněte (byť se i nemluvně určitě nějakým způsobem pohybuje),

tak nelze ani užíváním opuštěného domu zasáhnout do vlastnického práva jeho vlastníka.

Dům čp. 434 byl pro spáchání trestného činu dle § 249a trestního zákona zcela nezpůsobilým předmětem.

S tím souvisí čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého „Vlastnictví zavazuje, Nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákony“. Výkon práva, kterým je zneužíváno vlastnictví, tedy logicky nepožívá ochrany práva.

3) Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a trestního zákona je zařazen mezi majetkové trestné činy (hlava devátá zvláštní části trestního zákona). Mezi tyto trestné činy dále patří: krádež, zpronevěra, neoprávněné užívání cizí věci, neoprávněné držení platební karty, podvod, provozování nepoctivých her a sázek, podílnictví, legalizace výnosů z trestné činnosti, lichva, zatajení věci, porušování povinnosti při správě cizího majetku, poškozování věřitele, zvýhodňování věřitele, pletichy v insolventním řízení, předlužení, poškozování cizí věci, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací a zneužívání vlastnictví.

Už z tohoto kontextu je zřejmé, že základní vlastností majetkových trestných činů je způsobení škody nebo alespoň hrozby škody. § 249a trestního zákona chrání vlastnické právo nikoli samoúčelně, nýbrž proto, aby vlastník nemovitosti mohl svou nemovitost užívat sám nebo pro jiné a aby mu nemohla být ze strany pachatele působena majetková škoda. V uvedeném případě ani u žádné jiné squatterské akce však žádná škoda způsobena nebyla ani nemohla být způsobena. Toto lze dovodit i hlášení Hasičské záchranné služby, která po požáru v domě v roce 2005 konstatovala, že k žádné škodě nedošlo.

Právě naopak, vlastník by z působení squatterů fakticky významně majetkově profitoval (dům by byl minimálně uklizen a zčásti snad i opraven).

I kdyby však soud dospěl k právnímu názoru, že § 249a trestního zákona zakazuje i užívání domů neužívaných či demolovaných, pak platí, že v daném případě nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu (chybí objektivní stránka), neboť

4) Při akci na Albertově dne 12. září 2009 ovšem stejně nešlo o užívání tohoto domu ale ani o jeho obsazení, nýbrž o demonstraci ideje squattingu a o mediálně efektivní zahájení happeningu s názvem týden nepřizpůsobivosti. Obsazením domu totiž není každé vkročení do objektu, nýbrž musí zde být:

• úmysl dům užívat nebo alespoň v domě po určitou delší dobu v něm pobývat, a
• znemožnit užívání tohoto domu ostatním (viz obsazené místo, obsazená toaleta).

Ani jedno v tomto případě nebylo prokázáno.

Nastěhování se do domu nevypadá tak, že dotyční domem projdou, vystoupí na střechu a tam vyvěsí transparenty propagující ideji squattingu. Squatteři neobsadili dům, nýbrž vystoupili na střechu domu a na jeho balkón. Vlastně pouze použili střechu domu jako kulisu pro svou demonstraci.

5) Vedle demonstrace ideje squattingu šlo při akci dne 12. září 2009 o to zahájit s majitelem domu vyjednávání. Výstup na střechu domu byl součástí vyjednávací taktiky squatterů vůči majiteli, snahou postavit jej před „hotovou věc“ a získat tak dobrou vyjednávací pozici. Z tohoto však nelze prokazovat úmysl squatterů setrvat v domě i navzdory nesouhlasu majitele.

Taktika, kterou squatteři vůči majiteli domu zvolili (tj. nejprve do domu vstoupit a pak vyjednávat) se s ohledem na celkovou situaci jeví jako přiměřená. I kdyby však byla nepřiměřená, nešlo by o spáchání trestného činu.

6) dům čp. 434 (objekt bývalých městských lázní, postaven dle návrhu významného pražského architekta Jana Karolína, spolutvůrce paláce Alfa, z roku 1928) představuje dle vyjádření odborníků představuje cennou kulturní památku. Tento dům je od začátku 90. let neudržován, v současné době jsou díry v jeho střeše, takže v důsledku rosy a deště je dům každodenně pomalu narušován, na střeše z okapů rostou stromky, které zapouští kořínky do zdiva, čímž opět dochází k narušování domu. Nevyhnutelně se tak blíží doba, kdy dům bude z bezpečnostních důvodů možné a nutné zbořit.

Lze se proto domnívat, že osoby, které o domě rozhodují, páchají ve vztahu k tomuto domu trestný čin zneužívání vlastnictví. § 258 trestního zákona zní: „Kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Současnou situaci lze tedy interpretovat tak, že vlastníci domu se kontinuálně dopouští páchání trestného činu, tedy útoku na zájem chráněný trestním zákonem.

Jednání squatterů lze tedy chápat též jako nutnou obranu proti trestnému činu zneužívání vlastnictví. § 13 trestního zákona zní: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Squatteři od počátku deklarovali, že cílem jejich akce bylo upozornit na problém chátrání tohoto domu, což je třeba interpretovat tak, že jim šlo o zabránění dalšího páchání trestného činu zneužívání vlastnictví ze strany odpovědných osob; způsob obrany určitě nebyl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku.

7) Ihned po squatterské akci najal majitel domu (též z popudu Městské části Praha 2) stavební firmu na výškové práce na provedení určitého zabezpečení zdí domu, aby padající tašky ze střechy a omítka neohrožovaly okolí (celá střecha byla obehnána pletivem). Lze se domnívat, že toto zabezpečení bylo z bezpečnostního hlediska jednoznačně zapotřebí (svědek Oliva potvrdil, že tašky ze střechy opravdu padaly), a současně je evidentní, že bez akce squatterů by k tomuto zabezpečení asi nedošlo. Z tohoto lze dovodit, že squatteři svou akcí možná zachránili něčí zdraví nebo život (po ulici Na Slupi chodí mnoho chodců, doslova pár metrů od domu je zastávka tramvaje). Akce squatterů každopádně pohnula státní orgány k tomu, aby učinily, co bylo jejich povinností.

8) Squatteři nejsou před soudem pro to, co udělali, nýbrž proto, co řekli: přihlásili se totiž k ideji squattingu. Jak jinak vysvětlit rozdíly v postupu policie oproti jiným akcím:

• dne 12. října 2009 aktivisté hnutí Greenpeace vystoupili na střechu Úřadu vlády s transparenty proti prolomení těžebních limitů; následně byli sundáni policií. Tito demonstranti nebyli obviněni z trestného činu, ač formálně učinili totéž, co obžalovaní squatteři,
• jeden z lidí, který byl s obžalovanými squattery na střeše domu, sešel ze střechy o něco dříve než byli ostatní zadrženi policií a prohlásil, že je novinář. Ačkoli se dopustil identického jednání jako obžalovaní squatteři, nebyl obžalován,
• v domě čp. 434 a ve stovkách či tisících jiných domů v České republice bydleli a bydlí mnozí bezdomovci. Ani oni, ačkoli se zcela prokazatelně dopustili jednání, které mnohem jasněji odpovídá znakům trestného činu § 249a trestního zákona, nebyli zatím trestně stíháni.

Je samozřejmě zcela správné, že výše uvedení nebyli trestně stíháni. Tyto případy jsou uvedeny pouze proto, aby se jasně ukázalo, že přístup orgánů činných v trestním řízení je přinejmenším selektivní a že ve skutečnosti jde o pokus kriminalizovat určitý názor.

9) Z reakce veřejnosti i z vyjádření orgánů činných v trestním řízení vyplývá, že pokud někdo opravdu považuje akci squatterů za nějak nebezpečnou, tak nikoli z důvodu působené nebo hrozící majetkové škody. Obava panuje spíše z toho, že squatteři zpochybňují nedotknutelnost vlastnického práva a veřejně hlásají, že určití vlastníci, tj. ti, kteří svůj majetek neužívají nebo z různých důvodů dokonce ničí, nemají právo na stejnou ochranu jako ti vlastníci, kteří své vlastnické právo řádně vykonávají (přesnější by snad bylo říci, že vlastníci, kteří svou majetek neužívají, právní ochranu ani nepotřebují).

Těmito lidmi je tedy v akci squatterů je tedy ve skutečnosti spatřován nikoli majetkový trestný čin, nýbrž propagace určitého názoru, který je podle nich škodlivý (jakýsi názorový trestný čin, opinion crime).

Toto jednání však dle platného práva trestné není (např. na rozdíl od propagace rasismu či zpochybňování genocidia).

10) Odsouzení squatterů by byl velmi negativní precedens, a to ani tak ne vůči squatterům samotným, nýbrž pro zacházení policistů s bezdomovci. Dosud totiž bezdomovci nebyli trestně stíháni za to, že se např. na zimu uchýlili do nějakého neobydleného objektu (podobně jako nejsou stíháni ani trempové, kteří se v létě usídlí na opuštěné zřícenině nějakého hradu). Nyní však hrozí, že ambiciózní policisté, ve snaze získat „čárku“ za odhalení trestného činu, budou systematicky vyhledávat opuštěné domy a obviňovat ty, které v nich najdou, z trestného činu. Tato perspektiva bohužel není jen hypotetická. Koncem listopadu roku 2009 již média referovala o policii na Praze 6, jejíž detektivové údajně zmapovali všechny (!) potenciální objekty, které by mohly být užívány bezdomovci, a z noci ze středy na čtvrtek, 26.11.2009, zatkla 3 osoby, označila je za squattery a začala je trestně stíhat. Přitom nešlo o zastánce ideje squattingu, šlo o osoby, které bývají označovány za bezdomovce.

Nejde jen o absurditu, že policie namísto, aby pomáhala a chránila lidi, bude hlídat zříceniny, aby se v nich náhodou někdo neschoval před nepřízní počasí, přičemž majitelé o tom třeba ani neví nebo jim je to lhostejné. Jde hlavně o to, že může dojít k vážné kriminalizaci celé společenské skupiny, kterou lidé bez domova v moderní společnosti bezpochyby představují.

Obžalované squattery je tedy třeba zprostit obžaloby, a to buď proto, že není prokázáno, že se stal skutek, pro který jsou obžalovaní stíháni, anebo proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to proto, že

• není dán objekt trestného činu: neužívaný dům není způsobilým předmětem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a trestního zákona, nebo
• není dána objektivní stránka trestného činu, neboť nebyl dán natož pak prokázán úmysl obžalovaných setrvat v domě čp. 434 po delší dobu, anebo
• společenská nebezpečnost činu popsaného v obžalobě je nepatrná, takže nejde o trestný čin, popř. proto, že ve smyslu § 12 trestního zákoníku nelze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele, neboť nejde o případ společensky škodlivý, v němž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Vytisknout